Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Slezák (* 1964)

• narodil se 28. června 1964 v Teplicích

• na vojně sloužil u Pohraniční stráže, odkud byl převelen po veřejném vystoupení vůči politice KSČ

• byl aktivní postavou v hudební a punkové subkultuře na Teplicku

• spolu s dalšími lidmi tiskl a rozšiřoval samizdatovou literaturu

• ke konci 80. let se aktivně účastnil protirežimních demonstrací, kde čelil napadení a byl zatčen

• v roce 1989 se podílel na sběru podpisů pod petici Několik vět

• v září 1989 byl za tuto činnost odsouzen, ale po pádu režimu byl amnestován

• po roce 1989 si dodělal vyšší odborné vzdělání a začal podnikat

• v roce 2024 získal osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu

• v době natáčení (2024) žil v Dubí

Petice Několik vět, která vyšla v polovině roku 1989, byla počinem skupiny lidí spojených s Chartou 77 a upozorňovala na problémy, které ve společnosti rezonovaly. Jednalo se například o požadavek propuštění politických vězňů či svobodnou činnost sdělovacích prostředků. Komunistický režim se snažil petici, jako mnoho podobných, zesměšnit a vedl proti ní otevřenou kampaň. Petice si však našla cestu k mnoha lidem, kteří pod ni připojili svůj podpis, a už v červnu 1989 čítala přes 40 000 signatářů. 

Mezi takové patřil i tehdy pětadvacetiletý Petr Slezák, rodák z Teplic, který měl za sebou již několik výstupů proti komunistické moci, aktivní protirežimní činnost a několik zatčení a výslechů Státní i Veřejnou bezpečností. 

„Tehdy jsem petici Několik vět nejen podepsal, ale rozhodl jsem se, že podpisy budu i sbírat. Dostal jsem několik archů od Martina Baxy, a vždy když jsem dosáhl určitého počtu, tak jsem je odesílal do Prahy. Až do chvíle, kdy mě nejspíš udal číšník. Ten viděl, jak lidem vysvětluji, pod co mohou připojit svůj podpis. Během několika dnů jsem už měl domovní prohlídku,“ vzpomíná Petr Slezák. 

První problém? Odmítl jsem držet vlajku na 1. máje

Petr Slezák se narodil 28. června 1964 v Teplicích jako mladší ze dvou dětí do rodiny chemika Štefana Slezáka a vedoucí kvalitářky podniku Bonex Anny Slezákové, rozené Tóthové. Rodiny obou rodičů původně pocházely ze Slovenska a z Maďarska a dostaly se do severních Čech v rámci nového osidlování pohraničí po odsunutém německém obyvatelstvu. 

Jako čtyřletý chlapec zažil také srpnovou okupaci vojsk Varšavské smlouvy, i když podle vyprávění má na toto období jen mlhavé vzpomínky. „Osobně přímé vzpomínky na srpen 1968 nemám. Mám s tím spojené třeba vojáky, kteří zde zůstali a bydleli v Bohosudově. To si pamatuji, jak jsem je potkával nebo jak jsem s tátou poslouchal Svobodnou Evropu, kde nám dávali aktuální informace,“ doplňuje Petr Slezák.

Pamětník chodil na základní školu do Dubí a po splnění povinné školní docházky přemýšlel, kam se vydá dál. Vzpomíná, že měl výběr velmi omezený, protože mohl volit jen mezi dvěma výučními obory, kterými byl obráběč kovů, nebo kuchař. Rozhodl se pro učňovský obor kuchař-číšník na odborném učilišti v Bílině, který po třech letech úspěšně zakončil výučním listem. 

Na tuto dobu má pamětník i jednu úsměvnou historku týkající se ikonických průvodů na 1. máje. „S kamarády jsme chodili do nějakého tělovýchovného spolku a museli jsme jít na 1. máje do průvodu. Samozřejmě jsem měl toho černého Petra a musel jsem nést prapor. Všichni měli ode mě distanc, jak kdyby se mě štítili, a já jsem se snažil tu vlajku někomu dát, protože mě už bolely ruce. Došli jsme k tribuně, kde měl projev sovětský voják. Pomalu jsem vlajku sbalil, opřel o tribunu a odešel. No jo, ale někdo to začal řešit, jak jsem si to mohl dovolit, a způsobil jsem kvůli tomu docela rozruch, aniž bych to tušil. A doma? Otec mě za to ještě pochválil,“ dodává Petr Slezák s úsměvem na tváři. 

