Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Václav Soldát (* 1941)

• narodil se 14. května 1941 v Praze

• otec Václav Soldát starší pracoval v pojišťovně Slavia

• od roku 1945 rodina žila v Plané u Mariánských Lázní

• vystudoval hotelovou školu, obor ekonomika provozu

• 1963-1968 pracoval v Československém svazu mládeže

• dálkově vystudoval Institut osvěty a novinářství (později Fakulta sociálních věd a publicistiky)

• v Praze prožil okupaci v srpnu 1968

• od 1969 pracoval na Ministerstvu mládeže a tělovýchovy, po jeho zrušení na Úřadu vlády ČSR

• po roce 1989 působil jako učitel etikety v soukromé sféře

• je autorem knih Tvůrci zábavy (2021) a Nebuď buran - Žoviální průvodce slušným chováním (2023)

Václav Soldát se narodil v květnu 1941 v Praze. Bydleli v Nuslích kousek od vršovického nádraží, které bylo na konci druhé světové války bombardované. I malý Vašík byl tehdy připravený schovat se při náletu schovat do sklepa: „Tak jsem měl připravený takový malilinkatý dětský kufříček, který možná znáte. A tam jsem měl jablko, chleba, kus sýra a lahev s vodou.“

Samotný konec války strávil s matkou v jejich chatě nedaleko od Prahy. Ošetřovali tam zraněného sovětského podporučíka. „Za to jsme dostávali konzervy, americké konzervy UNRRA.“

Krátce po válce se potom odstěhovali v rámci osidlování pohraničí do Plané u Mariánských lázní, kde Václav vyrůstal. Do školy tak chodil první dva roky dokonce i s dětmi ze zde žijícího šlechtického rodu Coloredo-Mansfeldů, kteří se ale záhy odstěhovali do Německa. Oni dobrovolně – ostatní místní německé obyvatelstvo opustilo Planou v rámci nuceného odsunu.

Po základní škole absolvoval hotelovou školu v Mariánských lázních, obor ekonom provozu. Maminka totiž krátce po válce ovdověla (tatínek podlehl svým starým zraněním, kdy jako zedník ještě před válkou spadl z lešení) a na gymnázium či jiná studia nebyly peníze, musel se začít učit řemeslu.

Našel si brigádu, prováděl lázeňské hosty po městě. Maminka se také musela ohánět – pracovala v jáchymovských dolech, kde měřila hodnoty uranové rudy ve vytěžených vozíkách. „Tohle dělala víc než deset let, než šla do důchodu. Takže celou tu dobu byla ozařována, když to vezmete, z uranové rudy, která se těžila v jáchymovských dolech. Dožila se 84 let.“

Špionáž a Beatles

Protože z hotelové školy uměl anglicky, vojnu strávil Václav u útvaru, který se věnoval špionáži proti NATO. Oficiálně tak byl protiradiovým průzkumníkem VKV (velmi krátkých vln). Odposlouchávali a natáčeli například letadla a vojenská letecká cvičení v Německu: „Takže nás třeba odvezli na hranice na Přimdu, kde jsme spali ve stanech v zimě. Ale do práce, teda do vozu, kde jsme poslouchali ty záležitosti, jsme museli chodit v bačkorách, abychom nenarušili techniku.“

Zmíněnou techniku ale vojáci využívali i k příjmu zahraničních rádií, na kterých hráli například Beatles nebo Elvis Presley, a písničky z nich si nahrávali. „A pak když jsme přijeli do kasáren, tak tam technic udělali propojení s repráky, a když bylo volno, sobota neděle a důstojníci odjeli, tak tam jela ta muzika.“

Po vojně nastoupil na vysokou školu. Studoval nejdříve sociologii kultury a posléze si udělal doktorát ze vzdělávání dospělých. Školu, která byla v Praze, vystudoval při zaměstnání – pracoval pro Československý svaz mládeže v Plzni, byl kulturním referentem pro západočeský kraj. „Organizovali jsme různé soutěže, zájmové umělecké činnosti, v recitaci, malá divadla, soubory…“

Když byl kvůli studiu v Praze, přespával u svého bratra, který v hlavním městě žil. Bratrova manželka v té době zafungovala jako skvělá dohazovačka – seznámila Václava se svou kolegyní, která měla stejně jako on ráda kulturu. Na první schůzku ve Vinohradském divadle vzpomíná dodnes: „Chasník z vesnice, s rádiovkou, a pražská holka.“ Protože ona měla zase otce v Plzni, tu a tam se vídali a chodili do divadel – když byl on v Praze na studiích nebo ona na návštěvě u táty. Nakonec slovo dalo slovo, vzali se a dodnes společně žijí v Praze.

