Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Suchý (* 1931)

Humor je moje příroda

  • narodil se 1. října 1931 v Plzni

  • roku 1955 založil divadlo Reduta

  • v roce 1958 stál u zrodu Divadla Na zábradlí

  • v roce 1959 stvořil s Jiřím Šlitrem divadlo Semafor

  • během roku 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov

  • za normalizace byl Státní bezpečností sledován a zván k výslechům

  • za normalizace byl omezován v umělecké činnosti

  • v roce 1977 odmítl podepsat tzv. Antichartu

  • v roce 1989 podepsal petici za propuštění Václava Havla a manifest Několik vět

  • v listopadu 1989 vstoupil s divadlem Semafor do stávky

  • společně s Jitkou Molavcovou podporovali stávkující vysoké školy

  • po roce 1989 se vrátil do vedení Semaforu

V létě 1946 tábořil čtrnáctiletý Jiří Suchý se svým skautským oddílem v Manětíně. Byl to pro něj „úžasný zážitek“ – u táborového ohně obklopeného intenzivně vonícím lesem vlastně začala jeho herecká kariéra. Jak říká, „nikdy nechtěl být jeden – vždycky chtěl být dva“, a tak se tehdy dal dohromady s kamarádem Vilibaldem Pancýřem a podle vzoru Laurela a Hardyho i Voskovce a Wericha společně utvořili komické duo. Jiří hrál na banjo a psal své první písničky i scénáře k výstupům. Byly prý strašné, ale kamarádi skauti tleskali každému z nich. První divadelní krůčky, které u táborového ohně učinil, se ukázaly jako určující – skautský život a dobrodružství v přírodě byly na této cestě spíš jen přestupní stanicí: „Já jsem pak už na přírodu neměl čas a do jisté míry jsem jí odvykl, takže mi vlastně ani příliš neschází. Poněvadž jsem se vrhl do úplně jiného směru,“ vysvětluje Jiří Suchý. „Oblast mého zájmu je humor – to je moje příroda. V té se snažím vyznat. Za ta léta jsem se naučil určitá pravidla, která jsem se nikde nedočetl, nikdo je nevyřkl – jen praxe. Takže já žiju de facto pro divadlo.“

 

Nevšední hudební talent

Jiří Suchý se narodil 1. října 1931 v Plzni, rané dětství prožil v Klatovech. Jeho otec byl vyučený kovář, během let hospodářské krize ale vystřídal mnoho různých povolání. Na syna mimo jiné působilo jeho muzicírování v kavárenské kapele, kde hrál na bicí, a k muzice vedla Jiřího i maminka. „Dodneška si vyčítám, že jsem se jí nezeptal, odkud brala svůj repertoár. Ona zpívala operetní písně, árie z oper, zpívala Voskovce a Wericha, německé šlágry – ačkoliv neuměla německy, tak je zpívala německy – písničky z různých kabaretů, písničky od pana Červeného z Červené sedmy.“

V roce 1937, z části i proto, aby umožnila rozvoj jeho nevšedního hudebního talentu, se rodina přestěhovala do Prahy. Do obecné školy tedy Jiří nastoupil už na pražském Spořilově. Bylo září 1938 – Hitler hrozil vpádem do Československa a v reakci na to byla 23. září vyhlášena všeobecná mobilizace. „Najednou nás z té školy dočasně vyhnali, poněvadž tam přišli vojáci. Byla tam ubytována naše armáda. My kluci jsme tím žili,“ říká Jiří Suchý a vysvětluje, že když později – v březnu 1939 – museli školu opustit znovu, tentokrát kvůli vojákům wehrmachtu, nevnímal změnu nijak dramaticky. Byli to pro něj prostě vojáci v jiných uniformách, kteří mluvili jinak. „Pamatuji si, že s kamarádkou Vlastou, které bylo už osm, jsme šli po ulici, proti nám šel německý voják a ona mu řekla: ‚Dobrý den.‘ Ten voják se otočil a řekl: ‚Dobrý den.‘ To byl pro mě obrovský zážitek, takže potom jsem chodil a zdravil jsem všechny německé vojáky.“

 

