Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Zuzana Sléhová (* 1960)

• narodila se 30. dubna 1960 ve Frýdku Místku

• 21. srpna 1968 pod jejich okny projížděly okupační armády ze Slovenska do Čech

• v roce 1968 její teta emigrovala do Ameriky, což ji kádrově ovlivnilo

• vystudovala ČVUT a chodila do výtvarných kurzů v Praze

• v 80. letech se živila jako učitelka, protože z kádrových důvodů nedostala práci

• v 90. letech úspěšně prodávala skleněné náušnice po celém světě

• v roce 2024 žila v Roztokách

My jsme se s polskými dětmi strašlivě nenáviděly

Zuzana Sléhová, za svobodna Trojková, se narodila 30. dubna 1960 ve Frýdku-Místku a vyrůstala ve Slezsku spolu s bratrem a rodiči. „Vyrůstala jsem v domečku se zahradou plnou jabloní. Za domem tekl potok a koukali jsme na Beskydy. Bylo to úplně geniální dětství.“ Její maminka pocházela z hospodářství, které jim bylo v 50. letech v rámci kolektivizace zestátněno. „Ta vesnice byla rozdělená mezi čtyři sedláky, měli svoje zvířata a pole a ta najednou nebyla jejich…Vyrůstala jsem v kraji, kde člověk hodně silně vnímá nespravedlnost a je to těžký.“ 

V roce 1966 nastoupila Zuzana Sléhová do malotřídky v Ropici, kam musela každý den chodit čtyři kilometry tam a čtyři zase zpět. Do třídy chodily české i polské děti. „My jsme se jako děcka strašlivě nenáviděli, hrozně jsme po sobě řvali ošklivý nadávky.“ Zuzana Sléhová byla vychovaná jako česká vlastenka, a ačkoliv hodně jejích příbuzných mluvilo polsky nebo slezským nářečím, tak u nich doma se mluvilo zásadně česky. „Vlastně jsem se přes ten zákaz rodičů nikdy slezsky nenaučila.“

Dům, kde Zuzana Sléhová vyrůstala, stál na silnici ze Žiliny do Českého Těšína. V srpnu 1968 tudy projížděla auta a tanky armád Varšavské smlouvy, které obsazovaly Československo. „Jednoho rána za náma přišla maminka do pokoje a řekla nám, že si musíme kleknout na všechny čtyři a takhle skrčený projít domem do kuchyně, aby nás nikdo v oknech neviděl.“ 

Oknem zahlédla vojenská auta, na kterých seděli vojáci s helmami a zbraněmi. „A tahle vzpomínka mi strašně zůstala, ten strach tam byl obrovský. Nechápu, že na to lidi zapomněli, co se nám stalo a co se nám zase může stát.“ Po okupaci z Československa emigrovala její teta, což se negativně projevilo na zbytku rodiny, v jejich kádrovém posudku. „Moje maminka si celou dobu s tetou dopisovala a ty dopisy přicházely otevřené a přečtené.“

Byla jsem strašně šťastná

Od čtvrté třídy dojížděla Zuzana Sléhová do školy do Stibice. Od dětství strašně ráda malovala, několik jejích příbuzných byli malíři nebo sochaři a ona toužila dělat to stejné. „Občas k nám někdo přijel a u nás na zahradě maloval a to se mi strašně líbilo.“ Po dokončení základní školy chtěla nastoupit na výtvarnou školu do Uherského Hradiště, ale mamince se nelíbilo, že by žila na internátě. 

Nastoupila tedy na gymnázium v Českém Těšíně a začala docházet do lidové školy umění, kde ji malbu učil akademický malíř. „Ten ve mně asi něco objevil a hrozně mě podporoval. Chtěl, abych dělal zkoušky na Akademii výtvarných umění.“ Zuzana Sléhová se na Akademii nedostala a odešla do Prahy alespoň na brigádu s tím, že to za rok zkusí znovu. „Já jsem Prahu milovala úplně od začátku, já jsem byla strašně šťastná. Byla tady spousta nádherných domů, mohla jsem si malovat, mohla jsem chodit do galerií.“

Mezitím se jí podařilo dostat se na ČVUT na strojírenství. I když studovala školu, kterou nechtěla, rozhodla se, že ji absolvuje. „To prokletí tetiny emigrace nás provázelo celý život. Na jinou školu bych se asi ani dostat nemohla, na to ČVUT museli vzít všechny… Sešli jsme se tam vlastně taková fajn parta různě zkrachovalých a nenadšených lidí.“

Po večerech chodila do výtvarných kurzů a na ČVUT dostala příležitost připravovat nový obor designu a kvůli tomu směla docházet na UMPRUM na přednášky. „Tam si na mě všichni ukazovali prstem a říkali: ,Haha, tahle slečna bude strojní inženýr a k nám chodí na přednášky.‘ Byla jsem tam za totálního exota.“ 

To byl můj tichý protest

V průběhu studia zemřela Zuzaně Sléhové maminka, a tak se musela živit sama. „Já jsem se musela začít pěkně otáčet, abych si na sebe vydělala.“ Vzala práci v Okresním podniku bytového hospodářství (OPBH), kde zametala chodníky. Zuzana Sléhová dostala přislíbeno, že po dokončení školy získá místo asistenta na novém oboru. „Pak přišla asi největší nespravedlnost v mém životě. Ačkoliv už jsem i měla podepsanou smlouvu na asistenta, tak se páni profesoři rozhodli, že mi tu práci nedají.“ 

