Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Soldán (* 1966)

Padl jsem úplně na dno a zjistil, že mám úplně nejvíc

  • narozen 11. dubna 1966 v Libině

  • mánička

  • organizátor tajně pořádaných hudebních undergroundových festivalů

  • 25. ledna 1986, v den své svatby, organizoval hudební festival v Obědné (Jankova svatba)

  • 24. června 1986 zorganizoval tzv. Antirockfest v Oskavě

  • v letech 1987 zorganizoval druhý ročník Antirockfestu v Oskavě

  • sledován StB

  • v roce 1987 podepsal Chartu 77

  • StB nucen k vycestování z republiky

  • v roce 2017 žil v Uničově

Závadová mládež, tak komunistický režim v osmdesátých letech nazýval dlouhovlasé máničky. Ty přitom v normalizačním marastu chtěly svým zjevem jen vyjádřit svobodomyslný životní postoj. Únikem před neradostnou realitou se pro ně staly tajné festivaly undergroundových kapel. Několik z nich se uskutečnilo v Libině, tehdy známé jako nejvlasatější obec v Československu. Dnes už legendární jsou festivaly pořádané libiňským rodákem Janem Soldánem. Na jeho svatbě v kulturním domě v Obědné v lednu 1986 s profesionální hudební aparaturou vystoupilo několik kapel a zúčastnilo se jí přes tři sta lidí. Velký úspěch měl v témže roce i Antirockfest konaný na odlehlém statku v Oskavě, který už ale monitorovali příslušníci Státní bezpečnosti. Přesto se Janu Soldánovi podařilo uspořádat další akce. Jenže to už se stal ostře sledovanou osobou a StB ho pravidelně odvážela k výslechům. Když pak u Petra Cibulky podepsal Chartu 77, situace se ještě zhoršila. Dostal výpověď z uničovských strojíren, a protože ho nikde nechtěli zaměstnat, hrozilo mu obvinění z příživnictví. StB ho také nutila k odchodu ze země a zařídila mu bezproblémové vyřízení všech potřebných formalit. Pamětník ale zůstal a dočkal se pádu komunismu.

Vesnice plná mániček

Jan Soldán se narodil 11. dubna 1966 v Libině. Jak sám vypráví, v dětství se často kvůli své povaze dostával do konfliktu s rodiči. „Byl jsem samorost a tvrdá hlava. Seřezali mě za průšvih, a druhý den jsem ho udělal znova. Každá vařečka na mě byla krátká. Prostě jsem se nenechal zlomit.“

Už tehdy měl velký sen. Chtěl vlastnit koně. Když pak na protějším hospodářství jezdecký klub ustájil několik dostihových koní, trávil celé dny u nich, a dokonce jezdil amatérské dostihy. Dětství tak částečně prožil na koňském hřbetu. Zlomovým okamžikem se pro něj stalo zhlédnutí propagandistického a manipulativního dokumentu Atentát na kulturu, zaměřeného proti druhé kultuře a zejména proti kapelám Plastic People of the Universe a DG 307, v roce 1977. U mnohých mladých lidí měl ale zcela opačný účinek. „Zjistil jsem, že je to můj životní směr,“ dodává pamětník, kterému tehdy bylo jedenáct let. Nechal si narůst vlasy a začaly potíže. Nejprve roztržka s otcem, který ho zbil a ostříhal dohola. Vlasy znovu narostly, ale vztah s otcem se nadobro zničil.

Důležitou součástí jeho života se stala rocková muzika a také si prý začal uvědomovat totalitní ráz komunistického režimu. Jako mánička se také oblékal. „Starý džíny nebyly k dostání, a tak jsem je v šesté třídě posbíral na smetišti a ručně jsem si ušil starý kabát až na zem a prošil ho džínovinou. Vypadal jsem jako největší somrák, a když jsem šel po Libině, tak na mě všichni ukazovali prstem.“

