Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Švach (* 1947)

• narodil se 22. září 1947 ve Staré Břeclavi

• folklorní učitelkou mu byla teta Anna, v obecné škole paní učitelka Růžičková

• od roku 1959 byl členem souboru Podlužan

• v roce 1966 narukoval na vojnu, kde založil také folklorní soubor

• vyučil se elektrikářem, pracoval v technických službách

• v roce 1974 nastoupil do souboru Břeclavan

• od roku 2005 je členem Sboru lektorů a znalců slováckého verbuňku

• v roce 2017 vycestoval do USA, kde učil tance krajany

• v roce 2022 mu rada města Břeclav udělila titul Osobnost roku

• v roce 2024 převzal Cenu Jihomoravského kraje za přínos v oblasti folkloru

• v roce 2025 žil v Břeclavi stále aktivním životem

„Na Vánoce jsme si vymysleli, že uděláme vánoční koncert. Když jsem s tím přišel za ředitelem Domu kultury, který byl náš zřizovatel, soudruzi z OV KSČ mu to zakázali. Řekli, že žádné náboženské věci dělat nesmíme. Oponoval jsem tím, že jde o lidové koledy, že to jsou tradice. Oni zase trvali na tom, že tam nesmí být žádný Bůh ani Panna Marie. Nakonec jsme si to ale udělali po svém – a prošlo to,“ vzpomíná Jaroslav Švach na první vánoční vystoupení dětského souboru Břeclavánek, který v roce 1984 založil za účelem výchovy zpěváků a tanečníků pro Břeclavan.

Jaroslav Švach se narodil 22. září 1947 ve Staré Břeclavi. „Rodiče byli, jak se tehdy říkalo, z dělnické rodiny. Otec jezdil u geologického průzkumu po republice, takže býval doma jen o víkendech, a maminka pracovala v JZD Břeclav v létě a v zimě na kampani v cukrovaru,“ vzpomíná.

Tancovat ho naučila teta Anička, která u Švachů žila, než se vdala. „Vysílání rozhlasu začínalo vždycky nějakým valčíkem nebo polkou, a po zprávách následovaly další skladby. Při nich jsem se s tetou učil tancovat,“ popisuje své folklorní začátky.

Folklorní začátky ve škole a úspěchy na soutěžích

Poprvé se dostal do folklorního kroužku na obecné škole ve Staré Břeclavi, který vedla paní učitelka Růžičková. Tam poprvé se spolužáky vystupoval s pásmem na národopisných slavnostech v Tvrdonicích. „Já jsem chodil na soutěže tvořivosti mládeže a v oboru folklorní zpěv jsem vždycky vyhrával. Vždycky jsem si odnesl nějaký diplom,“ říká.

Pak přestoupil na Kupkovu školu, kde velký chlapecký sbor vedl učitel Novotný. „Hned mě zařadil jako sólistu, protože ten původní se odstěhoval s rodiči na Slovensko. Já jsem se naučil repertoár, ale nevěděl jsem, kdy mám začít svá sóla, takže jsem samozřejmě začal špatně,“ směje se.

Kolem roku 1963 začal chodit do staré břeclavské chasy. Tam přišel umělecký vedoucí souboru Podlužan Tibor Jánoš, který dělal nábor do taneční skupiny. Přihlásilo se pět tanečníků včetně Jaroslava Švacha. „Nacvičoval nás tanečník ze Sluku, tedy profesionál. Tak nás drtil, že jsme už za rok jeli na Mezinárodní folklorní festival do Itálie. Hned jsme vyhráli – přivezli jsme Zlatý kaštan a dva poháry,“ vypráví tanečník.

Cestování se souborem pod dohledem politických vedoucích

Do zahraničí pak jezdili každý rok a odehráli stovky vystoupení. „Asi deset let jsem byl vedoucím taneční skupiny a přitom jsem musel zaskakovat za zpěváky, jako byli Jožka Černý nebo Jožka Severin, když měli své kšefty. Bylo to někdy složité, protože jsem byl po tanci udýchaný a musel jsem hned zpívat,“ vzpomíná.

