Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Štrobl (* 1946)

• narodil se 8. února 1946 v Kolíně

• vystudoval průmyslovou školu

• pracoval v Leteckých opravnách a ČKD

• v sedmdesátých letech přijal nabídku na spolupráci s Kulturním centrem v Kutné Hoře

• hrál a režíroval v Tylově divadle

• odmítl spolupráci s StB

• po revoluci 13 let zastával funkci ředitele v Tylově divadle

• v roce 2024 žil Kutné Hoře

Z průmyslovky až na prkna, která znamenají svět. Tak by se dal shrnout život Miroslava Štrobla, který na přání rodičů vystudoval technický obor, ale nakonec stejně utekl k divadlu, které ho lákalo od mládí. Celý svůj život tak zasvětil kulturnímu životu v Kutné Hoře. 

Na koncertě Armstronga jsme si málem stáli na hlavách

Miroslav Štrobl se narodil 8. února 1946. A i když si dnes zpětně uvědomuje hrůzy komunismu a historický kontext tehdejší doby, jako malé dítě spoustu událostí nevnímal. Vybavuje si proto třeba, jak šťastný byl, když vstoupil do pionýra. “Občas říkám, že jsem byl takové blbé dítě. Ne, že bych tomu věřil, ale líbilo se mi to. Byly průvody, prapory a muzika, to dítě to vnímá prvoplánově. Takže to bylo strašně hezký,” popisuje svůj tehdejší obdiv třeba k hromadným oslavám 1. máje, od kterých se po revoluci upustilo. Malý Miroslav vyrůstal v úřednické rodině, otec pracoval na národním výboru a matka byla účetní v okresním ústavu národního zdraví. Rodina tak sice nesplňovala ideál dělnického původu, ale pozornost Státní bezpečnosti taky ničím nebudila. A i když malého Miroslava bavilo chodit do pionýra, v některých ohledech byl se svým starším bratrem vychováván ještě v rámci prvorepublikových ideálů. “Matčini rodiče pocházeli z rozkošné maloměšťanské rodiny předválečných let. A v mé matce byla ta první republika jako v koze,” přiznává pamětník. Bylo tak běžné, že malý Miroslav sousedky zdravil oslovením “milostivá paní”. 

Jinak ale prožil poklidné dětství. Hrál tenis, bruslil a odmala ho to táhlo k divadlu. Když ale přišel čas na výběr střední školy, konzervatoř nepřipadala v úvahu, pamětníkovi rodiče o uměleckém zaměření nechtěli ani slyšet. “Padlo očekávané rozhodnutí, že půjdu na průmyslovou školu. Brácha, který byl o dva roky starší, už tam studoval. Bylo to sáhnutí úplně vedle, dodneška nevím, co jsem se tam vlastně učil,” přiznává pamětník. “Nějak jsem to absolvoval, ale mám dojem, že mi tehdy třídní děkoval, že už ten ústav nebudu obtěžovat,” dodává. 

Ještě než se dostal ke své milované kultuře, musel absolvovat základní vojenskou službu. Pár měsíců po ní se nakonec přeci jen živil tím, co vystudoval. Na umístěnku nastoupil do Leteckých opraven ve Kbelích. Nadšený z práce sice příliš nebyl, ale díky ní zažil v Praze uvolňující se šedestátá léta. “Ta Praha šedesátých let… dodneška se tetelím blahem, jak jsme si to užívali. Protáhli jsme všechny možný divadla, podařilo se mi tam mít známé, no bylo to prostě štěstí,” popisuje pražské jaro, které si užíval plnými doušky. “Najednou sem přišla kultura, kterou jsme neznali a prahli jsme po ní. Mohli jsme navštěvovat filmy, které jsme do té doby prostě neviděli. Objevila se tady muzika, která se hrát nemohla. Najednou to šlo.” Pamětník vzpomíná i na koncert Louise Armstronga, který zažil už v roce 1965. “Byl v Lucerně, je to nezapomenutelné. Na mejdanu v Semaforu jsme si málem stáli na hlavách a Armstrong tam hrál na trubku. Dodneška mám z toho husinu,” vypráví. Když tehdy poslouchal Armstrongovo vystoupení, ještě netušil, že za pouhé tři roky bude všechno jinak. “Když přijeli Rusové, bylo to jako probuzení do ošklivýho snu. Byli jsme naivní, že jsme si mysleli, že se ten socialismus dá nějak restaurovat. Nedá,” shrnuje smutně. 

