Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vedunka Stehlíková Režná (* 1927)

Otcův odkaz mne provázel životem

  • narozena 22. 4. 1927 v chorvatském Záhřebu

  • 1928 – přesun do Bělehradu

  • 1932 – přesun do Sarajeva

  • 1941 – otec se zapojil do zpravodajské činnosti pro Spojence

  • 1944 – otec zatčen gestapem, dále nezvěstný

  • 1945 – matka s dcerou zatčeny gestapem

  • konec války ve zpustošeném Sarajevu, pátrání po otci, zemřel v Dachau

  • cesta prvním repatriačním transportem

  • život v nové vlasti

Češi v Jugoslávii

Byla řada cest, kterými se Češi dostávali do balkánských zemí, patřících k rakousko-uherskému mocnářství. Příběh paní Stehlíkové je v tomto směru přinejmenším tak nevšední, jako její jméno – Vědunka. Její otec, Vojtěch Režný, byl vyslán rakouským ministerstvem školství do chorvatské Rijeky, aby tam učil děti českých námořníků. Vzal si za ženu českou rodačku z Vídně a tím začíná příběh jejich dcery.

Dětství a mládí na Balkáně

Vědunka Režná se narodila v chorvatském Záhřebu 22. dubna 1927, kde na krátký čas zakotvili její rodiče. Její otec byl nejen velmi nadaný a vzdělaný lingvista, ale měl i silné národní cítění a byl výborným organizátorem. Brzy se rodina přestěhovala do Bělehradu, kde se otec silně angažoval v rámci české menšiny. Pro neshody s tamějšími Slováky se rodina odstěhovala do Sarajeva, kde Vědunka prožila významnou část svého života. V Sarajevu ovšem nebyla, na rozdíl od Bělehradu, česká škola. České děti se učily spolu se srbskými školáky a výuky v češtině se jim dostávalo pouze formou doplňovací školy.

Česká kamarádka

Jiná Češka, Helena Vančurová, rozená Fraindová, se narodila v roce 1925 v Sarajevu. Její otec, který prošel první světovou válkou jako voják zejména v Albánii, se vrátil na Balkán jako nákupčí firmy Baťa v Sarajevu. Její matka byla vyslána rovněž firmou Baťa na pobočku do Sarajeva jako účetní. Roku 1920 se lidé svedení dohromady firmou a posléze osobní náklonností vzali. Jejich dcera vypráví: „Byl tam vynikající učitel, který se jmenoval Vojtěch Režný, prostě jsme ho zbožňovali. On byl již třetím kantorem v jejich rodu… Měl dcerušku, která se také vrátila do Čech, a s ní se občas vídáme. Jmenovala se Vědunka. Její maminka se naštěstí také vrátila, nic jim neudělali.“

Ještě dnes jsou obě dávné kamarádky naživu a v mezích možností se stýkají.

Příchod války

Kromě péče o českou mládež se otec Vědunky věnoval novinařině, redigování krajanských časopisů a organizováni krajanského života. Byl tvůrcem česko-srbského slovníku a učebnice srbštiny.

Od vypuknutí druhé světové války se ve svých článcích ostře vyslovoval proti nacismu. Když roku 1941 přišla válka i na Balkán, přijalo Chorvatsko nacistickou ideologii a vytvořilo Nezávislý stát Chorvatsko (Nezavisna Država Hrvatska), který pohltil i Bosnu, zatímco Srbsko se stalo německým protektorátem. Otec se zapojil za pomoci partyzánů do boje proti nacistům.

„Udržel se až do čtyřicátého čtvrtého. Chodila jsem s ním s konvičkou na mléko jako jakási kamufláž. Vycházeli jsme totiž za hranice Sarajeva jakoby na venkov pro potraviny, ale ve skutečnosti k partyzánům do lesů. Přes ně měl otec rádiové spojení do Londýna a také do Moskvy. Posílal tak reportáže a vůbec popis situace. Ale začátkem čtyřiačtyřicátého už na to gestapo přišlo a tátu zatkli.“

Mezitím bylo gymnázium, kde Vědunka studovala, přeměněno na lazaret pro ustupující Rommelův Afrikakorps a pro italské vojáky, rovněž stahované z bojů v Africe. „Pamatuji se, že tam na okně seděl italský voják a brnkal na kytaru. My jsme se divili, že si to tak klidně dovolí… Dva měsíce jsme se pak učili doma a pak jsme se sešli v nějakém bytě a udělali nějaké zkoušky.“