Odsunut do „bezpečí“

Rodiče ovšem jeho dobrodružný pohled na válku nesdíleli a chtěli bezstarostného synka dostat z Prahy. Rozhodli se ho poslat do Svatého Jana pod Skalou, kde tehdy působila Kongregace školských bratří. Církevní řád zaměřený na vzdělávání tu měl svůj učitelský ústav a internátní školu pro děti, na nichž se kandidáti učitelství učili učit. Přes počáteční stesk tu Jiří prožil „bezvadný“ rok. Podle pedagogických představ řádu se učitel měl žáky snažit zaujmout, a tak se kandidáti pod dozorem svých mentorů předháněli, aby výuku udělali co nejzajímavější. „Jenže jednoho dne ke konci školního roku jsme se s těmi kluky ráno probouzeli a říkali jsme: ‚Hele, neměli jsme už být dávno vzhůru? Nikdo pro nás nejde.‘ Tak jsme se ještě chvíli váleli v posteli a pak někdo vlezl k oknu a říkal: ‚Pojďte se podívat!‘“

Chlapci spatřili, že jsou obklíčeni vojáky wehrmachtu, školští bratři stáli vyrovnáni v řadě na zahradě. Jiří se spolužáky zůstali v ložnici a čekali. „Najednou se otevřely dveře a přišel ředitel, ten školský bratr – oni měli podobně jako protestanti bílé límce a jenom takový černý hábit. S ním přišlo několik oficírů wehrmachtu. Procházeli ložnicí a žertovali s námi. Třeba klukovi koukala noha a on ho pošimral na chodidle a smáli se tomu. Byli velice takoví jako přátelští.“ Za dvě hodiny vojsko odtáhlo s tím, že celý objekt zabírají jako lazaret pro raněné vojáky. Nacisté ještě nechali řád dokončit školní rok, po prázdninách už se ale Jiří neměl kam vrátit.

Zůstal tedy v Praze na Spořilově, po obecné škole pokračoval měšťankou, tehdy zvanou „hlavní škola“. Rodiče ho posílali „do bezpečí“ mimo Prahu alespoň na prázdniny: letní měsíce trávil v Moravském Písku v domě, který patřil železnicím. Rodiče neměli tušení, že se zde zapojuje do krajně rizikové ilegální činnosti vesničanů, kteří kradli benzín z německých cisteren přepravovaných po trati. „Oni tam šli s kýbly. Vždycky když vojáci minuli, vyhlídli si jednu tu cisternu, utrhli plombu a načepovali kýbl benzínu. My děti jsme tam byly připravené, vždycky dva jsme vzali kýbl a utíkali jsme s ním. No kdyby nás viděli, tak nás zastřelí.“

 

Na přítomnost vojáků si člověk zvykl

V roce 1943, tři roky po nacistickém zákazu skautingu v protektorátu, složil Jiří Suchý skautský slib. „Gestapo zapečetilo naši klubovnu, ale naši chlapci, šikovní skautíci, tu pečeť nějakým způsobem sundali, vyndali vlajku, na kterou se skládal skautský slib, a zase tam tu pečeť přilepili. Takže já jsem byl ilegální skaut a byl jsem na to strašně pyšný,“ říká Jiří Suchý, který si v té době nebezpečí příliš nepřipouštěl. Strach podle svých slov zažil za heydrichiády, kdy nacisté pátrali po pachatelích atentátu na zastupujícího říšského protektora. Jiří se cestou od ševce dostal do jednoho ze „zátahů“. Nacisté nahnali dav do ulice, kterou uzavřeli, a zadržované osoby pouštěli po jedné až poté, co každého legitimovali. Kromě těchto dramatických okamžiků, kdy Jiří nevěděl, co bude, protože neměl legitimaci a německy podle svých slov mluvil „jen chabě“, si prý člověk, respektive pubertální chlapec, kterým tehdy byl, na přítomnost německých vojáků poměrně zvykl.

S výjimkou nečekaného bombardování Prahy 14. února 1945 si mnoho nedělal ani z leteckých poplachů. Koncem války byly ostatně přelety spojeneckých letadel směřujících většinou na cíle v Německu tak časté, že je přestalo brát vážně mnoho Pražanů. Když se rozezněla siréna a protektorátní rozhlas ohlašoval „přelety nepřátelských letadel“, Jiří utíkal namísto do krytu na půdu a pozoroval letadla okýnkem, ze kterého měl celou Prahu jako na dlani. Později s ostatními chlapci sbíral střepiny střel německé protivzdušné obrany a také staniolové proužky, které letadla hojně vypouštěla, aby rušily činnost radarů.

