Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Stodolová (* 1933)

Otce jsem považovala za neporazitelného

  • narodila se 1. srpna 1933 v Praze

  • do školy nastoupila 1. září 1939

  • své dětství prožívala během druhé světové války

  • vzpomíná na potravinové lístky, období heydrichiády nebo Pražské povstání

  • její otec František Kolman byl během války aktivně zapojen do odboje

  • František Kolman byl během druhé světové války dvakrát vězněn,

  • v letech komunistického režimu strávil ve vězení patnáct let

Dětství

Eva Stodolová se narodila 1. srpna 1933 v pražských Modřanech do rodiny stavitele a odbojáře Františka Kolmana. Kromě rodičů žila se starší sestrou Mařenkou, která bohužel v pěti letech zemřela na spálu, a později se do rodiny narodily ještě dvě sestry a jeden bratr.

Pamětnice tak vyrůstala v době, kdy se schylovalo ke druhé světové válce. V době podepsání mnichovské dohody byla sice ještě malá, ale pamatuje si, jak se otec vrátil z mobilizace: „Otec se vrátil, měl uniformu a přinesl mi jako dárek takovýho koníka. A to je moje celá paměť na mnichovskou dohodu nebo mobilizaci.“

Hned po vyhlášení mobilizace si také začala všímat opatření, která se začala zavádět – třeba toho, že museli zalepovat okna, nebo toho, že maminka se začala učit řídit auto a tatínek je učil střílet ze vzduchovky. „Kdybychom se dostali do boje, tak abychom si uměli poradit.“ Tatínek také ve své stavební ohradě začal budovat maskovaný kryt.

Život během války

Prvního září 1939, tedy v den, kdy vypukla druhá světová válka, nastupovala Eva Stodolová do školy. Doprovázela ji přitom maminka a jí se dotýkalo, že není středem pozornosti. Maminka se zachmuřeně bavila s jinými známými a „tvářila se nepříjemně, smutně a bojovně“.

Za války se pak stávalo, že ve škole nebylo čím topit, a tak dětem byly vyhlašovány uhelné prázdniny. Děti pak zůstávaly doma a do školy si chodily jen jednou týdně pro úkoly. Eva Stodolová si pamatuje, že ve škole byla hrozná zima, a tak s ostatními děvčaty chodila v teplácích. To se však v té době považovalo za prohřešek a pamatuje si, že jim kvůli tomu i někdo vynadal. Ke konci války byly školy zabrány pro německé vojáky a vyučování mnohdy probíhalo například v hospodách.

Válka se samozřejmě dotkla i jednotlivých domácností, které podle počtu a stáří jejich členů dostávaly potravinové lístky a šatenky. Když děti dostaly ve škole za úkol něco ušít nebo uháčkovat, tak se i na nákup materiálu musely použít právě tyto šatenky. Ještě hůře se sháněly boty, protože na ty byl lístek asi jen jednou do roka. Hodně lidí to řešilo tak, že si vyráběli dřeváky. Když se stalo, že dítě během roku vyrostlo víc, než byl průměr v jeho věku, museli s ním rodiče jít na obecní úřad, kde změřili, jak je velké, a až potom stanovili, zda má nárok na vyšší příděl.

V roce 1942, když byl spáchán atentát na Reinharda Heydricha, obcházeli četníci domácnosti a nosili s sebou fotky s věcmi, které se po parašutistech našly. „Mně se to strašně líbilo a já jsem jásala a skákala, že nám taky už přišli ukázat ty obrázky.“ Až když byla pamětnice větší, uvědomila si, jaké hrozné období to tenkrát bylo a že podle stanného práva mohl být kdokoliv ihned odsouzen k smrti.

Otec ve druhém odboji

Její otec František Kolman se během války aktivně zapojil do odboje a byl za to dvakrát vězněn. Jako dítě Eva Stodolová samozřejmě nic netušila, na své otázky dostávala jen vyhýbavé odpovědi, ale po válce se hodně věcí dozvěděla. Svého otce po celou dobu vnímala jako neporazitelného a vždycky si myslela: „Mýmu tátovi se nemůže nic stát.“

Doma měli třeba vestavěné skříně ve zdi. „Večer, když jsem šla spát, tak jsem slyšela ‚ťuk, ťuk, ťuk‘. Pak jsem se dozvěděla, že se tam vyráběly skrýše.“ Otec měl doma také revolver, se kterým se učil střílet na terč. Jednou, když si terč pověsil na dveře ohrady, si neuvědomil, že za dveřmi stojí auto, a prostřelil ho.

