Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. plukovník Daniel Struž MBA (* 1968)

• narodil se 25. října 1968 v Opavě

• absolvoval gymnázium v Ostravě-Porubě

• v roce 1987 nastoupil na Vysokou školu pozemního vojska ve Vyškově

• v roce 2001 působil v misi KFOR v Kosovu

• v roce 2002 se účastnil mise SFOR II jako člen skupiny CIMIC

• v roce 2007 absolvoval misi v Iráku jako vojenský zpravodaj

• v roce 2008 působil v misi v Afghánistánu v rámci týmu ACCI

• za svou službu v Afghánistánu obdržel The Army Commendation Medal

• v České zbrojovce zastával pozici produktový ředitel

• v roce 2025 byl předsedou představenstva Brněnských vodáren a kanalizací a byl aktivní v politice

„Ten příběh běží vedle mě. Dan, který to zažil, stojí vedle mě, ale já jsem Dan, který žije dneska. Nevím, jestli je to správně, nebo špatně, ale v každém případě mě to v noci nebudí.“ Daniel Struž je válečný veterán, který se zúčastnil čtyř zahraničních misí – v Kosovu, Bosně a Hercegovině, Iráku a Afghánistánu. Přestože ho mise profesně posunuly, odvezl si z nich také velmi silné vzpomínky. Sám říká, že se od těch nejhorších zážitků dokázal odosobnit, zapomenout je ale nemůže. Ani nechce. „Na zlo nesmíte zapomínat, byť to zní jako klišé. Vždycky si musíte uvědomit, že je někde tady. Já vždycky říkám, že vím, jak voní smrt. Vím, jak s ní mám mluvit, jak se k ní mám stavět.“

Já jdu na vojenskou školu 

Daniel Struž se narodil v roce 1968 v Opavě. Rané dětství prožil v nedaleké vesnici Háj ve Slezsku a na základní školu už nastoupil v Ostravě, kam se společně s rodiči přestěhoval. „Ostrava byla dost šedivá a špinavá. Pamatuju si, že když jsem jel vlakem, tak jsem spolehlivě poznal, že přijíždím do Ostravy, podle čmoudu a smradu, který ve vagonu zavládl.“ Bydlet v Ostravě mělo ale také výhody. K dostání tam bylo zboží, které v jiných městech chybělo – například pomeranče a mandarinky. „Ostrava měla tehdy specifické postavení v rámci republiky. Říkalo se: ‚Já jsem havíř, kdo je víc?‘“ vysvětluje pamětník. 

Velmi rád vzpomíná na svoje studium na gymnáziu v Ostravě-Porubě, kterému se říkalo „malá Thälmannka“(dnes Gymnázium Olgy Havlové). Po složení maturitní zkoušky se rozhodl ve studiu pokračovat a k velkému překvapení svých blízkých si podal přihlášku na vojenskou školu. „Byl to možná trošku truc. Mamka pořád říkala: ‚Počkej, až půjdeš na vojnu, oni tě naučí pořádku,‘“ vzpomíná pamětník na slova své maminky. „A já jsem řekl: ‚Tak já jdu na vojenskou školu.‘ A šel jsem.“

Půl školy socialisticko-realistické, půl školy kapitalistické

V roce 1987 nastoupil do Vyškova na Vysokou vojenskou školu pozemního vojska na obor vševojskový týl. První roky na škole pro něj ale byly jako náraz do zdi. Na mnohé vyučující dnes vzpomíná jako na „lampasáky“. Studenti se ale nenechali atmosférou na škole semlít a založili si amatérský divadelní spolek Paseka, kde si z výroků svých pedagogů dělali legraci. Scénáře psali na účtenky od piva. Když účtenky nestačily, koupili si sešit. „Mělo to několik efektů. První byl ten, že jsme utekli z reality zupáctví a drilu, sami jsme se pobavili a ještě jsme pobavili ostatní. Takže jsme byli v té době poměrně populární.“

Školu absolvoval v roce 1991. „Já mám půl školy socialisticko-realistické a půl školy kapitalistické. A hodně pěkné na tom bylo to, že to učili ti samí lidé,“ vzpomíná. „Lidé, kteří učili o socialistických úspěších, pak zničehonic učili Friedmana a monetarismus.“ 

Po ukončení školy nastoupil Daniel Struž do Mikulova k 5. mechanizovanému pluku jako zástupce velitele mechanizovaného praporu. V 90. letech sloužil u několika různých útvarů, účastnil se také vzdělávacích kurzů, které armáda nabízela. Zmiňuje například kurz angličtiny, který mu otevřel nové obzory. 

