Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Sláma (* 1956)

• narozen 16. června 1956 v Brně

• dědeček vybudoval v Boskovicích stavební firmu, výrobnu cementového zboží, pilu a obchod se dřevem

• dědečkovi bratři byli blízcí spolupracovníci Tomáše Bati

• po roce 1948 připravili komunisté rodinu o všechen majetek

• otce před pronásledováním zachránila nemoc, rodiče začali nový život v Brně

• byl svědkem okupace v roce 1968 a protestů v Brně v srpnu 1969

• vystudoval gymnázium, byl v juniorské reprezentaci ve veslování

• v roce 1980 ukončil studia na stavební fakultě se zaměřením na konstrukci mostů

• pracoval na stavbě Masarykova okruhu, odmítl nabídku ke vstupu do KSČ

• aktivně se zapojil do událostí po 17. listopadu 1989, odmítl nabídku na post náměstka ministra stavebnictví

• po roce 1990 obnovil provoz rodinné pily v Boskovicích

Po roce 1990 mohl vystoupat do vysokých pater politiky, ale raději zvolil cestu obnovy rodinné firmy: „Stál jsem u dědečkova hrobu se svým otcem a řekl jsem, já to zkusím, ale po svým, bral jsem to jako výzvu, já tomu říkám hrát svou hru, chtěl jsem dělat na svým a za svý,“ vypráví Jan Sláma.

Rodinná firma

Jan Sláma se narodil 16. června 1956 v Brně jako první dítě Miladě a Františkovi Slámovým. Dlouho nevěděl nic o bohaté rodinné historii a firmě, kterou vybudoval jeho dědeček František Sláma. Dědeček vyrůstal v ševcovské rodině ve Švábenicích u Vyškova. Vystudoval Průmyslovou školu stavitelskou v Brně, byl na praxi v Ostravě, zkušenosti sbíral v Polsku a v Německu. Aby zabezpečil své bratry na studiích, pracoval nějakou dobu i v ostravských dolech. Po návratu z bojů první světové války se přestěhoval do Boskovic, kde začal budovat stavební firmu, výrobnu cementového zboží, pilu a obchod se dřevem. Dobře odhadl velké stavební možnosti nově se rozvíjejícího města a postupně vybudoval firmu s několika sty zaměstnanci. Inspirací v podnikání mu byl Tomáš Baťa, u kterého jeho bratr Josef pracoval jako lesmistr. Další ze sourozenců Jan byl Baťovým blízkým spolupracovníkem a po zvolení Tomáše Bati starostou Zlína se stal prvním místostarostou. František Sláma zemřel už v roce 1942 v nedožitých padesáti letech, zanechal po sobě dva syny, Františka a Jana, prosperující firmu a mnoho významných staveb. O tom všem se pamětník bohužel dozvěděl až po roce 1990.

Zásluhy Františka Slámy zachycuje i novinový článek z prvorepublikového období, ve kterém stojí: „Při pohledu na město si nejde odmysliti Františka Slámu s jeho kádrem spolupracovníků, neboť množství nových ulic a takřka všechny význačnější budovy peněžních ústavů, jejich filiálních závodů, sociálních institucí a spolků jsou vesměs jeho dílem. Též na poli sociálním je dobrým podnikatelem a zaměstnavatelem, o čemž svědčí nepoměrně vysoká doba stále u něj zaměstnaného úřednictva a dělnictva.“

Konec války a začátek třídního boje

Dědečkův bratr Josef, který byl u Tomáše Bati nejprve lesmistrem, následně správcem jeho lesů a polností, zemřel v roce 1943 a rodina jeho ženy Edity se dobrovolně přihlásila k německé národnosti. Její dva synové Jiří a Tomáš měli být spolu s rodinou po válce odsunuti do Německa, ale díky Ladislavovi, nejmladšímu bratru dědečka, a Františkovi, otci pamětníka, se podařilo oba chlapce unést a zachránit před odsunem.  Starší Jiří musel v 50. letech pracovat v uranových dolech v Jáchymově a brzy zemřel na leukémii.

