Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hrabě Zdeněk Sternberg (* 1923  †︎ 2021)

• narozen 15. srpna 1923 v Praze

• potomek starodávné české aristokracie doložené od 12. století

• studoval na Arcibiskupském gymnáziu v Praze

• v době nacistické okupace studium na Reálném gymnáziu v Praze na Smíchově

• během druhé světové války svědkem zásahu proti parašutistům v Resslově ulici

• po roce 1948 zažil konfiskaci rodového majetku, byla mu znemožněna promoce

• v roce 1968 emigrace s rodinou do Bavorska, žil v Rakousku

• po roce 1989 návrat do vlasti, restituoval rodový majetek

• žil na Českém Šternberku

• zemřel 18. ledna 2021

Setkat se s člověkem, který je členem nejstarší české aristokracie, jejíž počátky lze doložit až do doby prvních přemyslovských králů, je vždy velký zážitek. Zejména pokud se jedná o člověka vstřícného a skromného. I když se ke svému starodávnému rodu Sternbergů hlásí, nehovoří z něho pýcha, ale pokora a životní moudrost. Od roku 1241, kdy jeho předek Zdeněk z rodu Divišoviců založil na skále nad řekou Sázavou hrad, pojmenovaný podle tehdejších zvyklostí německým názvem Sternberg, uběhne v příštím roce 777 let. „Nikdy nezapadá,“ je rodové heslo Sternbergů, které se váže k erbovnímu znamení, zlaté osmihroté hvězdě na modrém poli. Toto heslo se díky pestrému životu současného majitele hradu, hraběte Zdeňka Sternberga, i dalších členů rodu stále naplňuje. Kontinuita jedenadvaceti generací, kterou si lze bez rozkresleného rodokmenu jen stěží představit, ho zavazuje. Ve svých třiadevadesáti letech zažil mnoho životních zvratů a situací, které by většina lidí hodnotila jako životní ztrátu či velké „minus“.

Minulé totalitní režimy, nacistický i komunistický, se nezachovaly k rodu Sternbergů spravedlivě. Jako by si svým bezohledným postupem léčily vlastní komplexy a svoji vlastní malost. Po únorovém puči v roce 1948 se do role novodobé „šlechty“ stylizovali lidé nízkých morálních kvalit, zaštítění marxisticko-leninskou ideologií a stranickou knížkou. K příslušníkům aristokracie se chovali velkopansky a bezohledně, s cílem je společensky degradovat a zejména zabrat jejich majetek. Minulému komunistickému režimu se podařilo vůči aristokracii zasít do myslí mnoha lidí pochybnosti. Někteří dodnes hovoří o šlechtě pohrdavě a jsou přesvědčeni, že šlechtické děti byly vychovávány k rozmařilosti a v neúctě k lidské práci. Příběh Zdeňka Sternberga vypovídá o něčem zcela jiném.

Příchod na svět

Narodil se v roce 1923 v pražské porodnici jako druhé dítě z celkového počtu devíti. Byla to tehdy výjimka, většina dětí se v té době rodila doma. Po týdnu ho převezli domů, na hrad Český Šternberk, kde spolu s ostatními sourozenci vyrůstal. Co dnes obdivují tisíce turistů každým rokem jako unikátní starodávnou pamětihodnost, bylo pro malého Zdeňka pro veřejnost nepřístupným domovem. Přirozenou součástí jeho života byl kontakt s chůvou, která se starala o něho a malé sourozence. „Jednou za den nás sestra, jak jsme říkali chůvě, vyvedla do horních pokojů, kde žili rodiče. Tam jsme měli hračky, se kterými jsme si hráli,“ říká pamětník. Velice si rozuměl se svým otcem, který měl na jeho výchovu největší vliv. Hovořili spolu o historii rodu Sternbergů a později i on sám dohledával v nejrůznějších historických pramenech genealogické údaje, kterými doplňoval rodokmen sahající do 12. století. „Vzpomínám na společné procházky od útlého dětství a na rozmluvy, které jsme s otcem měli. Byl takový mírný, nikdy od něho nebylo slyšet ostřejší slovo. Maminka se spíše starala o praktické stránky života, etická stránka výchovy vycházela od mého otce,“ říká Zdeněk Sternberg. Oblíbeným členem rodiny byla babička z otcovy strany, rozená hraběnka Thurnová, bydlící v té době na nedalekém zámku Jemniště.

