Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Strnadel (* 1966)

• narodil se 1. prosince 1966 v Krnově

• otec Jan Strnadel se do krajiny pod Jeseníky přistěhoval z Klatov, matka Marie z Ostravy

• vyrůstal v Rýmařově, odkud se ve 12 letech vrátil do Krnova

• vystudoval stavební průmyslovku v Opavě, v roce 1985 maturoval

• usiloval o svobodu v nesvobodné společnosti, inicioval hnutí Diletant

• odebíral samizdat Vokno, psal divadelní hry, pořádal happeningy

• byl sledován a pravidelně vyslýchán příslušníky Státní bezpečnosti

• při výsleších čelil zastrašování, ponižování a nátlaku ke spolupráci

• v listopadu 1989 byl jedním z organizátorů demonstrací v Krnově

• patřil k zakladatelům týdeníku Region

• v roce 2025 žil v Krnově

Říkali tomu přádelna, ale Petr Strnadel si nevzpomíná, že by se tam něco spřádalo. Ovčí vlnu tam jenom prali a šíleně to smrdělo. Z přádelny přiváželi balíky vlny k Petrovi do haly. S pomocí jeřábu a háčku stavěl z vlněných balíků štos. Když byl štos postavený, přijelo nákladní auto, které odvezlo vlnu někam jinam. Odkud ta vlna byla, přesně nevěděl. Na pastvinách v podhůří Jeseníků pozoroval od dětství především stáda krav.

Textilka Karnola zaměstnávala v Krnově lidi od poloviny 19. století a Petr Strnadel tam po maturitě sehnal dobrý „máničkovský flek“. Pracoval v Karnole rok, než narukoval na vojnu. Žádná velká dřina to nebyla. Měl v práci spoustu volného času a napsal tam svou první divadelní hru. Jmenovala se „Zlatý Ondřej aneb Žár lásky“. V té době se rodilo Petrovo hnutí Diletant.

Nějaká strana?

Ondřej: „Tu pojednou potkal jsem poutníka a ten smýkal tohle s sebou. Ptal jsem se, jestli nechce pomoci, a on, že jo. Tak to na mě naskládal, řek´, že jde do Vídně, ať jdu pořád rovně, že mě dožene, a pak se z ničeho… …a pak se pojednou ztratil.“ Řehoř: „To je divné. Ty bys s ním šel do Vídně? Vždyť je to na opačnou stranu.“ Ondřej: „Řeho, zdá se mi, že už z toho všeho blbneš; copak si neuvědomuješ, že co zde říkáš, nemá hlavu ani patu…? Na tom přece vůbec nezáleží… Nějaká strana…“

Na černobílé fotografii stojí mírně přikrčený Petr s dlouhými vlasy. V rukou drží pozoun. Za zády mu visí bílá plachta. Po levé ruce se lehce usmívá druhá postava. V popředí planou dvě pochodně, aby na herce bylo vidět. V divadelním představení pod širým nebem doprovází Petra Strnadela kamarád Ctibor Navrátil. Sblížili se rychle. Petr s dalšími přáteli právě tvořil recesistické hnutí Diletant, což se Ctiborovi velmi líbilo.

V té době už oba sledovala Státní bezpečnost (StB), estébáci je tahali po služebnách, vyhrožovali jim a zastrašovali je. Jenže Petr se Ctiborem se nedali. Chtěli si dělat, co se jim zlíbí, a teď právě hráli absurdní drama o tom, jak vzniká přátelství, jak se projevuje, jak je každý vztah originální a může být okolním světem nepochopený, a jak se může člověku zdát, že je svět nepřátelský, ale přitom je plný naděje.

Pionýry mezi lezci

V batohu nesli jídlo na dva dny. Také karabiny, skoby, lana a další lezecký materiál. Pod skalní bloky v okolí Vrbna pod Pradědem se dalo dojít jenom pěšky. Cesta přitom nebyla snadná. Často ji museli hledat, protože ani turistická značka tam tehdy nevedla. V 70. letech zažívalo horolezectví v Československu boom. Československé horolezecké expedice trvaly několik měsíců a zdolávaly osmitisícovky v Himálajích, horolezci byli populární a na skalách bývalo plno. Především o víkendech a o prázdninách.

