Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Sojková (* 1932  †︎ 2020)

Nechtěl se mě pustit, když ho vedli na popravu

  • narozena 10. prosince 1932 v Mělníku

  • roku 1948 rodině znárodnili továrnu na výrobu kočárků

  • otec Josef Hořejší založil protikomunistickou odbojovou skupinu MAPAŽ

  • v srpnu 1949 otec zatčen

  • 7. ledna 1950 byl Josef Hořejší popraven

  • pamětnice s otcem strávila před popravou noc v cele smrti

Školu si uděláš příští rok

Růženin otec Josef Hořejší se narodil v roce 1910. Vyučil se čalouníkem a začal známým opravovat dětské kočárky. Časem začal kočárky i sám vyrábět a na dvorku domku v Mělníku si postavil malou dílnu. „V době znárodnění už zaměstnával 160 lidí.“

Josef se mezitím oženil a 10. prosince 1932 se manželům narodila dcera Růžena. O pár let později se rodina rozrostla ještě o syny Josefa a Václava. V roce 1939 začala v Evropě válka, která poznamenala i rodinu Hořejších. V roce 1942 byl v rámci stanného práva zatčen i otec pamětnice Josef Hořejší a přes rok byl vězněn v pankrácké věznici.

Růžena nastoupila už před válkou do školy v Mělníku a v roce 1947 absolvovala měšťanku. Chtěla pokračovat ve studiu. „Tatínek mi říkal: ,Já tě potřebuju na nějakou dobu do podniku. Školu si uděláš třeba příští rok, ale já tě teď nějakou dobu potřebuju.“ Růžena tedy nastoupila do kanceláře v rodinné dílně.

 

Teď už to není továrna pana Hořejšího

V roce 1948 převzala v Československu moc komunistická strana a znárodnila větší podniky. „Volali, a že chtějí tatínka. Já jsem jim říkala, že tu momentálně není. Pak přišli dva dělníci do kanceláře, a že chtějí mluvit s tatínkem.“ Růžena jim zopakovala, že otec v dílně není. Dělníci následně svolali všechny ostatní dělníky. Příbuzným Hořejších, kterých v dílně pracovalo mnoho, zakázali v místnosti být. „Řekli: ‚Tak vážení soudruzi, teď už není továrna pana Hořejšího, teď už je vás dělníků a kdo bude proti, tak SNB je připravena.‘ To bylo to znárodnění.“

Josef Hořejší se o událostech v dílně dozvěděl večer doma. „Ráno normálně vstal a šel do dílny. Přišel a tihle dva soudruzi zavolali SNB a tatínka odvedli. My jsme nevěděli nic, nikdo nám nic neřekl.“ Otce uvěznili v Mělníku. Jeho situaci ještě zhoršilo, že se nesnášel s mělnickým předsedou okresního národního výboru Šťastným. Růžena se rozhodla, že se za předsedou vypraví a zjistí, proč je tatínek vězněný. „Tak tam jdu, zaťukám. On zrovna s tím svým dozorcem vycházel. A já jsem mu mezi dveřmi povídala: ,Já jsem Hořejší a jdu se zeptat, kdy nám pustíte tatínka.‘ Mě ten dozorce odstrčil a Šťastný mi povídá: ,My si ho tam nenecháme.‘ A druhý den ho pustili.“

 

Doslova jsme živořili

Otec se tedy naštěstí po pár týdnech ve vězení vrátil domů. Jeho dílna, kterou sám vybudoval, už zůstala znárodněná. Podnik vydržel pod novým vedením pouze rok a pak zkrachoval. Hořejším zabavili všechny stroje a materiál, který do firmy pořídili, samozřejmě bez jakékoli finanční či jiné náhrady. 

Josef Hořejší se vrátil domů a živil se hospodařením na šesti hektarech polí. „Z toho hospodaření člověk taky nic neměl. Ty předpisy byly nemožné. Odevzdat 2500 vajíček, hrozně hovězího, vepřového. Po žních přišla kontrola, kolik je na sýpce obilí, kolik ve sklepě brambor. My jsme doslova živořili.“ Jelikož se Josef nedokázal smířit s komunistickým režimem, založil v lednu 1949 spolu s kamarádem Kamilem Novotným odbojovou skupinu s krycím jménem MAPAŽ[1]. Spolu s dalšími šířili ilegální letáky, organizovali přechody přes hranice a snažili se různými způsoby narušovat činnost komunistického režimu.