Zatčení gestapem

„V lednu čtyřicet pět zavírá gestapo maminku a mne. Řeknu vám, to nepřeji nikomu. Když jste na samotce, nevíte, kde máte tátu, nevíte, kde máte mámu, nevíte, co s vámi bude, nevíte nic. Opravdu jsem mlátila hlavou o zeď. Na té samotce mi dávali kukuřičné placky a nějakou špinavou vodu coby polévku. To jsem všechno vyhazovala do záchodu, takže jsem strašně zhubla. V té cele jsem neměla nic než jen ten záchod a ten jsem ucpala. Tak mě museli přestěhovat do jiné cely, zase na samotku. To bylo něco příšerného. Víte, nejhorší je, že se nebojíte o sebe, bojíte se o své blízké, nevíte, co je s nimi, to je hrozné. Asi po dvou dalších dnech si řekli, že to není únosné, aby mě drželi dále na samotce, a hodili mě mezi ženské. Bylo nás tam asi šest a tam jsem byla téměř týden. Děvčata dostávala od rodiny nějaké balíčky, já samozřejmě nic. Naši Češi ani nevěděli, co s námi je, jen tušili, že jsme zavřené.“

Asi týden před osvobozením Sarajeva byly matka s dcerou propuštěny. Při posledním výslechu zahlédla mladičká vězeňkyně, jak u násypných kamen klečí jakýsi Němec a sype do nich papíry, zřejmě dokumenty. Vycítila, že okupantům začíná být úzko, a další události daly tomu tušení zapravdu.

Osvobození

Sarajevo je lavor, říkával Vědunčin otec. Je obklopeno horami a je jen jedna možnost výjezdu. A ta byla samozřejmě pod kontrolou partyzánů. Ti se ale nespokojili s obléháním Sarajeva a za okupanty a jejich přisluhovači přišli dovnitř. Útok začal jedné dubnové noci. Z horských svahů okolo města vylétalo množství světlic, kterými si partyzáni zřejmě signalizovali bojové informace a povely.

Na okrajích města je již čekali odbojní studenti, kteří měli přesně zmapováno, kde se nepřítel nachází, takže čištění probíhalo dosti rychle. Někdy v polovině noci byl rachot výstřelů přehlušen obrovským výbuchem. Došlo na muniční sklad ustašovců, který byl nedaleko nádraží. Přestože to bylo na druhém konci města, zatřáslo to celým domem, kde matka s dcerou bydlely.

Následujícího rána se ve městě rozhostilo neuvěřitelné ticho. Na člověka již navyklého neustálému hluku boje to působilo tísnivě, až hrozivě. Nicméně Vědunka se vydala do liduprázdných ulic, až na schůdcích jakéhosi učiliště v sousedství uviděla sedět dívku s puškou přes rameno, ověšenou granáty. Od přítele Slobodana, který se jako student aktivně účastnil odboje, věděla, o co se jedná. Byla to stráž, jaké partyzáni zanechávali u všech vyčištěných důležitějších objektů.

Jistým zadostiučiněním bylo, když se dověděla, že partyzáni vyhodili do povětří vlak, kterým prý prchal celý štáb gestapa a s ním i ustašovci. S chutí si představovala poslední chvilku svých a matčiných trýznitelů.

Pátrání po otci

V poválečném zmatku se podařilo Vědunce zajistit matce místo na náklaďáčku do Bělehradu, kde obě doufaly v získání informací o osudu otce. „Maminku tam hezky přivítali, dali jí pár dinárů a řekli jí: ,No, my nevíme. Teď po válce je takový chaos, že vůbec nevíme, co kde je. Nic, sbalte všechno, co ještě máte, a jeďte do Čech, tam se o vás postarají. A jestli je otec někde zavřený, tak doma se nejspíš dovíte, co a jak.‘“

A tak obě odjely prvním repatriačním transportem do vlasti. To se však ukázalo jako velká komplikace. Vagon navrátilců přepřahali k různým vlakům, odstavovali ho na nádražích na delší dobu, takže cesta se protáhla na strastiplných deset dní. Poslední etapu, z Budapešti do Prahy, absolvovala Vědunka v přeplněném voze vestoje.

