Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Štryncl (* 1938)

Okupace, Liberec, den první. A najednou v rádiu hlásili, že Jindru zastřelili

  • narodil se 30. srpna 1938 v Liberci

  • dědeček byl ruský legionář a významný činovník Sokola

  • rodina uprchla v říjnu 1938 z pohraničí

  • jako dítě viděl pamětník pochody smrti

  • v srpnu 1945 se rodina vrátila do Liberce

  • aktivní lyžař a sportovec

  • základní vojenská služba u protiletecké obrany

  • svědek sovětské invaze 21. srpna 1968

  • pořadatel závodů o Ještědský pohár

  • aktivní člen libereckého Sokola

  • v roce 2022 žil v Liberci

Milan Štryncl přišel na svět na prahu neklidné doby, 30. srpna 1938 v Liberci. Protože byli otec i dědeček významní činovníci Sokola a dědeček navíc legionář, musela rodina po vyhlášení mnichovské dohody opustit v říjnu 1938 neklidné pohraničí a uchýlit se k příbuzným do Mnichova Hradiště. Zde prožili celou válku včetně jejího dramatického konce, kdy se stal Milan Štryncl svědkem pochodů smrti.

Když skončila válka, vrátili se Štrynclovi opět do pohraničí. V srpnu 1968 se stal Milan Štryncl svědkem dramatického vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Liberce. Když došel dolů k Frýdlantské ulici, už tam stály tanky a obrněné vozy. Pomalu je předcházel, zaslechl nějakou střelbu. Přišel až na náměstí, kde dav hučel. Na radnici bylo lešení a nějací kluci z něj něco házeli dolů na projíždějící kolonu sovětské armády.

„Vojáci občas vystřelili do vzduchu. Když jsem došel do práce, někteří z kolegů už tam byli a přišel i Jindra Kulišů. Nebyl na vojně a chtěl se jít na náměstí podívat. V té době už hlásili, že je tam někdo zraněný. Jindra odešel, my jsme poslouchali rádio a najednou jsme slyšeli, že Jindru zastřelili,“ vypráví Milan Štryncl. „Potom jsme se šli na náměstí podívat a on tam ležel zastřelený z pravé strany radnice, jak se chodí do hospody Radniční sklípek. Bylo tam lešení, Jindra se přimáčkl ke dveřím a dostal to. Dávka ze samopalu mu přeřízla občanskou legitimaci, byla prostřelená skrz. Když jsme ho pochovávali, tak kluci z projekce nesli rakev na ramenou...“ 

Bolševici sekali Čechoslovákům ruce

Milan Štryncl se narodil 30. srpna 1938 v Liberci. Jeho rodiče bydleli v Růžodole, což tehdy byla samostatná obec v těsné blízkosti Liberce, ve které se sdružovala početná česká menšina v jinak převážně německé oblasti. Do Liberce přišel už pamětníkův dědeček Martin Štryncl, protože první republika potřebovala v neklidném pohraničí loajální státní zaměstnance. A tím Martin Štryncl coby ruský legionář a významný činovník Sokola byl. Do legií Martin Štryncl vstoupil 15. května 1917 v Kyjevě a následně ho zařadili k 2. čs. střeleckému pluku, se kterým se vyznamenal v bitvě u Zborova. O rok později propukla v Rusku občanská válka mezi bělogvardějci a Rudou armádou. „Dědeček vyprávěl, že když přišli do nějaké vesnice, kde byli předtím rudí, tak to nebyl hezký pohled, protože místní zmasakrovali,“ vypráví pamětník.

Martin Štryncl s ostatními legionáři bránil železniční Transsibiřskou magistrálu až do Vladivostoku. „Největší problémy měli s rudými, protože dostali rozkaz každého Čecha odzbrojit a zastřelit. Jednou se legionáři pokusili vzdát a rudí je začali masakrovat. Když Češi zvedali ruce, tak jim je sekali. Legionáři proto hned vzali zbraně, a protože byli disciplinovaní, útok přesily odrazili,“ pokračuje Milan Štryncl.

Do Československa se pamětníkův dědeček vrátil až v roce 1920. Ze zborovského bojiště si do Liberce přinesl prsť, kterou spolu s ostatními legionáři slavnostně uložili do tehdejší české základní školy v dnešní Komenského ulici. Co nejdříve také obnovil Sokol ve Františkově, kde měli k dispozici tělocvičnu německé školy, a později si postavili letní cvičiště.