Všechno, co zažila, někdo rozbil

Když přišla nabídka na účast v misi v Kosovu, pamětník neváhal. „Mě nenapadlo to odmítnout. To by bylo podobné, jako když jste chirurg, přivezou pacienta a vy řeknete, že mu to slepé střevo nepůjdete vyoperovat.“

Do Kosova tedy odjel v roce 2001 a v misi KFOR (Kosovo Force) působil jako příslušník skupiny civilně-vojenské spolupráce (CIMIC). „Nebylo to o tom, že bychom ráno vzali samopaly a šli někam střílet. Bylo to o tom, že jsme soustavně museli chránit status zejména srbských menšin,“ vysvětluje pamětník. Jednotka měla základnu poblíž vodárny Šajkovac. Daniel Struž ale také působil na předsunutém stanovišti poblíž vesnice Sekyrača, ve které zůstávali etničtí Srbové. „Nebylo to pro ty lidi jednoduché. Většinou to byli starší lidé a tenkrát ta nevraživost mezi jednotlivými etniky byla veliká.“ 

Nejsilnější zážitek pro něj byl, když tajně přivezl starou paní učitelku do vesnice v Podujevë, kde prožila skoro celý svůj život. „Já jsem pro ni tenkrát jel do Medveđe, což bylo v tehdejším Srbsku, těsně pod Sekyračou. Tajně jsem ji přivezl do té vesnice a ona mi tam plakala, protože viděla, jakým způsobem byl její život zničen. Dům zbořen, obrovské tři duby pořezány. To jsou silné okamžiky, kdy vám pláče sedmdesátiletá paní nad tím, že všechno, co zažila, někdo rozbil. “

Fotbalové utkání a volby byly stejně rizikové záležitosti

Po návratu z mise působil jako zástupce ředitele úřadu pro civilně-vojenskou spolupráci a psychologické operace (CIMIC/PSYOPS). Brzy přišla ale nabídka na účast v další misi, tentokrát do Bosny a Hercegoviny. Tam Daniel Struž sloužil v rámci samostatné skupiny CIMIC. Pětičlenná skupina působila po odchodu českých jednotek z Bosny a Hercegoviny v oblasti Banja Luky. Pamětník vnímá misi jako velmi úspěšnou. Díky mezinárodní finanční podpoře se povedlo dosáhnout mnoha úspěchů – například zrekonstruovat nemocnici. 

Součástí práce skupiny CIMIC nebylo ale jen budování infrastruktury, podíleli se mimo jiné na hledání válečných zločinců. „Je to logické, protože my jsme byli ten kontakt s civilním obyvatelstvem a měli jsme k nim poměrně blízko. Oni nám důvěřovali. Takže jsme se často během rozhovorů a jednání dostali do situace, kdy jsme zjistili, že jsme se dostali na stopu někomu, kdo byl na seznamu oficiálně hledaných osob.“ 

Pamětník si vybavuje, které situace byly v Bosně a Hercegovině krizové. „Koncert v Banja Luce, fotbalové utkání mezi místními týmy a volby byly v té době stejně rizikové záležitosti. Vždycky vyšlo varování, že je potřeba stáhnout vojáky do kasáren, aby nevznikl zbytečný konflikt. Při těchto událostech nenávist vždycky vykrystalizuje na povrch.“ Přesto se pamětník některých událostí zúčastnil v civilu. Vzpomíná například na koncert popové zpěvačky Cecy. 

Po návratu z mise se vrátil na svou předchozí pozici, poté nastoupil do Brna na nově vznikající 1. mechanizovanou divizi. Tam působil jako zástupce velitele praporu. Z této pozice odešel k vojenskému zpravodajství. 