Řekli jí, že na to vzali lepší studentku, ale ona brzy zjistila, že na to vzali studentku, která ani nesložila státnice a samotný obor se otevřel až za dvacet let. Zuzana Sléhová si myslí, že ji nevzali z kádrových důvodů. Jelikož najednou neměla práci, se kterou počítala, tak se rozhodla navázat na svou brigádu a nastoupila na plný úvazek jako uklízečka. „Nechala jsem se zaměstnat jako uklízečka, uklízela jsem domy na Poříčí… Chodila jsem do práce v šest a tehdy jsem tam i regulérně bydlela, protože jsem neměla kde bydlet.“

Zuzana Sléhová zjistila, že jako uklízečka má po nějaké době nárok na domovnický byt. „Uklízela jsem byty na Praze 1, takže jsem mohla dostat byt na Praze 1. Jenže jsem netušila, že to nebude ani za týden, ani za měsíc, ani za dva.“ I přes náročnou situaci vzpomíná na mládí v Praze moc ráda. „Uvědomovala jsem si, že pro mě je strašně cenná svoboda, pro mě je svoboda něco jako dýchání.“ 

Uvědomovala si, že žije v normalizaci, ale snažila se hledat svobodu, kde to jen šlo. „Měla jsem kamarády, kteří byli zmlácený, kteří byli zavření.“ Svůj vlastní odpor k režimu vyjadřovala tím, že nosila sokolské sako po dědečkovi. „Byl to takový můj tichý protest, protože všichni věděli a já taky, ale nemohl mě nikdo za to potrestat.“

Otevřela mi vlasatá mánička

Po dlouhém čekání nakonec Zuzana Sléhová získala vysněný domovnický byt v Růžové ulici. Byt byl na pavlači, kde byly sdílené záchody. „Měla jsem souseda a hned první den jsem mu zaťukala na dveře, abych se ho zeptala, který záchod na pavlači je můj. Otevřela mi taková vlasatá mánička, plno pilin ve vlasech. Ten mi řekl, že to je jeho záchod, a zaklapl dveře. To byl posléze můj manžel.“

Nedlouho po tomto seznámení probourali díru mezi jejich byty a začali žít spolu. Zuzana Sléhová definitivně vzdala svou představu studia na Akademii a chtěla dělat jiné výtvarné techniky, než bylo obvyklé. Vadila jí unifikovanost socialistického umění a rozhodla se, že začne vyrábět skleněné náušnice. Nadchla pro to i manžela a zařídili si sklářskou dílnu. Přes OPBH získali na konci 80. let povolení své výrobky prodávat na Karlově mostě. „To byl jedinej způsob, jak mohl člověk vyrábět něco jiného a ozvláštňovat život někomu jinému.“

V tu dobu se manželům narodila dcera a oni se rozhodli, že ji nechtějí vychovávat v centru města. Oba vyrůstali v domě se zahradou, a tak se nakonec přestěhovali do domu v Roztokách u Prahy. „Na dvorečku jsme vykopali různé zbytky skla z pánví. To bylo něco, co nás propojilo – sklo a dům.“ Zuzana Sléhová postupně začala pátrat po historii domu, která je velmi zajímavá. Do domu v minulosti docházel i Alois Jirásek nebo bratři Mrštíkové. „Ten náboj toho domu mi přišel fakt wow.“

Jedna její kamarádka se provdala do Holandska a přes ní si Zuzana Sléhová našla přátele, kteří k nim z ciziny občas přijížděli. V létě 1989 se jí s manželem konečně podařilo získat povolení, aby mohli do Holandska také odjet. Podmínkou bylo, že tu nechají malou dceru. „Bylo to moc zajímavý, tam to bylo strašně barevný, ale i ten návrat byl vlastně hrozně zajímavý.“

Do téhle exotické země přijížděli lidé

 Po sametové revoluci začala Zuzana Sléhová s manželem podnikat a využili obrovského zájmu o české umělce ze světa. „Z celého světa sem do téhle exotické země přijížděli lidé a chtěli si kupovat výrobky od místních umělců, takže to byla doba, kdy jsme prodávali po celém světě.“ Práce najednou měli opravdu hodně. „Byla to pro nás taková hektická doba, nechtěli sto kusů, ale v násobcích. Vyráběli jsme to sami, nechtěli jsme otevírat nějakou fabriku.“

Zuzana Sléhová se časem rozhodla změnit své výtvarné zaměření. „Já jsem měla pocit, že jsem ve skle dosáhla, čeho jsem chtěla, a začala jsem malovat na hedvábí, to v tu dobu ještě nikdo nedělal.“ Začala dojíždět do textilní fabriky v Zábřehu na Moravě a učila se o hedvábí. Dnes pracuje se sklem, hedvábím a porcelánem.  

Manželům se narodila další dcera a Zuzana Sléhová se napojila na další matky z Roztok. S jednou z nich, s Jitkou Tichou, se rozhodly založit hnutí Roztoč, které nabízelo mimo jiné kroužky pro děti. „Jitka byla akční a řekla: ,Ty budeš teďka hlídat děti a já budu zjišťovat, co kolem toho můžeme udělat…‘ Ten začátek byl hrozně krásnej, protože byl spontánní.“ Sdružení založilo i dnes velmi slavný roztocký masopust. „Tu výtvarnou podobu masopustu a těm maskám jsem dala já.“ Zuzana Sléhová začala vyučovat děti výtvarnou výchovu a to ji moc bavilo. Časem ze sdružení odešla, ale malovat učí děti dodnes u sebe doma. „Baví mě to otevírání očí.“

Dnes (2024) žije Zuzana Sléhová v Roztokách, užívá si stále práce i vnoučat.