Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenka Štolcová (* 1932)

• narodila se 14. června 1932 v Čáslavi

• po válce studovala na gymnáziu, únor 1948 vnímala jako zásadní zlom

• v roce 1951 odmaturovala, na vysokou školu nešla z finančních důvodů

• v roce 1953 se provdala a přestěhovala se do Pardubic, kde s manželem pracovali jako zeměměřiči

• po okupaci 1968 byl její manžel vyloučen z KSČ

• v listopadu 1989 vítala změny s nadšením

• roku 2001 odešla do důchodu

• v roce 2025 žila v Pardubicích

Zdenka Štolcová se narodila v Čáslavi a dětství prožila v době protektorátu. Konec války si dobře pamatuje i díky příchodu Rudé armády, která si ve vile jejích rodičů zřídila polní kuchyni. I její rodinu stejně jako miliony dalších obyvatel Československa ovlivnil únorový převrat a následné utužování komunistické moci. V roce 1953 se provdala a spolu se svým manželem pracovala jako zeměměřička. Nikdy nevstoupila do komunistické strany, ač její manžel věřil v „socialismus s lidskou tváří“. Sametovou revoluci přivítala s radostí a s nadějí na lepší život.

Vojáci Rudé armády si u nás doma zřídili polní kuchyni

Zdenka Štolcová se narodila 14. června 1932 v Čáslavi do rodiny bankovního úředníka Františka Karáska a jeho ženy Zdenky. Rodina měla v Čáslavi rodinnou vilku, otec pracoval v Hospodářské záložně a maminka byla v domácnosti. Pamětnice měla ještě mladšího bratra Františka, který se narodil v roce 1935. Nejranější dětství malá Zdenka prožila během první republiky na maloměstě v poměrech střední třídy. Do školy začala chodit už v době protektorátu a zažila tak i období, kdy si děti v Čáslavi kvůli náletům chodily do školy jen pro úkoly, jinak se vzdělávaly doma. Malá Zdenka tak hodně času trávila doma na zahradě a učila se. Rodina Karáskova bydlela vedle železniční tratě a Zdenka Štolcová vzpomíná, jak tudy v posledních letech války projížděly transporty mladých německých vojáků: „Bydleli jsme blízko železniční trati a v roce 1944 a začátkem roku 1945 tamtudy jezdily transporty mladých německých kluků do války. Vlaky zastavovaly a kluci vystoupili a přišli si k nám pro vodu nebo se umýt. Utkvělo mi v paměti, jak ti mladí kluci nechtěli do války, jak brečeli. Ne všichni Němci souhlasili s Hitlerem. Litovala jsem je,“ vzpomíná. Neměla větší problém se s nimi domluvit, během války se musela učit německy. 

V Čáslavi žilo také hodně Židů, často dobře situovaných. Pracovali například jako právníci či lékaři. Některým z nich se podařilo včas ze země utéct, ostatní však končili v Terezíně a mnozí z nich se do svých domovů již nikdy nevrátili. Někteří z těch, kteří válku přežili, čelili po válce hamižnosti těch, kterých se holokaust nedotkl. Nechali si například své věci u známých a už je nikdy neviděli, protože ti jim je zapřeli.

O válce se doma u Karáskových příliš nemluvilo, rodiče se báli, že by děti mohly „něco plácnout“, a rodina by se tak dostala do problémů. Později se však pamětnice dozvěděla, že její otec poslouchal během války zahraniční rozhlas, Hlas Ameriky i Londýn. Specifikem doby byly také problémy se zásobováním. „Nebylo možné nakupovat, vše bylo na lístky,“ vysvětluje Zdenka Štolcová. Na příděl byl také tabák. Otec jako nekuřák lístky směnoval za něco jiného. Vzhledem ke svým vazbám na vesnici měli přísun potravin i odsud a hladem tak během války netrpěli.