V Libině bydlela spousta mladých lidí s podobným smýšlením a stylem oblékání. Říkalo se, že v ní tehdy žilo nejvíce mániček na počet obyvatel v Československu. Ty se scházely v hospodě Obecní dům nebo U Bryxů, kde se tajně pořádaly koncerty hudebních kapel a kam od patnácti let chodil také Jan. O víkendech pak s přáteli občas vyráželi na tajné hudební festivaly po celé Moravě. Vzpomíná, že tehdy zažil první střety s příslušníky Veřejné bezpečnosti. Při zátahu na bečce pořádané za vesnicí se mu ještě podařilo utéct, ale o něco později ho kvůli dopisu do britské rozhlasové stanice BBC odvezli na vyšetřovnu v Uničově. „Napsal jsem dopis, ať v písničkách na přání zahrají Plastiky. Fízlové mně vlezli do schránky a dopis našli. Estébák Bardoň mě dobil, že ze mě chcala krev. Vysvlékl mě a mlátil pěstmi a pendrekem. Pak mně řekl, ať vypadnu, a vyhodil mě na poslední vlak v sedm hodin večer.“

Pamětník také od šestnácti let společně s Ivošem Ocetkem, Jiřím Žuškou, Daliborem Horákem a Jaroslavem Klíčem působil v kapele Brix bar Band. To už měl za sebou základní školu a učil se na zedníka na učilišti v Šumperku. Ne nadlouho, protože se odmítl ostříhat a začal mít potíže s jedním autoritativním učitelem. „Chtěl jsem se nechat vyhodit, ale řekli mi, že studium budu muset zaplatit. Tak jsem si nechal dát pět pětek na vysvědčení. Prostě když mě vyvolali, tak jsem řekl, že nevím. Vlasy pro mě tehdy byly cennější než výuční list,“ vzpomíná Jan Soldán, který následně v šestnácti letech nastoupil jako dělník do drátoven v Libině. V osmnácti letech opustil domov a následně rok pracoval jako pomocník zedníků v Praze.

Jankovy woodstocky

O rok později se vrátil do Libiny, kde v roce 1985 uspořádal v hospodě v centru obce hudební festival, který měl být rozlučkou jeho bratra Zdeňka před nástupem na vojenskou službu. Jenže na něj přijely asi tři stovky mániček. „Všichni z Libiny vylezli ven z baráků a stáli v papučích a koukali, co se děje. Náměstí plný mániček z celé republiky,“ vzpomíná Jan Soldán a dodává, že akci vzápětí zakázali, a tak ji uspořádali na poli za Libinou.

Jan Soldán tehdy se svou přítelkyní Janou Vrbovou čekal syna Jana. Nastoupil proto do uničovských strojíren, kde mu podnik ve městě zajistil bydlení. Stranou od centra Uničova stála Restaurace Na Střelnici, známá spíše pod názvem „Čtverka“. Kromě dělníků vracejících se ze zaměstnání ji pravidelně navštěvovaly také máničky z Uničova i okolí. Stala se centrem neoficiální kultury a domlouvaly se v ní různé výstavy, kulturní akce, půjčovaly knihy a samizdaty, diskutovalo o různých politických i apolitických tématech a vzniklo v ní také několik hudebních skupin. Jan Soldán vzpomíná, že ani odlehlost hospody je neochránila od občasných zátahů příslušníků Veřejné bezpečnosti, kteří pak několik z nich odvedli do své služebny v Uničově. „Mlátili pendrekem do zadku, aby to nešlo vidět, a vždycky každého zvlášť, beze svědků,“ vzpomíná na „výchovné metody“ Veřejné bezpečnosti.

Než pamětník dostal byt v Uničově, nějaký čas s přítelkyní bydlel v bývalém mlýně na okraji obce Oskava u Jaroslava Bílka a matky přítelkyně Emílie Vrbové. A právě na jejich zahradě uspořádal v roce 1985 tři menší tajné hudební festivaly, jichž se účastnilo maximálně padesát lidí. Vzpomíná, že tam hrála například vsetínská kapela Posádková Hudba Marného Slávy, kapela Dvě hodiny pohromadě, Bílkovy myši, Pod hladinou a se svou divadelní hrou vystoupil kojetínský soubor Hurvínkova koloběžka.

