Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Škopek (* 1942)

• narozen 29. října 1942 v Lomnici nad Popelkou

• otec Karel Škopek byl majitelem drogerie, sokol a protifašistický odbojář

• v 50. letech na rodinu dolehly komunistické represe

• Tomáš Škopek nemohl studovat ani se vyučit

• v 15 letech odešel do Prahy pracovat na stavbě jako dělník

• asi v roce 1958 začal večerně studovat střední průmyslovou školu

• v roce 1960 nastoupil základní vojenskou službu

• o dva roky později se vrátil do stavební firmy, kde pracoval v kanceláři

• od poloviny 70. let se věnoval rodině s manželkou Evou

• sametovou revoluci a změny, které přinesla, přivítali Škopkovi s nadšením

• v roce 2025 žil střídavě ve Všeni a v Praze

V rodině Karla Škopka, sokola, protifašistického odbojáře a majitele drogerie v Lomnici nad Popelkou, se Tomáš Škopek narodil jako druhorozený syn. Traduje se, že v době jeho příchodu na svět probíhala u Škopků schůzka doc. Vladimíra Krajiny, předního člena Ústředního výboru odboje domácího (ÚVOD) a Františka Závorky, jednoho z trojice parašutistů výsadku Antimony. Sešli se v době po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, kdy hrozil trest smrti bezmála každému a gestapo po členech Antimony a doc. Vladimíru Krajinovi doslova páslo. 

Nakonec gestapo proniklo i do místní sítě odbojářů, kde hrál významnou roli lomnický továrník Josef Mizera. Karel Škopek hledáčku gestapa unikl o vlásek díky duchapřítomnosti člena ÚVOD Karla Hlaváčka, který při výslechu na gestapu zabránil jeho prozrazení. Právě Karel Hlaváček ukrýval ve škole ve Veselé nejen doc. Krajinu, ale i Boženu Vlčkovou, manželku brigádního generála Václava Vlčka, člena exilové vlády ve Velké Británii. To všechno se ale syn Tomáš dozvěděl až dávno po konci války. 

Radost z nově nabyté svobody po roce 1945 netrvala dlouho. Únorový puč o tři roky později připravil Škopkovy nejen o drogerii. Karel Škopek jako sokol a člen odboje spojený se spolupracovníky tehdejší exilové vlády v Londýně se stal komunistickým funkcionářům víc než nepohodlný. „Dostal tu nejhorší práci v nádvorní partě: vyhrabávat sníh, nakládat věci na nádraží, vykládat je do vagónů, aby dostal správně zahulit, jak si mysleli bolševici,“ pohnutě líčí Tomáš Škopek. Nedostal ani potravinové lístky, peněz měli doma málo. Hůř ale dopadl Josef Mizera, toho Státní bezpečnost v roce 1951 podle všeho zavraždila (viz Dodatečné materiály).

Se svobodou a ctí se nekupčí

Navzdory společenským událostem prožívali Tomáš, narozený 29. října 1942, i jeho o dva roky starší bratr Karel spokojené dětství. „S bratrem jsme měli velmi těsný vztah. Otec byl pod neustálým dozorem komunistů. Byli jsme stranou dětských kolektivů, nechtěli jsme vstupovat do komunistických organizací,“ popisuje pamětník. Rodičům se podařilo obdivuhodně uchránit syny před světem dospělých. „Maminka říkala, že nevěděla, co nám dá jíst, ale to my jsme neprožili. Nás rodinný obal se udržoval v pohodě. Odmalička jsme věděli, co znamená být svobodný, slušný člověk a nebýt křivák,“ vzpomíná Tomáš Škopek.

V 50. letech prožívali Škopkovi krušné časy. „V minimální potřebné míře jsme dostávali informace od rodičů, abychom některé věci správně pochopili. Když nás lákali do Pionýra, tak jsme řekli: ‚Ne, nechceme.‘ Ani v útlém věku jsme neměli pochybnosti, netrpěli jsme tím, že bychom něčemu nerozuměli. Měli jsme ve všem naprosto jasno,“ popisuje pamětník.

Matka Berta Škopková, rozená Spudilová, se seznámila se svým mužem v Sokole. Těžko si představit, že by o odbojové činnosti svého manžela za války nic nevěděla. Svoboda a čest byly pro manžele Škopkovy nepřekročitelné morální hodnoty, které vštípili i svým synům. 

Premiant Tomáš vycházel základní školu se samými jedničkami. K dalšímu studiu ale doporučení nedostal. „Někteří lidé mi chtěli pomoct, třeba pan Zuzánek pracoval v Tesle ve Vrchlabí – chtěl mě tam dostat do učení. I tohle komouši zařízli,“ líčí s trpkostí Tomáš Škopek.

