Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Štemproková (* 1934)

• narodila se 21. ledna 1934 v Klecanech

• její děd Karel Smolík bojoval v první světové válce, později byl starostou Klecan

• je pamětnicí druhé světové války

• v době jejího dětství školu obsadili němečtí vojáci

• celý život pracovala v kancelářských profesích

• její muž byl skaut

• na konci 60. let spoluorganizovala skautské tábory

• v roce 2025 žila v Klecanech

Věra Štemproková patří ve středočeských Klecanech k nejstarším pamětníkům. Do rodného domu, který obývá celý svůj život, se narodila v roce 1934. Její předkové přitom strávili roky v Maďarsku. 

Tatínek Josef Fiala tam bydlel až do svých čtrnácti let. „Děda tam pracoval jako tiskař. Ale když vypukla první světová válka, tak se museli vrátit do Čech,” začíná své vyprávění pamětnice. Josef Fiala si z Maďarska přivezl fotbalový míč, a zatímco se Evropa zmítala v zatím největším válečném konfliktu, on v Klecanech založil první fotbalové družstvo. „Sehnal partu kluků – a to byl základ klecanského fotbalu,” vysvětluje pamětnice stručně. 

Dědeček z matčiny strany se jmenoval Karel Smolík a v první světové válce bojoval. Po válce dělal v Klecanech starostu. „Zasloužil se v té době o postavení pomníku padlým v první světové válce. Zajímavostí je, že s místními radními uvažovali o postavení mostu přes Vltavu. A ten nestojí dodnes,” vypráví se smíchem, že některé věci se v komunální politice nemění celá desetiletí. O stavbě mostu přes Vltavu se v Klecanech s pauzami opravdu jedná dodnes. 

Museli jsme se učit zpívat německou hymnu

Pamětnice se narodila 21. ledna 1934, maminka Marie Fialová byla v domácnosti a tatínek se živil jako automechanik. Na dětství v třicátých letech nemá žádné konkrétní vzpomínky. Když v roce 1939 přišli do Československa Němci a vznikl protektorát, pamětnici bylo teprve pět let. „Nepamatuji si na to. Naši se o tom asi bavili, ale mně to tenkrát nezajímalo,” přiznává, že v předškolním věku měla úplně jiné starosti, než že začíná válka. Když v roce 1940 nastoupila do školy, v Klecanech ještě děti psaly na břidlicové tabulky. „Psali jsme na ně takovým pisátkem. A pak se to psaní mazalo houbičkou, abychom mohli psát něco dalšího,” vzpomíná na válečnou školní docházku. Do školy chodila až do roku 1944, v té době klecanskou školní budovu obsadili Němci. „Udělali tam ubytovnu pro vojáky. A protože jsme neměli kam chodit, tak pan farář vyklidil na faře jednu místnost, navezlo se tam pár školních lavic a my jsme si tam chodili jednou týdně pro úkoly,” popisuje pamětnice, jak i v době výjimečného stavu klecanští obyvatelé dbali na to, aby jejich děti nezahálely. Věra Štemproková si taky vybavuje, jak se za protektorátu museli učit německé písně. „Hlavně zpívat německou hymnu,” prozrazuje. Německé písně slyšela i od příslušníků Hitlerjugend, kteří se ve čtyřicátých letech nastěhovali do klecanského zámku. „Viděla jsem chlapce pochodovat po ulicích v Klecanech. Pamatuji si, že měli krátké bílé podkolenky a na rukávech košil hákové kříže,” vybavuje si příslušníky polovojenské mládežnické organizace, které za války ve svém rodném městě potkávala. 

Vzpomínky má i na takzvané hloubkaře. „Tito stíhači útočili na pozemní cíle v hlubokém týlu nepřítele. Měli za úkol napadat přepravující se vojenské jednotky, malé objekty technického rázu, například trafostanice nebo lokomotivy, ať už nákladních, nebo osobních vlaků,” vysvětluje v pořadu Kruté století historik Jiří Padevět. Poblíž Klecan se hloubkaři zaměřovali na německá letadla ukrytá v bunkrech. „Byla to malá letadla, která lítala hodně nízko. Na trupu měla bílou hvězdu. Lítali i přes náš dům. Jednou jedno letělo opravdu nízko, až jsem viděla hlavu pilota. Tak jsem mu zamávala,” vybavuje si. 
V dubnu 1945 Němci z Klecan začali pomalu utíkat. Brzy je vystřídala osvobozenecká vojska, která místním dovážela nedostatkové potraviny. „Dostávali jsme hlavně žvýkačky a čokoládu. Na to jsem se těšila, protože čokoláda celou válku nebyla k dostání. Celou válku nebyla ani káva a čaj. Čaj jsme si vařili z lipového květu, který jsme sušili,” dodává, čeho všeho byl v době druhé světové války nedostatek. 