Petr Strnadel vyrůstal v Rýmařově, odkud s otcem vyráželi na lezecké stěny na hoře jménem Rabštejn, přibližně napůl cesty z Rýmařova do Šumperka. „Rabštejn byl ostrůvek svobody,“ vzpomíná Petr Strnadel na dobu, kdy se na tamější skály sjížděli horolezci z celé republiky, celé víkendy lezli, vysedávali v hospodě a otevřeně probírali všechno možné, včetně poměrů v nesvobodné zemi okupované Moskvou.

Když si ostrůvku svobody pod skalami všimla Státní bezpečnost, uspořádali estébáci na lezce zátah, nahnali jim strach, zaseli mezi ně nejistotu a podezíravost, takže původní atmosféra byla pryč. A někdy v té době začal Petrův otec Jan se svým kamarádem a spolulezcem Milanem Slaměníkem hledat nový terén pod hřebeny Jeseníků poblíž Vrbna pod Pradědem, které byly téměř neznámé. „Byli jsme pionýry mezi lezci. Trávili ve stěnách celé dny, odklízeli ze skal popadané stromy a dělali nové cesty,“ vypráví Petr Strnadel.

Bylo mu tenkrát deset jedenáct let, když s otcem a jeho kamarádem prožíval dobrodružné výpravy do skal, které téměř nikdo neznal. „Chlapům jsem tam asistoval. Jakmile se něco podařilo vylézt, hodili mi lano a mohl jsem tu skálu s nimi také zdolat. V nějaké horolezecké knížce jsem s tátou dokonce uvedený jako spoluautor,“ říká.

Kdo je to? Proč nezpívá?

V Rýmařově chodil Petr Strnadel na základní školu. Každé ráno rozvážely autobusy žáky do škol v okolních vesnicích, protože školní budova v Rýmařově nestačila. Stejně jako Petr byla většina spolužáků dětmi či vnoučaty přistěhovalců, kteří na Rýmařovsko přišli po vyhnání německých obyvatel. Během divokého odsunu v srpnu 1945 muselo odejít téměř dva tisíce Němců, o rok později odešly další stovky rodin.

Pro Paměť národa vzpomínal v roce 2013 na odsun rodák z Rýmařova Alfred Heinisch, jehož rodina odejít nemusela. Těsně po válce se stal svědkem popravy dvou obyvatel města na náměstí v Rýmařově. Úřady vyhlásily zákaz uchovávání zbraní a někdo oba muže udal, že nějaké zbraně vlastní, protože byli myslivci. Na náměstí byli zastřeleni. Před zraky obyvatel vykonali popravu vojáci československé armády. Oba popravení pak tři dny leželi na náměstí, než byli pohřbeni na místním hřbitově, na kterém dnes stojí náhrobek s jejich jmény.

Aniž by si to Petr Strnadel uvědomoval, začínal se během dospívání v Rýmařově setkávat s absurditou doby, ve které vyrůstal. Jednou z poboček tehdejšího národního podniku Rudné doly se sídlem v Jeseníku byl také závod v Rýmařově. „Přestože se ten podnik jmenoval doly, žádní horníci v Rýmařově nepracovali, ale vyráběly se tam montované domky,“ vypráví Petr Strnadel, kterému to bylo divné. Byl sice hrdý na to, že slavné domy zvané „okály“ pocházejí z jeho města, ale vůbec tomu nerozuměl. „Až později jsem pochopil, jak to vlastně bylo. Taková hra na kapitalismus s politickým krytím komunistickou stranou. Podobně, jako je to dnes v Číně.“

Nejoblíbenějším učitelem ve škole byl učitel matematiky. A také nad ním zůstával Petrovi rozum stát. Matikář byl pro něj jako zjevení a on nechápal, kde se tak chytrý člověk v zapadlém pohraničním městečku vzal. Tehdy ještě nevěděl, že to byl profesor vysoké školy uklizený pod Jeseníky po sovětské invazi. Ve skříni na půdě u dědečka v Krnově našel plakát nádherné ženské s hlubokýma očima a havraními vlasy. Byla to zpěvačka Marta Kubišová. „Kdo to je? Proč nezpívá?“ ptal se rodičů. Už si nepamatuje, co mu tenkrát řekli, postupně však začal chápat, že něco není v pořádku. „Už jsem nějak vnímal tu tehdejší schizofrenii,“ dodává.

