Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Šoltys (* 1951)

• narodil se 7. února 1951 v Praze a dětství strávil na Malé Straně

• otec Jindřich Šoltys hrál ve 20. letech dvacátého století fotbal v národním družstvu

• po komunistickém převratu přišla rodina maminky o živnost

• v roce 1965 hrál ve filmu Za pět minut sedm a chtěl se stát hercem

• během pražského jara v roce 1968 byl aktivní ve studentském hnutí

• nedostal se na FAMU a začal pracovat jako kulisák na Barrandově

• během normalizace s manželkou a přáteli začali uvažovat o emigraci

• v létě 1984 přešla celá skupina dvou rodin jugoslávsko-rakouskou hranici

• emigrovali do San Franciska v Kalifornii

• v roce 2024 žil ve Walnut Creek v Kalifornii

Prožít středoškolská léta v období pražského jara a založit rodinu během normalizace přináší pro umělecky založeného člověka mnoho rozporů do života. Pavel Šoltys, který se během profesního života pohyboval mezi filmaři a výtvarníky, se s rodinou nejprve uzavřeli ve své komunitě, nakonec se ale rozhodli pro emigraci. Všechny malé bitvy se socialistickým režimem postupně prohrával. 

V Nerudovce prožil idylické dětství

Když se Pavel Šoltys 7. února 1951 v Praze narodil, měl hlavně otec co slavit. V té době bylo Jindřichu Šoltysovi, někdejší fotbalové slávistické legendě už padesát let. Rodinu zatoužil založit teprve až s Pavlovou maminkou Helenou pár let předtím. Za první republiky cestoval po Evropě také jako člen národního československého družstva.

„Tatínek byl lehce celebrita. V mládí byl profesionálním hráčem fotbalu. Hrál za SK Slavia asi deset let, dokonce i za národní mužstvo nastoupil asi třináctkrát. Doma jsme měli vždy spoustu fotografií a často k nám chodili staří fotbalisti za tátou si zavzpomínat. Táta nás s bratry vodil na fotbal a učil nás. Talentu jsme ale moc nepobrali,“ popisuje Pavel Šoltys. 

„Největším úspěchem tatínka bylo, když dal dva góly Španělovi Ricardu Zamorovi. Byl to slavný brankář, který hrál za Real Madrid, a Československo tehdy porazilo Španělsko 3:1. Mimochodem se o otci píše v Poláčkových Mužích v ofsajdu, kde pan Načeradec křičí: ‚Šoltyse, toho nestavte. Ten je moc jemnej na ty žižkovský pořízky.‘ Tatínek byl technik, moc neběhal, spíš dobře přihrával a tvořil hru. Proslavil se tím, že jednou na zápase usnul. Měl nějaké problémy, umřel mu v té době bratr, nespal tři dny a při zápase stál v pokutovém území. Stál tam jak solnej sloup. Smáli se mu, ale on opravdu ve stoje usnul. Musel za ním přijít rozhodčí, poklepal mu na rameno, táta se vzbudil a pak dal asi tři góly. Od té doby mu říkali ‚Spací vagón‘ nebo ‚Šípková Růženka‘. Tím se proslavil,“ vzpomíná.

Maminka Helena byla o dvacet let mladší než tatínek a pocházela z malostranské rodiny. Její otec Karel Kuba byl vyhlášeným kuchařem a hospodským v restauraci U Bonaparta v Nerudově ulici. Tam se rodiče poznali a v blízkém okolí Pavel strávil celé dětství. Malá Strana v padesátých letech nebyla tou Malou Stranou, kterou známe dnes. Staré činžovní domy neměly vyhovující hygienické zázemí a vařit a koupat se znamenalo neustálé nošení vody. Domy byly vlhké a špatně se vytápěly. 

„Náš byt byl ve druhém patře do dvora. Babička bydlela o pět baráků výš a pořád nám pomáhala. K nám domů se šlo po schodech, byla tam pavlač. Tam byl záchod a vodovod. Měli jsme dva pokoje a kuchyň a komůrku. Do bytu pořád zatýkalo, nad námi byla půda, ale nikdo se o střechu ani o nic jiného nestaral. Vždycky když pršelo, museli jsme odstavit postele, dát hrnce na zem a do toho kapala voda,“ vzpomíná pamětník. 