 

S elegancí západního ražení

„Poslední rok, když byly ty přelety letadel každý den – a před půl desátou už tady letadla byla, takže už v devět, ve tři čtvrtě na devět hlásili ‚Příprava‘ a tak – ministerstvo školství rozhodlo, že nemá cenu, aby děti chodily do školy a v devět hodin musely někam utíkat. Takže zrušili školy. Chodili jsme do školy v sobotu brzy ráno, tam jsme museli odevzdat úkoly a dostali jsme nové,“ vzpomíná Jiří Suchý na pro něj příjemný důsledek válečné situace a v souvislosti s přelety letadel přidává vzpomínku na takzvané „hloubkaře“. Ti stříleli do kotlů lokomotiv, čímž nabourávali strategicky zásadní nacistickou infrastrukturu. „Dělali to s ohromnou elegancí západního ražení. Letadlo letělo a několikrát obkroužilo vlak. Vlak zastavil, lidi vyskákali do polí – vždycky to bylo někde v polích mimo vesnice – a pak teprve ten letec udělal ten útok a rozstřílel lokomotivu.“

Podobnou eleganci bohužel mnohdy postrádala revoluce v samém závěru války. „To bylo na Spořilově dost ošklivé, poněvadž oni tam dělali zátahy na Němce. Nerozhodovalo, co dělal za války, ale prostě byl Němec, tak ho zavřeli.“ Jiří Suchý líčí, jak Revoluční gardy nahnaly Němce do přednáškového sálu pod spořilovským Kostelem svaté (tehdy ještě pouze „blahoslavené“) Anežky české. Z Němců, které Jiří Suchý znal, byl mezi zadržovanými třeba obchodník Sieber, ke kterému Jiří každý den chodil pro mléko, nebo spisovatelka známá jako Viola z Prácheňska. „Ona byla hrozná antisemitka. Já jsem šel jednou po ulici a dva revoluční gardisti v německých uniformách se značkou RG – ty uniformy tady byly ve skladu, takže oni je fasovali – tak vedli tu chudinku, ta byla zmlácená, samá podlitina. Hodili ji pod ten kostel a za dva dni už tam ležela přikrytá baličákem, mrtvá. Bylo to hrozné.“

Později Rudé gardy vyvedly německé ženy na náměstí a ostříhaly je dohola, podle Jiřího Suchého vše probíhalo s velkou surovostí. Asi po měsíci pak přijely autobusy, gardisté německé civilisty postupně vyváděli ze sálu a za bití pažbami pušek je nakládali. Když autobusy odjely, Jiří se do prázdného sálu šel podívat: „Byl pocákaný krví. Oni je tam prostě v noci chodili mlátit,“ říká k ostudné kapitole z jinak radostného konce války.

 

Během osvobození bylo ohromně veselo

Velmi pozitivně naopak vnímal příjezd Rudé armády. Sovětští vojáci byli prý přátelští a vlídní – byli to zkrátka obyčejní lidé, šťastní, že válka skončila. Protože osvobození Sověty bylo na Spořilově tak „hezké“, zajela se rodina o několik dní později podívat do Plzně, která byla osvobozena americkou armádou. „Krásné bylo, že když jsme se blížili k Rokycanům, tak prošli dva američtí vojáci,“ líčí Jiří Suchý ležérní kontrolu při přejezdu ze sovětské do americké sféry vlivu. „Oni byli všichni takoví fajnoví. Ten jeden přišel, měl takhle na stranu přilbu, ukazoval pendrekem a říkal: ‚Czech? Czech?‘ My jsme říkali: ‚Jo, ano.‘ To byla kontrola. Kdyby tam byl Karl Hermann Frank a řekl by ‚Czech‘, tak ho pustí. Brali to všechno na lehkou váhu.“ V Plzni prý vládla radostná atmosféra oslavy konce války. Vojáci posedávali na helmách, jezdili džípy, vozili „holky“, které na ně podle pana Suchého „děsně letěly“. „Bylo tam ohromně veselo, ti vojáci – to zase byla úplně jiná mentalita než ta ruská. Měli takové brilantní uniformy, nažehlené, všechno bylo perfektní.“