To vše ale byla jen předehra. Dne 25. ledna 1986 se totiž Jan Soldán ženil s Janou Vrbovou a v rámci svatebního veselí v kulturním domě v Obědné (součást Libiny) uspořádal hudební festival, na němž vystoupil výkvět moravského undergroundu. Na dnes již legendární akci zahrály kapely Adolf Morgenstern, Povinná slepota, Střeštidlo, Žaludeční vředy, Krokodýlova skupina, Hudební hluch, Největší svině, Posádková Hudba Marného Slávy, Prasidets. Poprvé tehdy použili profesionální zvukovou aparaturu od zvukaře Lenky Filipové a koncerty zaznamenali na magnetofon Unitra M1417, dovezený z Maďarska Honzou Karáskem. Díky tomu vznikly velmi kvalitní nahrávky, které jsou dodnes dostupné ve vydavatelství Black Point. Do Obědné tehdy dorazilo přes tři sta mániček z celé republiky, které hned na nádraží legitimovali příslušníci VB. „To bylo normální. Jak zjistili větší pohyb mániček, tak se to hlásilo,“ dodává pamětník. Akce přesto proběhla v klidu, bez zásahu pořádkových sil, a mladí lidé se rozešli až druhý den ráno. „Koupil jsem desítky krabiček startek, ty roztrhal a na stůl doprostřed sálu jsem vysypal jednotlivé cigarety. Kdo chtěl, tak si vzal. Ještě jsem uvařil velký hrnec guláše,“ vypráví Jan Soldán.

Na jaře roku 1986 uspořádal další menší koncert na statku Jaroslava Bílka v Oskavě a 24. června 1986 na stejném místě letní festival opět s profesionální zvukovou aparaturou od zvukaře Lenky Filipové. Dochované fotografie uložené na internetových stránkách Paměti národa navozují dojem pohody a tak trochu připomínají americký Woodstock. „Nádherné počasí a všichni leželi na zahradě v tričkách nebo bez triček. Bylo to vynikající, výborný.“

Vystoupily například kapely Gorleben, Posádková Hudba Marného Slávy, Orchestr Bissext, Hally Belly a mezi dalšími také Mikoláš Chadima s kapelou MCH band, která ale tehdy hrála pod svým původním názvem Extempore. Pro tajný hudební festival se vžil název Antirockfest jako protestní akce proti komunistickým režimem pořádanému Rockfestu, na němž ale mnohé z kapel nesměly vystoupit. Akce opět proběhla bez zásahu pořádkových sil, ale už ji monitorovali příslušníci StB, trapně se vydávající za svatebčany. „Měli obleky a vyzdobené auto a stáli poblíž na cestě. Říkali nám, že jsou svatebčané a poslouchají, a my odpověděli, že víme. Dělali jsme si z nich prdel. V noci jsme vzali bubny a před nimi na ně bouchali.“

Do sálu vtrhli s rozzuřenými psy

Ve vyzkoušeném kulturním domě v Obědné proběhla 8. listopadu 1986 svatba Romana Moravce. Opět na ni sezvali mnohé undergroundové kapely, tentokrát však hudební festival nepořádal Jan Soldán. Měl se zúčastnit jako člen kapely Bílkovy myši, ale ten den mu nebylo dobře, a tak se rozhodl odjet vlakem. Asi půl hodiny poté kulturní dům obklíčili estébáci, esenbáci a milicionáři. Do sálu vstoupili s vlčáky bez náhubku a s obušky v ruce. Následovaly rány a několik mladých lidí pokousali psi. Účastníky festivalu pak naložili do autobusů a odvezli k výslechu. Pamětník vypráví, že ho tehdy StB marně v sálu hledala. Od té doby začal mít výrazné potíže. Neustále za ním jezdili příslušníci StB a opakovaně ho odváželi k výslechům. Přesto ještě v roce 1987 uspořádal druhý ročník Antirockfestu v Oskavě. Atmosféra i z důvodu pronásledování a nepřízně počasí už ale zdaleka nedosahovala pohody prvního ročníku. Šikana StB se dál stupňovala a po podpisu Charty 77 se už pro pamětníka stávala nesnesitelnou. Přesto se rozhodl uspořádat třetí ročník Antirockfestu. „Už měsíc předtím ke mně jezdili estébáci každý týden. Šli za Jaroslavem Bílkem, že jestli fesťák na svém pozemku povolí, tak si už nekoupí ani chleba v obchodě,“ vzpomíná Jan Soldán.