Upatlané výkresy

„Toužil jsem po tom, abych mohl pracovat na čističce odpadních vod. To byl můj životní obzor. Emigrovat jsme nechtěli, ale také jsem vůbec neviděl žádnou šanci, že by mohl komunismus skončit. Takže jsem si chtěl sehnat fleka na čističce, protože mi jeden kamarád vyprávěl, že je to prostě bomba. Že tě tam nikdo neotravuje, že jsi tam zašitej,“ vypráví Petr Strnadel. „Měl jsem představu, že tam budu mít svůj starý psací stroj značky Mercedes, a tak jsem si to maloval, že si na čističce budu smolit své nejrůznější texty, a když budu mít štěstí, tak mě nezavřou. To byl můj horizont. To jsem byl vlastně ještě děcko.“

Po rozvodu rodičů se v roce 1978 Petr Strnadel vrátil s maminkou do Krnova, kde se před stěhováním do Rýmařova narodil. V Krnově dokončil základní školu a částečně také proto, že si to matka přála, začal studovat stavební průmyslovku v Opavě. Stavebnictví bylo tou dobou perspektivní obor a opavská stavebka byla výběrová škola. Jenže Petr brzy zjistil, že na ni asi nepatří. „Vůbec mi nešlo rýsování. Nebyl jsem schopen rýsovat,“ vybavuje si své výkresy upatlané tuší. 

Už někdy v sedmé třídě v Krnově začal poslouchat bigbít a nosit vlasy tak dlouhé, jak to tenkrát jenom šlo, a vzpomíná, že „začal vystrkovat růžky“. O víkendech už s kamarády začal popíjet „svá první vína“. Scházeli se k tomu kolem kotoučového magnetofonu, pouštěli Párply, Stouny a Zepelíny, cítili tu energii a začali chápat, že to je ono, že přesně tohle chtějí. Idolem všech mániček v Krnově byl tenkrát asi o pět let starší Petr Motal. Na 1. máje přišel do průvodu s vlasy po pás, kráčel bos, v džínách, na tričku měl nápis „válka je vůl“ a všichni si pak o tom povídali. Další výraznou máničkou byl potomek poválečných řeckých přistěhovalců Achil Savidis, kolem kterého se seskupila také parta vlasáčů.

Opava, kam z Krnova dojížděl na průmyslovku, byla trochu jiná. Možná méně bezprostřední než Krnov, ale rovněž v Opavě byly máničky a jejich hospody, také v Opavě našel Petr přátele, které fascinovalo hnutí hippies, a škola s příšernými výkresy upatlanými tuší byla tak trochu vedlejší. V Opavě se potkal s pozdějším disidentem a signatářem Charty 77 Ivo Mludkem, půjčoval si od něj knížky, které byly na indexu, přečetl Čapkovy Hovory s TGM a poznal anarchistické básníky v čele s Františkem Gellnerem. Začal chodit do hospod.

„Do hospody U Antona se musel člověk propracovat, tam nemohl chodit jen tak někdo,“ vypráví Petr Strnadel, ale zároveň dodává, že si není jistý, zda to vůbec byla pravda, nebo jenom mýtus, že odtud policisté odváželi máničky v policejních skříňových vozech zvaných antony. Také do jídelny U Jelena chodil – byla hned vedle hospody Hradecká brána, a také do Binara, jak se tam tomu říkalo, ale jmenovalo se to asi jinak, stejně jako anton. V roce 1985, kdy mu bylo devatenáct, se oženil, odmaturoval, narodil se mu syn a začala se o něj zajímat Státní bezpečnost. Toužil po čističce odpadních vod, ale žádné místo tam neměli. Musel živit rodinu. Nastoupil tedy do skladu ovčí vlny.

Kdo uspěje? Diletant!

Byli to studenti z gymnázia v Krnově i Bruntále, se kterými se v hospodách zrodil ten nápad. Hnutí Diletant vznikalo postupně. Nebylo to tak, že by někdo někdy prohlásil: „Tak jo! Založíme hnutí.“ Vysedávali u piva, diskutovali a začali sepisovat absurdní texty, vymýšlet happeningy a nejrůznější srandičky v přesvědčení, že na absurdní svět komunistického Československa plného sovětských vojáků se jinak než absurdně reagovat nedá. Po vzoru Haškovy Strany mírného pokroku v mezích zákona zformulovali svůj program, vznikla filozofie materiálno-idealismu. Stvořili si alternativní svět, ve kterém z recese prosazovali myšlenku, že pouze úplný diletant může něčeho dosáhnout.

