Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Smékal (* 1937)

• narozen 23. března 1937 ve Ptení

• prožil lokální válečné události, strýc vězněn nacisty za poslech zahraničního rozhlasu

• svědkem osvobození Ptení a následného krutého výslechu vlasovců v obci

• v letech 1952–1954 se vyučil opravářem a údržbářem strojního zařízení v Uničovských strojírnách (tehdy součást Závodů V. I. Lenina v Plzni)

• v letech 1956–1958 absolvoval vojenský výcvik u parašutistů v Prešově a poddůstojnickou školu

• v roce 1958 byl součástí nově vznikající jednotky zvláštního určení v Sabinově

• v rámci vojenského výcviku absolvoval dvacet pět seskoků s padákem

• roku 1959 sňatek s Marií, rozenou Osohovou, vychovali spolu děti Zdeňka a Hanu

• po roce 1968 projevil nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území

• v roce 2025 žil ve Ptení

Dne 9. května 1945 už na většině míst lidé slavili osvobození a konec válečných útrap. Téhož dne dopoledne opouštěli ve spěchu poslední němečtí vojáci malou obec Ptení na Prostějovsku. Odpoledne už místní s nadšením vítali osvoboditele, šťastní, že obec zůstala stranou bombardování nedalekého Prostějova v posledních dnech války. Vypukly oslavy, hrála místní kapela. Tento den ale neměl být šťastný pro všechny. Osvoboditelé totiž našli skupinu několika vlasovců, kteří na jejich příchod měli čekat uprostřed obce, poblíž kostela a obecního úřadu. Tehdy osmiletý Zdeněk Smékal bydlel od místa, co by kamenem dohodil. Se sousedovic kluky běhali po vsi a sledovali dění. Stali se tak svědky krutého výslechu vlasovců Sověty, probíhajícího nejprve u pomníku před sousední farou. Místní farář Čouka se snažil zasáhnout a týrání zajatých zamezit. Dosáhl však pouze toho, že se výslech přesunul na farní zahradu, mimo oči veřejnosti. Téhož dne byli zajatci zastřeleni za vsí a jejich těla zakopána v místech později postavené školy…

Žili jsme velice skromně

Zdeněk Smékal přišel na svět 23. března 1937 do rodiny Jindřicha a Františky Smékalových jako nejmladší ze tří dětí. Tatínek byl tesařem, maminka se starala o domácnost a hospodářství. Pocházela z Protivanova a do Ptení přišla za prací – před svatbou sloužila v místním hostinci U Slámů. Brali se roku 1927. V obci si po svatbě postavili dům, který pak spláceli. „Tatínek musel pracovat od rána do večera, žili jsme ve velice skromných poměrech,“ vzpomíná Zdeněk Smékal. Rodiče si také pronajali necelé dvě měřice pole a chovali drobné hospodářské zvířectvo, slepice, husy, kačeny, měli i prase. Ke skromné obživě to stačilo. Děti doma odmala pomáhaly a každou neděli se chodilo do kostela.

Když byly Zdeňkovi dva roky, začala válka. O příchodu německých vojsk do Ptení v březnu 1939 slyšel později vyprávět dospělé i starší kamarády. Válečné události pak utvářely kulisy jeho raného dětství. Přestože Ptení nebylo přímo centrem válečného dění a velkých dramat, i tudy procházely dějiny. Před válkou zde žilo asi šest set obyvatel převážně českého původu, živících se hlavně zemědělstvím a řemeslnou výrobou. Obec prosperovala, byly zde obchody, několik hostinců, fungovaly zde tělovýchovné jednoty Sokol i Orel. S příchodem války se život místních zkomplikoval – kromě povinného zatemňování si Zdeněk vzpomíná i na pravidelné hospodářské kontroly ve staveních, které měly za úkol odhalit načerno chovaná zvířata. Zavedeny byly také potravinové lístky, všechno bylo na příděl. Od roku 1941 museli lidé Němcům odvádět dodávky. Týkaly se i malého hospodářství Smékalových, které jim stačilo sotva k obživě. Zabíjet směli s povolením úřadů jednou ročně a povinně odevzdávali určité množství sádla. Bez povolení se nesmělo zpracovávat ani obilí na mouku, někteří mlynáři však riskovali a mleli načerno, lidé si pomáhali. Zdeněk Smékal vzpomíná, že jeho otec jezdíval na Bernovský Mlýn mezi Ptením a Ptenským Dvorkem za mlynářem Jurkovským.