Třetí ročník se tak přemístil do Rohle, kde ho na statku pořádali Jiří Žuška a Vítězslav Piňos. Pamětník tam už tehdy ani nejel. „Nechtěl jsem někomu dělat problémy,“ dodává.

Dostal se až na dno, ale odrazil se

V Archivu bezpečnostních složek je Jan Soldán už od června 1986 evidován pod zkratkou PO – prověřovaná osoba. StB ho sledovala, ale hlavní nápor začal až po svatbě Romana Moravce a stále se stupňoval. Každou chvíli ho vozili k výslechu a před bytem v Uničově stávalo auto s estébáky. Pamětník se však nevzdal. Jezdíval do Brna předávat pořízené nahrávky kapel Petru Cibulkovi, který je dál distribuoval a od něhož dostával další nahrávky undergroundových kapel a ty pak rozdával mezi přátele. Odvážel od něj také samizdaty a pak je tajně kopíroval v zaměstnání a opět rozdal mezi své přátele. A právě u Petra Cibulky v roce 1987 podepsal Chartu 77. Jan Soldán říká, že věděl, co bude následovat, ale už měl plné zuby totalitních praktik komunistického režimu.

Podpis dokumentu kritizujícího státní moc za nedodržování lidských a občanských práv samozřejmě neušel StB. Jen několik týdnů poté ho přímo v zaměstnání zatkli a ve vyšetřovně nutili k opuštění republiky, že vyřídí všechny potřebné formality. Pamětník nakonec souhlasil s odjezdem ze země a v roce 1989 dostal výjezdní doložku. Odcestoval do Rakouska, ale po čtrnácti dnech se vrátil, což muže z StB, kteří ho měli na starost, ještě více rozčililo. Jan Soldán také opakovaně podepsal protirežimní petice, jako například Několik vět. „Co bylo proti státu, to bylo dobrý,“ dodává.

Po podpisu Charty 77 přišly také potíže v zaměstnání. „Do rukou se mi dostal časopis pro vnitrostranickou potřebu podniku a tam bylo napsáno o mně. V práci jsem měl známého komunistu a ten mi vyprávěl, že byla schůze komunistů a byla řeč o mně a že vždycky všichni spí, ale tentokrát nikdo.“ Jan Soldán si z toho nic nedělal a do práce chodil s odznakem vydaným k desátému výročí Charty 77 a provokativně ostříhaný. „Tehdy jsem se zrovna ostříhal úplně dohola a jako Hare Krišna jsem si nechal dlouhý pramen vlasů. Když jsem poprvé vešel do haly ve fabrice, tak fabrika přestala dělat. Jeřáby přestaly jezdit a všichni se s otevřenou pusou dívali, co to je. Na vlasatce byli zvyklí, ale tohle pro ně byl už moc velký šok. Od té doby mě v Uničově všichni znali,“ vypráví.

Krátce poté dostal v uničovských strojírnách výpověď. Zprávy i posudky se rychle šířily, a tak ho nikde jinde zaměstnat nechtěli. Podle tehdejších zákonů mu hrozilo vězení za trestný čin příživnictví. Aby doložil alespoň minimální příjem, začal prodávat vybavení domácnosti. „Všechno jsem prodal. Aparát, kuchyňskou linku, šicí stroj, všechno.“ Takový život se ale nelíbil manželce, s níž měl Jan Soldán syna Jana a dceru Barboru. „Tehdy jsem všechno ztratil. Odešla ode mě žena s dětmi. Nic jsem neměl. Možná jedny nebo dvoje kalhoty, dvě trička, holobyt, na zemi matračka. Byl jsem v prdeli. Padl jsem úplně na dno a zjistil, že mám úplně nejvíc. Uvěřil jsem v Boha. Věděl jsem, jak jsem silný. Věděl jsem, kdo jsem. Našel jsem sám sebe a v ten moment jsem pochopil, že už na mě nemají. Přišli estébáci a ptali se, kde jsem byl. Řekl jsem jim, že se už nemáme o čem bavit.“