Jaroslav Švach potvrzuje, že se souborem jezdil i politický vedoucí, ať už z kraje nebo z okresního výboru KSČ. „Vesměs to byli docela normální lidé, s nimiž se dalo vyjít. Jeden se nám dokonce v Benátkách ztratil, tak jsme ho museli hledat, jinak by měl problém,“ vypráví. Třetinu zájezdu prý tvořili političtí činovníci. „Takže třeba tanečnice neměly náhradnice,“ říká.

Problémy na hranicích i nabídky k emigraci

„Jednou na hranicích, když jsme přejížděli do Rakouska, nám udělali prohlídku. Protože mám německé jméno, šel jsem na osobní prohlídku. Probrali mi úplně všechno. Našli tam nějaký dopis, který převážel jeden člověk do zahraničí, a z toho pak byl problém. Volali nás na Okresní výbor KSČ, kde jsme se zpovídali,“ vypráví Jaroslav Švach.

Ještě větší komplikace nastala, když vystupovali ve Švýcarsku. Přišlo se na ně podívat hodně českých krajanů, kteří je zvali na pohárek a chtěli se bavit. „To pak politický vedoucí nahlásil u nás na OV KSČ. Zvali si nás a ptali se, o čem jsme mluvili, co jsme s nimi probírali,“ říká.

V Hamburku se zase chodili koupat s děvčaty z místní knihovny. „Politický vedoucí mi pak říkal: ‚Slyšel jsem, že chodíš za děvčaty z Hamburku.‘ A já mu odpověděl, že se učím německy. On na to: ‚Já umím taky německy.‘ A já: ‚Ale vy nejste ženská,‘“ směje se.

Ve Francii mu prý ředitelka školy, u níž bydlel, dokonce nabídla, aby zůstal, že mu pomůže. „Říkala, že zajistí, abych se naučil francouzsky, dodělal si vzdělání. Nabízela mi úplně jiné možnosti, ale já jsem to odmítl, protože mě to táhlo domů,“ vysvětluje, proč nezůstal v zahraničí.

Vojna, založení souboru v Mikulově a tři opušťáky

Na vojnu narukoval nejdříve do Karlových Varů, kde se začal věnovat společenskému tanci. „Tam byla družba s gymnáziem. Děvčata chtěla tancovat předtančení a hledala někoho, kdo umí tancovat. Hned jsem se přihlásil,“ vzpomíná.

Pak ho převeleli do Mikulova, kde založil folklorní soubor. Zpěváci a tanečníci byli z celé republiky, a dokonce i dva Maďaři. „Vyhráli jsme s tím souborem celostátní armádní soutěž umělecké tvořivosti. Vyhráli jsme divizní kolo – opušťák. Okresní kolo – opušťák. Celostátní kolo – opušťák. Tři opušťáky jsem za to měl,“ směje se.

Kroje měli půjčené z půjčovny v Brně. „Byl to soubor, který zanikl, a kroje přesunuli do půjčovny. Tak jsme je měli. Byly to sice kroje z Horňácka, ale to nevadilo, protože členové souboru byli z celé republiky.“

Po vojně se Jaroslav Švach oženil a přestěhoval s rodinou do Ostravy. Když bylo potřeba, přijel na soustředění a občas pomohl Podlužanu s vystoupením. V Ostravě začal hrát ragby. „A když jsem se po čtyřech letech vrátil do Břeclavi, hrál jsem ho i tam,“ dodává.

V roce 1974 nastoupil do souboru Břeclavan. V pásmu Podlužácká svatba představoval deset let ženicha. Na Mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici s ním Břeclavan získal titul laureáta festivalu. V roce 1984 založil dětský soubor Břeclavánek. „V něm jsme vychovávali tanečníky a zpěváky pro Břeclavan. Když totiž přišel někdo nový, nevyučený, náročné zkoušky často nevydržel a odcházel,“ vysvětluje.