Jako činovníci Sokola museli z Liberce uprchnout

„Otec vzpomínal, že dřív žádný problém s Němci nebyl. Chodilo se s nimi společně do hospody, pomáhali si nebo dávali české děti do německých rodin, aby se naučily jazyk, a naopak. Až když se dostal Hitler k moci, tak si najednou sedali zvlášť ke stolu, byli prý utiskovaní a cítili se ublížení,“ vyjadřuje se k národním rozporům pamětník.

Nebezpečí pro českou menšinu v Liberci eskalovalo podpisem mnichovské dohody, která odstupovala pohraniční území Československa Německu. Štrynclovi tak byli mezi prvními, kdo musel město opustit. „Měli jsme asi den na to, abychom všechno naházeli na vůz a odjeli. Slušný člověk raději odešel a nepouštěl se do nějakých křížků. Věděl, že by neměl šanci,“ vzpomíná Milan Štryncl.

Rodina tak prožila celou válku u tety v Mnichově Hradišti, kde měla k dispozici dvě místnosti. „Doma poslouchali cizí rozhlas a já jsem měl rozkaz, že o tom vůbec nesmím mluvit,“ pokračuje pamětník.

Městem procházely pochody smrti

S blížícím se koncem války se začaly v Mnichově Hradišti objevovat barikády a zátarasy pro případ, že by se přiblížila fronta. Město se stalo svědkem i několika vězeňských transportů.

„Viděli jsme, jak pod zámkem chodilo hodně pochodů smrti. Bylo to nekonečné, lidé v nich šli třeba hodinu. Někteří byli bosí, někteří šli jen tak nalehko. Občas jsme slyšeli nějakou střelbu, to když se šlo mezi baráky a někdo chtěl utéct. Tělo tam pak nechali ležet. Naši o nás měli strach a nechtěli, abychom těm vězňům něco házeli. Někteří tam chodili, občas jim dali nějaký tvrdý chleba nebo jídlo, když se dozorci nedívali, protože doprovodu tam moc nebylo. Němci už toho taky museli mít plné panenky,“ vzpomíná na poslední válečné dny Milan Štryncl.

Místní obyvatelstvo přijalo s povděkem, když skončily dny německé krutovlády a blížily se sovětské vojenské jednotky, které jim měly přinést osvobození. „Za Hradištěm na silnici na Prahu jely nejdřív tanky, pak přijely spousty ruských vojáků na koních. Dá se říct, že se chovali docela vzorně. Měli mezi sebou dost tvrdý režim, takže kdyby někdo něco provedl, tak by ho zastřelili. Byla to veselá doba, pořád se tancovalo a každý byl rozjařený. Vojáci se zde moc nezdržovali, pospíchali do větších měst. V Hradišti na zámku sice byla posádka, ale tak za tři čtyři dny odešla jinam. Když vojáci přišli k nám, chtěli maximálně vodu nebo něco takového,“ dodává pamětník.

Dědeček ihned obnovil Sokol

V srpnu 1945 se Štrynclovi vrátili do Liberce. Rudá armáda zde už tehdy nebyla, pouze německé obyvatelstvo, které se pomalu chystalo k odsunu. „Němci se shromažďovali na letišti, odkud se pak dělaly transporty. To letiště tehdy ještě fungovalo a byl tam německý letoun značky Junkers. Tak mě do něj posadili a udělali tam se mnou kolečko,“ vzpomíná na dobu po válce Milan Štryncl.

Protože byl v Liberci volných bytů dostatek, neměla rodina problém sehnat ubytování. Na německý majetek si nicméně dělali zálusk i lidé z vnitrozemí. „Někteří Češi přijeli do Liberce s kufry a odjeli autem, které bylo plné věcí. To byli ti raubíři, kteří to vybrakovali,“ dodává.

Pamětníkův dědeček pak ihned obnovil Sokol na Jeřábu. „Tělocvičnu jsme měli k dispozici od čtrnácti až třeba do dvaadvaceti hodin. V pondělí byla děvčata, v úterý muži, ve středu se hrála košíková, ve čtvrtek zase ženy a v pátek muži. Tak to bylo do roku 1948, kdy komunisté Sokol zrušili,“ vypráví Milan Štryncl.

Hory pro mě byly úžasný zážitek

V Liberci-Jeřábu začal Milan Štryncl navštěvovat obecnou školu, se kterou se byli podívat v Památníku nacistického barbarství, který byl zřízen v bývalé Henleinově vile na Husově ulici v Liberci. „Vím, že tam dole byla sekyrárna, bylo to velmi smutné a člověk měl potom vztek, jak mohli být Němci tak zlí. Nedokázal jsem to pochopit.“

Více než politické záležitosti však Milana Štryncla jako dítě pochopitelně zajímaly kopce kolem Liberce. „Hned v roce 1945 jsem jel s tátou na Ještěd a na Pláně. Protože otec pracoval na dráze, tak jsme měli slevu na lanovku. Měl jsem krásné dřevěné lyže a ‚krakonošové‘ vázání. Lyže měly vpředu dírku na provázek, že jsme je mohli táhnout za sebou. Z Plání jsme jeli doleva na Čertovku, dolů na Růžový palouček a domů. Byl to senzační zážitek. Lyže jsem si sundal až prakticky před barákem na Jeřábu,“ vypráví pamětník.