Strýce zatkli za poslech zahraničního rozhlasu 

Roku 1943 nastoupil Zdeněk do obecné školy. V prvním roce se učili v provizoriu hostince U Slámů, protože škola byla využívána jako vojenský lazaret. Od druhé třídy měli povinnou němčinu. Vzpomíná, že když přišel do školy inspektor, museli zdravit zdviženou pravicí. Žil ale spíše dětskými starostmi, dospělí je válečnými událostmi nezatěžovali. Zprávy o válečném dění získávali rodiče díky poslechu zakázaného rozhlasu. Otec chodíval poslouchat rádio k sousedům Švecovým, kteří bydleli naproti v ulici u dalších známých – Lužných. Lidé se k poslechu scházeli i v jednom z místních holičství. V obci se nacházela dvě, ve vzpomínkách místních mezi oběma holiči existovala rivalita. Za války se u jednoho z nich scházeli lidé k poslechu rozhlasu, zatímco druhý holič měl být německým konfidentem a udávat. Kvůli podobným událostem a zrádcům docházelo i ve Ptení v průběhu války k zatýkání místních občanů. Mezi nimi byl i Zdeňkův strýc, Josef Smékal, vězněný v Olomouci právě za poslech zahraničního rozhlasu. (Pravděpodobně na tzv. Garňáku, v místech dnešní Envelopy.) Před válkou působil strýc jako náčelník místního Sokola a pracoval jako poštovní doručovatel.

Roku 1944 už se mezi lidmi šířily zvěsti o postupu Spojenců a v červenci téhož roku byl poprvé spatřen přelet spojeneckých bombardérů. Na celém území Drahanské vrchoviny operovalo mnoho partyzánských oddílů. Šlo o skupiny složené ze sovětských parašutistů, sovětských zajatců uprchlých z Německa a našich občanů ochotných pomáhat partyzánům i přes hrozbu trestu smrti. 

V polovině listopadu 1944 se na Prostějovsko přesunula paraskupina Jermak, která vyvíjela činnost v oblasti severně od Protivanova, v okolí obcí Ptení, Seč, Malé Hradisko, Lipová, Buková, Žďárná, Benešov, Velenov a dalších. Operovaly zde partyzánské skupiny Porošina, Volkova a Pavlova – sovětských partyzánů, parašutistů – vzniklé rozdělením paraskupiny. Na západním Prostějovsku působil od prosince roku 1944, od odchodu štábu Jermaku a části oddílů na západ, partyzánský oddíl, pro který se vžil název Jermak-Volkov, později Jermak-Porošin (Pavla Volkova po jeho smrti na samém konci války nahradil Jevgenij Porošin).

Neuvážená akce partyzánské brigády ve Vícově

Přibývalo sabotážních akcí na železnici, ve Ptení došlo v prosinci 1944 k přepadení místní četnické stanice, protože partyzáni si potřebovali opatřit zbraně a munici, které získali i z nedalekého stichovického letiště. Po jejich akcích následovaly odvetné německé razie. Přítomnost partyzánů v okolí byla skutečností, o níž se veřejně vědělo, ale nemluvilo. Zdeněk zmínky zachytával z útržků hovorů dospělých. Místní partyzánskou činnost podporovali, zásobovali je šatstvem, potravinami i zprávami o pohybu Němců, což se však některým z nich stalo osudným. V hostinci na ptenské samotě Pohodlí partyzány zásoboval hostinský Vítek, do odboje byli zapojeni i jeho dva synové. Zdeněk Smékal si vybavuje také rodinu Rozsívalových, u nichž se měl nacházet lazaret pro partyzány – bydleli na okraji Holubic a ošetřovat raněné a nemocné tam chodil doktor Šindelář ze Ptení.

Se vzrůstající aktivitou partyzánů přibývalo i odvetných akcí gestapa. To se snažilo o jejich odhalení s pomocí nasazených konfidentů a zvýšených kontrol oblasti. Za spolupráci s partyzány se Němci bezhlavě mstili. Tragický konec měl riskantní útok partyzánů na německou kolonu v sousedním Vícově, který se odehrál v noci z 28. na 29. dubna 1945. Padl zde vůdce skupiny Pavel Volkov. Když se Zdeněk Smékal 30. dubna ráno chystal na ptenskou pouť, ještě o ničem nevěděl, zprávy o celé události k nim dorazily později. Mířil ke kostelu, před stavením sousedů Špicerových stálo německé nákladní auto a ze zakryté korby kapala na zem krev. Další auto stálo u dnešní autobusové zastávky. Byla v něm naložena těla německých vojáků zastřelených ve Vícově…