Flobertka od babičky

K nezapomenutelným událostem patřilo pořádání rodinných oslav, nejvíce narozenin prarodičů, ke kterým patřil slavnostní oběd a fotografování. Vánoce se slavily tak jako v každé české rodině. Ozdobený stromek sahal až ke stropu. „K němu jsme mohli, až když jsme zazpívali koledu. Pak byla modlitba a poté jsme šli ke stolům, kde byly dárky,“ říká pamětník. Do místnosti se stromkem každý rok přišli zaměstnanci hradu, aby si převzali dárky. „Matka celý rok pletla svetry a podobné věci z vlny jako dar pro jejich děti.“ Nezapomenutelným vánočním dárkem byla pro malého Zdeňka puška, tzv. flobertka, kterou dostal od babičky. „Flobertka sice střílela nepřesně, ale střílela, a to byla pro mne senzace. Bylo mi tehdy asi jedenáct let,“ říká. V hradní kapli svatého Jiří sloužil kněz Blažek půlnoční mši. Vštěpování křesťanských zásad a hodnot byla přirozená součást tehdejší výchovy. Každé ráno se na hradě sloužila mše latinská, při které malý Zdeněk pomáhal jako ministrant a páter Blažek ho spolu s ostatními sourozenci vyučoval náboženství.               

Jak bylo zvykem, šlechtické děti nechodily do běžných škol a absolvovaly soukromou výuku. Na hrad každý den dojížděl vlakem řídící učitel z nedalekých Ratají, který malého Zdeňka vyučoval. Ten v páté třídě úspěšně složil zkoušky a byl přijat na Arcibiskupské gymnázium v Praze-Bubenči. V tercii pak přestoupil na Reálné gymnázium v Praze na Smíchově.

Okupace

Na dobu druhé světové války má mnoho dramatických vzpomínek. Na vlastní oči viděl v roce 1939 demonstraci před německým vyslanectvím, kterou pozoroval z oken bytu svého přítele Josefa Czernina. Při německé okupaci 15. března 1939 šel se spolužáky na Václavské náměstí, kde se setkal s německými vojáky a jejich vojenskou technikou. „U svatého Václava byla polní kuchyně a němečtí vojáci tam vařili pro místní obyvatele hrachovou kaši. Protože jsem mluvil německy, zeptal jsem se poddůstojníka, proč tady tu kaši vaří. On mi říznou vojenskou němčinou odpověděl, že na obyvatelstvo Prahy chtějí působit příznivě. Řekl jsem mu, že pochybuji, že by ta jejich přízeň omluvila to, že obsadili naši zemi. Byl jsem na sebe velice hrdý, že jsem si toto dovolil odpovědět,“ říká Zdeněk Sternberg. 

Dva spolužáci židovského původu, Wiedler a Troller, jednoho dne nepřišli do školy a o jejich osudu se nic bližšího nedozvěděl. Bylo to v době heydrichiády, během které bylo mnoho lidí popraveno či odvlečeno do koncentračních táborů, a spolužáci tušili, že se s jejich kolegy stalo něco zlého. Maturita na českém gymnáziu proběhla v relativním poklidu. Pamětník ji absolvoval v němčině za přítomnosti německého předsedajícího, který měl na sobě odznak NSDAP. 

Zásah proti parašutistům na vlastní oči     

Bylo 18. června 1942. Němci obklíčili kryptu kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde ukrytým parašutistům zbývalo již jen pár hodin života. Se spolužákem Karlem Malým se k tomuto místu, uzavřenému pro veřejnost, vypravili. Zjistili, že se k němu dalo dojít ulicí Václavskou, a přiblížili se tak až na dohled. „Na rohu ulice Václavské byla kancelář Společenstva stavitelů hlavního města Prahy. Přítel Malý znal tajemníka a ten nás pustil dovnitř, takže jsme stáli u okna a celou tu akci jsme sledovali.“ Viděl české hasiče, kteří se snažili zastrčit do okénka vedoucího do úkrytu parašutistů požární hadici, což se jim nedařilo. Hadice často vypadávala a jako had se pod silným proudem vody vlnila a kropila okolostojící. Hasiči tak museli často přívod vody na hydrantu zavírat. Později měl možnost porovnat skutečnost s filmem Atentát, který na téma likvidace říšského protektora vznikl.

V době druhé světové války byla na hrad Český Šternberk uvalena tzv. nucená správa. „Německé úřady tehdy určily, že můj otec jako vlastník ztrácí dispoziční právo nad svým majetkem. Mimo pokoje, kde jsme bydleli, zapečetili všechny místnosti, zakázali vstup do našich podniků, na lesní úřad, na hospodářskou správu do Šternova. Otec měl zakázáno zasahovat do financí, a najednou jsme neměli prostředky k životu,“ říká Zdeněk Sternberg.

