Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. František Štěpán (* 1917  †︎ 2012)

Nebát se a nekrást

  • narozen 31. 3. 1917 v Uhříněvsi

  • za války pomáhal českým emigrantům

  • zapojil se do odboje na Rychnovsku

  • po válce byl jmenován národním správcem podniku Brandt

  • šest let byl vězněn v Jáchymově

  • zemřel 3. ledna roku 2012

František ŠTĚPÁN

Nebát se a nekrást

Mládí

František Štěpán se narodil 31. 3. 1917 v Uhříněvsi na kraji Prahy. Jeho otec pracoval na ředitelství drah. Potom dělal výpravčího v Dušníkách (dnes součást města Rudná) a dotáhl to na přednostu stanice. Matka, rodačka ze Soběslavi, byla v domácnosti. Pamětník měl o pět let staršího bratra, který zemřel v 51 letech na leukémii.

František začal studovat na reálném gymnáziu v Táboře. V zimě 1928–1929 se rodina přestěhovala do Prahy. Nejdříve bydleli v libeňském bytě pronajatém od známých a později se přestěhovali do Nuslí. V Praze František navštěvoval gymnázium v Libni. Do svých sedmnácti let hrál hokej.

Válka

V předválečném roce 1938 Františka odvedli do armády. Nestihl tak vystudovat vysokou školu. Sloužil v Pardubičkách, kde se mu velice zalíbilo. Měl totiž rád koně a na vojně se o ně mohl starat. Jeho plány změnily události let 1938–1939. Ohromným zklamáním pro něj bylo pomnichovské kapitulantství. Po rozpuštění československé armády byl František bez zaměstnání, ale díky kontaktům práci brzy získal.

V novém zaměstnání se poprvé setkal s panem Čalounem. Toho si získal, když jednou přišel pozdě do práce a bez vykrucování přiznal, že zaspal. Během práce v podniku se František zapojil do ilegální činnosti. Společně s Čalounem chodil na schůzky odbojářů, kterých se účastnili i vysocí důstojníci, například generál Josef Šnejdárek. Čaloun nechtěl svého mladého kolegu vystavovat riziku a příliš ho zatahovat do odboje – tím spíše, že Němci později Čalouna využívali jako tzv. volavku. Čaloun varoval své okolí a nabádal kolegy, aby se k němu příliš nepřibližovali. I po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha si až do svého zatčení uchovával věčně dobrou náladu a odhodlanost bojovat proti Němcům.

František v té době také pomáhal vracet majetek emigrantům, většinou Židům. Pašování jejich věcí do zahraničí však začalo být postupem času nebezpečné.

S rizikem ovšem nebyla spojena jen ilegální činnost. Němci prováděli domovní prohlídky, které zesílily hlavně po atentátu na Reinharda Heydricha. Jednou odvrátila prohlídku domu, v němž Štěpánovi bydleli, jejich domovnice. Němce odbyla vysvětlením, že v domě bydlí jen jeden starý pán. Tím byl otec Františka Štěpána, velký masarykovec. Spisů T. G. Masaryka měl doma hned několik, a to by mu u Němců jen tak neprošlo.

Po Čalounově zatčení František raději odešel do Rychnova nad Kněžnou. Tam pracoval v papírenském průmyslu a díky právníkovi Langerovi byl zapsán jako společník majitele továrny, což sloužilo k jeho krytí. V podniku se konaly ilegální schůze a byl tam také ustaven národní výbor. František se na schůzích potkával s členem komunistického odboje Jaroslavem Svobodou. Ten ho později přivedl do odbojové skupiny Solnice, kterou vedl protektorátní četník Karel Matěj Sedláček.

Když byl v srpnu 1939 uzavřen pakt Ribbentrop–Molotov o vzájemném neútočení mezi Německem a Sovětským svazem, chtěli komunističtí členové odboje složit zbraně. Zbytek odbojářů to ale odmítl. Osmičlenná skupina, ve které byli kromě Čechů i dva Jugoslávci a Rus, prováděla různé sabotážní akce. Patřilo k nim například přeřezávání komunikačních kabelů. Vůdce skupiny Sedláček se často ocital ve schizofrenní situaci, protože jako četník vyšetřoval činy, které sám vykonal jako odbojář. František se do činnosti skupiny Solnice naplno zapojil až v roce 1944.