Jako dítě těžké životní podmínky příliš nevnímal a spíš si užíval klukovin v malých uličkách v okolí a na střechách typických malostranských domů. „Znali jsme tam s kluky každý kout, jezdili jsme na ložisákách z Nerudovky dolů. To byl takový vozík z prken a kuličkových ložisek, který si kluci dělali sami. Byly tam žulové dlaždice, takže to jelo hrozně rychle a poskakovalo to. Lezli jsme, kam se dalo, do kostela, do věží, na sochy. Dalším rysem života kluka na Malé Straně bylo to, že všude okolo byla spousta velvyslanectví – proti nám rumunské, nad námi italské, anglické. V ulici Na Tržišti americké. Všude visely zahraniční vlajky a my děti jsme tam lítaly kolem. A když byly státní recepce, tak tam přijížděly ty bouráky a my jsme je obcházeli dokola a zkoušeli, jestli auta pérují. Cítili jsme, že jsme na tom mnohem líp než děti kdekoliv jinde na světě nebo teda aspoň v Praze,” vypráví.

Ačkoliv v padesátých letech museli se spolužáky navštěvovat Pionýra, zároveň jeho rodina chodila do kostela Panny Marie Matky ustavičné pomoci, kde Pavel Šoltys ministroval. „Bylo nás tehdy až dvacet ministrantů. Pan farář Semerád tam pořádal taky různé slavnosti a kulturní akce. Jednou za rok vždy maminka připravila něco speciálního. To když měl přijít pan farář na oběd. Jeho návštěva u nás doma, to byl největší svátek,“ říká.

V rodině přežívala atmosféra první republiky

Oba pamětníkovi rodiče pocházeli z pražské střední vrstvy. V širší rodině bylo mnoho drobných podnikatelů. Otec Jindřich pocházel z pěti dětí a každý z nich měl nějakou živnost, jako cukrářství nebo vetešnictví. To stejné platilo o mamince Heleně, která byla v mládí velkou milovnicí amatérského divadla a oba rodiče měli blízko k Masarykově republice a myšlence čechoslovakismu. Když došlo na znárodňování, rodinní členové postupně přicházeli o své obchody a stejně tak dědeček o hospodu. 

„Dědeček Kuba si tu restauraci jen najímal, nevlastnil ji. Nechtěl se uvázat. Po roce 1948 mu všechno vzali, dostal obratem 500 korun a byl označen za kapitalistu. Dědeček se z toho sesypal, zemřel na infarkt krátce předtím, než jsem se narodil,“ popisuje zásadní změny v rodině Pavel Šoltys. Obrat se týkal celkově jejich životního stylu. Otec, zvyklý díky své kariéře žít na vysoké noze, se s novou realitou těžce smiřoval. „Rodiče měli strach nám něco do detailu o politice vysvětlovat, ale otec vzpomínal na to, jak měl v mládí sportovní auto, jak se měli líp. Slzel u toho a byl smutný, že se to už nevrátí.“  

Ačkoliv se Malá Strana viditelně proměnila a malé krámky vlastněné kdysi majiteli ze sousedství po mnoho generací byly označeny novými státními názvy jako Potraviny, Lahůdky nebo Pramen, mezi místními se pořád používala zažitá jména. 

“Když jsem byl malý kluk, tak ta československá demokracie jaksi přežívala i v tom, že všechny obchody se nazývaly podle těch původních majitelů. I když to byl třeba Pramen, tak nikdo neřekl nic jiného, než běž ke Kohlovi nebo k Linkovi pro zeleninu, nebo k Vohlídkovi pro chleba. To pořád zůstávalo z dob minulých,” říká. Pamětník vzpomíná i na další soukromé vlastníky – v jejich domě byl krejčí Pokorný, nedaleko Frágnerova lékárna, na Malostranském náměstí lahůdky pana Kohla. Ve většině případů v zestátněných podnicích původní majitelé nadále za nízkou mzdu pracovali.  