Krátce poté přišel pamětníkovi povolávací rozkaz na zkrácenou pětiměsíční vojenskou službu. Měl za sebou odklad vojenské služby, protože už v patnácti letech si vypracoval taktiku, jak se vojně vyhnout. Od té doby pravidelně navštěvoval psychiatričku. „Vyprávěl jsem jí, že se počurávám a mám deprese. Napsala mi vždycky nějaký prášky. Vyhodil jsem je a jen občas jsem zkusil, co to dělá.“ Proto měl nastoupit jen na pět měsíců, ale ani ty nakonec neabsolvoval. Povolávací rozkaz jel odevzdat na vojenskou správu v Olomouci se slovy, že ho nechce, že emigruje na Západ, a vzápětí se otočil a odešel. O několik dní později musel k odvodu. „Dal jsem si asi pět jointů a dali mně odklad na dva roky. Když jsem později dostal modrou knížku, tak jsem psychiatričce řekl, že jsem si to všechno vymyslel. Nechtěla mi uvěřit.“

Od drog ke koňskému hřbetu

Demonstrace na Národní třídě 17. listopadu 1989 vyvolala události vedoucí k pádu komunistického režimu. Jan Soldán vzpomíná, že se o tom dozvěděl až z televize a do žádných aktivit se už nezapojoval. V letech 1992 až 1996 v Uničově uspořádal čtyři ročníky hudebního festivalu Rock za koně, na němž opět vystoupilo několik undergroundových kapel.

Jenže začal mít potíže s bolestí zad, které vyústily v invaliditu. Na radu orientálního léčitele opět začal jezdit na koni. Při každém pohybu sice cítil obrovskou bolest, ale po třech měsících se záda spravila. U Zdeňka Gragera v Lužicích pak cvičil koně, a dokonce jako amatér jezdil dostihy.

Následně si na kraji Uničova u rybníku Rasov pronajal pozemek a začal chovat koně. Ve středověku ale tyto prostory obýval kat a později ras (pohodný), který město zbavoval mršin, v případě nutnosti zabíjel a odklízel toulavé psy, nemocný dobytek a někdy také zakopával sebevrahy. „Tady se děly hrozný věci. Večer, když se smrákalo, tak tady člověk nevydržel. Ze země vylézali duchové. Jednou jsem vedle stáje zrovna hasil vápno a zase začali vylézat. Nabral jsem to horké vápno a zařval: ,Ve jménu Ježíše Krista, ať je tu čisto.‘ V ten moment začali koně řehtat a celé se to tu vyčistilo. Předtím jsem zval dva faráře, ale nechtěli to vyčistit, že to nejde a nemůžou to udělat.“

Jan Soldán si také prošel závislostí na pervitinu. Tři roky se bez drogy neobešel, a jak sám říká, opět se dostal až na úplné dno. Tentokrát ale vlastním přičiněním. Na Silvestra roku 1998 si dal předsevzetí, že se závislostí nadobro skoncuje. „Nejdřív jsem prospal asi čtyři dny a potom osm dní nespal. Měl jsem hrozné křeče. Byla to šílenost. Dvakrát jsem přehazoval hnůj, a jak jsem přestal něco dělat, tak jsem se kroutil jako had. Trpěl jsem hroznými bolestmi. Začal jsem chodit mezi jiné lidi a začal chlastat. Měl jsem pak takový půlroční chlastací maraton,“ vzpomíná Jan Soldán, který stále bydlí na pozemku bývalé rasovny v Uničově. Na celé měsíce ale vyjíždí pracovat do Anglie, kde se stará o dostihové koně.

Své padesáté narozeniny v roce 2016 slavil v kulturním domě v Obědné. Třicet let po legendární svatbě. Zahrálo několik undergroundových kapel a přijely desítky přátel, které spojovaly společné vzpomínky.

ŠVÉDOVÁ, B., Neoficiální výstavní aktivity v Uničově v 80. letech. Magisterská diplomová práce, Masarykova univerzita Brno, 2014.

https://earsandwindrecords.bandcamp.com/album/jankova-svatba-ob-dn-1986

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Vít Lucuk)