Po válce

Na sklonku války se pan Štěpán stal národním správcem papírny Brandt v Jílovém u Děčína. Do funkce ho doporučil jeho známý jménem Karásek, ale jistě mu pomohla také odbojářská minulost a organizační schopnosti. I díky lidem z Rychnova, kteří přišli do Jílového společně s ním, se mu v továrně podařilo obnovit provoz. Podnik začal vykazovat velmi dobré výsledky a po znárodnění se František stal jeho ředitelem.

Poválečná transformace společenských vztahů proběhla na Děčínsku bez větších problémů, Němci zde nebyli tak jako jinde vystavováni útokům nebo šikaně. Problémy však měl František poté, co jednomu z nich pomohl zůstat ve fabrice o pár týdnů déle. „Přišla za mnou závodní rada, že ho tam ještě potřebují, protože tam byla modernější výroba vlnité lepenky. On byl synem majitele. Vymohl jsem, aby tam mohl být o měsíc nebo dva déle, až přišli oni a řekli, že on sám chce domů. Měl jen jednu ruku, tak jsem požádal o nákladní auto, aby mu věci odvezli na hranice. To mi potom předhazovali. Prokurátor říkal, že jsem čekal, že Němci zase budou na vrchu, a chtěl jsem se u něj dobře zapsat.“

Věznění

František zůstal ředitelem papírny i po únoru 1948, ale atmosféra začala houstnout. Staré kádry v orgánech komunistické strany nahrazovali mladí dravci, kteří ho nakonec dohnali před soud. Nepomohlo mu ani to, že už krátce po skončení války vstoupil do strany, ani vyznamenání za úspěšné vedení podniku.


Jeho zatčení a soudní proces provázely zvláštní okolnosti. Zadržen byl ve chvíli, kdy jel ze schůze představenstva spotřebního družstva Sociakol, které pomáhal zakládat. Po cestě ho předjelo auto Bezpečnosti, do kterého musel nastoupit. Odvezli ho na služebnu, kde mu oznámili, že je zatčen. První noc vazby strávil v Děčíně, pak ho postupně převezli do Ústí nad Labem a do Litoměřic. Vazba se protáhla na celý rok a František během ní zažil čtyřdenní samotku i fyzický střet s vyšetřovateli.

František byl obviněn z podpory kapitalismu a rozvracení socialistického hospodářství. Nepřítelem režimu se možná stal i proto, že se snažil přiblížit baťovskému stylu řízení podniku, a k dobru mu nepřičetli ani pomoc německému zaměstnanci. V jeho procesu ale šlo především o lidskou závist. Komunistickým funkcionářům v čele podniku František překážel, protože byl schopný a díky své činnosti v odboji měl vysoký morální kredit. „Chtěli mě odstranit, poněvadž já měl u lidí velkou váhu. Byl jsem sice komunista, ale měl jsem své názory a opíral jsem se o to, že jsem nikdy nezradil český národ před Hitlerem. Takže jsem byl právem sebevědomý.“

Společně s Františkem stanuli před soudem další čtyři zaměstnanci podniku. On sám nejprve dostal osmiletý trest, ale v odvolacím řízení, které vedl jiný prokurátor, sazbu zvýšili na sedmnáct let. Trest si odpykával na uranovém dole Bratrství v Jáchymově. Zpočátku pracoval na úpravně rudy, což bylo velmi nebezpečné pracoviště, a později ho přeřadili na práci v dole. „Před noční šichtou jsme ještě museli lopatami vykládat vagony na vlečku. Cement, písek. Pak jsem šel na šichtu. Zastupoval jsem civila a dělal u klece. Najednou zvoní a říká: ,Hele, my za chvíli spouštíme mašinu a ty dneska máš ohromnou šichtu, tak mi jen uvolni klec.Šel jsem si pro bekovku, že to půjdu zkontrolovat. Bylo to poslední patro štoly, tam už to nešlo dolů, což bylo štěstí. Šel jsem zkontrolovat, jestli je tam voda. Vrazil jsem tam hlavu, a najednou cák ho! Měl jsem dvojnásobnou otevřenou zlomeninu pravé nohy. Zachránil mě primář Clar.“ Františka zavalila klec. Po operaci ležel v nemocnici, a aby neutekl, měl zdravou nohu přivázanou řetězem.

