Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslava Smetanová (* 1935)

• narozena 4. ledna 1935

• zažila bombardování Pankráce a Podolí na konci druhé světové války

• její otec se aktivně účastnil Pražského povstání

• kvůli živnosti svých předků nemohla studovat, co chtěla

• z nástrojařky se přeškolila na zdravotní sestru

• pracovala jako sestra na ortopedické klinice na Karlově náměstí v Praze

• zažila invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 v centru Prahy

• účastnila se spontánních oslav vítězství hokejistů v roce 1969

• v roce 2025 žila v Praze

Jako malá holka zažila 14. února 1945 z bezprostřední blízkosti velké bombardování Prahy. S rodinou bydlela v postižené pražské části Pankrác. Koncem války přesídlila s rodiči na Barrandov. Tam šlo ještě i po německé kapitulaci o život. A několik z jejích sousedů o něj v samotném závěru války i přišlo.

Byla to letadla, která jsme do té doby neviděli 

Miroslava Smetanová se narodila 4. ledna 1935 v Praze. Tatínek František König byl malíř pokojů, matka Božena Königová, rozená Holubová, vyučená švadlena. Když byl zkraje podzimu 1938 otec mobilizovaný, zrovna bydlela malá Miroslava u své babičky na Starém Městě v ulici Kotce. Z maminčina vyprávění ví, že ještě narychlo běžel za svou dcerkou. „Běhal tam kolem postele. Nevěděl, jak se ke mně dostat, aby mě neprobudil, aby mi dal pusu na rozloučenou,“ svěřuje rodinnou vzpomínku. Když byly Miroslavě Smetanové asi čtyři roky, bydlela rodina na pražském Pankráci v blízkosti soudu a přilehlé káznice. Výrazně se do paměti Miroslavy Smetanové zapsal velký nálet, který 14. února 1945 zasáhl nejen Pankrác, ale i Podolí a další části vnitřní Prahy. Sousedka najednou volala na maminku pamětnice, že napočítala přes dvacet letadel. „Byla to letadla, která jsme nikdy neviděli. Letěla hodně nízko. Máma je začala počítat, já utíkala za ní. Jak matka dopočítala, tak to začalo padat. My jsme bydleli za Soudním náměstím. Tam to šlo do těch baráků, pak to pokračovalo dnešní ulicí 5. května a šlo to až dolů do Podolí,“ vzpomíná. Její otec v té době pracoval v barrandovských ateliérech na druhém břehu Vltavy a jen zdálky pozoroval, jak se zkáza snáší na místo, kde měl svou ženu a dítě. Spěchal pak domů, Vltava byla ještě způlky zamrzlá a nebýt umu a odvahy převozníka, nemusel by se domů ani dostat. Druhý den se šli podívat, jak zasažená oblast dopadla. „Vždycky nám říkali, když se chcete schovat, nikdy se neschovávejte pod schody. Doteď vidím, jak tam stál zbořený dům, jen schodiště zůstalo,“ vypráví s tím, že po tomto náletu se opravdu začala bát a při dalších poplaších už chodila do krytu.  