Jak otec zachránil židovský archiv

A jak jeho otec Jiří zachránil židovský archiv? Na hrad tehdy přijeli dva údajní archiváři, kteří ho požádali, zda by v některé z místností neuschoval spisy před očekávanými leteckými nálety na Prahu. „Otec jim ukázal některé prostory a hned u vchodu byla jedna větší klenutá místnost. Příští den přijeli dělníci, postavili z latí a prkýnek regály a na ně naskládali různé písemnosti. Místnost zamkli a otci předali klíč, aby do té místnosti nikoho nepouštěl.“ Následovala kontrola z úřadu říšského protektora. „Přijeli dva vysocí důstojníci, kteří prohledali celý zámek až k těm dveřím. Ptali se otce, co je uvnitř. On řekl, že archiválie z Prahy.“ Důstojníci otci vytkli, že nemá místnost dostatečně zajištěnou, a na dveře nalepili papírovou nálepku, na které byl znak říšského protektora s hákovým křížem a orlicí. Za heydrichiády přišla kontrola z gestapa a prohledávala celý hrad. Před místností, kde byla zmiňovaná nálepka, se však úředníci zastavili a po přečtení cedulky se o místnost nezajímali. Skončila válka a na hrad přijel vrchní rabín pražské židovské náboženské obce. „Otec od něho převzal dekret, uznání, že zachránil vzácný židovský archiv, který na hradě přečkal celou dobu protektorátu a který byl víceméně zachráněn zásahem samotných Němců,“ říká s úsměvem pamětník.  

Lynče v pražských ulicích v roce 1945

Skončila válka a květen 1945 zastihl Zdeňka Sternberga v Praze. Z Malé Strany viděl nejen sovětské tanky, které sjížděly dolů Nerudovou ulicí, ale také mnohá zvěrstva, kterých se Češi dopouštěli na údajných kolaborantech. „Viděl jsem, jak házeli staré německé báby do Vltavy. Ty první dny to bylo hrozné. V ulici 28. října visely mrtvoly na kandelábru, to na mne hrozně působilo. Že naši lidé jsou schopni dělat takové věci,“ říká pamětník. Tříleté poválečné období bylo podle něho jen očekáváním, až komunisté definitivně převezmou moc. Po únoru 1948 začalo zatýkání, které se dotklo i jeho přátel. „Ten tvrdý režim se projevil ne během několika dnů, ale během několika hodin,“ říká.

Rozehnaný pochod studentů

Mnozí po roce 1945 cítili, že demokracie je na ústupu, a únor 1948 toto zlé tušení definitivně potvrdil. Spolu s ostatními vysokoškoláky se pamětník 25. února 1948 zúčastnil studentského pochodu na Pražský hrad na podporu prezidenta Beneše. Několik tisíc lidí tehdy vyšlo z Karlova náměstí od budovy ČVUT. Některé ulice však byly uzavřeny, průvod se tedy vydal na Hrad přes Petřín a Seminářskou zahradu, podařilo se mu prolomit policejní kordony a vyslat delegaci k prezidentovi republiky. „Na hradním nádvoří, kde jsme stáli, se sjížděly jednotky policie a milicionářů. Po jejich příkazu k zásahu se začala zpívat státní hymna. Když zpěv skončil, tak se opět ozvalo: ‚Jménem zákona, rozejděte se!‘“ Studenti podruhé zazpívali hymnu, která je uchránila před útokem pořádkových oddílů. Potřetí jim to však už neprošlo a policie tvrdě zasáhla. „S mou budoucí švagrovou jsme se dostali do takového tlaku, že šlo o život. Zepředu policie, milice, pendreky, zezadu studenti, kteří se tlačili dopředu. A my uprostřed,“ říká Zdeněk Sternberg.     

Jak pomáhal lidem přes hranice

Nastala doba temna. V té době studoval právnickou fakultu, ze které byl vyloučen. Přestože se mu podařilo složit všechny zkoušky i státnice, byla mu jako nepřátelskému živlu odepřena promoce. Své kontakty a možnosti využil pro podporu svých přátel, kteří chtěli opustit republiku. Pomohl, jak sám říká, mnoha lidem. Například generálnímu tajemníkovi parlamentu, sociálnímu demokratovi Dr. Madarovi, jeho dceři a manželce. Byl však přáteli varován a vyzván, aby sám emigroval, a rozhodl se tuto věc konzultovat s rodiči. Odjel na rodný hrad a po rozhovoru s otcem, který byl doslova zdrcen, se rozhodl v republice zůstat. Bylo to osudové rozhodnutí, které mu později přineslo mnoho těžkých situací.