Jako člen komunistické strany nebyl František klasickým typem politického vězně. On sám však říká, že soužití v lágru bylo bezproblémové, nebo problémy nevnímal. Vězně plně zaměstnávala náročná fyzická práce a na nic jiného podle něj vlastně nezbýval čas. Františka drželo hlavně to, že dokázal vyžít i s malými příděly jídla. Větší nepříjemností byla přítomnost ruských kádrů. Ti většinou neměli žádné vzdělání a vynikali surovým zacházením s vězni.

V táboře se František setkal s mnoha zajímavými lidmi. Například zde byli jehovisté, kteří odmítali pracovat.

Ve stejné době byli v Jáchymově vězněni i hokejisté odsouzení v procesu okolo slavného brankáře Bohumila Modrého. Od svých spoluvězňů se František také dozvěděl o gulazích v Sovětském svazu.

V době jeho věznění se Františkovi rozpadlo první manželství. Po propuštění se podruhé oženil.

Po Jáchymově

V jáchymovském lágru František strávil šest let. Na svobodu se dostal v roce 1956, nejspíše pod vlivem událostí souvisejících s nástupem nového vedení Komunistické strany Sovětského svazu. V roce 1968 byl rehabilitován. Po návratu z uranového dolu měl sníženou fyzickou schopnost (podle lékařského posudku na 55 %), ale jinak si žádné další zdravotní potíže z vězení nepřinesl.

Po propuštění nesměl jako člověk s cejchem bývalého vězně dělat jinou než manuální práci. Díky svému kamarádovi dostal místo v podniku Stavosvit Gottwaldov a pomáhal stavět první paneláky v Praze. Při práci studoval stavební průmyslovku a v roce 1961 se znovu stal maturantem.

V roce 1968 František uvažoval o emigraci. Srpnové události zastihly manžele Štěpánovy u moře. Už měli připravené doklady, ale nakonec se vrátili do Čech. Až do podzimu ale setrvali ve Vídni.

František vystřídal několik stavařských zaměstnání a potom nastoupil do podniku, který vyvážel do světa obaly na lékařský a jiný materiál. Díky tomu začal jezdit na zahraniční služební cesty a nějakou dobu pobýval v Amsterdamu. V Nizozemsku svůj podnik zastupoval i na veletrhu v Utrechtu.

Obchodní cesty byly spojeny s řadou nepříjemností. Úředníci kontrolovali každý dokument nutný k výjezdu z republiky a po návratu pracovníka zjišťovali, jak to v zahraničí, zejména na ambasádách, vypadá a s kým se kde setkal. „Povídám, jo, to bylo v Marseille. Jak to tedy bylo? Přišli jsme tam, byl tam obchodní dům. Pak jsem šel doleva, nebo doprava. Teď nevím. Myslím, že dopředu. A on: ,Vy si ze mě děláte srandu!?Já říkal: ,Máte pravdu. O co vám vlastně jde?Tak mě tam nechal a šel za manželkou. Věrka se přiznala, že jsme byli v Izraeli u její sestřenice. Za psacím strojem seděl mladý chlap a říká: ,To se na to ještě podíváme.– ,Na co byste se dívali?odpověděl jsem. ,Tak mě odvezte na Bory, já už tam byl sedm let, na Jáchymově. Mně už to nevadí.Pak přestal.“ Procedura byla otravná a zdlouhavá, nicméně nikdo se nechoval zle nebo arogantně.

Františka se snažili přimět k další cestě do Izraele, na které by dostal úkoly od českých tajných služeb. StB ho totiž mohla vydírat a v krajním případě předhodit izraelské tajné službě jako agenta, který ohrožuje zájmy Izraele. František ale na tuto hru nepřistoupil.

Na začátku 90. let se zapojil do činnosti Svazu bojovníků za svobodu, s vedením organizace se však rozešel. Nyní žije s manželkou na Plzeňsku a rád se podělí o své vzpomínky.

Na základě nahrávky Vlastislava Janíka zpracoval Tomáš Janík.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Vlastislav Janík)