Naštval jsem Kachyňu

V sedmdesátých letech už bydlel zase v Kutné Hoře, oženil se a s manželkou vychovávali spolu dvě děti. V Kutné Hoře nejprve pracoval v ČKD, což mu dávalo stejně malý smysl, jako Letecké opravny v Kbelích. Pak ho ale přizvali do kutnohorského kulturního střediska. “Tam už to bylo smysluplné. Tam už jsem věděl, co dělat,” popisuje. Do toho v Kutné Hoře hrál a režiroval divadlo. “Víc mě bavilo to režírování. A nejradši jsem měl zkoušky, víc než představení. Protože na zkouškách to teprve vzniká, ale pak už je to hotové,” prozrazuje o své divadelní práci. Práce na kulturním středisku ho bavila, i když si v normalizačních letech stejně jako všichni ostatní uvědomoval všudypřítomnou cenzuru a politický tlak. “Zdálo se, že je všechno v pohodě, ale museli jsme dávat pozor, co říkáme a o čem mluvíme Bylo to takové bezčasí, léta o ničem,” přiznává Miroslav Štrobl. Když chtěl se ženou vyjet do zahraničí, výjezdní doložku dostali pouze do NDR. I za to málo byli ale ve výsledku rádi. 

Na konci sedmdesátých let dokonce celoživotní divadelník dostal příležitost zahrát si ve filmu. Na nedalekém zámku Roztěž Karel Kachyňa natáčel film Setkání v červenci, s Danielou Kolářovou, Oldřichem Kaiserem a Tomášem Holým v hlavních rolích. Miroslav Štrobl tehdy z pozice pracovníka kulturního střediska zajišťoval doprovod komparzistům z tehdejšího gymnázia, které si režisér vybral. “To byla krásná věc, každý ráno přijel před školu autobus, nastoupilo 30 studentů, jeli jsme na Roztěž a tam se začalo točit,” vypráví. Pamětník na místě neměl kromě hlídání studentů nic na práci, dokud za ním nepřiběhla produkční, že jim na natáčení nedorazil herec, který měl ztvárnit postavu recepčního. Miroslav Štrobl si tak roli, která měla ve scénáři jednu větu, rozhodl střihnout. Věta se mu ale nedařila vyslovit bez chyby. “Jelo se to asi pětkrát nebo šestkrát. Pak přišel Kachyňa s tím, že má na ten film půl milionu a já mu právě prosral sto tisíc. Tak jsme to jeli naposled a já to dal. A pak mě stejně přemluvili, což mě urazilo,” dělí se o úsměvnou historku. 

StB jsem nic nepodepsal

I když osmdesátá léta byla po těch sedmdesátých o něco snesitelnější, svoboda nad režimem ještě zdaleka neměla vyhráno. Miroslav Štrobl proto dostal v roce 1982 pozvání na výslech Státní bezpečnosti (StB). “Tam začaly takové ty první pokusy: Heleďte, vy jste na tom kulturním středisku a stýkáte se s řadou lidí. Jenom byste nám řekl co a jak a takhle,” popisuje pamětník, jak jeho první výslech na služebně StB vypadal. Zpětně si uvědomil, že ho na služebnu pozvali, protože jedna z jeho starších kolegyň, která jim pravděpodobně podobné informace pravidelně přinášela, odešla do důchodu. Pamětník se jim nechtěl podvolit, ale zároveň si uvědomoval, že má doma dvě malé děti. “Měl jsem staženej zadek a šíleně jsem se bál. Bál jsem se o děti, ženu i o sebe. Nebyl jsem žádný hrdina. Ale zaplať pánbůh, nic jsem nepodepsal,” uzavírá příběh o styku s StB s tím, že z odmítnutí naštěstí žádné problémy neměl. 

Pád komunismu proto jako většina Čechoslováků vítal. Užíval si novou možnost cestovat za hranice východního bloku a dařilo se mu i pracovně. V roce 1990 se stal ředitelem Tylova divadla v Kutné Hoře a v této funkci zůstal až do roku 2003. Láska k divadlu a Kutné Hoře mu už zůstala. Vydal několik publikací, jedna z nich je o prvorepublikových živnostnících a kutnohorští ho dodnes potkávají v ulicích jako zábavného a okouzlujícího průvodce tohoto hornického města.