Poprvé byl František Kolman uvězněn těsně před heydrichiádou, když ho udal zaměstnanec obecního úřadu. Vypátral totiž, že skupina lidí vylepuje v Modřanech letáky, a zároveň, že se odbojáři scházejí v tzv. národních výborech, které měly rádiové spojení s Londýnem. To mohly být dva důvody zatčení. „Bylo by to s nima špatně dopadlo, zvláště když potom následoval ten atentát. Ale naštěstí se nějak povedlo, že maminka sehnala možnost, jak otce a ještě ty další lidi vykoupit. Že teda s členem gestapa se sjednalo nějaký výkupný.“

Po propuštění František Kolman na svou odbojovou činnost navázal – z domova rodiny Kolmanových se vysílaly zprávy do Londýna a komunikovalo se s parašutisty. Na to však gestapo přišlo a začátkem března byl otec pamětnice znovu zatčen. Do vězení mu mohla maminka nosit potraviny a také čisté prádlo. Podle toho také věděli, že je stále naživu. Jednou se ale stalo, že mamince kufřík s prádlem nevzali, a všichni se děsili, že tatínek byl popraven. Po nějaké době naštěstí kontakt obnovili. Až po válce zjistili, že tatínkovy dokumenty byly někde založené a díky tomu unikl popravě, která již byla naplánovaná. Dne 5. května 1945 byl propuštěn.

Na sklonku války, během Pražského povstání, využívala rodina kryt, který otec během ní vybudoval. Protože ale nebylo jisté, jak dlouho bude nastalá situace trvat, rozhodlo se, že se část rodiny přesune k příbuzným do Cholupic. Eva Stodolová si pamatuje, že na začátku května 1945 bylo ošklivo, zima a pršelo, ale kvetly kaštany a bezy. I přes probíhající boje došli do chalupy bez obtíží. „Prožili jsme tam dobu bojů a až poslední noc jsme viděli červený, zelený a bílý rakety. Tím si dávali vojáci znamení.“ Dne 9. května už projížděli ruští vojáci, kterým nadšení lidé házeli kytice bezu.

Období války bylo samozřejmě velmi těžké pro maminku pamětnice. „Moje matka měla za války namířeno na sebevraždu, a sice z bezpečnostních důvodů.“ Říkala totiž, že kdyby pro ni přišlo gestapo, nevydržela by mučení a prozradila by všechno, co ví.

Otcovo věznění během komunismu

V období komunistického režimu byl otec znovu zatčen a uvězněn, a to za údajnou přípravu vojenského protikomunistického povstání. V rozsudku padlo dvacet pět let, z nichž si patnáct skutečně odseděl. Jako vězeň pracoval například na přestavbě sportovní haly na pražském Výstavišti. Byl zkušeným stavařem, a schválně proto lezl do výšek a po žebřících, aby dozorce musel za ním.

Po propuštění z komunistického vězení v roce 1964 pracoval František Kolman v kanceláři Stavebních podniků v pražských Řepích, kde měl na starost kanalizaci. Poté byl ještě přesunut do Stavebního podniku v Kunraticích, odkud v pětaosmdesáti letech odešel do důchodu. Prošel si rakovinou prostaty, kterou mu sice operovali, ale rakovina u něj posléze propukla znovu a v roce 1994, ve svých jedenadevadesáti letech, zemřel.

Maminka se tak vysokého věku bohužel nedožila. Po otcově návratu z vězení jí selhalo srdce, postupně se jí začalo špatně dýchat a ve svých třiašedesáti letech zemřela.

Pozdější život

Přestože Eva Stodolová pocházela z takového rodinného zázemí, nikdy nechtěla emigrovat. V roce 1964 během zájezdu do Jugoslávie takovou možnost měla, někteří cestující ji využili, ale ona si říkala: „Co bysme tady dělali, nejsme řemeslníci... A taky ten domov, každej se nedokáže tak odtrhnout od domova.“

K odboji měl blízko i její manžel, i když spíše z badatelského hlediska. Zabýval se totiž historií a soustředil se zejména na 20. století. Velmi se zajímal o generála Rudolfa Krzáka, který během války cvičil výsadkáře. Díky panu Stodolovi, který sepsal návrh na státní vyznamenání, byl generálovi Rudolfu Krzákovi v roce 2004 udělen Řád Bílého lva.

Eva Stodolová je dnes přesvědčená, že je neustále potřeba mluvit o tom, co se v minulosti dělo. „Lidi jsou důvěřiví, a jak slyší ty lži, tak věří tomu, že to bylo tenkrát lepší.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Terezie Vavroušková)