PTP aneb Pomocné technické prapory

V říjnu 1950 narukoval do Litoměřic k dělostřeleckému pluku, ale brzy byl převelen k Pomocným technickým praporům. Tři roky pracoval ve Velkodole československé armády v Karviné. „Chápu Švandrlíka, který byl autorem Černých baronů, že chtěl, aby to bylo zábavné a vtipné, ale ve skutečnosti to zdaleka nebylo takové,“ říká Zdeněk Sternberg a dodává: „Nejsem z těch, kteří říkají, jak to bylo hrozné a že je to trpké vzpomínání. Mělo to svá negativa, ale také obrovská pozitiva. Udělal jsem zkušenost, že když je nesnesitelný tlak seshora, existuje mezi lidmi velká pomoc a sounáležitost.“    

Kde je dobro, kde je zlo?

Pokud hovoří pamětník o současnosti, postrádá jasnou definici dobra a zla v naší společnosti. Tehdy to bylo průhledné a jednoduché. Komunistický režim a jeho posluhovači byli „oni“ a na druhé straně jsme byli „my“, kteří s režimem nesouhlasili a byli proti němu. Paradoxně díky pronásledování bývalým režimem měl možnost seznámit se s různými významnými osobnostmi. Bylo to zejména v době, kdy pracoval jako kulisák v Hudebním divadle Karlín.

V roce 1968 dostal s manželkou a synem poprvé výjezdní doložku do Bavorska, aby mohl navštívit své dva bratry. Začala pro něho nová etapa, která znamenala pro celou jeho rodinu jedenadvacet let života v emigraci. Nastoupil do potravinářského koncernu a postupně se vypracoval z nejnižší pozice na post prokuristy a zástupce generálního ředitele. Netušil a nedoufal, že se komunistický systém tak brzy zhroutí, zejména pokud šlo o naši republiku. Až přišel rok 1989 a s ním možnost vrátit se do své vlasti. 

Návrat na rodný hrad

Díky restitucím se po více než čtyřiceti letech vrátil jeden z nejstarších českých hradů do rukou původních majitelů. Toto považuje Zdeněk Sternberg za zázrak. A jak vidí naši současnost? Dovolte několik jeho citátů na závěr:

„Já jsem jeden, který nepatří do řady těch, kteří stále na všechno nadávají. Jsem toho názoru, že věcně, materiálně, se tady ve střední Evropě lidem ještě nikdy tak dobře nedařilo jako v současnosti. Lidé mají absolutní svobodu, mohou jet po celé Evropě, kdykoliv, kamkoliv. Nejsou nijak omezeni, pokud jde o přístup k zaměstnání. Když jsou děti nadané, mohou studovat, nikdo jim nebrání, nikdo nehledá třídní nepřátele.“

„Ostrov Evropa znamená blahobyt a na druhé straně střední Afrika nebo jižní Asie, které jsou na hranici absolutní chudoby. Dnes může každý nespokojený, který si ušetří pár peněz, sednout do letadla a za pár hodin je ve střední Evropě, kde zažádá o politický azyl. Ta uprchlická krize, která je nyní utlumena, bude určitě v budoucnu veliký problém.“

„Jedna z takových vlastností, já tomu říkám dar Boží pro člověka, je schopnost adaptovat se. A to je jedna z největších výhod naší existence. Například, přijeli jsme z Duchcova do Karviné nákladním vlakem, nástup a hned na šachty do osmého patra, několik set metrů pod zemí. Příšerné podmínky a tam nekřesťanská dřina. Vyhlídka do budoucna? Dva roky po celou vojenskou službu. A byla taková pracovní místa, kde jste byl nucen pořád dělat. To není možné lidsky vydržet. Po osmi hodinách jsem úplně vyřízený vyfáral nahoru a druhý den znova, třetí den atd. Po čtrnácti dnech je to téměř normální nebo spíše snesitelné.“  

„Majetek? To bylo vždy vnímáno alespoň u rodin, u příbuzných a známých, že zde nehraje roli vlastnické právo, že je to moje, ale že to mám svěřeno. Mám dispoziční právo a je mojí povinností to vést, zhodnocovat, zlepšovat a předávat v nejlepším stavu, jak jsem schopen, dalším generacím. Tím se zachovávají historické, tradiční hodnoty.“    

„Není zde jen materiální, ale je zde také etické stanovisko. V tom navazuji na mého otce a mého dědečka, na dědečky z obou stran. V každém ohledu slušnost. Tomu napomáhá pochopitelně víra v Boha a křesťanská výchova.“