Jen o vlásek jsem utekl vojenskému prokurátorovi 

Po dokončení střední školy čekala pamětníka vojenská služba, na kterou nastoupil hned v osmnácti letech. „Chtěl jsem to mít už rovnou za sebou, a tak jsem šel v osmnácti. Vůbec to nechápu, jak se to mohlo stát, ale přiřadili mě k pohraničníkům, k dvanácté rotě do Chebu. Mě, kterému se příčilo někoho zastřelit, když chce utéct, to dodnes nechápu,“ vzpomíná Petr Slezák. 

Ve svém vyprávění zdůrazňuje, že i když k útěkům přes hranice docházelo, nebylo to moc časté. „Nejvíce utíkali třeba Poláci, ale ono utéct bylo dost těžké. Když přijel mladý člověk na hranice, vystoupil z autobusu, tak byl hrozně nápadný. Místní ho rovnou udali a pohraničníci už za ním šli. Nejhorší bylo, že nám tvrdili, že když někoho zastřelíme, tak se nic neděje a ještě dostaneme dovolenou,“ vzpomíná Petr Slezák. 

Podle vyprávění byl pamětník na vojně nešťastný a usiloval o převelení k jiné jednotce. Domluvil se například se svým kamarádem z Teplic Petrem Růžičkou, který v tu dobu měl bratra na Západě, kam emigroval, že mu právě jeho bratr zašle pohlednici, aby u velení vzbudil nedůvěru, že má známé v cizině, a bude převelen. Ale ještě než k tomu došlo, tak se pamětník rozhodl konat po svém.

Během vojenské služby se totiž Petr Slezák rozhodl veřejně vystoupit proti komunistickému režimu tím, že vytvořil protirežimní transparent, se kterým demonstroval v kasárnách. Na vytvořený transparent napsal „Ne atomové rakety na našem území!“ s protiatomovým znakem a heslem „Paix“. S tímto transparentem demonstroval v kasárnách a po celé akci se vrátil na hranice ke své jednotce, kde pokračoval ve vojenské službě. 

Zřejmě po udání jednoho z vojáků byl na hranicích zatčen vojenskou kontrarozvědkou (VKR) a odvezen k výslechu. Státní bezpečnost na něj založila spis jako na prověřovanou osobu (PO). Po výslechu všechno doznal, z jednotky ho propustili a převeleli nejprve do Chodové Plané a následně do Olomouce, kde působil jako vojenský kuchař. „Měl jsem štěstí, že to chtělo vedení zamést pod koberec, protože mi prokurátor řekl, že kdybych se mu dostal do ruky, tak mi mohl slíbit minimálně pět let v Sabinově,“ dodává pamětník.   

Důležité bylo někam patřit

Po návratu do civilu nastoupil Petr Slezák jako kuchař do firmy Sklo Union, závod Rudolfova Huť v Dubí. Zde zažíval časté návštěvy příslušníků Státní bezpečnosti. Ti ho chtěli dokonce několikrát odvést k výslechu, ale díky zásahu vedoucího se tak nestalo. 

Petr Slezák se také aktivně zapojil do činnosti punkové subkultury na Teplicku, která byla během osmdesátých let na samém vrcholu díky velkému množství hudebních skupin, které zde vznikaly. „Byla to skvělá parta. Nejdůležitější bylo tenkrát někam patřit. Neměl jsem hudební sluch, a proto se mi možná punk líbil. S klukama jsem jezdil jako takový bedňák po koncertech v celých severních Čechách,“ vzpomíná pamětník.

Tepličtí pankáči se scházeli nejčastěji ve vinárně Femina, která se stala jednou z ikonických restaurací punkové komunity. Sám Petr Slezák přiznává, že najít místo, kde by se mohli scházet, bylo složité, protože je odevšad vyháněli. Pamětník například zažil zásah Státní bezpečnosti (StB), kdy byl zatčen a odveden k výslechu, kde zažil fyzické napadení ze strany StB. I když se nedostal do vazby, zažil několikrát několikahodinové zadržení na celách předběžného zadržení (CPZ).