Ve dvanácti si zahrál ve filmu a filmové prostředí mu uhranulo

Když Pavel Šoltys začal dospívat, poslouchal doma hodně se staršími bratry rozhlas, včetně rádia Luxemburg. Zajímal se o knihy, hudbu, poezii a film. Když jednoho dne uviděl v novinách inzerát na nově připravovaný film, hned se chtěl přihlásit. „Zeptal jsem se maminky a ta mi to samozřejmě dovolila. A tak jsem se vydal tramvají číslo 20 na Karlovo náměstí a vystál jsem frontu na konkurz. Vybrali mě nakonec do malé role a já byl nadšený,“ vzpomíná. Film se jmenoval „Za pět minut sedm“, psal se rok 1965, když měl premiéru a režisér Pavel Hobl v něm prostřednictvím jednoduchého příběhu pro mládež jemně kritizoval režim. Ledy tehdy začaly tát. Pavel Šoltys měl výhledově jediný sen: dostat se na FAMU. K tomu se ale musel nejdříve dostat na gymnázium, a to vzhledem k původu rodičů nebylo tak jednoduché. Díky známostem se nakonec zapsal ke studiu na dnešní Keplerovo gymnázium. 

„Dospívání jsem prožil tam a byla to ta nejlepší doba. Šedesátá léta byla všude ve světě výjimečná. Prožívali jsme Beatles od jejich začátků, desky jsme poslouchali různě u kamarádů. Například spolužák Jaromír Pešek měl tatínka, který působil jako kulturní atašé v Mexiku. Jaromíra museli rodiče nechat doma, žil na internátu, a tak mu tatínek často posílal desky. Měl všechny desky Beatles i Rolling Stones,“ vypráví Pavel Šoltys. Spolužáci i bratr muzikant jej formovali i nadále během pražského jara. Vítali akce jako byl po několika letech povolený Studentský majáles v roce 1965, kde studenti zvolili králem slavného amerického spisovatele Allena Ginsberga. 

„Šel jsem tehdy okolo průvodu studentů s tátou a řičeli jsme smíchy. Studenti šli od Právnické fakulty s hesly jako: ‚Studenti zdravíme státní představitele a na jejich počest si dáme chutný oběd‘ a dali si suchý chleba. Tátovi se to tehdy hrozně líbilo a měl naději, že už se to snad otočí. Společnost byla tehdy natolik ustrašená a sešněrovaná, že cokoliv jiného, co se dělo v ulicích, bylo vítáno s nadšením,“ přibližuje měnící se atmosféru Československa.

Netrvalo ale dlouho a v srpnu 1968 přišla okupace. Pavel Šoltys trávil léto s kamarádem v Orlických horách. Když se vrátil komplikovaně do Prahy, narazil na tanky v ulicích. „Chodili jsme po ulicích Prahy, vylepovali plakáty s hesly, snažili jsme se mluvit s vojáky, ale ti nereagovali. Ulice byly plné lidí a nikdo nerozuměl tomu, jak se to mohlo stát. Byla to bezmoc,“ vzpomíná. Během maturitního ročníku se jeho škola připojila ke studentské stávce k výročí 17. listopadu. Studenti a profesoři založili školní stávkový výbor a ve školním rozhlase studenti vysílali Beatles. „Byl to spíš happening než politické hnutí, ale mělo svůj význam,“ říká pamětník. Mnohem hlouběji ho zasáhlo upálení Jana Palacha. 

Student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Jan Palach se 16. ledna roku 1969 upálil před budovou Národního muzea v Praze. Jeho pohřeb, který se konal 25. ledna, se stal výraznou protestní akcí proti okupaci, která nadále trvala. Jeho oběť, i další oběti otřásly veřejností, ale státní politiku výrazněji nezasáhly. „Když zemřel Palach, dozvěděli jsme se to okamžitě. Kamarád Jaromír Pešek byl rok předtím v Rusku na nějaké brigádě a Palach s ním byl na pokoji, takže najednou byl Jarda tím, s kým chtěl každý mluvit. Společnost se vždycky nějak stmelila kolem nějaké události. Ta jeho osobní oběť nás stmelila o to víc a tomu všemu dala velké forte,“ dodává.