Brzy po válce Jiří Suchý dokončil měšťanku. Rodiče by bývali rádi, kdyby pokračoval studiem na gymnáziu, na to však neměl dostatečný prospěch, a tak po osmi letech školního vzdělávání nastoupil v roce 1947 jako šestnáctiletý do zaměstnání. Výtvarný talent vypilovaný mnohaletým kreslením do školních časopisů uplatnil jako reklamní grafik v Ateliérech BaR, a tam také několik měsíců po nástupu prožil komunistický převrat v únoru 1948. Z okna Ateliérů sídlících v ulici Na Příkopech pozoroval kulomet mířící na tehdejší sídlo Československé strany národně socialistické na náměstí Republiky. Když vzpomíná na atmosféru té doby, říká Jiří Suchý, že společnost byla rozpolcená. „Byli lidi zneklidnění, a byli naopak lidi, kteří byli nesmírně spokojení, že konečně to těm buržoustům nandali.“

 

Něco jiného než krotký oficiální proud

Soukromé Ateliéry BaR se po únorovém převratu musely zkolektivizovat – jejich sloučením s dalšími reklamními ateliéry vznikl státní podnik Propagační tvorba. Zaměstnanci včetně Jiřího Suchého povinně vstoupili do Revolučního odborového hnutí (ROH) a jako odboráři museli pravidelně schůzovat. „Na tom, že byly schůze, jsem já velice vydělal. Ne finančně, ale v životě. Poněvadž jsme nebyli jeden ateliér, to byly různé ateliéry, a museli jsme se někde scházet, tak jsme dostali místnost, kde by se konaly schůze. Ta místnost byl zrušený, dost špatný pajzl, který se jmenoval Reduta,“ líčí Jiří Suchý překvapivé počátky dodnes známého divadla a vysvětluje, že v novém závodním klubu se kromě schůzí ROH konaly také mikulášské besídky či podnikové večírky k Mezinárodnímu dni žen – vítaná příležitost pro Jiřího Suchého a hudební uskupení Akord club, ke kterému se později připojil, aby se návštěvníkům večírků postarali o zábavu. A protože večírky byly úspěšné a lidé se dobře bavili, vedoucí Reduty, o němž se podle Jiřího Suchého říkalo, že byl „estébák“, Akord clubu z moci svého úřadu v roce 1955 Redutu vydobyl.

Reduta si rychle získala popularitu, podle Jiřího Suchého zejména proto, že se v ní hrálo něco zcela jiného, než co přinášel „krotký“ oficiální proud socialistického umění té doby. Jazz i rokenrol byl například v tehdejší oficiální hudební produkci v podstatě zakázaný, v Redutě se ale hrál. Jiří Suchý byl od roku 1948 vášnivým posluchačem „nepřátelského rozhlasu“. Poslouchal American Forces Network Europe vysílající z Mnichova pro americké vojáky v Německu, a šlágry objevující se v čele hitparády textoval do češtiny a uváděl v Redutě.

Kritika komunistického tisku na sebe nenechala dlouho čekat, kupodivu ale vyústila jen v ještě větší popularitu Reduty. Zásadní podle pana Suchého bylo, že se souboru v klíčový okamžik zastaly důležité novinářské osobnosti. „Nejcennější pro nás byli lidi, kteří byli v partaji, kteří byli aktivními a dokonce i přesvědčenými komunisty. Například Milan Schulz napsal článek, který se jmenoval ‚Nikdo ani nedutá, když je plná Reduta‘ a začal to vychvalovat. To samozřejmě narazilo u jiných, ale on měl dobrou pozici, tak mu to neuškodilo,“ říká Jiří Suchý.

 

Semafor v říši mlhovin

Reduta tedy mohla pokračovat. Jiří Suchý zde spolupracoval mimo jiné s Ivanem Vyskočilem či Miroslavem Horníčkem, seznámil se tu s obdivovaným Janem Werichem i Jiřím Šlitrem, se kterým později vytvořil nerozlučnou uměleckou dvojici. Psal divadelní hry a texty i hudbu k písním, ze kterých se rychle stávaly celorepublikové hity. Vzdal se nadstandardního příjmu v Propagační tvorbě a všechnu energii věnoval budování vlastního divadla. S Ivanem Vyskočilem založil v roce 1958 Divadlo Na zábradlí, ve kterém se však herecky neprosadil. O rok později ho Jiří Šlitr přesvědčil, že by měli založit hudební divadlo, a vznikl Semafor.