Asi dva týdny před koncem války se rodina z rozbombardované části Prahy stěhovala do vily na barrandovském kopci, kterou opustili její dočasní němečtí obyvatelé. Měli to blíž za tátou do práce. V sobotu 5. května nic nevěděli, dokud si náhodou nepustili rádio. Praha volala o pomoc. Otec se připojil k proudu mužů, kteří už si to razili ulicí. V okolí hned začala úřadovat revoluční garda, která vyháněla Němce z okolních domů. Totálně nasazenou dívku, jež jedněm na konci ulice dělala kuchařku, maminka Miroslavy Smetanové nechala u nich doma. Ještě večer šla malá Miroslava s maminkou za tátou do ateliérů. Cestou zpátky obě viděly, jak se pod nimi v Praze střílí. Druhý den se na Barrandově objevili uprchlíci z Podolí, kteří místním vyprávěli, jak si Čechy Němci berou za živé štíty. Maminka Miroslavy Smetanové ubytovala několik lidí, jiné zas u sebe nechali sousedi. V neděli 6. nebo v pondělí 7. května se doma objevil otec s tím, že malá Miroslava s maminkou musejí okamžitě pryč. Povstalci už neměli spojení s Velkou ani Malou Chuchlí. Jeho spolubojovníci ho přesvědčili, že od Prahy je klid, rodinu tedy ve vile nechal. Všichni muži zase odešli pryč. V pondělí 7. května byla většina obyvatel vily venku a najednou mamince pamětnice proletěla těsně kolem hlavy kulka. Zakrátko se v domě objevili němečtí vojáci. Prošli celý dům. Rodina nebydlela v domě úplně dlouho, tak ani nevěděli, co je v garáži. „Za mámou půlkruh, napřažené pušky a ona ji odemykala. Nebylo to pro mě vůbec příjemné. Naštěstí tam nic nebylo,“ úlevně vypráví Miroslava Smetanová. Soused v domnění, že přicházející vojáci jsou Američani, vyšel ven s americkou vlajkou v rukách. Na místě ho zastřelili. „Celou dobu jsme ho viděli, jak ležel na schodech. Viděli jsme i na pole za domem, jak tam leží mrtví lidé,“ vybavuje si Miroslava Smetanová. Domem prošlo několik skupin německých vojáků. Až ve třetí byly vyšší šarže a ty přikázaly matce, že jim musí uvařit. Ve skupině dočasných uprchlíků byly dvě kuchařky, díky kterým dokázaly rozkaz splnit. Proviant si ale němečtí vojáci museli obstarat sami. „Oni si mě vzali na klín a já jsem to nejdřív musela sníst, jestli to není otrávené,“ vybavuje si svůj zážitek z úterý 8. května 1945, kdy na pražském Barrandově válka ještě zdaleka nebyla u konce. V jeden okamžik začal na ulici hořet německý tank. Vojáci ve snaze ochránit nevinné lidi před následky možného výbuchu nahnali obyvatelky vily do kotelny. Nic se nestalo a tank posléze odtáhli.

Praha byla rozkopaná

Němci chtěli uvařit ještě následující den, ale než se stihlo jídlo připravit, narychlo zmizeli a s nimi i některé otcovo šatstvo. Celé tři dny nesměly obyvatelky vily dům opustit. Až poté, co nacisti odešli, vyšly na ulici a uviděly u plotu své vily osmnáct mrtvých mužů. „Jeden říkal, že se zachránil tím, že zůstal dva dny ležet pod některým z mrtvých a nehýbal se. Další tvrdil, že byl dva dny a dvě noci ve stromě. To se nám nezdálo,“ vybavuje si pamětnice. Na místo se dostala také revoluční garda, která podle vzpomínek Miroslavy Smetanové narychlo signalizovala povstalcům do Hlubočep, že je na Barrandově už čisto. Plánovala se totiž velká ofenziva. Táta dorazil domů až ve čtvrtek 10. května ráno. Rodina se chtěla jít podívat za babičkou a dědou do Kotců. Cestou potkali dědu, který se v obavě o mladé vydal pěšky na barrandovský kopec. Měl totiž zprávy, že právě tam to nebylo dobré. Celá Praha zůstala po stavbách barikád rozkopaná. „Ještě dlouho jsme pak chodili na Smíchov pěšky, než se to opravilo,“ dodává Miroslava Smetanová. Rudá armáda se podle jejích vzpomínek na Barrandově také objevila. „Vím, že se matka začala čílit, že znásilňovali ženy,“ vypráví. Když se za pár dní u nich doma chtěli Sověti ubytovat, otci se podařilo tomu zabránit. „Lidi se jich už ale začali hodně bát,“ dokresluje atmosféru konce války. Ona a ostatní děti se zatím s nadšením začaly učit azbuku. „Akorát zkraje. Pak, když už to bylo povinné a bylo toho moc, tak to už se nám vůbec nelíbilo,“ prozrazuje. Obezřetnost vůči vojákům Rudé armády měla i kvůli zážitku své babičky, která viděla, jak sovětský voják třískal dvěma Židům hlavami o sebe, až jim tekla krev, jen proto, že se mezi sebou bavili německy.

