Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květoslava Šmídová (* 1933)

• narozena 15. února 1933 v Telči

• po dvou letech se s rodinou přestěhovala do Břeclavi a po dalších dvou letech do Brna

• svědkyně bombardování a osvobození Brna

• pracovala v brněnské Zbrojovce

• po sametové revoluci cestovala

• v devadesátých letech vyjela dvakrát na pracovní pobyt do USA

• v roce 2023 žila v Brně

Jako školačka žila Květoslava Šmídová v Brně a často se schovávala ve sklepě. Ne kvůli hře na schovávanou, ale aby unikla náletům nebo bombardování. Byla totiž první polovina 40. let, kdy zuřila druhá světová válka.

Když válka konečně skončila, viděla pamětnice německého ostřelovače střílet do Čechů, kteří vítali přijíždějící vojáky Rudé armády. Z první procházky městem po osvobození jí zůstala v paměti hlavně mrtvá těla na Masarykově ulici. Později také zjistila, že jí Češi omylem popravili strýce, kterého si prý asi spletli s kolaborantem stejného příjmení.

Maminka se zařekla, že už německy nepromluví

Květoslava Šmídová se narodila jako Dufková 15. února 1933 v Telči. Měla o rok mladší sestru Marii. Otec Jakub byl železničář, původně z Brna, ale před vznikem Československa chodil do německé školy a uměl tedy dobře německy. Matka Walburga, rozená Horáková, pocházela z tehdy německé obce Starovice na Břeclavsku a česky se naučila až po narození dcery.

V té době se totiž v Německu dostal k moci Adolf Hitler a příbuzní otci pamětnice vyčítali, že si vzal Němku. Ona nicméně přijala české občanství a zařekla se, že už německy nepromluví, což také dodržela.

V Telči rodina žila pouze dva roky, poté se kvůli přeložení otce odstěhovali do Břeclavi. Ani tam však nezůstali dlouho. Po necelých třech letech totiž vznikl Protektorát Čechy a Morava a Břeclav se stala součástí Německé říše. 

Jakuba Dufka tedy znovu přeložili, tentokrát do Brna. Těžko sháněli byt, uspěli až v domě na Tržní ulici u černovického nádraží. Prý proto, že tam už jedna rodina s dětmi bydlela a majiteli nevadila další. „Domovnice měla malou holčičku, která byla tak stará jako já. S tou se dodnes stýkáme,“ uvádí Květoslava Šmídová.

Jezdili jsme se schovat k tetičce do sklepa

Jen se v Brně zabydleli, začala druhá světová válka. Pamětnice ji má spojenou zejména s cestami do krytu. Líčí, že měli doma vždycky puštěné rádio, a když hlásili ve vídeňském rozhlase, že nad městem přelétají bombardovací letadla, už se sestrou věděly, že zase pojedou. A to k maminčině sestře Julii, která bydlela v domě na dnešním Konečného náměstí. „Tam jsou samé vysoké staré domy se sklepy a tam jsme se chodívali schovávat během bombardování. Akorát nám to vycházelo s přestupem na náměstí Svobody. Přišli jsme k tetičce do sklepa a už houkaly sirény a přelítávali. Někdy bombardovali, někdy ne…,“ popisuje.

Z války, pravděpodobně z jejích prvních let, si vybavuje ještě návštěvu u babičky v Hustopečích. Babička jim z krabice od bot a provázku vyrobila improvizovaný kočárek a Květoslava se sestrou v něm vozily panenky. Rodiče je ale zavřeli do pokoje, návštěva totiž neměla zcela nevinný účel. „Zabíjeli tajně prase, tak abychom to neviděly,“ vysvětluje pamětnice. Obezřetnost rodičů byla pochopitelná – pokud by se dcerky prořekly a informace o zabijačce se dostala k nesprávným uším, rodině by hrozily problémy. 

Zpříjemněním válečného období byl pro Květoslavu pěvecký sbor, kam i s kamarádkou Evou od nich z domu chodívala. Zpívali tam české písničky, dodnes má schovanou fotografii v kyjovském kroji, které tehdy měli sboristé půjčené. 