Pamětníkův otec František Sláma byl po maturitě v roce 1942 totálně nasazený, ale naštěstí pracoval v nedalekém Mladkově na stavbě tzv. Hitlerovy dálnice a později se spolu s boskovickými skauty zapojil do protinacistického odboje. Sám pamětník k tomu poznamenává: „Mám to jen z vyprávění od maminky, oni zmizeli v okolních lesích, přerušili nějaké telefonní vedení, dopravní cesty a ukradli granáty Němcům, taková záškodnická činnost. Otec si měl jet po válce pro nějaké vyznamenání od Beneše, ale když viděl ten seznam partyzánů, těch komunistů, kteří se tam najednou objevili, tak se toho vzdal a to byl začátek třídního boje.“

Rok 1948 a násilné převzetí moci Komunistickou stranou Československa (KSČ) znamenalo znárodnění celého majetku, který po smrti staršího bratra Jana přešel na Františka Slámu ml. Rodině zůstala jen část domu na Sokolské ulici v Boskovicích, kde ještě nějakou dobu bydlela maminka pamětníkova otce Růžena a její sestra Bohumila.

Otec pamětníka společně se svojí budoucí ženou Miladou Patlokovou začal po válce studovat v Praze lékařskou fakultu. Studium musel přerušit kvůli onemocnění tuberkulózou a po komunistickém puči už dál studovat nemohl.  Soudruzi mu neuznali protektorátní maturitní zkoušku, ale hlavním důvodem byl jeho „buržoazní“ původ. V Boskovicích rodina přišla o veškerý majetek, rodiče pamětníka museli začít úplně z ničeho. Odstěhovali se do Brna, kde se do nevyhovujících sklepních prostor narodil v roce 1956 pamětník Jan Sláma, který se o minulosti své rodiny dozvěděl až mnohem později: „Podstatné pro mé vyprávění je, že otec tím vývojem po roce 1948 musel z Boskovic odejít a zablokoval se. Vůbec nic,… ani o firmě mně nikdy neříkal,“ popisuje pamětník.

Pane stavitel, je to na pytel

Podle vyprávění pamětníka zachránil jeho otce před větší perzekucí a možným zatčením v 50. letech roční pobyt v Jevíčském sanatoriu pro nemocné tuberkulózou. Tehdy zafungovaly známosti z dřívější doby a díky nim se také podařilo Františkovi odmaturovat na Umělecko-průmyslové škole v Brně.

Maminka byla nadaná na jazyky, po válce studovala lékařskou fakultu v Praze, kterou opustila kvůli svému budoucímu muži. Začala studovat práva v Brně, ale pro svůj živnostenský původ musela studia ukončit a pracovala jako překladatelka. Otec byl nadaný výtvarně, i proto nakonec vystudoval architekturu, což pamětník komentoval slovy: „Už mu soudruzi neměli co sebrat, tak mu to povolili.“  Událost, kterou popisoval otec během státnic, dobře dokresluje tehdejší dobu: „Jeho spolužák Honza Sedlák šel ke státnicím, tam čekali dva borci v kožených kabátech a řekli: ‚Pane stavitel, je to na pytel,‘ a na rok ho zavřeli. Toto naštěstí otce nepotkalo,“ dodává pamětník.

To už nebyli Rusi, ale naši

Rodiče malému Honzíkovi (tak mnozí oslovují pamětníka dodnes) ohledně politiky nic nevysvětlovali. Sám velmi rychle pochopil např. i z rozhovorů rodičů s přáteli, že to, co se říká ve škole, nemusí být vždycky pravda. Srpnové události 1968 vnímal už jako dvanáctiletý velmi silně i přesto, že celá rodina v květnu toho roku pohřbila jeho teprve sedmiletou sestru Renatu. Příjezd tanků do Brna 21. srpna popisuje: „Když hned ráno přijely tanky, tak my jsme utekli s kamarádem na křižovatku a viděli jsme, jak sovětští vojáci hledají retranslační stanici, tak jsme jako kluci vzali kameny a rozbíjeli tabulky s názvy ulic, obracely se cedule, oni byli mimo, našli to až za dva dny.“

Mnohem silnějším zážitkem byl pro pamětníka zásah tehdejších složek a hlavně Lidových milicí (LM) proti demonstrantům v centru Brna během protestů při výročí okupace v roce 1969. Tehdy i s dalšími kamarády přes zákaz rodičů utekli z domu a dostali se do ulic k Náměstí Svobody těsně po zásahu policejních složek: „Tam jsme měli takové expresivní dojmy, kdy tam stál třeba invalida o francouzských holích, naprosto mokrý, schovaný, to vodní dělo ho zatlačilo do nějaké proluky. Zásadní vjem byl ten, že to už nebyli Rusi, ale to byli naši, to bylo to formující pro dětskou duši,“ vysvětluje svoje pocity pamětník.