Volby za normalizace byly divadlo

V sedmdesátých letech se lidé obecně uchylovali do svých uzavřených skupin tvořených přáteli či kolegy. Komunistická strana chtěla přimět obyvatele Československa, aby se vrátili k normálu, aby upustili od protestů a radovali se z výdobytků socialismu. U Pavla Šoltyse to fungovalo podobně. Spolužáci se chtěli uchytit na vysoké škole, aby nemuseli nastoupit povinnou vojenskou službu. Poté, co se Pavel Šoltys nedostal na FAMU, začal studovat na grafické škole. Vojně se ale nevyhnul a dva roky strávil v kreslírně u útvaru v Sušici. S dalšími vojáky kreslil mapy a bojové plány a tyto dva roky považuje za ztracený čas. Po návratu se konečně dostal k vytoužené práci a díky bratrovi získal místo na Barrandově. 

„Začal jsem pracovat jako rekvizitář a byl jsem na vrcholu blaha i přesto, že jsem nebyl ani herec, ani režisér. Je to týmová práce, kde má každý na starosti něco jiného a pak vidíte ten úžasný výsledek. Prvním filmem, na kterém jsem pracoval, byla ‚Paleta lásky‘ o Josefu Mánesovi a pak ‚Osada havranů‘. Na tom jsme se vyřádili,“ vzpomíná s radostí pamětník. 

Mezitím Pavlu Šoltysovi zemřeli oba dva rodiče a on se seznámil se svou budoucí ženou Blankou. Vzali se a postupně měli tři syny. Přestěhovali se do Roztok u Prahy. „Žili jsme v bytě v jedné z vil v Tichém údolí. Izolovali jsme se od toho, co se dělo kolem. Bylo to největší zklamání z té náhlé proměny. V pubertě se toho dělo strašně moc, ale pak to vše skončilo. Často to vedlo lidi buď k apatii a alkoholismu, anebo k vytvoření malého ráje pro sebe. Lidé se báli, předstírali, hráli divadlo,“ vzpomíná. K divadlu pamětník přirovnává i povinnou účast ve volbách. 

„V sedmdesátých letech samozřejmě všichni věděli, že je to jen demonstrativní ukázka, jak je režim silný. U voleb seděl výbor. Byli tam lidé, které jste znali z domu nebo z ulice. Teď byla tam plenta, za kterou se ale nesmělo chodit. Já za ni samozřejmě šel a hned jsem viděl tu šeptandu. Druhý den jsem šel do obchodu pro mlíko a tam najednou vám řeknou, že pro vás mlíko není. A člověk neví, jestli je to kvůli tomu a jestli ten člověk v obchodě dostal něco nařízeno. Člověk se snažil dělat takové drobné revoluce, ale vždycky to dopadlo špatně,” říká.

V té době už v Pavlu Šoltysovi a v jeho dalších blízkých kamarádech rostlo vnitřní odhodlání. Začali přemýšlet o emigraci.

Dokumenty a peníze převezli v kuchyňském prkýnku

V Pavlu Šoltysovi narůstala nespokojenost. Neviděl pro svou rodinu v socialistické zemi žádnou budoucnost. V práci mu nabídli postup, pokud vstoupí do strany. „Řekli mi, že bych se měl stát kandidátem, abych mohl být vedoucím výroby. Hledal jsem výmluvy, nejprve, že se nezajímám o politiku, pak že jsem přesvědčením lidovec,“ říká. Do KSČ nevstoupil a z Barrandova odešel oficiálně ze zdravotních důvodů. „Rozhodli jsme se, že utečeme, tak jsem se uklidil do nenápadné profese. Pracoval jsem jako topič a vrátný v městském muzeu.“

Poslední kapkou se staly osobní důvody. Manželům Šoltysovým zemřela brzy po narození dcera, příčinou byl syndrom náhlého úmrtí dítěte. „Měla pohřeb v krematoriu, a to byl tak bizarní zážitek, doslova ostuda. Přidělili nám tam ženskou, ze které táhlo víno. Bylo to nesmírně ponižující. Všechny tyhle zážitky nás k tomu nutily víc a víc sbalit se a odejít,“ vysvětluje.

