Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Singerová (* 1932)

Obraz prezidenta Masaryka jsme před Němci schovali do trouby

  • narozena 22. srpna 1932 v Nové Pace jako Jana Waňková

  • v letech 1941–1945 byl otec Alois Vaněk nasazen jako topič na německé lokomotivy

  • otec zažil roku 1945 bombardování Drážďan a pěšky utekl do protektorátu

  • v letech 1947–1949 studovala Obchodní akademii Dvůr Králové

  • v letech 1949–1954 pracovala v podniku JUTA Praha

  • v roce 1956 rodičům násilně odebráno hospodářství v Lánově

  • v roce 1956 nastoupila jako ekonomka do podniku TOS Vrchlabí

  • 16. dubna 1962 si vzala Ottu Singera

  • v letech 1968–1990 pracovala v učňovské škole, domově důchodců a útvaru hlavního architekta

Především Podkrkonoší

Roprachtice u Vysokého nad Jizerou, Nová Paka, Dvůr Králové, Vrchlabí, Lhota Zálesní, Praha – to jsou místa, mezi kterými se pohybuje příběh Jany Singerové, rozené Waňkové. Osciluje mezi českým a německým prostředím, jazykem a kulturou a zanechává stopy i v jejím rodném jméně: do matriky byla 22. srpna roku 1932 zapsána německy jako Waňková, její tatínek Alois se většinou psal česky jako Vaněk a tyto varianty jména se za různých okolností střídaly. V rodině maminky Ludmily si ženy vydělávaly navlékáním korálů, jako mnoho dalších žen v Roprachticích, kromě toho pracovaly na malém hospodářství a v sadu. „Bylo to na krásném místě pod kostelem,“ začíná své vyprávění Jana Singerová a pokračuje: „Na horách bylo málo práce. Za války to nebyly Sudety, ale všude okolo ano a chodilo se dlouho pěšky. Těžko se tam dostávalo.“ Maminka Ludmila, rozená Srnová, pocházela z velké rodiny, měla asi šest sourozenců. Stýkali se, vzájemně si pomáhali. „Byl to vzor, jak má rodina fungovat. Dnes už to není zvykem,“ dodává pamětnice.

„Můj tatínek vyrůstal jen s matkou a celý život trpěl tím, že neměl otce. Podle názoru babičky si jeho otec maminku nezasloužil, byl to hrubý člověk.“ Alois se narodil v Lhotě Zálesní (dnes Zálesní Lhota), vesnici táhnoucí se od silnice několik kilometrů ke kostelu se hřbitovem. V místním kostele byl pokřtěn, ve vesnici vychodil školu, a protože v převážně německé obci česká škola tenkrát nebyla, chodil do německé.

Před válkou

Rodiče Jany Singerové byli v době hospodářské krize v těžké situaci: otec svůj podíl, který dostal od rodiny, vložil do koupi hospody na okraji Nové Paky s nadějí, že zabezpečí rodinu. Bohužel v době krize nebyl schopen splácet narůstající dluhy. „Maminka se starala o chudáky, co neměli co jíst,“ vysvětluje pamětnice, a tak se po čase musela rodina i s třemi dětmi Boženou, Janou a Miroslavem z hospody vystěhovat. Stěhovali se z místa na místo, celkem třikrát, než našli „trochu slušné bydlení opět na okraji Nové Paky.“

Jana  Singerová vzpomíná, že měla v dětství často na starosti mladšího bratra a že celá rodina cvičila nadšeně v Sokolu, Jana se zúčastnila XI. poválečného všesokolského sletu. Dnes jsou spolu se 100letou náčelnicí paní Mankou Kultlvašerovou jediné žijící Sokolky ve Vrchlabí z těch let. Ve Studénce, na okraji Paky, pak Jana prožila s rodinou léta protektorátu.

