Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Soltysiaková (* 1939)

• narozena 19. května 1939 v Olomouci

• dcera Ondřeje a Anastázie Soltysiakových

• konec druhé světové války strávila u prarodičů, kde si ruští vojáci zřídili lazaret

• vyhozena ze zaměstnání kvůli své víře

• byla členkou aeroklubu Svazarmu

• angažovala se v SONS (Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých)

Lída byla odjakživa zvídavé a aktivní dítě a příležitosti k nějakému tomu dobrodružství na sebe nenechaly nikdy dlouho čekat. Coby šestiletá strávila pár dní na konci války se sovětskými vojáky, když si u „stařenky a stařečka“ postavili lazaret. Na střední škole si pak u maminky prosadila nadšení do létání a se stejnou odhodlaností se postavila za svou víru ve svém prvním zaměstnání. Ludmila Soltysiaková svým příběhem ukazuje, jak prožít autentický a zároveň ohleduplný život. 

Rodiče to se mnou neměli jednoduché 

Narozena za protektorátu, 19. května 1939, dostala Ludmila spolu s krásným českým jménem, nad nímž se už německá úřednice na matrice ušklíbala, do vínku také nemalé množství energie a duchaplné zvídavosti. Sama říká, že to s jejím pobíháním a touláním se rodiče vskutku nemohli mít lehké – to Vašek, její o čtyři roky starší bratr, nevyváděl žádné takové patálie. Možná i proto se Ondřej a Anastázie Soltysiakovi rozhodli poslat svou dceru ke konci války k prarodičům do Hlušovic – tam bude alespoň větší klid. Opak se ale stal pravdou – u stařenky a stařečka, jak pamětnice říká, si zrovna procházející sovětská armáda zřídila lazaret a šestiletá Lída se tak opět ocitla vprostřed dění. „Samozřejmě se střílelo, padaly střely, dokonce i hořelo letadlo,“ vzpomíná. Ono hořící letadlo padající přímo na jejich stavení se nakonec vojákům Rudé armády u nich přebývajícím podařilo odstřelit o dva domy dál a jiného dne zas stařeček naštěstí unikl i kulce, která si vystačila jen s dírou v jeho kabátě. 

Přes všechno střílení, ze kterého až běhal mráz po zádech, a nekonečné chvíle strávené v bramborovém sklepě při náletech se opět celá rodina shledala v již svobodné Olomouci. Tam také malá Lída Soltysiaková v hanáckém kroji přivítala prezidenta Beneše u příležitosti jeho návštěvy města v létě 1946. Následkem událostí konce války však až do svých 15 let, kdy se její stav zlepšil, docházela k lékaři kvůli problémům se srdcem. 

Mami, já chci lítat 

Krátce po válce, roku 1946, získal Ondřej Soltysiak nové zaměstnání strojníka v parní vodárně na okraji Černovírského lesa a s ním také malý byt u Okresního soudu. O zhruba devět let později, když byla Lída v prvním ročníku na Střední průmyslové škole strojnické, otce při obvyklé cestě do práce na kole srazil autobus. Tatínek byl šťastný, že šla dcera v jeho šlépějích, říkávala pak vždy maminka, které se zas více podobal její syn. Právě toto Lídino technické zaměření přidělalo mamince o rok později další vrásky – a to když do školy přišli letci ze Svazarmu verbovat mladou krev do aeroklubu a ona se přihlásila. Snad jen proto, že po roce od manželovy smrti našla v létání jako jediném její sedmnáctiletá dcera ztracený životní elán, podepsala Anastázie potřebný souhlas. Dnes k tomu Lída dodává s rebelským úsměvem jen toto: „Věřím, že vždy, když jsem šla na letiště, tak se maminka modlila.“ 

Tak začala léta v oblacích. A že jich užila naplno; vzpomínky na tréninky, zakufrování (ztracení polohy s letadlem) či na kraksnu (pád) se rojí jedna za druhou. Při pohledu na nedaleko visící malbu akrobatického letadla se pamětnice s úsměvem pochlubí – taková byla v republice jen čtyři a já jsem s ním letěla. Na letiště na Novém Světě chodila téměř každý den až do jeho zabrání roku 1953 – do nového prostoru na Neředíně už chodit nechtěla. Ten byl po srpnu 1968 zabrán také a zbývající letci poté nalezli útočiště v Hranicích na Moravě či ve Vyškově. Lída svou energii a nadšení pak investovala pro změnu do ochotnického divadla, kde se na prknech (i mimo ně) poznala kupříkladu se Zorou Rozsypalovou či Hanou Maciuchovou. 

Škola, nebo kostel 

Po maturitě čekala Ludmilu další výzva – studovat dál nechtěla, byť se jí ve škole dařilo, a všechny pracovní umístěnky byly mimo její rodnou Olomouc, což vzhledem k tomu, že byl její bratr v té době na vojně a doma tak zůstala jen nemocná maminka, o kterou by se neměl kdo starat, moc nepřicházelo v úvahu. To vše věděl i její profesor ze školy, a tak ji ponoukl k absolvování letního pedagogického kurzu – a nejspíše to byl také on, díky němuž jí nabídli místo na jedenáctiletce (dnešním Slovanském gymnáziu), kde zrovna hledali vyučující na práce v dílnách a na pozemcích. Na konci jejího prvního pedagogického roku (1959) si ji však zavolali na kobereček – o učení by vůbec nešlo, ale dozvěděli se, že chodí do kostela, a to je u takto „exponovaného“ zaměstnání nepřípustné. Lída tedy dostala na výběr – buď přestane chodit do kostela, nebo odejde ze školy. S rozhodnutím dvakrát neváhala – byl to tedy její první a také poslední rok na pozici pedagožky. 

Jako každý den v té době trávila i to odpoledne na letišti a svěřila se s tímto nemilým vývojem událostí svému instruktorovi. Ten ji hned na druhý den odkázal na Strojírnu potravinářského průmyslu (později Strojobal, dnes Moravské potravinářské strojírny), kde se hledělo zejména na pracovitost člověka, méně už na jeho vyznání. 

Seš v pořádku, tak něco dělej 

Svou práci musela opustit po 22 letech v roce 1991 kvůli komplikovaným očním operacím; v té době už ani řádně neviděla na rýsovací prkno, čekal ji tedy invalidní důchod. „A ten rok jsem si tak ‚odfňukala‘ a pak jsem si řekla: ‚Holka, vždyť seš v pořádku, tak něco dělej.‘ Tak jsem zjišťovala, kde je něco očního.“ A tak se dostala k organizaci SONS (Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých). Dnes tomu bude již 23 let, a přestože před dvěma lety rozvázali pracovní poměr, Lída zde stále působí jako dobrovolnice a poskytuje cenné informace a rady nově příchozím. 

Kromě toho se momentálně těší z čerstvě narozené praneteře a pravnučky – s tou sice nejsou spjaty krví, některé vztahy si však zaslouží rodinné názvosloví navzdory genetice. 

„Vím, že Pán je se mnou, že mě má rád a že mně pomáhá, a já se snažím pomáhat, kde můžu jinde, a to je důležité. Protože když ještě člověk může někomu pomáhat, tak ještě je. I když  třeba někdo nemůže fyzicky, tak může psychicky. Může potěšit slovem, protože i to slovo je důležité.“ A my vidíme, že činí tak, jak říká – ve všem, co Lída dělá, zanechává laskavost, radost a vděk. Sama ještě podotýká: „Je lepší být praštěný a radostný, než zapšklý, protivný, starý člověk, který na všechny vrčí a nic nikomu nepřeje.“