Petr Slezák například vyprávěl i o případu, který se stal v Teplicích v březnu 1988, kdy trojice mladých pankáčů vedená Kamilem Krůtou shodila sochu Klementa Gottwalda. „Andrejky mi bylo nejvíce líto, ta byla nejmladší. Patřila k nám do party a ten večer šla s klukama domů. Já jsem měl jít s nimi, ale musel jsem stihnout poslední autobus do Dubí – a oni tenkrát shodili toho Gottwalda. Všechny za to pak poslali do vězení,“ vzpomíná na osudovou dobu pamětník.

Množili jsme třeba Solženicynovo Souostroví Gulag  

Petr Slezák miloval literaturu a čtení. Od dětství ho k tomu vedli i doma a na střední škole se často pouštěl do různých debat s vyučujícími, se kterými diskutoval nad historickými tématy. Přehled o nich získal díky četbě různých titulů. „Knihy jsem miloval. Byl jsem takový bibliofil, četl jsem všechno. Můj kamarád Pavel Rajčan pracoval v městské knihovně a dostal se k fondu zakázaných knih a autorů. Ty vynášel ven a dával nám je číst. Hrabal, Kundera a další. Vůbec jsem teda nechápal, proč jsou ty knihy zakázané,“ vzpomíná Petr Slezák.

Vztah k literatuře ho přivedl i k dalším aktivitám, které byly spojené se samizdatovým vydáváním knih a různých protirežimních textů. Svou protikomunistickou činností byl na Teplicku známý i manažer punkových skupin Petr Růžička. Ten u sebe doma tisknul a množil zakázané texty a do toho schovával před StB hledaného kamaráda. 

„U Petra jsme vydávali a množili, co se dalo. Infoch, texty Jazzové sekce nebo Solženicynovo Souostroví Gulag. Se mnou to tam kopíroval i Anton – ten se schovával u Petra před StB a žil v ilegalitě. Jednou se Státní bezpečnost dozvěděla, že by tam mohl být, a přišla k Petrovi. Ten měl malý, jednopokojový byt a Anton stál za dveřmi. Nakoukli dovnitř a odešli. Nosil jsem třeba maso, aby měli více jídla, protože on ve dne nesměl ven,“ vzpomíná na kritickou dobu pamětník. 

Na demonstraci mě vzali obuškem

Nesouhlas s režimem se stal pro Petra Slezáka životním postojem a snažil se ho prezentovat za každou cenu. Například se spolu se svou tehdejší přítelkyní a pozdější manželkou aktivně účastnili protirežimních demonstrací, které se nejčastěji odehrávaly v Praze. 

Pamětník se ocitl prakticky na všech pražských protirežimních shromážděních: na výročí srpnové okupace v roce 1989, výročí vzniku Československa v říjnu 1988 či v době tzv. Palachova týdne v lednu 1989. Několikrát se stal svědkem tvrdých zásahů ze strany policejních složek, a dokonce si sám takovým zásahem prošel. 

„Vždycky se nás tam snažili rozehnat. Stavěli jsme barikády z popelnic, rozháněli nás vodním dělem, dokonce mě jednou zatkli a odvezli někam na Zbraslav. Ale nejhorší to bylo při jedné demonstraci, kdy na nás vyběhla policie a já věděl, že je zle. Policajt se napřáhl a vzal mě přes záda, ale já se šikovně otočil a měl jsem tlustý křivák – obušek se krásně sklouznul. No ale vzal mě hned přes párky, přes nohy, a to bolelo strašně,“ vzpomíná na zásah ozbrojených složek. 

Ve svém vyprávění se Petr Slezák vrací k situaci, kdy byl zatčen během pražské demonstrace, a opět zdůrazňuje postavu Petra Růžičky. „Zatkli nás a dali mi pořádkovou pokutu 500 korun. Tehdy jsem ‚smrděl korunou‘ a neměl jsem na zaplacení. A v tu chvíli se opět objevil Petr, vzal pokutu a odjel za Petrem Uhlem, který to zaplatil. Na tyto případy byl prý v Praze fond,“ vzpomíná pamětník.

Byl jsem překvapený, kdo Několik vět podepsal a kdo to odmítl

Jednou z posledních protikomunistických akcí, které se Petr Slezák zúčastnil, bylo rozšiřování a sběr podpisů pod petici Několik vět. Její text vznikl v polovině roku 1989 a napříč celou republikou si získal celou řadu sympatizantů. Pamětník pod petici připojil nejen své jméno, ale začal sbírat pod petici i další podpisy. 