Folklor si podle něj bývalý režim do jisté míry přivlastnil jako nástroj ke spřátelení lidí. „Přece jen zpěv a tanec lidi spojují,“ říká. „Stejně jako se dnes skládají písničky na objednávku, skládaly se i tehdy – s tím, že v nich bylo namontované třeba JZD,“ dodává. Folklor byl ale podle něj i základem pro populární hudbu. „V 60. letech ty máničky z folkloru přebíraly prvky, stal se základem i pro další tvorbu,“ míní.

Práce v Německu

Jaroslav Švach se vyučil elektrikářem. Dvakrát se pokusil o průmyslovku, ale na studium mu nezbyl čas, protože všechen věnoval folkloru. „Měl jsem i tři soubory denně – od školkových přes dětské až po dospělé,“ říká.

Po sametové revoluci přesto nakrátko folklor opustil a odjel pracovat do Německa. Živil se prakticky jako hodinový manžel. Stříhal prý stromky na zahradách, ovce na farmě, maloval pokoje. „V Německu jsme byli dvakrát se souborem, takže jsem tam měl spoustu přátel. Byl jsem na ostrově Sylt. Neměl jsem jediný víkend volný. Ti Němci umí jenom tu svoji práci, víc nedělají,“ vysvětluje.

Po dvou letech se vrátil do Břeclavi a pracoval v technických službách. „Už jsem potom pracoval v takových technických funkcích a to řemeslo už jsem nedělal,“ říká.

Péče o verbuňk a výchova mladých tanečníků

V roce 2005 byl verbuňk zapsán jako první nemateriální fenomén UNESCO a vznikl sbor lektorů a znalců. Slovácko vede buňku při Národním ústavu lidové kultury ve Strážnici. „Dostali jsme za úkol o verbuňk pečovat. Já jsem konkrétně dostal úkol pečovat o výuku mladých verbířů tady u nás na Podluží. Od ledna do poloviny května pořádám každé pondělí hodinové výuky mladých verbířů,“ říká mistr verbuňku. A podle výsledků soutěží je prý vidět, že Podlužáci verbuňk dělají nejlépe.

„Já jsem folkloru věnoval celý život a nelituji toho,“ říká Jaroslav Švach. A ještě prý nekončí – dál organizuje výuku verbířů a vede soubor Old Stars Břeclav. „Když jsme byli na Sardinii v roce 2010, byli jsme tam nejlepší soubor. Byly tam soubory z celého světa, i Japonci, ale my jsme byli skutečně nejlepší,“ říká. Popisuje, jak tehdy tančili vyhazovačky na koleno nebo na rameno. „To už dnes nezvládneme. Zestárli jsme. Potřebujeme omladit a nové lidi nemůžeme sehnat,“ stěžuje si.

Zkušenosti s krajanskými soubory v USA

V roce 2017 vycestoval do USA – do Chicaga a Minnesoty –, aby učil krajanské folklorní soubory, organizované pod Sokolem. „V Břeclavánku jsem měl tanečnici, která se vdala do Ameriky. Protože tam spolupracovala s krajanskými kroužky, domluvila, že přijedu a naučím je nějaké tanečky,“ vysvětluje Jaroslav Švach.

„Jenže jsem se zmýlil. Oni tam už neumějí pořádně česky. (...) Nemohl jsem s nimi nic zpívat. Všechno jsem musel dělat na polku a na valčík, kde se nezpívá. Byl jsem z toho trochu zklamaný. Navíc si každý nosí kroje z vlastní oblasti. Slováci, kteří tam žijí, si udělali jednotné kroje a tančí jednotný tanec,“ popisuje. Uzavírá ale, že je dobře, že krajané v Americe vůbec nějaké kroje mají, jeví zájem o folklor a snaží se udržovat tradice.

Jaroslav Švach získal v září 2022 od rady města Břeclav titul Osobnost roku a o dva roky později Cenu Jihomoravského kraje za přínos v oblasti folkloru. Dvakrát se oženil a má dceru a syna. Dcera i její děti se věnují folkloru. Jaroslav Švach žije aktivním životem v Břeclavi.