Otec za války

Doma se mluvilo česky, Vaňkovi se cítili být Čechy, a proto se během války přestěhovali do protektorátu, do Horní Branné, která na rozdíl od Lhoty Zálesní byla česká. Tam získali domovskou příslušnost a mohli zůstat Čechy. Alois Vaněk byl bilingvní, měl perfektní němčinu i češtinu, a když přišel o hospodu, začal pracovat v Nové Pace u textilní firmy Hoffmann jako topič. V Pace bylo několik textilek a firma Hoffmann vynikala tím, že vyráběla kvalitní anglické látky. Po příchodu nacistů byly textilky přeměněny na zbrojovky a tatínek Jany přešel jako topič k drahám. Měl ta nejlepší pracovní doporučení, bezchybnou němčinu a byl mezi zaměstnanci služebně nejmladší, takže to byl on, koho Němci určili jako topiče lokomotivy do vlaku, který vozil zbraně na východní frontu. Na lokomotivě byli vždycky dva, jeden Čech a jeden Němec, jejich domovskou stanicí bylo hlavní nádraží v Gőrlitz (Zhořelec). Bylo to velmi riskantní pracovní nasazení, a to z mnoha důvodů. Děti si to neuvědomovaly, ale „pro maminku to bylo těžké období,“ říká Jana Singerová.

V únoru 1945 stál vlak s panem Vaňkem těsně před Drážďanami. Britsko-americké bombardování města bylo devastující. Tatínek Jany později vyprávěl, jak silou tlaku vlak přímo nadskakoval. To byla zřejmě ta poslední kapka: Alois Vaněk se rozhodl, že z pracovního nasazení uteče. Musel jít tajně a v noci, ve dne se skrýval, domů došel až v dubnu. Pamětnice vypráví: „Byl ve velice špatným stavu a ještě riskoval, že ho seberou. V Pace byl báječnej primář. Nabídl se, že vezme tatínka jako raněného do nemocnice. A tak se dočkal konce války.“

Když v západním Německu začali v rámci celostátní akce poskytovat refundace obětem totálního nasazení, mohla si paní Vaňková taky zažádat. Oceňovala to vládní gesto, ale odmítla peníze přijmout s tím, že je ráda, že tatínek přežil, a že on sám by o refundaci nežádal. Německo bylo po válce tak zbídačelé, že usoudila, že by peníze měly jít na jeho obnovu.

V uších mi zní krásné ruské písně válečných zajatců

Domovní prohlídku zažili Vaňkovi dvakrát. Měli doma látky, které si tatínek při odchodu od Hoffmannů mohl koupit za zlomkové ceny. Kam je rychle schovat? „Maminka se dlouho nerozmýšlela: Sundala povlak z otomanu a látky na něj hodila jako přehozy. Celou válku jsme měli obraz prezidenta Masaryka na stěně. Ten ukryla v troubě u kamen. Němci všechno rozházeli, ale nic závadného nenašli,“ vypráví Jana Singerová.

Hranice mezi protektorátem a Německou říší probíhala mezi Dolní a Horní Brannou. Část Janiny rodiny měla v okolních vesnicích hospodářství, a proto i možnost dát příbuzným z města něco na přilepšenou k chudým lístkovým přídělům. Jana vzpomíná, jak tajně ve školních brašnách pašovali vajíčka, mléko a tvaroh, ale i sádlo a slaninu. Tety se o své rodiny nezištně postaraly. 

V Pace bydleli Vaňkovi asi 50 metrů od hlavní silnice ze Sudet, od Trutnova do vnitrozemí k Jičínu. Na konci války zažili transporty vězňů z koncentračních táborů. Sovětští zajatci, bosí, o hladu, ve dne šli, večer nocovali za zdí statku a zpívali si ruské písně. „Nádherně, ty mám pořád v uších,“ dodává pamětnice. Janina maminka se těm chudákům snažila pomoct: chtěla jim dát brambory a chleba, ale problém byl, jak jídlo předat. Někteří vojáci to dovolili, jiní by začali střílet. Posílala tedy syna, který jídlo postavil co nejblíž a utekl. Maminka pomáhala všem, i utíkajícím německým rodinám, bylo jí líto malých dětí, co seděly zmrzlé na vozech tažených koňmi.