S rodiči také chodili každý čtvrtek na Ještěd na večeři. „Nahoru jsme jezdili lanovkou, ta byla menší, na dvou sloupech, a i když byl dost velký vítr, tak pořád jezdila. Nahoře byla ještě stará budova Ještědu, restaurace byla uvnitř dost obložená dřevem a byl tam i dost velký sál na tancování. Potom jsme se vraceli na velkých saních pro čtyři osoby po silnici a sjeli jsme až k pekárnám. To pro mě byl jako pro kluka úžasný zážitek,“ vzpomíná na dětství Milan Štryncl.

Dnes lyžuji lépe než ve dvaceti letech

Po absolvování obecné i měšťanské školy nastoupil pamětník do Teplic, kde se učil nástrojařem přesných měřidel. Poté získal zaměstnání v Kovokombinátu Liberec jako mechanik kancelářských strojů.

Lyžování však stále zůstalo jeho vášní. „Čas utíkal a lyže se měnily. Začalo být vázání Kandahar s pérem, to už jsem měl jiné boty. Byly i hrany, dokonce se tam šroubovaly. Dnes lyžuji lépe než tehdy ve dvaceti letech, protože tenkrát jsme měli lyže dvoumetrové nebo, kam až dosáhneme, rovné. Aby se nekřížily, tak se ke špičkám dávaly takové stabilizátory. Jezdit na tom byla dřina a navíc nebyla úplně upravená trať. Všechno jsme si museli napřed vyšlapat, každý jsme šli bokem až nahoru, aby se to ušlapalo. Když vezmu ty začátky, tak to byly nejdřív jasanky, ty se hoblovaly, k tomu se dávaly třeba kovové hrany. Potom byly sulovky, ty už byly dělané na míru a na váhu. A hickory byly nejlepší lyže, které jsme měli. Boty byly normálně kožené, potom se zpevňovaly, a než k nám přišly nějaké přezkáče, tak to byla už šedesátá léta,“ hodnotí vývoj lyžařského vybavení pamětník.

Věděli jsme o všech letadlech ve vzduchu

V roce 1957 musel Milan Štryncl nastoupit základní vojenskou službu jako radista u protivzdušné obrany ve Zvolenu. „Věděli jsme o všech letadlech, která byla ve vzduchu, včetně pravidelných linek. Když jsme zaznamenali nějaké letadlo a ono se neozvalo, tak to byl nepřátelský cíl. Vyhlásili jsme poplach a vystartovaly MiG-15. Viděli jsme ale i ošklivé věci. Nad Bratislavou je sportovní letiště, kde létali svazarmovci větroněm kolem dokola. Najednou jedno přelétlo do Vídně. Hned startovalo naše letadlo a toho kluka přivezli zpátky. Měl to hezky spočítané, podařilo se mu to, ale stejně jej vydali,“ vzpomíná Milan Štryncl.

Na vojně patřil pamětník k bojové jednotce, která nastupovala ranní, odpolední a noční služby. Potom vždy měli den volno. „Jednou přišel nějaký politruk, divil se, že máme celý den volno, a hned že nám dá nějaké cvičení. Naplánoval nám pochod, někam nás odvezl a my jsme se měli vrátit. Já jako svobodník jsem vedl asi šest lidí, no, a my jsme zapadli do první krčmy. Ti Slováci byli přívětiví, každý tam měl nějaký ten vinohrádek, tak jsme se tam motali a zkrátka jsme nikam nedošli. Potom jezdili auty a sháněli nás. Rychle nás naložili a odvezli zpátky. Vůbec nic nám neudělali, ale vyhodili toho politruka, protože narušil bojový režim. Nepodávala se hlášení, nevědělo se o letadlech a on si nás dovolil zaměstnávat nějakým cvičením. Ještě nás odměnili, že jsme přišli a nastoupili do služby,“ dodává se smíchem pamětník.