Po devítiletce studoval v Brně na Gymnáziu Matyáše Lercha, kam se dostal díky výbornému prospěchu a účastech na různých vědomostních olympiádách. Od rodičů měl jedinou radu: „Musíš mít dobré známky, jinak nemáš šanci.“ V tom období až do svých devatenácti let závodně vesloval v klubu Lodní sporty Brno, byl i v juniorské reprezentaci. Pravidelné tréninky mu daly základ do budoucího života, ale současně pomohly překonat temnější období normalizace. Maturitní zkoušku složil v roce 1975, chtěl studovat medicínu, ale s jeho posudkem to bylo vyloučené.  Po poradě s rodiči a návštěvě stavařského odborníka, bývalého československého vojáka ve službách Británie se rozhodl pro studium stavební fakulty se zaměřením na konstrukci mostů. Během studií se účastnil bohatého kulturní dění v Brně, potkával zajímavé lidi, to všechno formovalo jeho názory a celkový rozhled. Snažil se neprovokovat, ale současně si s režimem nijak nezadat.

Ale já potřebuju, aby dodělal tu Velkou cenu

Po dokončení vysoké školy a vojenské služby začal v roce 1981 pracovat v podniku Brnoprojekt a od roku 1983 u Silnic Brno. Tam spolupracoval se špičkovým odborníkem na dopravní stavby Adolfem Gruntem a pod jeho vedením se velmi rychle vypracoval na vedoucí místo. Brzy musel Adolfa Grunta nahradit, protože ten jezdil často stavět mosty po celém světě. Sám pamětník k tomu skromně poznamenal: „Já jsem přeskočil dvě generace špičkových mostařů v podstatě bez zásluh.“

Zásadní problém nastal, když se ocitl na vedoucí pozici, kde už se vyžadovalo členství v KSČ. V roce 1986 i přes svůj původ a názory dostal oficiální nabídku ke vstupu do strany. V té době pracoval na výstavbě nové tratě Velké ceny v Brně, dnešní Masarykův okruh. Svým odmítnutím způsobil velké napětí a řešit nastalou situaci musel podnikový ředitel, který rozhodl jednoznačně: „Dělejte si to soudruzi, jak chcete, ale já potřebuju, aby dodělal tu Velkou cenu. Tak ho tou funkcí třeba jen pověřte,“ popisuje pamětník rozhodnutí ředitele a dodává: „Byl jsem v situaci, kdy mě potřebovali pro moji odbornost, jinak bych šel možná k lopatě.“  V té době už probíhala tzv. perestrojka, komunisté necítili takovou sílu, ale i tehdy se křivily charaktery a zavírali se lidé jen pro odlišné názory a postoje. Ve funkci s pověřením zůstal pamětník až do revoluce v roce 1989.

Založ si svou stranu

V rodině pamětníka bylo už z dřívějších let zvykem sledovat vysílání rakouské televizní stanice ORF. Odtud se také dozvěděl první zprávy o brutálním zásahu ozbrojených složek proti studentům 17. listopadu 1989. V pondělí 20. listopadu se v Praze na Novotného Lávce konala pravidelná porada vedoucích pracovníků mostního stavitelství. Pamětník vzpomíná: „Takže jsme si to tam rychle vyřídili a šli jsme na Václavák. A to bylo, že ještě všude stály otéčka s radlicema, vodní děla, ale už nezasáhly. Od středy jsme pak chodili v Brně na Svoboďák a bylo jasné, že je potřeba to uchodit.“  Zapojil se do stávkového výboru, osobně psal odvolací dopis technickému náměstkovi: „Přebírala se moc a zvolili mě předsedou za podnikové ředitelství, nakonec jsme odvolávali i podnikového ředitele, který mě dřív vlastně podržel, ale osobně jsme to zvládli bez problémů,“ popisuje pamětník překotné události během revoluce.