Marta Kubišová, se kterou se v dětství seznámil díky zaprášenému plakátu na půdě, byla skvělá zpěvačka, ovšem nesměla zpívat. Milovaný bigbít poslouchali na rozhlasových stanicích ze zahraničí, protože Československý rozhlas nic takového nehrál. Ve škole i na ulici je šikanovali kvůli dlouhým vlasům. „Vše, co jsme měli rádi, po čem jsme toužili, to všechno se nesmělo. Tak co tedy? Kdo může uspět? Jedině diletant!“ přibližuje myšlenky hnutí Petr Strnadel.

Na jedné z akcí, kterou předáci Diletantů pořádali, měl o tom přednášku. Krátce poté se do Krnova přistěhoval vsetínský rodák Ctibor Navrátil, nekonformní osobnost a hledač svobody v nesvobodě už od dětských let. Petr Strnadel do té doby nic nevěděl o tvorbě Woodyho Allena, Samuela Becketta, netušil, kdo je Eugène Ionesco. Ctibor Navrátil už je všechny znal a stali se s Petrem přáteli. „Od 15 let jsem studoval existencialisty, Bondyho, taoismus, absurdní divadlo, dadaisty, surrealisty a tak dále. A najednou jsem zjistil, že v Krnově existují lidé, kteří uvažují podobně. To byl pro mě úplný zázrak,“ vyprávěl pro Paměť národa Ctibor Navrátil.

„Dělali jsme si p*del i z undergroundu a disentu. Říkali jsme, že nejsme žádní disidenti nebo undergroundi, ale že jsme diletanti,“ vzpomínal Ctibor Navrátil. „Diletant bylo takové naše heslo, že si ze všeho děláme legraci a hledáme nadhled. Přitom jsme se k undergroundu a disentu hlásili. Tím, co jsme v disentu dělali, jsme šli do poměrně velkého rizika, zároveň ale s úsměvem a nadhledem.“

Výslechy a Vokno

Petr Strnadel byl přesvědčený, že nedělá nic špatného, tak se s tím neschovával. „Bylo pro mě nepochopitelné, když se kluci nějak domlouvali na tom, že jeden něco na toho druhého estébákům řekne, ale má vlastně od něj povoleno to říct, takže pak na tom nebude nic špatného. Aby si to nějak ulehčili,“ vzpomíná Petr Strnadel na situace, kdy byl pravidelně u výslechu na policejních služebnách a lidé v jeho okolí na tom byli podobně. „Bylo pro mě nepřijatelné vůbec se s estébáky bavit. Kdyby se stalo, že bych měl tašku plnou samizdatu, seděl v hospodě a začala šťára, určitě bych tu tašku kopnul pod stůl a nehlásil se k ní. To jsem zase takový hrdina nebyl, že bych se nechal zmlátil a zavřít. Ale že bych si s tím dělal starosti? Nebo si lustroval, komu něco půjčím nebo něco řeknu… To jsem nedělal.“

Na krnovskou adresu Petra Strnadela přicházela pravidelně obálka s undergroundovým samizdatem pro nezávislou kulturu Vokno. Kdo měl zájem, tomu Petr Vokno půjčil. Žádný systém v tom neměl. Když šéfredaktora Vokna a signatáře Charty 77 Františka Stárka přezdívaného Čuňas zatkla Státní bezpečnost a připravovala jeden z posledních procesů s disidenty před listopadem 1989, byl Petr Strnadel mezi odběrateli a distributory Vokna, na které estébáci naléhali, aby jim o tom něco řekli. Jenže se s nimi o tom odmítl vůbec bavit. O ničem s vyšetřovateli StB nemluvit bylo základní pravidlo. „Cokoli bych vám řekl, může být použito proti mně nebo osobám blízkým, proto neřeknu vůbec nic,“ prohlásil a dlouhé hodiny pak mlčel.