Německá msta přišla vzápětí

Následující den Němci zajali deset vícovských občanů, které podezřívali ze spolupráce s partyzány. Byli odvezeni do obce Suchý, drženi v místní škole a nakonec zastřeleni a pohřbeni na poli. Jejich těla objevili až po osvobození, poté co se ve třídě našel pod stupínkem vzkaz, v němž se loučili. Zdeněk Smékal si tyto události vybavuje, ačkoliv je jako dítě nevnímal v souvislostech. Do školy chodil se syny dvou zabitých – Aloisem Klváčkem a Zdeňkem Králem, jehož rodiče provozovali pohostinství.

Další partyzánskou akcí v okolí bylo přepadení německého lesníka Saukela v dubnu 1945. Na Saukela, který udával české lidi gestapu a pomáhal Němcům v boji proti partyzánům, si partyzáni počkali v lese, dle dostupných zdrojů se měl vracet s manželkou vozem z nemocnice. Přes cestu dali kmen, a auto tak muselo zastavit. Když Saukel vystoupil, začali střílet. 

Konec války přinesl další dramata

V posledním týdnu války se ve Ptení ubytovaly ustupující německé jednotky včetně tankové divize. Místní prožívali strach z možného bombardování a schovávali se do krytů. U Smékalů postupně našlo útočiště několik vojáků. Zdeněk Smékal si pamatuje, že jeden z nich se otci chlubil fotografiemi popravených Sovětů, měl velet trestnímu komandu. Poslední dny války se u nich skrývala také žena z Olomouce s malým chlapcem, která doufala, že zde nehrozí takové nebezpečí. Devátého května 1945 v dopoledních hodinách opouštěl Ptení poslední německý voják, o pár hodin později do obce vstoupili osvoboditelé. K žádnému střetu zde tedy nedošlo.

Slavnostní den a oslavy osvobození však přerušil brutální výslech vlasovců, vedený osvoboditeli a popsaný výše. Na tuto událost vzpomínala pro Paměť národa také Libuše Kunčíková, rozená Šoustalová. Vlasovci byli surově biti a poté zastřeleni a pohřbeni za obcí, v místech budoucí měšťanky. U Smékalů byl ubytován sovětský důstojník, v noci došlo k potyčce mezi ním a opilými sovětskými vojáky, kteří se snažili dostat do domu. Dramatická situace naštěstí neskončila střelbou. Po skončení války probíhaly i soudy s německými konfidenty z českých řad. Dva z místních, hostinský Bureš a holič Žaluda, byli za své činy odsouzeni, do Ptení se z výkonu trestu měl poté vrátit pouze Bureš. 

Mezi válkou a komunismem

V okolí se po válce nacházelo množství nevybuchlé munice. „Politika mě nezajímala, my jsme si hrávali na četníky a zloděje a pak na Němce a partyzány,“ vzpomíná Zdeněk Smékal. Používali ke střílení prach z nábojnic, při jednom z pokusů však došlo k neštěstí a pamětník měl vážně poraněnou ruku, přičemž jizvy mu zůstaly dodnes. V okolí se staly i případy, které dopadly tragicky. Zdeňku Smékalovi utkvěla z té doby v paměti také vzpomínka na procházku v prvním poválečném roce, kterou podnikli s panem řídícím Navrátilem. Přišli až k hostinci Na Pohodlí, kde je uvítal hostinský Vítek. Za pomoc partyzánům byl za války vyslýchán a mučen gestapem, při výslechu jej pověsili za nohy. Od kolen dolů je měl poznamenané a tehdy jim je ukazoval. 

Když se v roce 1947 stavěla měšťanka, těla vlasovců byla vykopána a přemístěna údajně ke zdi místního hřbitova. Exhumaci těl museli tehdy provést členové Revolučního národního výboru, protože Ptenští tuto práci odmítli. Pozemek patřil Zdeňkovu strýci Aloisi Smékalovi, který byl vyzvednutí ostatků přítomen. Život se pomalu vracel k normálu. Obnovena byla činnost spolků, pamětník, jehož rodina z otcovy strana patřila k sokolům, začal chodit cvičit. (V Sokolu zůstal až do roku 1968, už pod hlavičkou TJ, odešel na protest proti vyloučení dvou spoluhráčů z fotbalu kvůli politickým názorům.)