Zdenka Štolcová si vzpomíná také na konec druhé světové války. I do Čáslavi přišla Rudá armáda, kterou místní vítali šeříky. „To byli takoví primitivové, hrozné. Třeba, když měl někdo hodinky, tak jim je strhli z ruky a sebrali. Nebo kolo. Úplně je fascinovalo jízdní kolo. Sebrali ho, ale neuměli na tom jezdit, jen se potáceli,“ přibližuje zkušenosti s Rudou armádou Zdenka Štolcová. U Karáskových doma si vojáci Rudé armády zařídili polní kuchyni. Pamětnice na tyto vojáky vzpomíná jako na někoho, kdo neznal ani takové základní věci jako splachovací záchod nebo jak fungují rolety. V kuchyni Karáskových si vojáci vařili např. rýži nebo upravovali jídlo z konzerv. Jednou však došlo k incidentu: „ U nás v kuchyni stříleli kvůli ‚děvočce‘, kterou s sebou měli. Hádali se kvůli ní a stříleli nám do stropu. Matka pak musela zařídit opravu stropu,“ vzpomíná.

Jak jsme slyšeli Gottwaldovo „Právě jsem se vrátil z Hradu“, věděli jsme, že spadla klec

Vzhledem k tomu, že Zdenka Štolcová byla dobrá žačka, šla po válce studovat na gymnázium. A právě tam se v únoru 1948 dozvěděla ze školního rozhlasu o převzetí moci v zemi komunisty. Jak sama uvádí, vybavuje si, jak zazněla slavná věta „Právě jsem se vrátil z Hradu.“ „Věděli jsme, že spadla klec. Následující padesátá léta byla nejhorší,“ uvádí pamětnice. Prarodiče z matčiny strany, kteří měli na vesnici hospodářství, byli nuceni vstoupit do JZD. Peněžní ústavy byly sloučené a otec tak přešel na jinou pozici, kde si platově pohoršil. Maminka, která byla zvyklá být ženou v domácnosti, musela začít chodit na řepné brigády. 

Zdenka Štolcová složila maturitu v roce 1951. Ač by chtěla, nemohla se přihlásit na vysokou školu, protože by to rodiče finančně nezvládli. Našla si tak prázdninový kurz, na základě kterého mohla učit, a dostala umístěnku do malé dvojtřídní školy nedaleko Slušovic. Na Silvestra 1952 se však v čáslavské sokolovně seznámila s Jarmilem Štolcem, který pracoval v Pardubicích, a ona se tak kvůli němu vrátila zpět do východních Čech. Její manžel se narodil v roce 1919, pocházel také z Čáslavi a pracoval v Pardubicích jako zeměměřič. Vzali se v roce 1953 a Zdenka Štolcová se díky němu stala také zeměměřičkou. 

Rok 1953 byl pro Československo specifický, byla vyhlášena měnová reforma, která se dotkla úspor mnoha lidí. Při vyhlášení měnové reformy byla Zdenka Štolcová se svým budoucím manželem právě v Praze. Vzpomíná na to, jak na Václavském náměstí byla spousta lidí, i na to, jak si chtěli v restauraci koupit jídlo, ale číšníci nechtěli obsluhovat, protože v té době byly ještě staré peníze a ne nové. Vybavuje si také, že vyhlášení měnové reformy byl velký šok. Lidé věřili Zápotockému, který tvrdil, že žádná reforma nebude. 

Z počátku jejich manželství bydleli u manželových rodičů v Čáslavi a do Pardubic za prací dojížděli. To se však postupně stalo neúnosné, a tak se rozhodli do Pardubic přestěhovat. Po krátkém podnájmu, kde však byly velkým problémem štěnice, získali pokoj v bytě, který komunistický režim považoval za nadměrný. Ocitli se tak v přímém kontaktu s naprosto cizími lidmi. Takovéto ubytování pak fungovalo například i tak, že bylo třeba si vytvořit rozvrh, kdy se kdo bude koupat. Místnost, kterou dostali k dispozici, si rozdělili kredencem a vznikla tak část, kde vařili na malém vařiči, a část, kde měli rozkládací gauč, na kterém spali. V této jediné místnosti žili pět let. 

