Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Petr Štěpánek (* 1950)

• narodil se 14. prosince 1950 ve Vysokém nad Jizerou

• matka pocházela z česko-německé rodiny

• v roce 1969 maturoval na gymnáziu v Jilemnici

• v roce 1968 zažil srpnovou okupaci na botanickém táboře na Slovensku

• studoval Vysokou školu zemědělskou v Praze a promoval v roce 1974

• během studia vstoupil do KSČ

• pracoval jako projektant pro Východočeské státní lesy

• od roku 1977 pracoval v Krkonošském národním parku

• od roku 1984 byl ředitelem Krkonošských muzeí

• spolupracoval s krajanskými spolky vysídlených Němců

• po sametové revoluci dvakrát dočasně vedl KRNAP

• v roce 2025 žil ve Vrchlabí

V srpnu roku 1968 byl Petr Štěpánek jako každý rok na putovním botanickém táboře. Tentokrát se vypravili na Malou Fatru na Slovensku, kde nocovali v kempu ve stanech. Vybavuje si noc na 21. srpna, kdy slyšel rachot a hukot létajících letadel. „Nevěděli jsme, co se děje. Náš vedoucí ještě tenkrát říkal, že tady dělají vojenské cvičení v rekreační době,“ vzpomíná. Když si šli ráno koupit do obchodu pečivo k snídani, zjistili, že Československo je okupované. Viděli turisty z tehdejšího východního Německa, jejichž trabanty měly vytlučená okna. Na ulicích si všímali nápisů jako „Zatvárajte husy, prijeli k nám Rusi!“ a nahoře nad Žilinou se objevily tanky. „Ten den jsme začali balit a snažili jsme se dostat do Žiliny, což bylo trochu komplikované, a pak jsme přejížděli vlakem do Hradce Králové,“ vypráví. Nakonec i přes mnohá přerušení spojů a přesedání úspěšně docestovali. „Tam už jsme věděli, o co jde. Na nádraží byly různé letáky, tak jsme je pomáhali roznášet a pak jsme se už individuálně snažili dostat domů,“ popisuje.

Po vystudování oboru meliorace na Vysoké škole zemědělské v Praze pracoval jako projektant pro Východočeské státní lesy. Ekologie tehdy nepatřila k hlavním aspektům, které by se při realizaci projektů řešily. Petr Štěpánek vzpomíná, že se v té době propagovalo přírodní hrazení bystřin formou břehových porostů. Hlavní roli ale většinou hrála finanční stránka. „Každý lesní závod dostal nějaké finanční prostředky na meliorace čili odvodnění. Někde to bylo vhodné, ale taky byly úseky, kde lesní závod neměl pozemky na odvodnění. Pamatuju si třeba, že ve Dvoře Králové jsme dostali úsek, kde jsme měli dělat odvodnění tam, kde v podstatě žádná voda nebyla, a potřeba to nebylo,“ říká. Podobný přístup mu vadil a odmítl podepsat výběr staveniště. Za trest mu sebrali finanční odměny.

Maminku brali jako Němku

Petr Štěpánek se narodil 14. prosince 1950 ve Vysokém nad Jizerou jako jedináček. Otec Zdeněk Štěpánek pracoval celý život jako seřizovač strojů v podniku Naveta, později Elitex. Matka Marie Štěpánková, rozená Hájková, se živila jako domácí dělnice pro výrobnu dřevěných hraček TOFA Albrechtice a později byla zaměstnaná v lakovně v Navetě. „Maminka malovala komponenty. Vždycky si dojela pro batoh třeba malých hlaviček a malovala na ně obličeje,“ vysvětluje pamětník.

Otec se narodil jako poslední ze šesti žijících sourozenců a pocházel z dělnické rodiny v Pasekách nad Jizerou. Jeho nejstarší bratr Miloš Štěpánek, předválečný komunista, byl podle vzpomínek pamětníkovy rodiny za druhé světové války členem komunistické odbojové skupiny Pavla Metelky a skončil ve věznici na Mírově, kde zemřel (v Pasekách nad Jizerou se nachází pamětní deska obětem popraveným a umučeným nacisty a mezi jmény je i Miloš Štěpánek a Pavel Metelka). Zbytek rodiny na jeho počest po konci války vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), přestože tři tatínkovy sestry byly velmi pobožné. 

Maminka pocházela ze smíšené česko-německé rodiny z Rokytnice nad Jizerou. Její bratr za druhé světové války narukoval k wehrmachtu a padl někde na území Rumunska. Matka navštěvovala českou základní školu a německé gymnázium v Rokytnici nad Jizerou. Na rozdíl od zbytku rodiny, kamarádek a spolužaček se ona a její rodiče vyhnuli poválečnému odsunu německého obyvatelstva. Její rodiče měli malé hospodářství a pracovali v tkalcovně. „Dědeček prý chodil 20 kilometrů na trh do Tanvaldu s máslem. Čekal na souseda ze Dvoraček a ve dvě hodiny ráno vyrazili,“ říká pamětník. Doma se mluvilo česky i německy, maminka tedy ovládala oba jazyky. „Když počítala, tak německy, protože jí to šlo rychleji,“ podotýká Petr Štěpánek s úsměvem. V roce 1950 se s otcem vzali. Obyvatelé Pasek nad Jizerou, kde žili, se na ni dívali jako na Němku. Matka se proto hlavně zpočátku cítila vyčleněná.

Příbuzní z Německa jezdili na návštěvy

V malém hospodářství v Pasekách žila jejich rodina i s otcovou matkou a nejstarší sestrou. Obdělávali asi třetinu hektaru půdy a chovali kozy, králíky a slepice. Od dětství musel pamětník doma pomáhat. Maminka udržovala kontakt s odsunutými známými a příbuznými jak ve východním, tak v západním Německu. Od konce 50. let se i scházeli. „U nás doma se konaly srazy. Příbuzní z NDR přijeli domů k mamce, ti ze západního Německa se ubytovali v hotelu v Rokytnici a u nás se všichni scházeli,“ popisuje. Mluvili spolu rokytenským německým nářečím. V 18 letech si udělal řidičský průkaz a každoročně pak vozil rodiče na návštěvy do východního Německa. „Maminka žádala o devizový příslib do západního Německa každý rok, dostali se tam ale jen jedinkrát, v roce 1968. Já musel zůstat v Československu u příbuzných,“ vypráví.

První až pátou třídu základní školy navštěvoval ve Vilémově, zbývající třídy v Jablonci nad Jizerou. Stal se členem radioamatérského kroužku a stejně jako oba rodiče cvičil v Sokole. V roce 1966 nastoupil na gymnázium v Jilemnici, kde ho bavily hlavně přírodní vědy. Ve volném čase doma pomáhal s obhospodařováním asi dvou hektarů luk a často chodil na túry po Krkonoších. Začal dojíždět do Hradce Králové do botanické sekce v rámci Domu pionýrů a mládeže. „Pravidelně každý měsíc jsme měli přednášky, poznávací soutěže a v létě putovní tábory, o víkendech třeba exkurze do chráněných oblastí,“ přibližuje činnost jejich skupiny. O prázdninách pracoval jako brigádník na pile v Harrachově. Maturoval v roce 1969 a hlásil se na vysokou lesnickou školu, kterou měli nově otevřít v Praze v Suchdole. K otevření nakonec nedošlo, nabídli mu ale studium na Vysoké škole zemědělské, obor meliorace.

Bydlel na kolejích v Suchdole a se studiem neměl problém. Ve volném čase často navštěvoval představení v Národním divadle, protože měl lístky zdarma od kamarádky, která tehdy chodila s jeho jmenovcem, hercem Petrem Štěpánkem. Na zkoušku z marxismu-leninismu v té době vzpomíná následovně: „Byly to nejstrašnější zkoušky, nedalo se to naučit. Celé prázdniny, když jsem byl doma, jsem četl marxismus-leninismus a byl jsem z toho jelen, nakonec jsem prolezl s odřenýma ušima za tři.“ Před nejobávanější zkouškou na zemědělské fakultě, zkouškou z pedologie, si pamětníka se spolužáky pozval profesor s nabídkou kandidatury na členství v KSČ. „Bylo to buď, anebo. Dostali jsme 14 dní na rozmyšlenou a přiznám se, že jsme nakonec vstoupili,“ říká. 

Na vojně zajížděl nová armádní vozidla

Během studia na vysoké škole absolvoval vojenskou katedru. Díky své nedochvilnosti a častým absencím musel další rok opakovat. „Na vojnu jsem pak nastoupil v hodnosti vojína absolventa, což byla rarita,“ podotýká. Rok povinné vojenské služby strávil v Praze Vršovicích u zabezpečovací jednotky ministerstva vnitra, kde ho zařadili do automobilní čety. „Na vojně jsem měl parádní život. Můj velitel čety neměl řidičský průkaz, takže výcvik na automobilech jsem prováděl já. Měl jsem na starosti i zajíždění nových vozidel,“ vypráví. 

Promoval v roce 1974. Každé léto během studia pracoval u lesnicko-technických meliorací ve Vrchlabí, kde měl slíbené místo. Nakonec ale potřebovali projektanty ve Východočeských státních lesích a zaměstnali ho tam. „Práce zahrnovala vše od zaměření v terénu až po výsledný projekt. Dělali jsme meliorace, hrazení bystřin, pobřežní zdi, stupně, projektovali jsme mosty, lesní cesty a silnice,“ přibližuje své tehdejší povolání. V práci se seznámil s první manželkou a vzali se. Narodil se jim syn, manželství ale vydrželo jen dva roky. V roce 1977 odešel pracovat do Krkonošského národního parku (KRNAP) ve Vrchlabí a stal se vedoucím terénní služby na úseku v Harrachově, kde dostal služební byt. K získání pozice mu pomohl fakt, že od roku 1967 působil jako dobrovolný strážce parku. Byl také pomocníkem Pohraniční stráže. „V té době neměl strážce parku status veřejného činitele. Proto jsme my strážci vstoupili do tohoto spolku. Nic to neznamenalo, činnost jsme vykazovali jen svým pohybem blízko hranice. Získali jsme tím status veřejného činitele,“ vysvětluje.

Koncem 70. let se řediteli národního parku podařilo uspořádat zájezd do Švédska, kterého se účastnil i pamětník. „Byli jsme na třítýdenním pobytu a po návratu ze Švédska mi známý sdělil, že jsem byl uvedený, že jsem měl kontakt s emigranty,“ vzpomíná. Ve skutečnosti se s žádnými emigranty nesetkal. Na rozdíl od ostatních kolegů ho po návratu Státní bezpečnost (StB) nepředvolala k výslechu. Stalo se tak díky tomu, že právě patřil mezi pomocníky Pohraniční stráže. Později pak zjistil, který kolega spolupracoval s StB a seznam jmen pro ni sepsal.

Zavedli ekologickou výchovu

V roce 1979 se podruhé oženil, vzal si kolegyni Zdeňku Šmrdlinovou. V roce 1983 koupili starý rodinný dům ve Vrchlabí, který opravili a v roce 1984 se tam nastěhovali. Narodil se jim jeden syn a dvě dcery. V souvislosti s prací v národním parku pamětník zmiňuje spolupráci s polskou stranou. Jednalo se například o řešení invazivních druhů rostlin, o navrácení lomikamene sněžného do české přírody nebo o sjednocení pravidel pro návštěvníky národního parku. Koncem 70. let zřídili oddělení ekologické výchovy. „Byli jsme prvním národním parkem, který se začal zabývat ekologickou výchovou a prací s mládeží,“ konstatuje. V roce 1984 se stal ředitelem Krkonošských muzeí, kde působil až do sametové revoluce. Měl na starosti mimo jiné novou expozici Kámen a život ve Vrchlabí, muzeum v Jilemnici nebo ekologickou expozici v Obřím dole. 

Tehdy nejmodernější ekologickou expozici v Československu Kámen a život navštěvovali zahraniční odborníci. Asi v roce 1986 projevili francouzští specialisté zájem o podobnou expozici v menším měřítku. „Vytvořili jsme demontovatelnou expozici a francouzská strana nám domluvila její umístění v Paříži, v přírodovědném muzeu v Lionu a v Grenoblu,“ vzpomíná Petr Štěpánek. Při komunikaci s francouzskou stranou se jim v roce 1988 podařilo pro Vrchlabí domluvit partnerskou školu ve městě Trouville-sur-Mer v Normandii. V roce 1990 pak proběhl první výměnný pobyt dětí, který později doplnila partnerská smlouva mezi městy a výměnný pobyt dospělých. Spolupráce pokračuje dodnes a zahrnuje mimo jiné návštěvy loutkového festivalu ve Francii, společná divadelní představení nebo výměny fotbalistů. 

Díky své rodinné historii měl Petr Štěpánek kontakt na vysídlené Němce. Jako vedoucí muzeí se kolem roku 1985 setkal s krajany z bavorského města Marktoberdorf, kam vystěhovali německé obyvatele z Vrchlabí, a z města Bensheim, kam museli odejít Němci z Hostinného. Měli v Německu vlastní muzeum a v Československu dohledávali informace. „Už před revolucí jsme měli trochu utajenou spolupráci, kterou jsme hned po revoluci rozjeli. Připravovali jsme výstavy pro krajanské spolky a každoročně jsme se účastnili jejich setkání,“ říká.

Jako člen KSČ se 18. listopadu 1989 účastnil veřejné schůze komunistické strany. „Přijel tam bývalý ředitel muzea v Jilemnici [Jan] Luštinec přímo z Prahy s informacemi. Na schůzi se zásah policie proti studentům odsoudil, což jsme si troufli udělat asi čtyři. Den nato nás při politickém jednání ze strany málem vyloučili. Za týden všichni ti radikálové sami z KSČ vystoupili,“ popisuje pamětník. Ve Vrchlabí následně proběhly demonstrace a generální stávka. V roce 1989 odvolali ředitele Krkonošského národního parku, skalního komunistu. Petra Štěpánka následně dvakrát pověřili dočasným vedením národního parku, vždy do doby, než se vybral nový ředitel. Jako zástupce ředitele pak v národním parku pracoval až do důchodu. V roce 2025 žil ve Vrchlabí.