Bylo zřejmé, že ho v Lomnici nad Popelkou nic dobrého nečeká. „Odešel jsem k tetě do Prahy. Sehnala mi přes známé práci dělníka u Pozemních staveb. Byl jsem patnáctiletý houžvička, zametal jsem, prosíval písek,“ vypráví pamětník. Asi po roce Tomáš Škopek přijal nabídku předsedy odborů večerně studovat střední průmyslovou školu. 

Odmítal komunisty prosit

Jakmile ale v roce 1960 dosáhl dospělosti, musel nastoupit základní vojenskou službu v Čáslavi. Po dvou letech se vrátil do Pozemních staveb jako úředník, připravoval kalkulace. Na vyšší post neměl Tomáš Škopek nikdy pomyšlení. „Byli jsme léta zvyklí, že jsou určité hranice v kariéře, které nemůžeme překonat, protože nechceme. Za to se platí,“ říká. 

Volný čas trávil s bratrem, o víkendu jezdili za rodiči. V druhé polovině 60. let se v Praze seznámil se svou budoucí ženou Evou Stuchlíkovou. Kulturní uvolnění provázející pražské jaro si spolu užívali, ale Tomáš Škopek nevěřil žádným komunistům. I otevření hranic nechal bez povšimnutí. „To znamenalo jít k nim a prosit je, jestli by byli tak hodní a pustili nás. Na to jsme rezignovali,“ komentuje. 

Invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 sice Tomáš Škopek nečekal, ale vnímal ji s jistým odstupem. Oba snoubence zastihla společně v Praze. „Viděli jsme tanky a zkrvavené prapory a věděli jsme, že je vymalováno. To nám bylo jasné,“ vypráví Tomáš Škopek. Do projevů odporu se nehrnul, tušil, co přijde.

Co je socialismus, nedokážu posoudit

Prověrka politické spolehlivosti ho v zaměstnání na začátku 70. let neminula. Měl ale štěstí na komisaře. „Věděl, že mi nesmí položit otázku, na kterou bych na něj vyštěkl a ublížil si. Chtěl, aby to proběhlo velice dobře. Ptal se mě, jak se stavím k socialismu. Řekl jsem, že mně otázky sociální spravedlnosti velmi leží na srdci, ale co je socialismus, nevím. Prostě jsem prošel,“ krčí rameny pamětník.

Od druhé poloviny 70. let se – už coby manželé – Tomáš a Eva Škopkovi věnovali především rodinnému životu. V roce 1975 se jim narodila dcera Markéta a o pět let později syn Tomáš. Děti přijaly stejné hodnoty, které hájili jejich rodiče. Sametovou revoluci v listopadu 1989 přivítali Škopkovi s nadšením. „Cítil jsem, že se to nějakým způsobem láme, že se to všude komunistům hroutí. Měl jsem naději, že to povede k dobrým koncům. Je jedno, jestli budou obtížné nebo ne, ale hlavně že oni budou pryč,“ s nadšením popisuje Tomáš Škopek. Pustit se aktivně do společenských změn ale neměl chuť. Vzpomněl si na slova svého otce: „Všechno dopadne vždycky jinak, než si člověk myslí. Lidé bez skrupulí dokážou využít každou situaci.“ O rok později se jeho slova potvrdila.

Otce odmítli rehabilitovat

Přátelé Karla Škopka dlouze přemlouvali, aby požádal o rehabilitaci, což původně striktně odmítal. Nakonec ale v roce 1991 sepsal žádost na Ministerstvo vnitra, a protože dlouho nepřicházela odpověď, syn Karel se šel na úřad poptat osobně. Vyprávěl, jak za ním na vrátnici přišel zaměstnanec, který se nepředstavil, a řekl: „Vyřiďte panu otci, ať to nechá ležet, ať se v tom nešťourá!“ Tatínek na zprávu reagoval klidně: „‘Jasný, zavřít, všechno zavřít!‘ A tím to zhaslo,“ udiveně konstatuje Tomáš Škopek. 

Zamítnutá rehabilitace byla jediným zklamáním 90. let. Škopkovi začali cestovat, navštívili řadu přátel v emigraci. Od doby sametové revoluce byl Tomáš Škopek s životem velmi spokojený: „Konečně se dal zažít ten pocit, že se dýchá!“ Užíval si rozrůstající se úspěšnou rodinu. „Jsem rád, jak to je. Jenom se obávám, aby lidé nezapomněli, kdo jsou komunisti. Že když vystrčí jednou růžky, nikdo jim nezabrání, aby byli stejní jako dřív. Oni a fašisti sáli stejné mateřské mléko,“ nabádá k ostražitosti na závěr svého vyprávění.