Němec zabil lidi, kteří vítali osvoboditele

Ve sklepě u tetičky Julie nakonec přečkali i osvobozování Brna. Nejprve ani nepoznali, že je po všem, a stále se schovávali, střílení na oslavu konce války totiž pokládali za pokračování bojů.

Že už se nemusí bát, jim vysvětlili až sovětští vojáci, kteří sklepy obcházeli a hledali v nich schované Němce. „Sestra byla blonďatá a kudrnatá, já jsem byla tmavovlasá. Jeden Rus se na sestru smál: ‚Á, to Germánka,‘ – a jenom ji pohladil, protože věděl, že není,“ vzpomíná pamětnice s úsměvem a dodává, že ji pak kvůli tmavým vlasům označil za „cikánku“. I to ale podle všeho jen v dobrém, tvrdí, že se k nim chovali slušně. 

Má však i horší vzpomínky. „Pamatuju se, že přijely ruské tanky a lidi je na náměstí Na Tivolli [dnešní Konečného náměstí] vítali.  Jak tam ty baráky mají takové věžičky, byl tam schovaný nějaký Němec. A zabil lidi, kteří nesli k tankům pití, protože [sovětští vojáci] chtěli vodu, měli žízeň,“ popisuje. Vysvětluje, že vojáci se schovali v tanku a střelce následně našli a zajali, ale několik Čechů zaplatilo životem. 

A samozřejmě nebyli jediní. Přesvědčila se o tom hned při první procházce osvobozeným Brnem, kdy se šla se sestrou a rodiči podívat k černovickému nádraží, jestli jejich dům zůstal bez úhony. „Dodnes vidím, jak leží na Masarykově zakrytí mrtví lidé,“ líčí. 

Strýce Češi omylem popravili

I v jejich rodině měla válka tragické dopady. „Maminčin jediný bratr si, aby jako Němec nešel do války, uřízl ruku,“ líčí, co zná z vyprávění. Byl prý i v odboji, k rodině se ale nepřibližoval. Podle pamětnice se bál, aby neupozorňoval na to, že její maminka byla kdysi Němka, a aby je svou činností neohrozil. Dopadl ovšem špatně. „Češi si ho po válce spletli s jiným Horákem a jeho omylem popravili. Chudáka, který nebyl ani s Němci, nic…,“ vypráví. 

Detaily tragického omylu bohužel nezná. Zdá se nicméně, že strýc doplatil na divoké dny těsně po válce, kdy někteří lidé vzali spravedlnost do svých rukou.

Protože s ním nebývali v kontaktu, dostala se k nim celá událost až se zpožděním – až když se rozneslo, že ten druhý Horák stále žije. Vše prý ale vyšumělo, nikdo nebyl potrestán. „Řekli si, že to byl taky Němec, i když neměl ruku […]. Tak to už neřešili,“ soudí pamětnice. Zmiňuje však, že onoho Horáka, kterého si s jejím strýcem spletli, pak asi soudili u klasického soudu. 

Na komunisty jsme doma brblali

Po válce přemýšlela o svém budoucím povolání. „Paní učitelka chtěla, abych šla na školu uměleckých řemesel. Ale tatínek přinesl přihlášku na dvouletou obchodní školu,“ uvádí. Jako poslušná dcera se tedy zařídila podle jeho přání. Při studiu si udělala i kurz technického minima, takže později nastoupila do brněnské Zbrojovky jako technická síla. 

Přišel únor 1948. Pamětnice uvádí, že její rodiče nikdy nebyli v KSČ. „Tak jako všichni jsme na ně [komunisty] brblali, do ničeho jsme se nezapojovali,“ vzpomíná. Žádné větší konflikty s režimem ale neměli. 

Z tohoto období si pamatuje, že skládala Tyršův odznak zdatnosti. Byl udělován pod patronátem Sokola mezi lety 1948–1952, a to dětem od třinácti let i dospělým, pokud splnili předepsané podmínky – zkoušky z několika sportovních disciplín, dále pracovní povinnost a sběr surovin.