Konečně v Československu

Zbědované navrátilce nečekalo v Praze žádné slavnostní uvítání. Místo toho je přivedli do budovy poblíže dnešního náměstí I. P. Pavlova, podle vzpomínek staré paní právě naproti Lékařskému domu. Zřejmě šlo o budovu dnešní Národní lékařské knihovny, kde byla v roce 1945 zřízena Karanténní a záchytná stanice pro Prahu II. Tam byli příchozí drženi téměř tři měsíce v karanténě. „V té karanténní stanici byl denně slyšet buď nářek, nebo smích, podle toho, jak se lidé našli nebo nenašli. Nebo se dozvěděli, jestli někdo je na živu, nebo není.“

Matka s dcerou rovněž toužebně očekávaly zprávu o otci, až je nalezl rodinný přítel, otcův svatební svědek, prof. MUDr. Smetánka. Bohužel jim mohl sdělit jen smutnou informaci, kterou se mu podařilo vypátrat: Vojtěch Režný zemřel v nacistickém koncentračním táboře v Dachau.

Další osudy srbské Češky

Největší problémy, které stály před nově příchozími, byly dva: najít bydlení a najít práci. Cesta k bydlení vedla přes řadu provizorií až ke garsonce v Praze získané po dvou letech usilovného hledání.

Nabytí přijatelného zaměstnání bylo Vědunce ztíženo tím, že v Sarajevu nemohla dokončit gymnázium. To se jí podařilo až v roce 1948, přičemž se před maturitou musela vypořádat s odlišností školních osnov včetně základní školy. Během studia si vydělávala příležitostnou prací, hlavně manuální. Určitou změnu přineslo zaměstnání v žižkovském penzijním úřadu, kde vykonávala kancelářskou práci.

Po maturitě se dostala k účetnictví, jejím vedoucím a zároveň velkým učitelem byl zkušený a svědomitý pan Nývlt, který pracoval před válkou u Bati. A ten mladé účetní vštípil znalost Baťova systému, což byl vynikající podklad pro její další kariéru. Jako účetní prošla několika podniky, z nichž asi nejzajímavější byl Dům módy. Tam jakožto vedoucí účtárny vybudovala i systém evidence zboží a zřejmě tam uplatnila v široké míře své znalosti baťovského systému.

Srbskojazyčné manželství

Je úsměvné, že se svým manželem se Vědunka poprvé setkala již v jeslích. Bylo to v Bělehradě, dokonce má z té doby společnou fotku. Pak se jejich cesty na delší čas rozdělily. Rodina Režných se přesunula do Sarajeva a Jaroslavův otec zase dostal práci u pobočky firmy Carl Zeiss v Banja Luce. K novému shledání došlo až v pražském Mánesu, kde se scházeli čeští repatrianti z Jugoslávie. Mladí lidé se do sebe rázem zamilovali a v roce 1951 se vzali.

Přestože oba uměli dokonale česky, přišlo jim přirozené doma mluvit srbsky. S rodnou Jugoslávií zůstali ve styku i nadále. Jaroslav Stehlík pracoval jako referent v PZO Škodaexport, což byl podnik patřící do vysoce prestižní kategorie „pézetek“, tedy podniků provozujících zahraniční obchod. Zabýval se tam obchodními případy v tehdejší Jugoslávii. S tím souvisely poměrně časté zahraniční cesty, a dokonce čtyřletý pracovní pobyt v Bělehradě. Manželé tam odjeli společně, Věda pracovala asi půl roku na tiskovém oddělení čs. ambasády jako překladatelka a tlumočnice.

Životní ohlédnutí

Ještě dnes se objevují ve vyprávění paní Stehlíkové záblesky srbského temperamentu. Ale přišla do styku i s jinými národy tehdejší Jugoslávie a poznala jejich mentalitu. Vysoce oceňuje balkánskou pestrost. Je proto zcela pochopitelné, že svoje manželství považuje za velmi šťastné. I její, již zesnulý, manžel byl zformován Jugoslávií, kterou si také zamiloval. Oba udržovali styky s Čechy s podobným osudem. Vazbu na rodnou Jugoslávii si paní Stehlíková pěstovala například i překladatelskou a tlumočnickou činností. Dokonce se vydala i do oblasti krásné literatury tím, že přeložila nejznámější román srbského prozaika Dragiši Kaleziće Ještě jsem tady.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: 20th century in memories of Czech minority members in Serbia

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu 20th century in memories of Czech minority members in Serbia (Karel Kužel)