V šedesátých letech prožil Semafor svou zlatou éru, zároveň se od počátku potýkal s nepřízní komunistických úřadů. Nevoli vzbudil kupříkladu už plakát k první semaforské hře Člověk z půdy – kvůli tomu, že nebyl dostatečně realistický. V Rudém právu vycházely očerňující články s názvy „Kam kráčí Semafor?“ či „Semafor v říši mlhovin“. V roce 1961 úřady pod záminkou rekonstrukce rozbouraly původní divadelní budovu Ve Smečkách, takže soubor přišel o stálé působiště. Zcela ho zlikvidovat si ale odpovědná místa netroufla – na to byl Semafor příliš populární, semaforské hity vycházely ve statisícových nákladech a mnohé z nich zlidověly.

 

Nemůžu se vrátit, poněvadž mě zavřou

Během pražského jara v roce 1968 Jiří Suchý podepsal manifest Dva tisíce slov, který se kriticky vyjadřoval ke stavu komunistické společnosti a strany. Když 21. srpna vstoupila do Československa vojska Varšavské smlouvy, byl právě s rodinou na dovolené v Jugoslávii. „Najednou nám vtrhl do ložnice cizí člověk a říkal: ‚Rusové obsadili Prahu.‘ S tím nás probudil a zase zmizel. Nastal rumraj a všichni Češi, co tam byli, se začali scházet: ‚Co budeme dělat?‘ Já jsem měl v autě rádio, na kterém jsem kupodivu – i když s poruchami – mohl poslouchat Prahu. A tak jsem vysedával u toho rádia a poslouchal jsem a oni mimo jiné hlásili, že s armádou přišlo kolik funkcionářů KGB a že jsou ohrožení lidé, kteří podepsali Dva tisíce slov. A já jsem říkal: ‚Tak já se tam nemůžu vrátit. Poněvadž mě zavřou.“

Rodina tedy začala připravovat svou emigraci. Z Jugoslávie se rozjeli do Mnichova, odkud chtěli odletět do Anglie. „Tak jsme jeli a cestou se nám ještě ke všemu porouchalo auto. Museli jsme do nějaké garáže, kde nám to opravovali. A když jsme chtěli zaplatit, tak oni řekli: ‚Ne.‘ Poněvadž jsme byli uprchlíci z Československa. V té garáži si od nás prostě nevzali peníze, což mě strašně vzalo,“ líčí Jiří Suchý. Rodina poté šťastně doletěla do Londýna a přemýšlela, co dál. Jiří Suchý ale podle svých slov v dočasném exilu zjistil, že „není emigrační typ“. Když se asi po třech týdnech od invaze konečně podařilo navázat telefonické spojení s Jiřím Šlitrem, okamžitě se rozhodl k návratu.

Rodinu pro jistotu ještě nechal v Londýně, sám ale nasedl na první letadlo a odletěl do Prahy. Na letišti v Ruzyni ho osobně přivítal ministr Galuška – mocní byli podle pana Suchého rádi, že se někdo ze slavných, rozprchlých po světě, vrací – a večer ho pak čekalo dojemné přivítání v Semaforu. „Toho dne vyšly noviny a tam byl seznam lidí, kteří jsou v zahraničí – Gott byl myslím v Mnichově – a tam jsem byl napsaný, že jsem v Londýně. Takže bylo obecně známo, že jsem za hranicemi. Když představení skončilo, byla děkovačka a já jsem přišel na scénu. Nezažil jsem nikdy takové ovace jako ten den. Prostě jak byli rádi, že se někdo taky vrací – to byl neskutečně dlouhý potlesk. Já jsem tam potom vystoupil, ještě jsme zpívali písničky na přidanou. Bylo to nesmírně emocionálně vypjaté.“

 