Emigraci začaly plánovat tři rodiny přátel společně. Jak říká pamětník, o způsobech emigrace toho moc nevěděli. Jediný jasný plán bylo koupit zájezd do Jugoslávie. „Dozvídali jsme se útržky informací. Někdo například říkal, že je v Jugoslávii někde na hranicích s Itálií nádraží, za kterým je plot a ten stačí přejít. A to byla jediná věc, kterou jsme věděli. Jakmile se člověk rozhodne, tak už pak nejde couvnout,“ vzpomíná. Rodina se snažila ušetřit co nejvíce hotovosti, aby měli v začátcích v emigraci z čeho žít. Protože byla manželka Blanka keramička, a protože tehdejší režim už v osmdesátých letech sporadicky povoloval umělecké trhy, všichni se doma vrhli do výroby keramických hrníčků, andělíčků a podobného nedostatkového zboží. „Postavili jsme keramickou pec a jak šílenci jsme nonstop dělali všechno to, co normálně v obchodech nebylo. Šlo to na dračku. Pak jsme s vydělanými penězi běželi za veksláky,“ popisuje přípravy.

Šoltysovým se podařilo ušetřit asi 3 000 marek. Poté nastal problém, kam peníze ukrýt a jak převést přes hranice dokumenty jako rodné listy a další. „Kamarád, který se rozhodl emigrovat s námi, byl dřevosochař. Dostal nápad vzít prkýnko na vaření, tam nějakým nástrojem vyřezal vnitřek, takže to bylo uvnitř duté. Tam jsme všechno vstrčili, zase to zalepil, potřeli jsme vše česnekem, aby to bylo co nejméně nápadné,“ přibližuje.

Když nastoupili do zájezdového autobusu, museli všichni hned odevzdat své pasy. Podle toho, kdo se k odevzdání neměl, bylo hned jasné, kdo se chystá k útěku. Podle popisu Pavla Šoltyse nebyli v autobuse jediní. Začala jejich dobrodružná cesta za svobodou. Manželky s dětmi nechali muži užívat si dovolenou a vydali se autobusem do hraničního města Nova Gorica v dnešním Slovinsku prozkoumat možnosti. „Hned si nás všimli pohraničníci. Na peróně žádný plůtek nebyl. Skončili jsme na policii, kde nás vyšetřovali a hrozili vyhoštěním. Když jsme jim slíbili, že se o nic pokoušet nebudeme, pustili nás,“ vzpomíná.    

Když nevyšel první pokus, vydali si do Ljubljany na americkou ambasádu, ale ani tam nepochodili. „Řekli nám, že s šedým pasem, který se tehdy vydával jen pro cesty do Jugoslávie, nás nikdo neuznává. Dali nám ale potvrzení, že nás zvou na ambasádu do Vídně. To bylo vše,“ pokračuje ve vyprávění Pavel Šoltys. Koupili si jízdenku v první třídě nočním vlakem do Vídně. Před rakouskými hranicemi vlak zastavil a následovala pohraniční kontrola. 

„Ukázali jsme jim náš šedý pas a papír od Američanů a okamžitě nás chtěli vyhodit z vlaku. My jsme ale řekli, že nikam nepůjdeme. Bylo to dramatické, spoustu řvaní, děti plakaly, ženy křičely. Vyházeli nám z okna všechny naše věci, ale my jsme se vzepřeli, že se nedáme. Nakonec odešli a my jsme mysleli, že jsme vyhráli,“ popisuje. Zanedlouho ale začali okolo jejich kupé procházet všichni ostatní cestující a začali se přesouvat do jiných vagónů. Vagón, ve kterém byli Čechoslováci na útěku, zkrátka odpojili a vlak odjel bez nich. Nastalo další vyšetřování. „Na konci toho všeho nám vyšetřovatel dal dvě možnosti. Buďto se seberete, pojedete do Bělehradu, tam je úřad OSN a mají tam uprchlický tábor, anebo vás pošleme na vlak do Maďarska a zpátky domů. Rozhodnout jsme se museli okamžitě. Ale ani v Bělehradě jsme nakonec neuspěli. Odmítli nás s tím, že jsme ekonomičtí uprchlíci,“ dodává.