Tvrdá vojna u elitní jednotky

K moci se už pozvolna dostávali komunisté. Po válce jejich slibům o lepších zítřcích uvěřilo mnoho, zejména nemajetných lidí. Záhy začalo znárodňování, kolektivizace a bezhlavé upevňování moci režimu, který se lidem mstil ve vykonstruovaných politických procesech a svévolně z nich vytvářel nepřátele státu. Do jednotného zemědělského družstva, které ve Ptení vzniklo poměrně pozdě, až v roce 1957, byl později donucen vstoupit i pamětníkův strýc Alois Smékal.

Roku 1952 Zdeněk Smékal nastoupil na učiliště do Uničovských strojíren, zvolil si obor údržbář a opravář strojního zařízení a bydlel na internátě. Šlo o životní změnu, poznal nové přátele a začal nadšeně sportovat. Vyučil se v roce 1954, nastoupil na umístěnku do Hanáckých železáren v Prostějově, odkud roku 1956 odešel na vojnu. Narukoval do slovenského Prešova k parašutistům. Z důvodu revolučních událostí v Maďarsku po příchodu na vojnu absolvoval zkrácený výcvik a dostal, stejně jako další nováčci, zbraň. Měli hlídat kasárny, protože starší kolegové byli povoláni k ostraze hranic. Velitelem 22. výsadkové brigády byl legendární plukovník František Mansfeld. 

Z Prešova Zdeněk Smékal odešel v lednu 1957 na poddůstojnickou školu, kterou dokončil v září téhož roku. V té době mu nabízeli vstup do komunistické strany, s kamarádem však přihlášky roztrhali a vyhodili je z okna jedoucího vlaku. Druhým rokem vojny drsného výcviku neubylo. Pamětník byl převelen k nově vznikající jednotce do Sabinova a působil v rotě zvláštního určení. Jako parašutista absolvoval dvacet pět seskoků. Po tvrdé vojně se roku 1958 vracel do civilního života. Nastoupil znovu do železáren a následujícího roku si vzal svoji známost, Marii, rozenou Osohovou, jejíž rodina do Ptení přišla po smrti její matky, když se otec podruhé oženil. Brali se v roce 1959 a po svatbě žili v rodném domku Zdeňka Smékala, který před válkou postavil jeho otec a který postupně spravovali. Z manželství se narodily děti Zdeněk (1960) a Hana (1965–2024). 

Názorem na invazi vojsk se netajil

Ačkoliv pamětník žil spíše rodinným životem, změny související s Pražským jarem v roce 1968 sledoval s nadějí. Tu však definitivně pohřbil příjezd vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Zanedlouho začalo kádrování, prověrky a lidé na vedoucích pozicích museli uvádět před komisí svůj postoj k srpnu 1968. Mnoho z nich tak přišlo o práci nebo byli sesazeni na horší pozice. 

Prověrky probíhaly i v komunistické straně. Zdeněk Smékal, který měl v železárnách jako mistr na starost partu údržby, se svým rozhořčením netajil. Věděl, že nadřízení by jen těžko hledali někoho, kdo by jej mohl nahradit a měl potřebné znalosti z provozu. Při prověrkách podotkl, že jsme si všechno mohli vyřešit sami. Jeho troufalost se obešla bez následků, snad proto, že v komisi seděl i jeho známý ze Ptení. Jeho pracovní skupina přitom měla zajímavé složení, v průběhu šedesátých let sem přišel třeba Josef Bureš ze Zdětína, za války partyzán na Valašsku. Po roce 1968 se přicházející normalizace promítla do všech oblastí života. Zdeněk Smékal vystoupil na protest proti vyhození spoluhráčů z TJ ve Ptení, kde hrál fotbal a působil jako cvičitel.

Události roku 1989 přivítal s povděkem. Zúčastnil se shromáždění na prostějovském náměstí v květnu 1990, kde spolu s ostatními vítal prezidenta Václava Havla, projíždějícího Prostějovem do Olomouce. Po revoluci se Zdeněk Smékal vrátil ke klidnému pracovnímu a rodinnému životu a v roce 2025 žil s manželkou stále v obci Ptení.

Zdroje:

http://www.farnostsuchdol.eu/historie-index.html

https://theses.cz/id/opzqzh/BAKAL_SK_PRCE_2017_Marketa_Dole_elov.pdf