Později se vdala a s manželem měli dvě děti, syna Pavla a dceru Danielu. Zejména narození syna si pamatuje stále živě a vzpomíná v souvislosti s ním i na takzvané zhasínací týdny, kdy v Brně v poválečných letech vždy v určité čtvrti vypínali proud.

„Zrovna v den, kdy se narodil můj syn,11. února 1953, byl vypnutý proud v Králově Poli. Protože tchyně byla porodní asistentka, nechala jsem se přesvědčit, že první dítě porodím u ní. A protože věděla, že je zhasínací týden, měla nachystané petrolejky, svíčky a tak dále. Čili mé první dítě se narodilo při petrolejkách a při svíčkách,“ vypráví. 

V té době ji zaměstnávala hlavně starost o rodinu. S manželem stavěli chatu, později koupili starý dům, který opravovali. „Pořád jsem pracovala, pořád stavěla, šila, pořád jsem něco dělala,“ líčí a vysvětluje, že politiku tehdy moc nesledovala, protože na to neměla čas.

Uvádí však, že manželův bratr byl komunista z přesvědčení, stejně jako její tchyně. „Protože byli Královopoláci a Královo Pole bylo dělnické,“ vysvětluje. I její manžel, původně voják s hodností nadporučíka, do KSČ vstoupil. Po událostech v Maďarsku v roce 1956, se kterými prý vyjádřil nesouhlas, jej však z armády i strany vyhodili. Nastoupil tedy nejprve do Zbrojovky a pak do Mototechny. 

Do Ameriky mě nechtěli pustit

Časem se rozvedli, což pamětnice nevnímá jen negativně. Vysvětluje, že když zůstala sama, zjistila, že zvládne více, než si myslela. V té době už měla děti dospělé – dcera se vdala a syn přes Jugoslávii emigroval do Ameriky, kde žije dodnes. „Začínal v Texasu, potom byl v Coloradu – v Denveru, teď je v Montaně,“ upřesňuje a vypráví, že když žil právě v Denveru, poslal jí letenku, aby se za ním mohla podívat. 

To však nebylo jednoduché, vedoucí z práce ji nechtěl pustit. Měl strach, že se Květoslava Šmídová nevrátí a zhatí mu plány na pracovní postup, což jí také přiznal. Ona v reakci na to napsala dopis na adresu prezidentské kanceláře a stěžovala si. „Přišlo to na Leninku [v tehdejší Leninově, dnes Kounicově ulici sídlilo krajské velitelství Státní bezpečnosti], zavolali mě tam, ale nevěděli, co se mnou,“ líčí. Když slíbila, že v Americe opravdu nezůstane, protože tady má starou maminku a dceru s malou vnučkou, nakonec jí cestu povolili.

Těšila jsem se na volnost

Když později přišla sametová revoluce, měla radost. „Vítala jsem, že bude volnost, ale měla bych připomínky k našim dnešním [politikům]. Ale to už bude asi věc našich dětí,“ tvrdí. 

Po revoluci se jí zalíbilo cestování. Navštívila například Korsiku, Elbu, Norsko, Francii nebo španělskou Andalusii, na kterou má dle svých slov nejhezčí vzpomínky. Koncem 90. let delší čas strávila i v USA, nové vlasti svého syna, který tam založil rodinu. „Dostala jsem příležitost pracovat v Chicagu, to už mi bylo šedesát šest roků,“ vysvětluje. Dva roky po sobě tam pomáhala jako osobní asistentka dvěma seniorkám – každé vždy jedenáct měsíců. Mrzí ji pouze, že Ameriku nemohla kvůli povinnostem procestovat více. 

Náročná pro ni byla i nedávná covidová léta, kdy v roce 2021 zemřel její dlouholetý partner. Pamětnice zrovna měla covid a on byl v nemocnici, takže se kvůli tehdejším opatřením nemohli ani osobně rozloučit.

Sama má také zdravotní problémy, ale přijímá je bez hořkosti. „Nevím, jestli ještě budu normálně chodit, ale musím se s tím smířit. Asi začnu zase malovat nebo budu dělat blbosti,“ uzavírá s lehkým úsměvem své vyprávění.