Babička během války o svůj krámek přišla, pracovat směl jen její muž. Obnovenou koncesi získala až v roce 1946. Někdy tou dobou se do barrandovské vily vrátil její předválečný majitel, jugoslávský Žid Reichel. Nabídl rodině, že tam mohou bydlet, pokud jeho rodině bude maminka Miroslavy Smetanové dělat hospodyni. Ta se ale raději ujala obnoveného krámku své matky v centru Prahy. Po dlouhém hledání nového bydlení se odstěhovali na Žižkov. Tam ji zasáhl také 25. únor 1948, ale byla na měšťance a politice nevěnovala pozornost. Vybavuje si, jak při měnové reformě přišla rodina o peníze, které šetřila pro Miroslavu na novou postel. Její maminka nakonec finance na potřebný kus nábytku získala zpět. Po skončení základní školní docházky se chtěla jít vzdělávat na učitelku v mateřské škole. Sice uznává, že známky úplně ideální neměla, ale zároveň se začal probírat její živnostnický původ. Nastoupila tak do učení na nástrojařku do Koh-i-nooru, kde se seznámila se svým budoucím mužem. Jeho maminka našla inzerát na kurz pro zdravotní sestry. To mladou ženu, která měla ráda děti, zaujalo. Podala výpověď, ale pozvánka na začátek kurzu stále nepřicházela. Zjistila, že se opět projevil živnostenský původ. Po vyjasnění situace se začala v roce 1953 připravovat na nové povolání. Po dokončení kurzu nastoupila na ortopedickou kliniku prof. Hněvkovského na Karlově náměstí v budově někdejší německé Löscherovy nemocnice. Ihned vyfasovala coby zdravotnice také bez jakéhokoli zvláštního výcviku vojenskou knížku. Práci obětovala Miroslava Smetanová hodně. V roce 1957 se ve vysokém stupni těhotenství od malých pacientů nakazila spálou a přišla o svou prvorozenou dceru. V roce 1959 po porodu dcery byla vojenské povinnosti zbavena. Kvůli tomu, že v práci nebyly vyslyšeny její prosby o úpravu směn tak, aby se mohla starat o své dítě, přešla Miroslava Smetanová z nemocnice do jeslí. Pět let po dceři přišel na svět ještě syn. Zdravotní komplikace po jeho porodu poslaly pamětnici do invalidního důchodu.

V průvodu po vítězství hokejistů

Pražské jaro uvítala Miroslava Smetanová s nadšením. Obvykle na prvomájové průvody nechodila, ale zrovna v roce 1968 do pochodu na Václavské náměstí vyrazila. Smetanovi se svými dvěma malými dětmi bydleli v centru Prahy poblíž Karlova náměstí. Jedno srpnové úterý usnul muž Miroslavy Smetanové v kuchyni u stolu. Když se kolem čtvrté hodiny ranní přesouval do postele, překvapil manžele nezvyklý rachot letadel. Mysleli si, že se koná vojenské cvičení, o kterém se dlouhodobě mluvilo. Hluk byl ale podezřele dlouhý. Pustili si rádio, a tak se dozvěděli o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Rodina se právě vrátila z dovolené, neměli doma ani zásoby, ani peníze. Hned druhý den vyrazila s posledními financemi na nákup, muž se vypravil do práce pro mzdu. Jakmile vyšla s malým synem na ulici, začal se vojáků hrozně bát. V obchodech se stály fronty. Při zpáteční cestě si Miroslava Smetanová uvědomila, že ještě něco v obchodě zapomněla a chtěla se tam vrátit. Petrovi se nechtělo. Stáli zrovna u budky dopravního policisty, který se nabídl, že kluka pohlídá. Ten se ale urputně bránil, bál se muže v uniformě. „Já jsem mu říkala: toho se nemusíš bát, to je hodný voják. Od té doby jsme dělili vojáky na hodné a nehodné,“ vypráví Miroslava Smetanová. Vzpomíná si, jak se Prahou stále ozývala střelba. Okna jejich bytu směřovala sice do dvora, ale směrem na Karlovo náměstí. „Večer, když jsme si šli lehnout, tak odtamtud střílely rakety a dunělo to. Už jsme se doma i plížili. Asi dvakrát se stalo, že nám to zafičelo na barák,“ popisuje konec léta 1968. Děti se bály. Jejich postýlky tak rodiče na noc stěhovali do chodby, kde byly dál od oken a tudíž ve větším bezpečí, kdyby nějaká střela zase dopadla na dům. Asi týden zůstala rodina víceméně doma. Zhruba po té době viděli, jak zničený park na Karlově náměstí invazní vojáci zanechali. Trpké pocity rozjasnila spoustě lidí výhra československých hokejistů nad SSSR na jaře roku 1969. „To jsme vzali děti a šli jsme mezi lidi. Průvodem jsme šli Ječnou, Mezibranskou až na Václavák. Pak nás manžel odvedl domů a vrátil se. Viděl pak tu rozbitou výlohu Aeroflotu,“ vybavuje si pamětnice.