Školy

Před válkou měla Jana několik spolužaček židovského původu, vzpomíná na Marii Stőcklerovou, jejíž rodině se podařilo včas emigrovat. Vaňkovi s vděčností vzpomínali i na svého rodinného lékaře MUDr. Kohna. Ten už takové štěstí neměl. Byl zastřelen v Maďarsku, když se pokoušel utéct přes hranice ze Slovenska.

Za války v Nové Pace se toho Jana mnoho ve škole nenaučila. Kvůli častým náletům na místní zbrojovky nemohla být výuka systematická, škola se často měnila ve vojenský lágr, ale poslední školní rok, už po válce, kdy žili v Heřmanových Sejfech (dnes Rudník), byl úplně jiný. „Byli tam skvělí učitelé,“ říká s uznáním.

V té době starší sestra studovala na obchodní akademii ve Dvoře Králové a Jana se k ní přidala. Chtěla sice původně studovat na učitelském ústavu v Jičíně, ale tahle cesta byla snazší. Z 200 uchazečů skončila jako osmá, ale z ohledu na nemocného otce se rozhodla pouze pro dvouleté studium, čehož litovala, když o mnoho let později musela skládat maturitu večerně.

My jsme se vyhýbali průvodům

Po dvou letech studia odešla na nábor do Prahy, do podniku JUTA. Majitel Robert Weiss ze známé královédvorské rodiny podnikatelů se vrátil z emigrace v Anglii, a když si všiml, že Jana, členka podnikového pěveckého sboru, hezky zpívá, nabídl jí, že jí bude platit hodiny zpěvu. Odmítla s tím, že musí jezdit domů pomáhat rodičům. „Dodneška toho lituju,“ říká. Prahu Jana milovala: divadla, koncerty, Vltavu, a nebyla příliš nadšená, když v roce 1956 začala pracovat jako ekonomická síla ve Vrchlabí v Továrně na obráběcí stroje (TOS). Zde potkala svého muže Ottu Singera. Společně organizovali Dny nové techniky a vedli podnikovou knihovnu, byli na stejné vlně.

Ředitel TOSu Hanč si od počátku všiml, že Jana nechodí oblečená tak, jak bylo třeba podle představ dělnické třídy z 50. let – žádný šátek na hlavě, ale kvalitní materiály, málo věcí, zato dobře ušitých. Kritizoval ji za to a nazval ji „fiflenou“. Vyhrožoval, že ji přemístí do výroby v rámci tehdy probíhající akce „77 000 do výroby“, ačkoli měla jediná v TOSu ekonomické vzdělání. Ve Vrchlabí se Janě příliš nelíbilo, pouze místní zámecký park ano. Už od počátku dávala svému okolí najevo, ze nechce podléhat novým pořádkům. „A takových lidí, z živnostenských poměrů, tam bylo hodně. My jsme se vyhýbali průvodům. Vždycky jsme se schovali, prostě jsme to nechtěli absolvovat. A totéž jsme dělali v Praze. My jsme vždycky vyšli společně – a hned jsme se ztratili. Tady se chodilo hlavně na hřbitov, a na 1. máje, to jsem snad nebyla ani jednou,“ říká.

Období politických procesů 50. let prožívala Jana Singerová velmi těžce. „Dr. Horáková se neměla přiznávat. Byla to chyba. Ona si snad myslela, že si tím zachrání život,“ říká dnes. A odsun Němců komentuje jako dvojsečnou událost: „Těžko říct, jestli to bylo správný. V NDR jsme navštívili rodinu, u které se naše dcera učila německy. Jejich otcové byli na frontě a v zajetí. Oni nechtěli přiznat, že by se Němci tak chovali, a cítila jsem z nich, že nás tam nechtějí,“ vzpomíná. V tomto jediném bodě se neshodla ani se svými nejlepšími německými přáteli, Monikou a Eckardem Busseovými.