Zprvu se obracel na své známé a kamarády, ale později začal oslovovat také cizí lidi. „Třeba horníci na Cínovci mě chtěli zbít, ale i tak jsem čtyři podpisy sehnal a šel jsem dál,“ vypráví. Co ale pamětníka překvapilo, byla různorodost signatářů. „Lidi, kterým o nic nešlo, se hrozně báli, a lidi, co měli dobrou práci a rodinu, většinou podepsali. Tam jsem poznal, kdo se nebojí, a kdo naopak ano,“ vypráví Petr Slezák.

V létě 1989 však na Petra Slezáka přišlo udání. Jak sám vzpomíná, nepřekvapilo ho to, jelikož se jednalo o věc, která nebyla nikterak tajná. Podpisy sháněl vždy po restauračních zařízeních, kdy dotyčným vysvětlil, o co se jedná, a ti pak mohli daný arch podepsat. „Dodnes si myslím, že mě udal nový číšník ve Femině. Koukal, co tam děláme, a měl jsem tušení, že mě sleduje,“ vzpomíná pamětník.

Petra Slezáka čekala domovní prohlídka, během které měla Státní bezpečnost nalézt hledané archy s petičními podpisy. Shodou okolností ale příslušníci navštívili pamětníka den před plánovanou prohlídkou s otázkou, zda nezná svou tehdejší přítelkyni Adélu. Po jejich odchodu měl dostatek času zamést stopy a veškeré kontroverzní materiály schovat. V tom mu pomohl jeho kamarád, u kterého si veškeré dokumenty uložil.

Odsouzení za petici Několik vět

Plánovaná domovní prohlídka byla podle vyprávění důkladná a příslušníci nevynechali žádný kout pamětníkova bytu. Ten byl poměrně v klidu, protože věděl, že je všechno v pořádku uložené. „Bylo fascinující je sledovat, s jakou precizností prohledávají byt. Dokumenty jsem měl schované, ale asi jsem nebyl úplně důkladný,“ vypráví Petr Slezák. I když všechno schoval, na jeden arch s podpisy zapomněl a ten příslušníci nalezli v jeho bundě. 

Po jeho zabavení pamětníka zatkli a čekalo ho soudní přelíčení u Okresního soudu v Teplicích. Zde byl odsouzen k peněžitému trestu 1 500 korun a dalších 500 korun měl zaplatit za soudní výlohy. Kdyby peněžitý trest neuhradil, čekalo by ho uvěznění. „Byl jsem rozhodnutý, že do vězení půjdu. Ani jsem ty peníze na zaplacení neměl. No a samozřejmě, kdo se objevil na scéně? Petr Růžička. Přinesl peníze, všechno zaplatil a bylo hotovo,“ vzpomíná na osudovou chvíli Petr Slezák.

Nastal podzim roku 1989 a komunistický režim „byl na spadnutí“. V Teplicích se díky iniciativě Zbyška Jindry a Davida Krčmáře začaly pořádat ekologické demonstrace a pamětník tušil, že se blíží konec komunistického režimu. I když se žádné z těchto demonstrací aktivně neúčastnil, pád režimu přivítal s obrovským nadšením a jistou úlevou. Hned v prosinci se na něj vztahovala amnestie prezidenta republiky a jeho trest byl zrušen.

Po pádu režimu si Petr Slezák doplnil středoškolské vzdělání a následně i vyšší odborné vzdělání. Začal podnikat a dnes (2025) žije se svou manželkou a rodinou v Dubí u Teplic. S odstupem času rád vzpomíná na dobu, kterou prožil, a žádného ze svých kroků nelituje. I když se po pádu režimu již aktivně nepohyboval v punkové subkultuře, tak na své přátele nezanevřel a stýká se s nimi dodnes. Celý rozhovor zakončil snad možná nejvýstižnějším vzkazem: „Za komunistů nebylo nic a vracet se nostalgicky zpět není namístě. Idioti nám vládli, hlupáci hloupí, duté hlavy, které se dostaly k moci díky tomu, že akorát zastrašovaly. Takhle to vidím já.“