Když bylo synovi asi pět let, nechala se Miroslava Smetanová přesvědčit k návratu do nemocnice. Místo pro syna ve školce nenašla, a tak chodil s ní. Během její práce se toulal po nemocnici, ale díky kolegům a kolegyním byl stále pod dozorem. Součástí nemocnic byla i škola a školka pro nemocné děti. Když paní učitelka ze školky na nějaký z tehdejších významných dnů věšela na nástěnku sovětské vlajky, začal syn pamětnice vykřikovat: „Tyhle nemám rád. Ti jsou oškliví.“ Učitelka pak upozorňovala jeho matku, že tohle dítě nemůže říkat. „Já jsem jí řekla: ‚Proč by to nemohl říkat. On si zažil svoje, on je viděl a slyšel, jak střílejí. Já mu nebudu říkat, že to není pravda‘,“ bránila svého syna i čistotu svého svědomí. Přes kolotoč práce, péče o malé děti a domácích povinností si nemohla Miroslava Smetanová v 70. a 80. letech nevšimnout, jak někteří lékaři nemohli dosáhnout vyšších akademických hodností. Popisuje, jak v nemocnici nebylo dost léků ani zdravotnického materiálu. Vzpomíná také na všeobecnou nedůvěru mezi lidmi. „Člověk se bál s někým mluvit, protože si nemohl být jistý, jak se ten druhý může zachovat,“ ilustruje pocity té doby. Horší situací podle ní procházeli zejména ti, kteří neměli svůj život plně zařízený a kousek po kousku si budovali svou existenci. Ti si podle Miroslavy Smetanové nemohli moc dovolit jít proti režimu. V 80. letech nerada poslouchala od mladých kolegyň nechuť ke zdejším poměrům. „Ony měly řeči jako co s Československem a že radši odejít. A já jsem jim říkala, ale vždyť je to vaše vlast. To bychom spíš měli udělat něco, abychom tu byli spokojení a ne utíkat,“ prozrazuje své tehdejší postoje.

V pátek 17. listopadu se chystala z práce, aby vyzvedla vnučku ve škole. Volal jí ale syn, ať se nikde moc nezdržuje. „Vyšla jsem z kliniky a všude na Karláku běhali lidi. Pomyslela jsem si, co se děje. Udělám pár kroků a tam vojenské auto, tady vojenské auto,“ popisuje atmosféru, v níž spěchala domů. Její dcera v tu dobu pracovala v obchodním domě Máj na rohu Spálené ulice a Národní třídy. Přišla dřív domů s tím, že jim v práci řekli, ať vypadnou. Poté několikrát zašla na demonstraci na Václavském náměstí. „Že bych tam šla s velkou obavou, to ne. Ale že bych si myslela, že se nemůže něco stát, to také ne,“ popisuje směs svých pocitů v druhé půlce listopadu 1989. Následujícího roku šla Miroslava Smetanová do důchodu. Od té doby se zapojuje do péče o své vnučky, později i o pravnučky.