Poslední možnost, která zbývala, bylo jít si koupit mapu a zkusit štěstí tou nejobyčejnější cestou. S batohem na zádech, pěšky přes kopce. Povedlo se. Pak se dostali do Vídně, kde zažádali o azyl a nastoupili klasickou cestu emigrantů. Nejprve je úřady poslaly do uprchlického tábora Traiskirchen. Později se zabydleli v penzionu na rakouském venkově, kde čekali na vyřízení víz. V té době rodinu navštívili manželčini rodiče. Příbuzní byli tehdy posíláni, aby členy rodiny přemluvili k návratu do Československa. Když se to nepodařilo, začalo doma proti Šoltysovým trestní řízení, ve kterém byli v lednu 1985 odsouzeni za trestný čin opuštění republiky podle paragrafu 109. Petr Šoltys na tři roky a manželka Blanka Šoltysová na dva a půl roku. 

V odůvodnění rozsudku, který je uložen v dodatečných materiálech jako výňatek vyšetřovacího spisu V-37911 MV, mimo jiné stojí: „Společenská nebezpečnost jednání obou obžalovaných je vysoká, zneužili cestovního dokladu vystaveného za účelem rekreace k ilegálnímu odchodu do zahraničí, kde setrvávají do současné doby. Tato společenská nebezpečnost je zvyšována tou skutečností, že do emigrace odvlekli 3 nezletilé děti a vystavili je tak tíživým podmínkám života v emigraci.“

Nový život v San Francisku a další rodinná tragédie

První měsíce v USA strávili Šoltysovi v pronajatém bytě. Začínali od nuly, bez znalosti prostředí i jazyka. Brzy se ale díky pomoci ostatních a houževnatosti uchytili. Pavel Šoltys dostal práci v malířské dílně a musel se smířit s tím, že do vysněného Hollywoodu se nedostane. Uživit rodinu a tři malé děti bylo přednější. „Naší výhodou bylo to, že Američané mají obecně dobré mínění o Evropanech. Myslí si, že jsou chytří, šikovní, kreativní, a to mi asi pomohlo. Spousta jiných Čechů ale práci dlouho nehledala a žila spíš tak, že pobírala státní podporu a k tomu dělala melouchy. Dokázali si takto vydělat docela dost peněz. Zároveň to ale byla taková past, protože si jen na všechno stěžovali,“ hodnotí začátky v emigraci Pavel Šoltys.

Rodina se zabydlela a děti si pomalu zvykly na nový jazyk i na školu a do toho přišla tragédie. Syna Ondřeje srazilo při cestě domů na přechodu auto a nehodu nepřežil. I kvůli této události se po určité době rodina rozpadla. Na jaře roku 2024 Pavel Šoltys žil ve Walnut Creek se svou druhou ženou Barborou, která je zdravotní sestra. 

„Myslím, že Miloš Forman říkal, že každý tady máme dvě otčiny, tu svou a Ameriku. Člověk vůbec nevěděl, do čeho jde. Za železnou oponou v Československu, to byla zoologická zahrada. Bylo tam bezpečí, člověk dostal najíst, zločinnost byla minimální. Když si dal klapky na oči, dalo se žít celkem spokojeně. Západní Evropa je jako francouzská zahrada. Je nádherná, ale taky má zídku a musíš se v ní chovat nějakým způsobem. No a Amerika, to je džungle, kde to funguje tak, jak si to uděláš, tak to máš. Je to divoké. Někdy je příšerné, co člověk vidí. A někdy je to jako žít na kraji propasti. Nakonec ale víte, že se nemůžete na nic vymlouvat. Tak jak obrovská svoboda tam je, tak je zároveň všechno jen na vás, jaký život nakonec budete mít,“ dodává Pavel Šoltys.