Měl jsem radost, když jsem vykličkoval

Z emigrace tedy sešlo, přesto rok 1968 a následná normalizace znamenaly v životě Jiřího Suchého ostrý zlom – nejen kvůli tomu, že v prosinci 1969 zemřel jeho herecký partner Jiří Šlitr. Po roce 1968 začal být Jiří Suchý Státní bezpečností zván k výslechům. Důvodem byl podle archiválií dochovaných v Archivu bezpečnostních složek zejména jeho podpis Dvou tisíc slov, kromě toho Státní bezpečnost zajímaly také jeho styky s některými emigranty či cizími státními příslušníky, například s americkým novinářem Alanem Levym. „Začalo to tím, že jednoho dne mi zavolali, že mám přijít do Bartolomějské, do ‚kachlíkárny‘ – to byl takový ten ‚dům hrůzy‘. Tak jsem tam přišel a žasl jsem. To už bylo dávno po Chruščovovi, a oni tam měli Stalinovy citáty,“ líčí Jiří Suchý výslech na StB. „Zavedli mě do takové místnosti, kde byl veliký dlouhý stůl se skleněnou deskou a pod tím byly takové ty nahačky z Playboye všude rozložené. Tak jsem si říkal: ‚To je kafkárna! Od toho Stalina rovnou…‘ Vůbec jsem nechápal, co tím sledovali.“

Na StB si pak Jiřího Suchého zvali podle jeho slov zhruba jednou do roka. Snažili se ho přesvědčit k emigraci, to ale odmítl. Později mu nabídli, že ho vyšlou do USA a dokonce mu dají slušné kapesné pod jedinou podmínkou: že jim po návratu podá hlášení o tam žijících českých krajanech. Jiří Suchý se vymluvil na potíže s rovnovážným ústrojím v uchu, kvůli kterým údajně nemůže létat. Situace se dál zkomplikovala, když ho k sobě do USA pozval Miloš Forman, a protože si myslel, že jeho přítele nechtějí nechat vycestovat, žádal dokonce ministra vnitra, aby byl panu Suchému výjezd umožněn. Jak Jiří Suchý říká, bylo to prostě „neustálé kličkování“, které mu ale svým způsobem přinášelo i uspokojení. „Já jsem vždycky říkal svojí ženě: ‚Jdu hrát šachy.‘ Poněvadž jsem věděl, že budu muset nasadit – prostě: co můžu říct, co nemůžu říct, jak vyklouznout z toho, jak obejít to, jak odvést pozornost jinam. Představte si, že mě to bavilo! Jednak jsem měl z toho trochu strach, ale když už jsem tam byl, tak jsem se vykrucoval,“ přibližuje svůj postoj a dodává, že to byla napínavá a krásná doba, i když je dobře, že je za námi. „Poněvadž tam mi o něco šlo. Cítil jsem, že život není jednoduchý a že můžu proti něčemu brojit. Měl jsem vždycky ohromnou radost, když jsem jim vykličkoval.“

 

Chtěli divadlo rozložit zevnitř

Kličkování a unikání z nalíčených pastí Jiří Suchý provozoval nejen na výsleších, ale i v divadle či v televizi. Během normalizace se totiž kolem něj postupně utahovala síť zákazů. Do stoupy šel celý náklad už vytištěného Lexikonu pro zamilované, jeho pořady v televizi byly zrušeny. Z rozhlasu přišlo vyjádření, že budou jeho písničky hrát, jen pokud odvolá svůj podpis pod Dvěma tisíci slov, což Jiří Suchý neučinil. Plošný zákaz nikdy nepřišel, na to byli on i Semafor příliš oblíbení, postupně ale odpovědní funkcionáři „roztrušovali“ zákaz dál a dál, takže někde o zákazu věděli a práci mu nedali, jinde ano.