Srpnovou okupací skončila i ta malá svoboda, co jsme měli

Zdenka Štolcová na 50. léta vzpomíná jako na období, kdy se utužoval komunistický režim. Sledovala dění v zemi a potvrzuje, že se dobře vědělo, že například politický proces s Miladou Horákovou byl zinscenovaný. Vnímala, jak režim začal zavírat kněží a továrníky, že se i u nich v práci objevili figuranti, kteří měli za úkol sledovat, jak se kdo chová a co říká. Pamětnice vzpomínala: „Režim likvidoval nepohodlné lidi,“ ale zároveň se ptala: „Co mohl dělat obyčejný člověk?“ 

Její matka se rozhodla k situaci přistupovat pragmaticky, a ač byl otec Zdenky Štolcové odpůrce režimu, rozhodla se vytěžit ze systému výhody pro svého syna, bratra Zdenky Štolcové, a nasměrovala ho do komunistické strany. „Na mě to maminka nezkoušela, já bych se nedala,“ vzpomíná Zdenka Štolcová. Do komunistické strany vstoupil ale její manžel, a to v druhé polovině 60. let. „Říkala jsem mu, ať tam neleze, ale chtěl reformovat, věřil na socialismus s lidskou tváří,“ připomíná Zdenka Štolcová jistou změnu poměrů v Československu v druhé polovině 60. let. Jakékoliv snahy o změnu však zatrhla okupace vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. „Ze strany ho pak vyhodili během prověrek,“ vzpomíná na dobu, která následovala po srpnové okupaci, kdy komunistický režim začal účtovat se všemi, kteří se snažili o reformu. Důsledkem manželova vyhazovu měla jejich jediná dcera, narozená v roce 1963, problém dostat se na gymnázium. Přednost dostaly děti z dělnických rodin. Manželé Štolcovi se tak museli snažit najít jiné cesty, jak dceru na gymnázium dostat. 

Samotný 21. srpen 1968 Štolcovi vnímali jako konec svobody. „Když jsme se ráno dozvěděli, že přijela vojska, tak jsme běželi do samoobsluhy pro základní potraviny. Bavili jsme se o tom i v práci, bylo to hrozné,“ vzpomíná Zdenka Štolcová. Důsledkem srpnových událostí bylo ukončení jistého uvolňování, ke kterému předtím docházelo. Pokud měli Štolcovi dříve možnost vycestovat, tak po okupaci už zůstávali spíše v Československu. Před rokem 1968 měla rodina možnost navštívit např. Švýcarsko nebo také západní Německo. „Byli jsme tam jak v Jiříkově vidění,“ uvádí Zdenka Štolcová. Už jen v nabídce zboží byly velké rozdíly mezi Východem a Západem. Vzpomíná tak například, jak při cestě do západního Německa navštívili zdejší nákupní středisko a při prohlížení nabídky ztratili pojem o čase takovým způsobem, že si neuvědomili, že se blíží konec provozní doby a zůstali v obchodě uzavření. 

Už jsme nevěřili ve změnu, listopad ´89 byl velké překvapení

V době, kdy ještě mohli cestovat do zahraničí, je občas také napadlo, že by z Československa emigrovali. Ale nakonec se vždy rozhodli vrátit a to hlavně proto, že manžel Zdenky Štolcové nechtěl opustit svou matku. Zůstali tak v zemi, kde držela moc komunistická strana a poslušnost lidí si vynucovala i za použití násilí a dalších donucovacích prostředků. „Už jsme pak ani nevěřili, že by mohlo dojít ke změně. Že bychom se toho dožili. Listopad ´89 byl obrovské překvapení,“ uvádí pamětnice. S chutí se tak účastnili různých akcí v Pardubicích. „Radovali jsme se z toho, že komunisti jdou do háje,“ říká pamětnice.   Manželé Štolcovi zůstali bydlet v Pardubicích. Nakonec odkoupili byt, kde začínali žít v jedné jediné místnosti. Pamětnice v roce 2001 odešla do důchodu a přes ztrátu manžela, který zemřel v roce 2004, nezanevřela na život a zůstala činná a se zájmem o aktuální dění v zemi i ve světě. „Nikdy jsme se neměli tak dobře jako teď. Lidi by neměli být naivní a měli by si uvědomovat nebezpečí, které stále hrozí ze strany Ruska,“ uzavřela své vyprávění Zdenka Štolcová.