Magazín Vokno byl fenomén nejen svým originálním nezávislým obsahem, současně byl inspirací k následování. Tak v roce 1988 začal Ivo Mludek s přáteli vydávat v Opavě samizdat Protější chodník. „Vymyslet název je nejdůležitější. Pak už jde všechno samo…“ vyprávěl pro Paměť národa v roce 2017 Ivo Mludek. „Padla spousta návrhů, až potom kamarád Aleš Bartusek přinesl fotku s dopravní značkou Chodci, přejděte na protější chodník. To nám přišlo srozumitelné a vtipné, takže jsme vždy na obálku přidali tu značku.“

Protější chodník přepisovali na stroji. Vždy nějakých dvanáct třináct průklepů. Více se udělat nedalo, protože pak už nebyl text čitelný. „Od začátku jsme dbali na to, aby to nebyla jen písmenka, ale aby měl samizdat také nějakou grafickou úpravu. Koupil jsem třeba dětská razítka a těmi jsem tiskl barevné titulky. Také jsme tam přicvakávali fotografie. Byl to prostě opravdový časopis.“

Mezi dopisovatele Protějšího chodníku patřil také Petr Strnadel, který se díky tomu setkal s šéfredaktorem Vokna Stárkem, když se za ním vydal do Prahy pro rozhovor. „Rodiče nám pohlídali děti a jeli jsme s manželkou do Prahy,“ vzpomíná. Stárka našli v kotelně v práci a šli s ním k němu domů. Jenže kazetový magnetofon, na který chtěli rozhovor natáčet, přestal fungovat. „Prostě se nám pokazil a byl to průšvih. Měli jsme pečlivě připravené otázky. Cestovali jsme do Prahy, prostě logisticky to bylo tenkrát složité jak sviňa. Ale kazeťák nefungoval,“ vybavuje si tu situaci. “Čuňas byl ovšem profík. Vytáhl novinářský diktafon, který už tenkrát vlastnil, a mohli jsme natáčet.“

Estébáci zůstali z obliga

V listopadu 1989 patřil Petr Strnadel k organizátorům prvních demonstrací v Krnově. Tentokrát už to nebyla recese. Během posledních dvou let před pádem komunistického režimu vznikaly nové nezávislé iniciativy s konkrétním reálným obsahem a také Petr Strnadel se k některým hlásil. Na prvním veřejném shromáždění po 17. listopadu vystoupil za Nezávislé mírové sdružení. Když se v Krnově rodilo Občanské fórum (OF), odešel z kotelny podniku Dakon a za minimální mzdu začal pracovat pro koordinační výbor OF. Zpočátku se s kolegy scházeli v klubovně Svazu ochránců přírody, poté se uvolnila kancelář na radnici, která byla tehdy ještě městským národním výborem.

Zaměstnancem čističky odpadních vod se zřejmě i díky listopadovým událostem Petr Strnadel nikdy nestal. Jakmile k tomu vznikly podmínky, spoluzakládal krnovské noviny, později pak s Ivem Mludkem a dalšími regionální periodikum Region. Začal svobodně cestovat a s lanem a karabinami vyjížděl do hor. Alpy. Peru. Nepál. Thajsko. Na nejvyšším vrcholu Evropy Mont Blancu pořídil „reklamní“ fotografii s vydáním Regionu v rukou. V době natáčení pro Paměť národa v roce 2025 sice uplynulo už 40 let od okamžiků, kdy vysedával na služebnách při výsleších Státní bezpečnosti, přesto se k tomu několikrát vrátil:

„Domnívám se, že je úplně strašné, že se tady strhla tak strašlivá řežba a pronásledování konfidentů Státní bezpečnosti, zatímco ti lidé, kteří byli skutečné zrůdy, se berou jako státní úředníci. Jako že za to vlastně nemohli… Přijde mi nesouměřitelné, jakému tlaku byli mnohdy vystaveni lidé, kteří se ocitli v takové životní situaci, že se prostě tomu tlaku z různých důvodů podvolili. Kdežto lidé, kteří to dělali zcela vědomě, kteří to plánovali, kteří na lidi šili pasti, kteří dostávali hodnocení a peníze za to, jak lidi trápili, zůstali úplně z obliga. Nikdo si jich vlastně nevšímal. Nikdo je nikde nezveřejňuje. Nikdo s tím nemá žádný problém. Pravděpodobně berou fantastické důchody a žijí si skvěle.“