Velké změny nastaly v podnicích, ve školách, na úřadech i ve státní správě. Kontakty z práce ve velkém stavebním podniku mohly tehdy znamenat strmou kariéru i v politice. Pamětník vzpomíná na nabídku, kterou dostal od nového ministra stavebnictví Ludvíka Motyčky: „To bylo na Mikuláše, volala jeho dcera, že mám volat na číslo do Prahy. Tak jsem volal z budky a on mně řekl: Honzíku, sežeň si minimálně 14 lidí a budeš mně dělat náměstka.“ Vzhledem k probíhajícímu rozvodu prvního manželství, snaze získat děti do péče a nutnosti stěhování do Prahy, nabídku odmítl. Už tehdy zřejmě tušil, že v politice nevidí svoji budoucnost a v rozhodnutí ho utvrdila i nenápadná epizoda po prvních volbách v roce 1990: „Seděl jsem v kanclu u ministra, telefonem se scházely výsledky, informace, domluvy a volal Čarnogurský, a když jsem slyšel, co si říkají, tak říkám, ale pane inženýre, to jsme zase v prdeli,“  vypráví pamětník a s úsměvem dodává, co mu na to řekl pan ministr: „Založ si svou stranu a můžeš to dělat po svém. A po čase mně volal: ,Předběhl tě nějakej Vašek Klausů.‘“

Byla to výzva

V té době se začal získávat více informací o dědečkově činnosti a majetku, který rodina vlastnila v Boskovicích, až dospěl k rozhodnutí navázat na rodinnou tradici a obnovit provoz firmy. Symbolickým se stalo setkání s otcem u hrobu dědečka Františka Slámy v den jeho stých narozenin: „Stál jsem u hrobu se svým otcem a řekl jsem si, že to zkusím, ale po svým, bral jsem to jako výzvu, já tomu říkám hrát svou hru, chtěl jsem dělat na svým a za své,“ vysvětluje pamětník. Byl to i částečný únik z tehdejšího zaměstnání, kde rozhodoval o důležitých zakázkách, které byly ovlivněny politickými nátlakem. Ze začátku bylo zapotřebí dokázat právo na restituce, vypracovat privatizační projekt a jednat s ministerstvy i neochotnými vlastníky a dovolávat se spravedlnosti. Pamětníkovi dodávala sílu setkání s bývalými zaměstnanci rodinné firmy, kteří se slzami v očích vzpomínali na dědečka, kterému říkali „starej“.  Nakonec pamětník provozoval v Boskovicích pilu a stavební firmu více než patnáct let a podle svých slov se snažil pokračovat v dědečkově odkazu i pokusem o výstavbu moderního bytového domu a domova pro seniory na místě bývalé pily. Bohužel nedokázal o správnosti svého záměru přesvědčit místní samosprávu a k tomu poznamenává: „Každého jsem slušně zdravil, s nikým jsem se nespojoval, pak jsem zjistil, že bez toho zázemí to nejde. A když jsem neměl sedm let stavební povolení, tak jsem ten pozemek prodal, abych to odblokoval. Ten domov důchodců tam stojí, ale ty bytovky, to je špatně.“

Zajímavým příkladem, jak myšlení lidí ovlivnila doba totality, byla pamětníkova zkušenost s vyřizováním rodinné restituce na Valašsku. Dědeček postavil svému bratru Josefovi statek v Grygově, který byl samozřejmě znárodněný. Když jeho syn Tomáš, zachráněný před odsunem, žádal o restituci, tak neměl žádný dokument, věděl pouze o zápisu v pozemkové knize, ten z ní ale náhle zmizel. „Soudruzi, kteří to chtěli zprivatizovat pro sebe, tak vytrhli stránku z pozemkové knihy a bylo,“ popisuje pamětník a dodává: „Anglosas řekne, kdo má majetek, má zodpovědnost a bolševik řekne, kdo má majetek, má moc.“

Své vyprávění Jan Sláma uzavírá výstižným poselstvím: „Obecný princip je v tom, že se člověk nejdřív musí vyznat sám v sobě, rozhodnout se, o co mu jde a jestli to dělá kvůli sobě, nebo aby to mohl prezentovat, jestli je dostatečně sebevědomý hrát tu svoji hru a pak ji zkusit.“