Manžel byl skaut

I když po válce přišel na čas klid, republika se brzy otřásala dalšími změnami. Vítězný únor dal politice jasný směr a s ním přišla i očekávaná kolektivizace zemědělství. Fialovi kromě kozy a prasátka žádné zvíře nechovali, Věra Štemproková si ale jasně pamatuje, jak sousedům komunisté znárodnili zvířata. „Sedlákům vyváděli krávy z chlívů, shromažďovali je a vedli je do společného kravína. Nás se to netýkalo, ale pro ně to bylo hrozné, měla jsem kamarádku, která si vzala syna sedláka. A ta mi vyprávěla, jak je chtěli vystěhovat. Ale naštěstí na to nedošlo,” vypráví. 
Sama si na padesátá léta pamatuje hlavně kvůli nástupu do práce. Po dokončení měšťanky totiž z finančních důvodů nemohla dál studovat, nastoupila proto do kanceláře u Státních statků. Třicet let pak strávila ve Výzkumném ústavu přístrojů jaderné techniky v nedalekém Přemýšlení. 

Manžela Oldřicha Štemproka potkala na klecanské zábavě, vzali se v roce 1955. Od mládí byl členem skautské organizace. „Byl členem od roku 1946. V roce 1947 se zúčastnil celosvětového setkání skautů ve Francii. Ještě předtím se zúčastnil průvodu skautů v Praze,” přiznává, že manžel byl skautem tělem i duší. Ke skautům se, tehdy ještě neoficiálně, přidala i Věra Štemproková a později i její dvě děti. K žádné jiné organizaci se přidat nechtěli. „Děti nebyly ani v Pionýru, ani v SSM. Prošlo jim to, nevím, jak je to možné,” diví se i po letech pamětnice. Když v roce 1968 skauting na čas ožil, rodina pořádala skautské tábory. Období svobody ale překazil jednadvacátý srpen 1968. Shodou okolností v ten den slavil zapřisáhlý skaut a manžel pamětnice své osmatřicáté narozeniny. „V noci nás budil neustálý zvuk letadel. Ale jelikož tady byla posádka, tak jsme si mysleli, že to jsou naši a mají noční cvičení,” vypráví pamětnice, jaká byla první myšlenka klecanských obyvatel. Že je jejich země okupovaná, je ani nenapadlo. „Ráno jsme si pustili rádio a zjistili jsme, že nás přátelé přepadli. Bylo to ošklivé, pamatuju si, že i v Klecanech jsem viděla tanky, byly jen dva. Asi zabloudily,” dělí se o útržky vzpomínek. Sovětská armáda se tehdy snažila dostat i na klecanské letiště, podle jejich vzpomínek se jim to ale nepodařilo. 

Nástup normalizace po srpnové okupaci byl pozvolný. Štemprokovi zvládli zorganizovat ještě dva skautské tábory. Na ten poslední s dětmi vyjeli v roce 1970. „Všichni jsme byli smutní. Na konci byl slavnostní oheň a děti si na závěr, než jsme odjeli, z popela toho ohniště brali popel do krabiček. Na památku.” Skauti pak měli na dlouhé roky zakázanou činnost. Komunisté v sedmdesátých letech Oldřichu Štemprokovi nabídli vedení Pionýru, to ale odmítl. „Založil volejbalové družstvo, aby od nich měl pokoj. Věnoval se volejbalu a vyhnul se Pionýru,” přidává pamětnice vzpomínku na manžela. 

I díky své náklonnosti ke skautům pamětnice sametovou revoluci vítala. Činnost skautského hnutí byla obnovena hned v roce 1989. Oldřich Štemprok se v něm znovu začal angažovat. „Od roku 1990 dělal tajemníka okresní rady Junáka za Prahu-východ. Dcera v té době vedla oddíl malých holčiček, světlušek,” končí pamětnice své vyprávění. Sama napřímo žádný oddíl nevedla, ale mezi hrdé skautky se počítá dodnes. V roce 2025 žila v Klecanech.