Já už jsem se připravoval, že budu řídit tramvaj

Po svatbě a přestěhování do Prahy nastoupil Václav na ústřední výbor Československého svazu mládeže, kde se dále věnoval kultuře. Jeho prvním úkolem bylo zrušení Fučíkova odznaku, podílel se také na založení známé knižní edice Máj. „Tam jsem vlastně mimo jiné třeba taky potkal mladého dramatika Václava Havla, pozdějšího prezidenta.“

V květnu 1968 dal v ČSM výpověď a přešel do umělecké agentury Partcentrum, kterou prošli například Eva Pilarová, Karel Černoch a další tehdy populární zpěváci. Agentura ale fungovala jen do roku 1969, kdy byla její činnost v souvislosti s počínající normalizací ukončena. Václav měl tehdy trochu obavy o svou budoucnost i kvůli probíhajícím normalizačním prověrkám – na jaře 1968 se stal kandidátem KSČ, ale straníkem se v čase nastupující normalizace ani později nestal. „Já už jsem se připravoval, že budu řídit tramvaj.“

Nakonec ale vůbec nebylo tak zle – známí mu nabídli místo na ministerstvu, kde se věnoval agendě volného času mládeže: kluby mládeže, diskotéky, taneční a podobně. Stejnou agendu potom obstarával i přímo v tehdejší vládě České socialistické republiky. A to přesto, že nebyl straník. Byl tak v kontaktu i s mnoha známými politiky, rád vzpomíná například na přímé a stručné jednání Ladislava Adamce, posledního komunistického předsedy federální vlády (funkci zastával v letech 1988-1989).

Kromě práce ve státní správě se vydatně věnoval i kultuře, která byla a je jeho celoživotním posláním. Ať už jako producent, režisér nebo scénárista pořádal různé plesy po celé republice, organizoval hudební tour tehdejších celebrit (např. Mira Žbirky) či velké rockové koncerty, psal televizní scénáře (Televizní klub mladých), vysílal pořad Mikrofórum v rozhlase. Ani oblast kultury ale nebyla prostá politických omezení, jak zjistil, když ještě za časů svého působení v ČSM zahajoval mistrovství republiky ve společenském tanci. Pozval si ho tehdy na kobereček jeho nadřízený a stěžoval si: „Od kdy se na akci svazu mládeže říká dámy a pánové?“ Správně samozřejmě bylo „soudružky a soudruzi“.

Trabant proti tankům 

„My jsme se z oken dívali na obchod, a já jsem se probudil a tam stála fronta, protože lidi šli nakupovat potraviny, konzervy a tak,“ vzpomíná Václav na okamžiky prvních hodin sovětské okupace v srpnu roku 1968.  Když zjistil, co se děje, nasedl do svého nového trabanta a odjel do kanceláře, kterou měli v Jindřišské ulici. Protože právě probíhala rekonstrukce budovy Národního shromáždění na Vinohradské ulici, zasedali tehdy poslanci v Cukerním paláci na dnešním Senovážném náměstí, na které Jindřišská ulice navazuje – Václav se tak vydal do jedné z nejstřeženějších oblastí Prahy. Místo bylo plné tanků.

„Já jsem kupodivu jel proti nim, a teď jsem na ně blikal dálkovýma světlama. A on uhnul, ten první uhnul, a oni teda jeli… Teprvé poté mě polil studený pot, protože kdyby na ten trabant najel, tak z toho zbyly tisícovky trsátek.“ Za rohem byla tiskárna tehdejšího deníku Mladé fronty, odkud roznášel s ostatními čerstvé jednostránkové výtisky novin, a také se okupantů ptal, proč přijeli. „Já tomu nevěřil, já byl celej vedle!“

Největší strach Václav paradoxně neměl například ze střelby na Václavském náměstí a u Rozhlasu, ale z dobrodružné cesty na okraj Prahy. V kanceláři si 21. srpna 1968 sbalil několik čísel západního časopisu Playboy, které dostal od kolegů, protože nechtěl mít problém, kdyby je u něj snad našli okupanti nebo někdo jiný. Chtěl je odvézt domů a tam je zlikvidovat, tak si je schoval pod sedadlo v trabantu. Do toho ho ale kolegyně, která bydlela na Chodově, poprosila, aby ji odvezl domů. V tu chvíli ještě netušil, že na krajích Prahy jsou kontrolní stanoviště. I jeho tam zastavili.

„A kontrola. A jestli vezu zbraně. Tak jsem tenkrát slušnou ruštinou mu říkal, že nevezu, a ať se podívá, a že ho rád vidím a byl jsem tak trochu mílius. Tak mě pustili. Nekontrolovali pod sedadlem. Koukali do kufru, na sedadla, ale naštěstí si nevšimli, co mám pod sedadlem.“ Přes stejné stanoviště se potom vracel i zpátky, a opět projel v bezpečí. „Dovezl jsem Playboye domů a dal jsem je do sběru. Pro jistotu.“ Netradiční příběh 21. srpna tak dopadl dobře.

Sametovou revoluci Václav po vzoru svého kamaráda Františka Ringo Čecha nazývá revolucí, která nikdy nebyla. „Nebyla, to bylo předání moci.“ Jako větší revoluci vnímá rozpad Československa. Nové době se ale rychle přizpůsobil - po roce 1989 přešel do soukromé sféry, deset let pracoval v Komerční bance jako učitel etikety pro management, později etiketu učil na volné noze pro různé další subjekty. Nyní (2018)  je v důchodu a přátelům pomáhá s chodem uměleckého sdružení ARTES.