 

My jsme o ničem nevěděli

V únoru 1949 onemocněl Josef vážnou chřipkou a ležel doma s vysokými horečkami. „Najednou se doma objevili dva chlapi v kožených kabátech, že chtějí mluvit s tatínkem. Maminka říkala, že leží.“ Příslušníci StB s Josefem chtěli mluvit i přesto. Poté, co tvrdil, že není schopen výslechu, nechali ho vyšetřit vojenským lékařem a ten shledal otce velmi nemocným. Muži tedy odešli. „Stalo se to, že tatínek do rána zmizel.“

Josef Hořejší i ve svém vážném stavu v noci uprchl za hranice. „Nevím, jestli maminka o něčem věděla, ale my děti ne.“ Otec nemohl rodinu z ciziny kontaktovat, a tak vůbec nevěděli, kde je a zda je v pořádku. Mimo republiku byl několik týdnů a pak se nečekaně vrátil zpět. „Velká chyba byla, že se vrátil. Tu poslední noc, co jsme se viděli, jsme se ho ptali, proč se vrátil, a on říkal: ,Já jsem neuměl řeč a mně se po vás tak stýskalo!‘“

Po návratu působil Josef dál v odbojové skupině a snažil se na sebe neupoutávat pozornost. Bohužel jejich skupinu v srpnu 1949 odhalili a Josef byl spolu s dalšími členy skupiny – Kamilem Novotným, Bohumilem Klemptem a Josefem Plzákem zatčen a čekal v pankrácké věznici na soud. 

 

Ráno nás přišli vystěhovat

Mezitím zatkla StB i Josefovu manželku a na nějakou dobu ji uvěznila ve věznici v Mělníku. V průběhu její nepřítomnosti prohledala StB byt, ve kterém byla Růžena s bratry. „Večer přišel soudruh, prošel náš byt, nadzdvihoval obrazy, to asi hledal trezor.“ Otec z krátké emigrace v Paříži přivezl rodině mandle a čokoládu, které StB také při prohlídce bytu našla. „Všechno z toho nám sebral a dal na hromadu, že si z toho nesmíme brát a pak nám řekl, že nás ráno přijdou vystěhovat.“

Růžena zoufale běžela za babičkou a tetou, aby jim pomohly sbalit všechno vybavení bytu. Ráno opravdu přijel před dům traktor a vystěhoval všechny jejich věci. Sourozence přestěhovali do malého bytu, kde byly neomítnuté stropy a plno krys. „V tom jsme bydleli dva roky.“ Byt se v podstatě nedal vytopit, takže hlavně v zimě tam žili v nelidských podmínkách. Naštěstí brzy pustili z vězení maminku, a tak byli alespoň spolu. Po dvou letech se mohli Hořejších přestěhovat do malého domku na svém hospodářství, odkud se vystěhovala jiná rodina.

 

Mohl si nás brát na klín

Mezitím čekal Josef Hořejší ve vězení na soud, verdikt byl zdrcující – trest smrti. Ten byl skutečně vykonán 7. ledna 1950. Jeho rodina směla přijet večer před popravou a strávit s otcem poslední noc. „Víte, jaké to je, když k vám přijdou policajti, že se máte jít rozloučit s tatínkem, protože ráno bude popravený? Nářek, pláč. Přijeli jsme na Pankrác v osm hodin večer.“

Rozloučit se jela celá rodina i s otcovým bratrem a maminčiným bratrem a jeho ženou. „Báli se, jak to bude maminka prožívat. My bychom si s ní nevěděli rady, tak jel i strejda s manželkou.“ Na místě jim ostraha řekla, že dovnitř zatím můžou jen dva lidi. Za tatínkem šla tedy Růžena s maminkou. „Bylo hrozné jít tím prostorem, pořád jenom ty mříže... Tatínek seděl u stolu, vedle samozřejmě dozorce. Nevěděl o nás vůbec nic, že nás vystěhovali a tak. Až okolo půlnoci přivedli moje dva bratříčky. A až ve tři hodiny ráno přivedli tetu, strýčka a tatínkova bratra.“

Růžena si pamatuje krutou noc velmi podrobně. Měli trochu štěstí v neštěstí, že dozorce, který tatínka hlídal, jim nekladl téměř žádné překážky ve společné komunikaci. „Dozorce dovolil i to, že si nás bral tatínek na klín. Když si vzal toho nejmladšího Venouška, tak ten se nějak hýbal a tatínek ztuhl. Nechápala jsem, co se děje, a on říkal: ,Já mám přeražený žebra, mě to hrozně bolí.‘“

 