Poprvé jsem viděla tatínka plakat, když mu odváděli koně

Otec Alois, který pocházel z hospodářství, si v roce 1949 splnil svůj životní sen: koupil si statek v Lánově u Vrchlabí. Začal hospodařit, choval koně, které miloval, pro Výzkumný ústav šlechtil travní semena. Dařilo se mu. V 50. letech, když režim začal perzekvovat sedláky, dostal strach. Po šesti letech i jemu komunisti veškerý majetek sebrali. „Poprvé jsem viděla tatínka plakat, když mu odváděli koně. Všechno vzali. Přesvědčovali ho, aby vstoupil do družstva. Byl zoufalej. Maminka ho musela hlídat, aby si něco neudělal,“ vzpomíná na ta těžká léta Jana Singerová.

Nakonec do jednotného zemědělského družstva (JZD) vstoupit musel a donutili ho, aby zastával funkci předsedy, ale on po roce rezolutně odmítl pokračovat. Ještě jako důchodce pracoval v družstvu jako nádeník, dělal tu nejhorší manuální práci, aby si přivydělal. „To ho zabilo,“ dodává pamětnice. Miroslav, její bratr, vystudoval dvě vysoké školy, ale obě dálkově. Jako syn statkáře na denní studium přijat nebyl.

Raději výpověď než schválit okupaci

Po porodu dcery se Jana Singerová už nechtěla do továrny vrátit, ale nastoupila jako vedoucí ekonomka do místní učňovské školy. Byla to velká instituce se třemi budovami a 80 učiteli. Ředitel byl samozřejmě ve straně, ale věděl, jaké lidi zaměstnává a Janu do projevů politické uvědomělosti nikdy nenutil. Situace se výrazně změnila po srpnu 1968. Po normalizačních čistkách muselo mnoho nejlepších kantorů odejít, na ředitelské místo se dostal tajemník krajského výboru KSČ, Jana po čtyřhodinovém vyslýchání – jak se dívá na vstup spřátelených vojsk – dala výpověď.

Následovalo krátké intermezzo v domově důchodců, po kterém se jí naskytla příležitost pracovat na útvaru hlavního architekta sídlícím ve vrchlabském zámku. Tam zůstala až do důchodu. Později v 90. letech s přestávkami vyučovala na místním gymnáziu psaní strojem, těsnopis a vedení administrativy. Po léta se přátelila s německou rodinou Kastnerových, vrchlabskými starousedlíky, nadšenými muzikanty. Zpívali společně v chrámovém sboru vedeném Stanislavem Skalským, tajně vysvěceným knězem, další osobností města.

Otto Singer

Otto Singer, Janin manžel, je dnes vrchlabská fotografická legenda. Narodil se v Nové Pace, vyučil se strojním zámečníkem a maturoval na SPŠ v Jičíně. Nastoupil do svého prvního pracovního místa v TOSu Vrchlabí  a zůstal v něm až do důchodu. Vždycky měl silnější vztah ke kultuře než k technice. Celý život se věnoval historii a folklóru Krkonoš, tančil a zpíval v souboru Krakonoš, přátelil se s Josefem Václavem Kratochvílem, zakládajícím ředitelem městské hudební školy, velkou osobností a hybatelem kulturního života ve městě v 50. letech. Když z Vrchlabí v roce 1958 odešel, Otto Singer potom, mimo jiné, po léta uváděl koncerty vážné hudby pro veřejnost, inspirován ředitelem Kratochvílem.

Po listopadu 1989 založil Vrchlabské hudební léto, program, který úspěšně pokračuje i po třiceti letech. A co je vrcholnou zajímavostí, náhodně v dobových dokumentech objevil do té doby neznámého houslistu a pedagoga Karla Halíře, vrchlabského rodáka, zapomenutou legendu české houslové školy druhé poloviny 19. století.  

 

 

 

 

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Míša Čaňková)