Musíte vážit na misce vah každé slovo a gesto

Jako vojenský zpravodaj se Daniel Struž zúčastnil dalších dvou misí. První z nich byla mise v Iráku, kterou absolvoval v roce 2007. „Obecně je tady zpravodajská služba proto, aby sbírala informace o skupinách nebo organizacích, které působí proti zájmům vaší země nebo zájmům jiné členské země Severoatlantické aliance, [informace,] které by mohly vést k ohrožení života nebo jednotky, ve které působíte,“ uvádí pamětník s poznámkou, že o konkrétní přípravě nebo práci na misi mluvit nemůže. Jako bývalý vojenský zpravodaj je vázaný mlčenlivostí. „Je to o kontaktu s lidmi, komunikaci, vyhodnocování informací, které jste dostali, analýze a určení dalšího směru,“ dodává. 

V Iráku působil jihozápadně od Basry na vojenské základně Shaibah. Základna byla pod britským velením. Pamětník také vzpomíná na výpravu, kterou sám podnikl do hlavního města. „Vzal jsem si sandály, trenýrky a tričko, do batůžku pistoli a šel jsem projít Bagdád mimo green zónu, která byla jediným bezpečným místem. Moji kolegové mi řekli, že už se nevrátím.“ Pro pamětníka to byla ale šance vidět Bagdád tak, jak ho každodenně vidí místní obyvatelstvo. „Seděl jsem s lidmi na ulici a jedl s nimi. Oni moc dobře věděli, že nejsem jejich, protože asi těžko můžu tvrdit, že jsem Iráčan. Ale nestalo se mi nic.“ Dodává, že mladí Iráčané uměli dobře anglicky a byli ochotni dát se s ním do řeči. 

Zmiňuje ale také, že klíčové pro něj bylo pochopit kulturní a společenské souvislosti. „Musíte vážit na misce vah každé slovo, každé gesto a přemýšlet nad ním. Co jsme schopni v rámci křesťanské západní kultury vstřebat, tak tam může působit jako rozbuška.“ 

Take cover, take cover! 

Mise v Afghánistánu byla pro Daniela Struže vrcholem jeho kariéry vojenského zpravodaje. V Afghánistánu působil v rámci týmu organizace ACCI (Allied Command Counterintelligence), která sdružuje zpravodajské služby států NATO. „Během působení zjišťujete, že pracujete skutečně se špičkami v oboru. Naslouchají vám velitelé operace,“ popisuje Daniel Struž práci, která pro něj byla velkou zodpovědností. „Musíte před ně předstoupit se strukturovanou informací, která je mnohokrát ověřena. Protože oni ji berou do svého obrazu.“ 

Na základně v Kábulu strávil téměř rok. Skoro každý den slyšel z amplionů varování, které ohlašovalo letecký poplach: „Take cover, take cover!“ Za službu v Afghánistánu mu bylo uděleno vyznamenání The Army Commendation Medal. Přestože vyznamenání má doma plný kufr, právě toto má pro něj největší hodnotu. 

Z Afghánistánu si odvezl také několik velmi silných a těžkých prožitků. „My jsme se tam setkali s tím, že nám podstrčili holčičku pod auto, abychom ji zranili. Dělali to proto, aby potom vymohli nějaké kompenzace finančního charakteru. A teď nevíte, jestli je to akt čirého zoufalství, nebo úplné zrůdnosti lidského myšlení.“ Naštěstí se pamětníkovi podařilo rychle zareagovat a k neštěstí nikdy nedošlo. „Nebo jedete a kilometr před vámi do vašich kolegů najede někdo s napěchovaným autem trhavinou,“ popisuje. „Jak říká klasik, válka je vůl. A v tomto případě je to podtržené stokrát.“ 

Zkusit něco nového 

Po návratu z mise přišla pamětníkovi nabídka na práci v České zbrojovce. Po delším přemýšlení kývl, přestože v armádě by ho čekala skvělá kariéra. Chtěl zkusit něco nového. V České zbrojovce se nakonec vypracoval na pozici projektového ředitele. 

Díky svému zaměstnání procestoval mnoho zemí. „Byl to ale úplně jiný svět než ten, který musíte navštěvovat v uniformě nebo s pistolí u pasu pod košilí.“ 

V roce 2025 působil Daniel Struž jako předseda představenstva Brněnských vodáren a kanalizací. Aktivní je také v politice. Je členem zastupitelstva města Brna a zastupitelstva Jihomoravského kraje. Zároveň působí jako neuvolněný místostarosta v městské části Řečkovice.