Vojáci nám udusali celý kopec 

Po ukončení základní vojenské služby v roce 1959 začal Milan Štryncl pracovat pro podnik Tesla. Zároveň si udělal večerní průmyslovou školu s maturitou a oženil se. Následně přešel do montážních závodů do konstrukce vývojového střediska, kde pracoval jako vývojář. „Jako první v republice jsme začali vyrábět a montovat rozvody medicinálních a technických plynů. Těmi rozvody jsme obsadili prakticky každou nemocnici, to znamená kyslíkem, rajským plynem, kysličníkem uhličitým a vším, co si žádali.“

Kromě své profese se pamětník ve volném čase i nadále věnoval sportu. Hrál volejbal, vedl žactvo ve Spartaku a rád lyžoval. „Když jsem chodil do práce do Tesly, tak jsme vždycky nahecovali patnáct chlapů, aby přišli v sedm hodin ráno na lanovku. Protože když tam bylo patnáct lidí, musela lanovka jezdit. Vyjeli jsme nahoru, sjeli jsme to a každé půl hodiny jsme se nechali lanovkou vyvézt nahoru. Nevýhoda ale byla, že jsme museli hluboký sníh projíždět. Začali jsme tam také pořádat závod o Ještědský pohár, tak jsme vždycky požádali armádu, aby nám dala padesát sto chlapů, a oni nám celý kopec nahoru udusali,“ vypráví Milan Štryncl.

Liberecké výstavní trhy, to byl svátek Liberce

Snad žádný z obyvatel Liberce si nenechal ujít Liberecké výstavní trhy, které patřily k městským fenoménům již od dvacátých let 20. století. Svůj největší rozkvět nicméně zažily v šedesátých letech, kdy se zde vystavovalo nejlepší zboží, které nebylo běžně k dostání. Návštěvníci se zde mohli navíc bavit módními přehlídkami nebo estrádami.

„Byl to svátek Liberce, všechny pavilony byly v provozu. Jednou byla moje máma v pořadí dvě stě padesátý tisící návštěvník, byla v novinách a dostala nějaký svetřík. Bylo to hezké, viděli jsme tam věci, které se nedostaly do prodeje, nebo novinky. Málo se tam prodávalo, protože to bylo hlavně výstavní, ale některé ty věci se nakonec prodaly. Největší tam byly estrády, přijížděl tam Matuška nebo Pilarová. Je škoda, že se to přestalo dělat, protože to byla prezentace výroby a Liberec stoupnul na ceně,“ vzpomíná na Liberecké výstavní trhy pamětník.

Do práce šel kolem kolony tanků

Poměrně klidný život šedesátých let v Československu spojený s uvolňováním socialistických poměrů nicméně násilně přerval vstup vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. „Probudilo mě to asi ve čtyři hodiny, hukot, hukot, hukot. Bydleli jsme v Pavlovicích na Borovém vrchu, pouštěli jsme rádio a říkali, že je invaze sovětských vojsk. Tak jsem se šel podívat do práce do montážních závodů do ulice Na Rybníčku. Šel jsem celou cestu po tehdejší třídě generála Svobody kolem Zhořelecké a tam projížděla kolona tanků,“ uvádí Milan Štryncl.

Když došel do práce, někteří z kolegů už tam byli a přišel i Jindřich Kuliš, který bydlel naproti. Bohužel se vydal na náměstí před libereckou radnici, kde ho okupanti zastřelili. „Byl to vynikající projektant,“ připomíná pamětník. 

Cítím zodpovědnost vést Sokol dál

Po pádu komunistického režimu v roce 1989 se pamětník rozhodl obnovit Sokol v Liberci-Františkově. „Nejdříve jsme museli najít ty starší lidi, kteří si na to vzpomínali a kteří byli ochotní ustanovit výbor a obnovit tělocvičnou jednotu,“ pokračuje Milan Štryncl.

V roce 1993 se Milan Štryncl zúčastnil sletu v americkém Chicagu a byl velmi překvapený, co tamější sokolové vědí o těch československých, jakou mají disciplínu a jak pěkně umí česky. „Říkal jsem si, že už jen kvůli těm lidem povedu Sokol dál. Tak se od té doby starám o děti a mládež. V Sokole dbáme na všestrannost. Děti musí umět kotouly, přemety, šplhat, běhat, ale hlavně musí umět být společenské. Hrajeme i loutkové divadlo nebo děláme srazy u táboráku,“ dodává pamětník.

V roce 1994 se Milan Štryncl se svými sokoly zúčastnil XII. všesokolského sletu na pražském Strahově. „Další slety už se konaly na Rošičáku a potom se přemístily do Edenu na Slavii. Slet učí dospělé i děti trpělivosti. Společné cvičení sbližuje lidi, kteří mají na slety hezké vzpomínky a těší se na ně,“ vysvětluje pamětník.

V době natáčení v roce 2022 žil Milan Štryncl v Liberci.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Eliška Poloprudská)