Po smrti Jiřího Šlitra Jiří Suchý uvažoval, že s divadlem nadobro skončí, nechtěl ale, jak říká, udělat radost „estébákům“. Těm prý počátkem sedmdesátých let došlo, že by se divadlo „dalo rozložit zevnitř“: „Účelem bylo, abych měl co nejméně hracích dnů, abych se musel dělit s dalšími skupinami. Čím míň budu hrát, tím míň budu škodit režimu.“ Jiří Suchý byl zbaven vedení Semaforu a v divadle musel trpět osoby, které nějakým způsobem spolupracovaly s StB. Třebaže na něj v té době různí lidé donášeli, Jiří Suchý pro ně má pochopení: „Já mám na to osobní, zvláštní názor. Já nemůžu vědět, proč toho člověka skřípli. Pochyboval jsem, že by tam někdo šel dobrovolně. Buď na něj něco věděli, nebo vyvinuli tlak. Oni to byli vlastně nešťastní lidi a měli by spíš být postihovaní ti, co je týrali,“ myslí si Jiří Suchý. Zatímco „spolupracovníci“, tedy lidé, kteří byli ke spolupráci nuceni nátlakem, vydíráním a zastrašováním – vlastně oběti StB – se pranýřují, oba dva jeho „výslecháři“ prý měli po převratu prosperující advokátní kancelář.

Po delším tápání nakonec Jiří Suchý v roce 1977 utvořil novou hereckou dvojici s Jitkou Molavcovou. V dobách, kdy pro něj téměř všude platil zákaz, s ní objížděl mládežnické kluby na malých městech. Našel v ní „jediného tvora, který ho naprosto nikdy neopustil“. Zároveň v tomto roce odmítl podepsat takzvanou Antichartu a nezařadil se tak mezi přední kulturní představitele, kteří se nechali dotlačit k vyjádření loajality režimu a k odmítnutí solidarity s Chartou 77. Také proto výrazný útisk jeho osoby trval až do poloviny osmdesátých let, kdy se přece jen poměry v kultuře začaly uvolňovat: „Po roce 1985 začala jakási obleva, pak mě pustili režírovat do Finska, a dokonce jsem mohl natočit dva filmy. Režim už v té době nebyl tak pevný v kramflecích.“

 

Kapitalismus je lepší než socialismus, ale horší, než jsem čekal

V roce 1989 podepsal Jiří Suchý petici za propuštění Václava Havla a manifest Několik vět. V listopadu 1989 spolu se Semaforem vstoupil do stávky. „My jsme tu stávku vyřešili tak, že jsme nehráli, ale lidi, co přišli na představení, jsme pozvali dál. Udělali jsme takovou otevřenou besedu, kde se už velice ostře šilo do stávajícího režimu. Občas jsme to proložili nějakou písničkou, takže spokojenost byla. Lidi sice přišli do divadla na něco jiného, ale zato byli svědky historické události – a to je ještě vzácnější.“

Divadla ukončila stávku 10. prosince po jmenování vlády Mariána Čalfy s nekomunistickou většinou. Vysoké školy stávkovaly až do 29. prosince, kdy byl prezidentem zvolen Václav Havel. Pět dní předtím, na Štědrý den roku 1989, Jiří Suchý s Jitkou Molavcovou navštívili vícero fakultních stávkových výborů. Povídali si se studenty, zazpívali jim „pár písniček“. „Když jsme obrazili už všechny ty fakulty a opustili jsme poslední, vezl jsem Jitku Molavcovou domů. Když jsem se vracel, byla půlnoc. A na našem tehdy ještě socialistickém rádiu vysílali půlnoční mši! To bylo velice silné. Tam jsem si uvědomil, že režim skončil.“

Pád komunistického režimu přinesl Jiřímu Suchému možnost svobodné tvorby. Stal se opět ředitelem Semaforu a se skupinami, které k němu, jak říká, „nebyly loajální“, se rozloučil. „Myslím, že jsem to udělal velmi gentlemansky. Nechal jsem je hrát, dokud si nenašly náhradní působiště. Nekladl jsem jim žádné překážky, aby tady ještě několik měsíců fungovaly,“ říká Jiří Suchý a dodává, že pro rozchod s Miloslavem Šimkem či Josefem Dvořákem měl i nepolitické důvody – například ten, že poetika jejich divadel byla zcela odlišná od jeho vlastních tvůrčích představ. Chtěl Semafor vrátit do jeho původní podoby.

V roce 2009, při příležitosti oslav dvacetiletého výročí listopadových událostí, si Jiří Suchý pro zhodnocení uplynulých dvou dekád svobody vypůjčil slova z jedné své hry: „Teď jsme se ocitli v raném kapitalismu. Kapitalismus je mnohem lepší než socialismus, ale horší, než jsem čekal.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV