Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

rotmistr v. v. Boleslav Štěpánek (* 1920  †︎ 2013)

• narozen 15. listopadu 1920 v Novém Teremně (Lipiny) na Volyni

• za okupace Sovětským svazem po roce 1939 byli jeho strýc a sestřenice internováni v pracovním táboře v Kazachstánu

• v červnu 1941 byl svědkem bojů mezi nacistickou a sovětskou armádou

• na jaře 1944 vstoupil v Rovně do 1. československého armádního sboru

• absolvoval výcvik v Bukovině

• sloužil jako zdravotník

• byl bojově nasazen při karpatsko-dukelské operaci

• přes Stropkov, Liptovský Mikuláš, Vrútky a Žilinu postupoval s armádou až na Moravu

• 17. května 1945 se v Praze zúčastnil slavnostní přehlídky

• do konce roku 1945 sloužil v České Lípě a Žatci

• po demobilizaci mu byl přidělen statek po Němcích v Soběnicích u Litoměřic

• statek mu později sebrali komunisté

• od roku 1960 žil v Bohušovicích nad Ohří

• pracoval v chemických závodech v Lovosicích

• zemřel 17. února 2013

Boleslav Štěpánek je jeden z volyňských Čechů, kteří v roce 1944 narukovali do Prvního československého armádního sboru v SSSR – tzv. Svobodovy armády – a s ní se přes Dukelský průsmyk probili až do Československa. Do původní vlasti přišli s armádou i jeho dva starší bratři Karel a Alois, zbytek rodiny přicestoval v rámci repatriace volyňských Čechů v roce 1947. Na Volyni v dnešní severozápadní Ukrajině se čeští osadníci stali svědky příliš mnoha hrůz a vícekrát museli začínat od nuly.

Za Poláků spolu různé národnosti vycházely dobře

Vyrůstal v české vesnici Nové Teremno (v meziválečné době se pro ni vžil název Lipiny), několik kilometrů od města Luck. Narodil se 15. listopadu 1920, tedy dva roky po skončení velké války, jejíž boje se nevyhnuly ani jejich vsi. Jeho otec Jaroslav během ní bojoval v ruské carské armádě a maminku Marii se staršími sourozenci Karlem, Slavěnou a Aloisem vysídlili rakousko–uherští vojáci na západ. Když se po válce české obyvatelstvo vrátilo domů – a Marie s dětmi se znovu shledala s Jaroslavem – našli Lipiny téměř srovnány se zemí.

Západní Volyň včetně Lucku a Lipin pak připadla Polsku a pod polskou vládou volyňští Češi svá hospodářství obnovili. „Začátky byly špatné, ale pomalu se vzmohli, že se zase nějak žilo,“ říká Boleslav Štěpánek k prvním rokům svého života. Jeho otec byl vyučený kovář a zámečník, rodina se ale živila převážně zemědělstvím tak jako většina tamních Čechů.

České vesnice na Volyni byly tehdy vcelku uzavřené, i když vztahy s ostatními národnostmi prý byly přátelské. České obyvatelstvo se ženilo a provdávalo téměř výhradně mezi sebou a zakládalo si na vztahu k původní vlasti. Pořádaly se různé české kulturní akce: masopustní plesy, taneční zábavy nebo tzv. „májovky“, což byly zábavy konané v létě na mýtině v lese. Pěstovala se muzika, Boleslavův otec hrál v místní kapele a muzikanti vyrostli i ze všech tří synů. V pivovaru v Lucku dokonce volyňští Češi vařili vlastní pivo – jmenovalo se Zeman.

První čtyři třídy Boleslav vychodil v české škole přímo v Lipinách, další tři pak v Lucku, kde však už se jednalo o školu polskou. „Převaha tam byla spolužáků Poláků, my jsme mezi nimi byli asi čtyři Češi, jeden spolužák židovské národnosti a dva Ukrajinci.“ Většinou prý spolu vycházeli dobře, byť občas se dočkali posměšků a provokací od polských kluků, kteří Čechy nazývali „pražskými pepíky“. Po sedmi letech školy jeho studium skončilo, musel pak pomáhat hospodařit v Lipinách.

Stanovy a výnosy bolševické vlády

Pár let poté ale vypukla druhá světová válka. Bylo mu osmnáct let, když v září 1939 vtrhla do východního Polska Rudá armáda. Začala sovětská okupace Volyně a rodině Štěpánkových nastaly těžké časy. Komunističtí úředníci požadovali od hospodářů vysoké dodávky obilí, masa a také například dřeva – a neschopnost dodávky plnit se pak stávala záminkou pro zabrání hospodářství i další perzekuce.

Boleslavova osmdesátiletého strýce Alexandra (podle jiných zdrojů Aloise) Pyšla a jeho dceru Elizabetu Golkovou Sověti deportovali do pracovního tábora v Kazachstánu. „Strýc byl už přestárlý, sestřenice byla rozvedená, žili spolu. Měli nějaké pozemky, asi deset hektarů polí, ale sami na tom nepracovali. Pronajali to nějaké rodině, která na tom pracovala. O vše, co se vypěstovalo, se strýc a ta rodina dělili na polovičku. Ale bolševici je označili za vykořisťovatele pracujícího lidu.“ Strýc Pyšl v lágru zemřel a sestřenice se vrátila až za tři roky.

V zimě, když zemědělské práce stály, se také ve vesnici konaly večerní „osvětové“ kurzy. Šlo prý o schůze vždy zhruba deseti sousedů, z nichž jednoho – který třeba uměl rusky – Sověti zplnomocnili, aby předčítal stanovy a výnosy bolševické vlády. Jak vyplývá ze vzpomínek Boleslavova bratra Karla, zřejmě i k těmto povinným politickým přednáškám vyhrávala kapela místního kapelníka Hejnara, v níž na nástroje hráli i všichni bratři Štěpánkovi. Tím, že si je vybral do kapely, je Hejnar zachránil od prací v lese, kde předtím v mrazu a sněhu museli pro Sověty kácet dřevo.

Ve vsi se nasbíralo možná i sto pobitých lidí

Hrozba, že je Sověti deportují na Sibiř nebo do Kazachstánu, se nad nimi vznášela do června 1941, kdy nacistické Německo nečekaně zaútočilo na Sovětský svaz a sovětské okupanty na Volyni vystřídali ti nacističtí. Německý útok začal podle Boleslava Štěpánka v noci ze soboty na neděli náletem na velitelství sovětského štábu v sousedním Starém Teremně a na město Luck. „Tam rozbombardovali celou ulici, kde žilo dost židovského obyvatelstva, zbyly tam jen trosky. Rusové byli velmi překvapení, říkali, že to snad jejich vlastní armáda dělá nějaké manévry.“

Když Sověti pochopili, že na ně skutečně zaútočil jejich dosavadní spojenec, ve zmatku se stáhli do lesů severovýchodně od Lipin. Následujícího dne pak ale sovětští velitelé poslali pěší vojáky, vyzbrojené jen lehkými kulomety, proti německým tankům. „Z lesů se přehrnuli přes naši obec. Ale v sousedním ukrajinském Teremně už byli Němci s tanky, a když je viděli, rozjeli se proti nim. Začali střílet prostředkem vesnice, tam právě bydlel můj brácha. Začalo hořet, stavení byla většinou dřevěná.“ Zoufalý útok přímo přes české dvory a zahrady skončil obrovským masakrem sovětských vojáků.

„My civilové jsme je museli zakopávat, protože za dva dni už ti mrtví byli cítit. Ve vsi se nasbíralo možná i sto pobitých lidí. U bráchy byl nějaký mrtvý, toho jsme sami zakopali. Ale víc jich bylo v obilí na polích, to se pohřbívalo až za týden. Němci na to přihnali z města Židy, kteří už byli pod dozorem.“ Přesto pak obec zasáhla epidemie tyfu, kterému podlehl jeden z lipinských Čechů.

Místní Židy nacisté zpočátku využívali i k další těžké a nepěkné práci. V prosinci 1941 je poté uzavřeli do ghetta v Lucku a v srpnu následujícího roku téměř bez výjimky vyvraždili. „Jednoho dne dostali Židé rozkaz, že se musí oblíknout a nasednout na auta. Odvezli je asi deset kilometrů za město, tam si museli sami vykopat jámy. Když to měli hotové, museli se vysvléknout donaha, jak chlapi, tak ženský. Pak je postříleli. Muže, ženy i děti, prostě všechny.“

Nemělo to smysl, když všude byla armáda

Zatímco za sovětské okupace Štěpánkovým hrozila deportace na Sibiř, nyní se obávali, že by Němci některé členy rodiny mohli poslat na nucené práce do Německa. O hospodářství, na jehož fungování nacistům záleželo, se staral Boleslavův starší bratr, který v té době už byl ženatý. Zato Boleslav byl svobodný a bez odpovědnosti hospodáře. Aby se vyhnul nasazení v Německu, našel si proto práci veterinárního sanitáře v Lucku.

Jinak se volyňským Čechům nejhorší teror nacistické okupace spíš vyhýbal – až do července 1943, kdy Němci zlikvidovali Český Malín, další z českých volyňských vesnic, vzdálenou od Lipin nějakých 25 kilometrů. Podle Boleslava Štěpánka byla záminkou k vypálení vesnice pravděpodobně střelba ukrajinských banderovců na projíždějící německou hlídku. „Češi by si to nedovolili. Nemělo to smysl, když to všude bylo obsazené armádou.“ Ať už byla příčina jakákoliv, 13. července 1943 německé jednotky obklíčily český i sousední ukrajinský Malín, nahnali jejich obyvatele do kostela a dalších budov a v nich je upálili. Jednotlivce, kterým se podařilo z hořících budov uniknout, němečtí vojáci postříleli. Přežilo jen několik mladíků z Českého Malína, kteří právě odváděli dobytek z vesnice německé armádě.

Koncem německé okupace působilo na Volyni velké množství partyzánských oddílů. Sovětští partyzáni prováděli záškodnickou činnost zejména na německých zásobovacích konvojích a pomáhali tím postupující Rudé armádě. V lesích se pohybovali také již zmínění banderovci, jejichž cílem však nebyla pomoc Sovětům, ale vytvoření samostatného ukrajinského státu. Zpočátku proto tyto povstalecké čety spolupracovaly s nacisty, od nichž si slibovaly podporu své věci, později ale bojovaly jak proti Sovětům, tak proti Němcům. Boleslav Štěpánek vzpomíná, jak se banderovci občas v noci objevovali i v českých vesnicích: „Měli do povozu zapřažených třeba deset koní, aby mohli jezdit po polích. Přišli do vesnice a požadovali, aby se jim vydalo dobytče, kráva nebo prase.“

Těchto oddílů se ale nejvíc obávalo místní polské obyvatelstvo – banderovci se Poláky snažili z Ukrajiny vyhnat, napadali polské vesnice a usedlosti a vraždili jejich osazenstvo. Polští civilisté se proto raději uchylovali do měst pod ochranu německých posádek.

Věděli jsme, že nás mobilizují

Když se fronta na jaře 1944 znovu přehnala přes Volyni – tentokrát z východu na západ – nastala mobilizace do Rudé armády. Volyňští Češi se už dřív doslechli, že v jejím rámci působí i československá zahraniční jednotka. „Věděli jsme, že nás mobilizují, a tak jsme se hned hlásili, že chceme do československé armády. Rusové nás nepouštěli zrovna s chutí. Všichni schopní chlapi z vesnice jsme se vydali do Rovna. To bylo asi pětašedesát kilometrů a šlo se pěšourem.“

Tak jako i další volyňští Češi se Boleslav rozhodl narukovat do československé jednotky nejen proto, aby bojoval proti nacistům – chtěl se také dostat do Československa a usadit se tam. „Říkali jsme si: ‚Tady jsme toho prožili už moc, všelijakýho, tak se vrátíme do vlasti.‘ Taky se už jednalo o tom, že když Němci prohrají, tři miliony sudetských Němců se budou muset (z Československa) vystěhovat. A na jejich místa se zas někdo musí nastěhovat.“

V Rovně byli volyňští Češi odvedeni. Několik dní pak podstupovali základní vojenský výcvik ještě pod sovětskými důstojníky a v civilním oblečení, teprve pak je Sověti předali Prvnímu československému armádnímu sboru. Dostali uniformy a byli roztříděni podle znalostí a dispozic k různým útvarům. Boleslav Štěpánek měl štěstí, díky své dřívější praxi veterinárního sanitáře se dostal ke zdravotníkům.

Z Rovna se pak v březnu 1944 přesunuli zpět do vesnic k Lucku, kde byli ubytováni u českých rodin. „Tam nás zacvičovali nějací velitelé a instruktoři už česky.“ Zanedlouho odjela celá jednotka vlakem na východ do Šepetovky a dál na jih do Kamence Podolského. Odtud pochodovali k Dněstru, který překročili po pontonovém mostu do města Chotyn, a dále do Černovic na rumunsko-ukrajinské hranici.

V této oblasti historické Bukoviny zůstali českoslovenští vojáci od 20. května do poloviny srpna 1944. Znovu procházeli výcvikem, kromě zdravotnického kurzu Boleslav absolvoval výcvik zaměřený jednak na ovládání zbraně, jednak na nácvik bojových podmínek v lesích. Stavěli v lesích bunkry, kopali zákopy a nacvičovali přežití ve frontových podmínkách. Kromě toho pomáhali při polních pracech místnímu rusínskému obyvatelstvu. S Rusíny se dobře dorozuměli, i v československé jednotce totiž sloužilo hodně Rusínů, kteří počátkem války uprchli před Maďary z Podkarpatské Rusi do SSSR. U místních sedláků vojáci nocovali a sedláci je také živili – zejména prý kukuřičnými plackami mamaliga.

Na Dukle odnášel raněné

V srpnu 1944 přišel rozkaz k přesunu jednotek na frontu. Pěším pochodem se vojáci dostali z Bukoviny až ke Lvovu a dál polským územím k městečku Krosno, nedaleko kterého se tehdy fronta nalézala. Pak už přišlo první ostré bojové nasazení – dukelská operace, během níž se armáda za velkých ztrát probila na území bývalého Československa.

Boleslav Štěpánek popisuje zejména boje u Nižného Komárniku, z něhož po boji zbyl jen kostel. Československé jednotky zde útočily přes údolí, v němž ležela vesnice, do protějšího zalesněného svahu na obranné bunkry německých vojáků. „Němci to měli dobře připravené, čekali už, že to může přijít od severu. Stěny bunkrů byly z pokácených stromů, pěkně dokola, aby se to nesesouvalo. Na střeše ještě dvě vrstvy klád a na tom hlínu. Na zemi měli z dřevěných koláčů podlahu, kdyby pršelo, aby nemuseli stát ve vodě.“

Čechoslováci se začali zakopávat na svahu nad vesnicí. Boleslav kopal spolu se slovenským kamarádem Malikem, který po dezerci z maďarské armády prošel sovětským gulagem a poté již od Buzuluku postupoval s československou armádou. „Bylo ticho, žádné útoky nebo střelba. Najednou přílítla střela a ty střepiny se rozstříkly. Tomu Slovákovi to přerazilo ruku, zůstala mu viset jenom na kousku kůže. Ani to nekrvácelo, jak byla ta střepina rozžhavená. Už byl skoro doma – a přišel o ruku.“

Boleslav nicméně během karpatsko-dukelské operace sloužil jako zdravotník. Jeho úkolem bylo zajistit raněným v poli první pomoc a dopravit je na obvaziště, kde již byl přítomný doktor. Kvůli obtížnému terénu ovšem zdravotníci u Dukly nemohli při převozu raněných používat žádnou techniku a raněné vojáky nosili na obvaziště na nosítkách – ta nesli vždy čtyři vojáci a další čtyři šli vedle a střídali se. S nosítky chodili většinou korytem potoka, protože tam nehrozilo nebezpečí nášlapných min.

Civilové nám hodně pomáhali

Když boje postoupily za Dukelský průsmyk, osvobozenecké armády v prosinci 1944 dobyly Stropkov a vytlačily Němce na západní stranu řeky. Boleslav Štěpánek vzpomíná, že do opuštěného města ani nevstupovali, protože Němci pohyb uvnitř pozorovali a ostřelovali ze svých pozic. Českoslovenští vojáci proto budovali zákopy a bunkry vně města a připravovali obrannou linii. Během této akce – vše probíhalo za kruté zimy – se Boleslav nachladil a se zápalem plic byl odvezen do nemocnice v polském Krosnu. Po týdnu na nemocničním lůžku, kde se podle svých slov cítil jako v nebi, ho přemístili na rekonvalescenci do Polanky. Tam strávil i Vánoce 1944.

Po uzdravení ho poslali zpět na frontu, která se mezitím posunula k Liptovskému Mikuláši a poté k Vrútkám. Tam armáda znovu čelila obtížnému hornatému terénu. Do Vrútek vedla železnice, která procházela mnoha tunely – ty však byly ostře střeženy německými jednotkami. Za pomoci místního civilního obyvatelstva se podařilo dopravit těžké minomety na pozice v kopcích a odtud pak německé jednotky ostřelovat. „Minomet táhli vždycky dva voli. Nejdřív ale museli cestu upravit ženisti, protože tam bylo tehdy spousta sněhu. Civilové nosili každý na rameni jednu střelu do minometu. Donesli to k těm minometům nahoru a pak šli zpátky pro další. To se musí uznat, že nám tam civilové hodně pomáhali. Pak se začalo z těch kopců pálit a Němci byli dost překvapení a museli vycouvat dál na západ.“

U Žiliny se Boleslav ocitl v průzkumné četě, která při plnění úkolu narazila na maďarskou jednotku: „Začali po nás střílet, jenže nevěděli, kolik nás je, a my jsme o nich taky nic nevěděli. To bylo taky o krk, tehdy. Vycouvávali jsme odtamtud, až jsme se dostali zpátky k našemu štábu. Tam jsme měli veliké štěstí, že nikdo nebyl ani raněný.“

Přes Valašsko poté československé jednotky postoupily na Moravu, i tam se ještě setkávaly s odporem německých vojsk. U Kojetína je zastihla zpráva o vypuknutí pražského povstání. „Měli jsme odpočinek v nějaké vesnici. V noci se najednou strhla velká střelba. Vyběhli jsme ven, co se děje – a to se oslavoval konec války. To bylo 8. května.“

Statek po Němcích mu zase sebrali

Po německé kapitulaci vojáci pokračovali do Prahy. 17. května 1945 se tam Boleslav Štěpánek zúčastnil slavnostní přehlídky na Staroměstském náměstí za přítomnosti prezidenta Beneše. Následně byl zařazen do 24. pluku, který se v červnu přemístil k České Lípě a dohlížel tam na odsun německého obyvatelstva. Koncem července byl povolán na Žatecko. I tam měl na starost dohled nad ještě neodsunutými Němci, kteří pracovali na statcích a v továrnách.

Demobilizoval před Vánocemi 1945. Stejně jako jeho bratr Karel dostal i Boleslav k osídlení statek po Němcích v Soběnicích u Litoměřic. V roce 1947 přicestovali v rámci repatriace z Volyně do Československa i jeho rodiče a sestra Slavěna, jejíž manžel padl na Dukle. Mezi repatriovanými Čechy se Boleslav Štěpánek setkal i se svou budoucí manželkou Miloslavou Opočenskou, s níž se znal už z dřívějších dob z Volyně.

Po válce pracoval v zemědělství – nejdřív na vlastním hospodářství a po kolektivizaci na družstevním. Stal se otcem tří synů a v roce 1960 se celá rodina odstěhovala do Bohušovic nad Ohří. Až do svého penzionování v roce 1978 poté obsluhoval mlýnici ledku v chemických závodech v Lovosicích. Boleslav Štěpánek zemřel 17. února 2013.