Nechtěl mě pustit

Rodina poznala na Josefovi, že je ve velmi špatném zdravotním stavu. Stopy mučení na něm byly patrné. „Říkal: ,Děti, já už bych asi nebyl k potřebě, modlete se za mě.‘“ V půl páté ráno se otevřely dveře od cely. „Někdo tam křičel: ,Půl pátý, končí návštěva.‘ A tatínek říkal, že to mělo být až do pěti. Nechali nás tam ještě půl hodiny. Pak se otevřely jiné dveře a přišel pan Plzák, který byl popravený s ním. U něho byla jeho žena a dvě malé děti. Říkal tatínkovi: ,Josef, pojď si osladit poslední chvíle života, děti mi přinesly ze stromečku cukrátka.‘“

Přesně v pět hodin ráno už však neměl slitování nikdo a Josefa Hořejšího i Josefa Plzáka odvedli a popravili. „Já jsem si víc rozuměla s tatínkem než s maminkou. Když jsme se loučili tu poslední noc, tak mě ani nechtěl pustit. Když vám řeknu, že to loučení byla hrůza, tak to je slabé slovo.“

Příbuzní se následně snažili získat otcovy ostatky, aby ho mohli v Mělníku pohřbít, ale nebylo jim vyhověno. Dodnes rodina neví, kde je otec pohřben. „Dostali jsme pak zprávu, že bude mít pohřeb ve Strašnicích. Šli jsme tam do nějakého sklepa a tam na prostředku ležela rakev. Já jsem nesla tři kaly, tak jsme je tam položili. Oni nám řekli, že nám ho neukážou, takže ani nevíme, jestli tam byl.“

 

I kluci na to doplatili

V době tatínkova věznění nastoupila Růžena na obchodní akademii. Dodělat studium bylo pro ni po otřesu z otcovy popravy velmi náročné. „Dodělala jsem to díky profesorům, kteří mě podrželi. Já jsem se nemohla učit. Po té poslední noci s tatínkem jsem se nemohla na nic soustředit. Ti profesoři byli takoví dobráci, že mi dávali ty nejlehčí otázky.“ Školu nakonec Růžena dodělala a nastoupila do kanceláře v masně. „Naši rodinu jsem potom živila ze svého platu.“

Růženini bratři doplatili na otcův osud a nemohli nastoupit do školy. „Kluci se nesměli vyučit, museli pracovat v družstvu.“ Starší bratr Josef pracoval s jedovatými postřiky, což se projevilo na jeho zdraví a zemřel v 62 letech na cirhózu jater. „Ten mladší musel v družstvu šrotovat. To znamená mlít obilí. To byla strašná prašnost, já jsem za ním přišla a on byl celý bílý.“ Z toho měl Václav velké problémy s plícemi a průduškami a zemřel v pouhých 45 letech. „I kluci na ten režim doplatili.“

 

V roce 1989 jsme tomu už ani nevěřili

V roce 1957 se Růžena vdala za kolegu z masny a s manželem se přestěhovala do Hořovic. „Říkala jsem si, že snad už budu mít od těch komunistů pokoj, když jsem tak daleko. Ale ne, přišlo to za mnou.“ Růžena Sojková pracovala v kanceláři, ale přišlo nařízení, že z kádrových důvodů musí pracovat jen manuálně. Přestěhovali se s manželem tedy do Příbrami a tam následovala stejná situace.

Brzy Růžena otěhotněla a její vedoucí ji nechali do porodu pracovat jako účetní v kanceláři. Její manžel pracoval jako úředník v masně nejprve v Mělníku a pak v Příbrami. V době, kdy už měli Sojkovi dvě děti, manžela opět potřebovali v Mělníku, a tak se rodina stěhovala zpět. Tentokrát do domku v Želízech u Mělníku, kde bydlí Růžena dodnes spolu s jedním ze svých tří synů.

Sametovou revoluci v roce 1989 a s ní konec komunistického režimu, který zničil její rodině život, Růžena samozřejmě vítala. „Všichni jsme pořád čekali, že ten komunismus praskne. Když se to povedlo v tom roce 1989, tak už jsme tomu ani nevěřili.“ V 90. letech rodině sice vrátili dílnu, kterou jim v roce 1948 zabavili, ale vše už bylo naprosto zničené, takže jen prodali pozemek. Josefa Hořejšího plně rehabilitovali až v roce 1993.

 

[1] MAPAŽ byla zkratka ze jmen Masaryk-Palacký-Žižka.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Vendula Müllerová)