Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Libuše Šimonová (* 1931)

• narodila se 26. srpna 1931 v Poličce

• vyrůstala v Telecím, kde rodiče vlastnili drobné hospodářství

• stala se svědkyní útěku kněze a odbojáře Otokara Kadlece

• po maturitě na gymnáziu chtěla studovat bohemistiku a rusistiku na Univerzitě Karlově

• z obce dostala negativní posudek

• nakonec ji přijali na obor knihovnictví

• pracovala v Památníku národního písemnictví, v základní knihovně Akademie věd a v knihovně Přírodovědecké fakulty UK

• v roce 2025 žila v Poličce

Libuše Šimonová se narodila v Telecím na Poličsku. V obci, jejíž občané se spojili v boji proti nacismu, aby se pak proti sobě postavili v období násilné kolektivizace. V obou případech se stala ústřední postavou dění osoba Otokara Kadlece. „Zvláštní byla jeho povaha, že s takovou vervou, energií i rozčilením kázal, aby vyjmenoval všechny naše chyby,“ vzpomínala na kněze pamětnice. „Teprve když jsem slyšela jiné kazatele, byla jsem ráda, že to nemusí být všude velká, energická přednáška.“

Ačkoliv rodina pamětnice nepatřila mezi velké zemědělce, místní funkcionáři se snažili zmařit přijetí Libuše Šimonové na vysokou školu. 

Ve stodole jsme měli vykopanou jámu jako úkryt

Libuše Šimonová se narodila 26. srpna 1931 v Poličce. Rodiče Štěpán a Aloisie Šimonovi vlastnili menší hospodářství na dolním konci obce Telecí, ležící v oblasti Žďárských vrchů. Její dva starší sourozenci zemřeli brzy po porodu, a tak až do narození mladší sestry v roce 1937 zůstala jedináček. 

Válečná léta prožili v napětí, ale díky výnosům z hospodářství v dostatku. Kvůli strachu z Němců si se sousedy udělali úkryt. „V těch kritických letech se vědělo, co se děje. Všude hrozné útoky, tak naši a sousedé vykopali jámu ve stodole. Já jsem se děsila, kdyby někdo přišel,“ líčí pamětnice. A aby nemusel otec odevzdávat vše na dodávkách, udělal ve stodole dvojitý strop a schovával tam obilí. 

Nejdramatičtější situace nastala v souvislosti s pokusem o zatčení místního evangelického kněze Otokara Kadlece v lednu 1945. Kadlec se od počátku války aktivně zapojil do protinacistického odboje a stal se členem odbojové skupiny Rada tří. Na telecké faře poskytli se ženou útočiště celé řadě odbojářů, až se tomuto místu začalo přezdívat partyzánský hotel. Josef Kaštánek ze samoty Kobyly zpozoroval blížící se gestapácký konvoj a stihl faráře varovat. Libuše Šimonová šla tehdy se sestrou na faru do nedělní školy. K jejich překvapení potkaly Otokara Kadlece asi kilometr od fary, jak běží naproti nim v kabátě a bačkorách. 

„Začali nás volat, že máme jít na obecní úřad a sdělit, kde jsme viděli pana faráře. Šlo nás plno sousedů, ale pak nám někdo přišel říct, že už můžeme jít domů, že potřebné informace mají,“ líčí pamětnice. Antonín Lamplot, pamětník z Telecího, vyprávěl v roce 2020 pro Paměť národa, že se museli obyvatelé obce dostavit na stráň a tam je gestapáci vyšetřovali a vyhrožovali jim, že každého desátého zastřelí, pokud neřeknou, kam Otokar Kadlec utekl. Místní tlak ustáli a Kadlec se až do konce války skrýval po okolních samotách. Jeho žena skončila v Terezíně a adoptivní dcera Ruth u starosty obce Kamenského. 

Zuřiví esesáci stříleli na civilní obyvatelstvo

Závěr války poznamenala rodinná tragédie. Ustupující německé jednotky cestou přes Jimramovské Pavlovice počaly nesmyslně střílet na civilní obyvatelstvo. „Náhle strhla se prudká střelba a lidé, kteří jsou právě venku, rychle utíkají do svých obydlí. Po vesnici jedou dva esesáci na tříkolce a zuřivě střílí po každém civilním občanu. Rázem je dědina jako po vymření, jen armáda jezdí nerušeně dále. Po nějaké chvíli, když střelba utichla, odvážili se někteří občané vyjít, aby vyzvěděli, co se vlastně stalo, a zjistilo se, že šest mužů z obce chybí.“ Tak je událost zaznamenána v obecní kronice. 

Pět mužů zemřelo okamžitě a šestý zraněním podlehl v poličské nemocnici. Mezi mrtvými byl i bratranec otce pamětnice Josef Němec. „Mám to vše v paměti, protože jsme s tatínkem a tetou šli pěšky z Telecího do Jimramova na pohřeb s trikolorami na rukou,“ vzpomíná pamětnice. 

Z Kadlece se stal fanatický obdivovatel Sovětského svazu 

V dalších poválečných letech sehrál zásadní roli v obci opět Otokar Kadlec. Během války se z něho stal fanatický obdivovatel Sovětského svazu. Po komunistickém puči získal dokonce post předsedy Okresního akčního výboru Národní fronty a v obci začal prosazovat kolektivizaci. „V ilegalitě se setkával s mnoha lidmi a naklonil se myšlence, že by se mělo provést scelování polí, aby se nemuseli lidé dřít jednotlivě na malých políčkách, a tím jeho glorie opadla,“ vysvětluje pamětnice. 

Obec s tradičně silnou evangelickou komunitou se rozdělila a někteří dokonce začali jezdit na bohoslužby jinam. Během let kolektivizace skončila řada lidí ve vězení, tři rodiny z Telecí vyhnali. Jednotné zemědělské družstvo (JZD) až do roku 1959 živořilo. V tomto roce se ale předsednictví ujal z vězení se navrátivší Jan Krejsek a situace se začala postupně lepšit. To už byl ale Otokar Kadlec čtyři roky po smrti. 

Ludmila Šimonová na něho vzpomíná jako na velmi energického, svědomitého a odvážného člověka, který se nebál postavit nacismu, ale také jako na člověka, který ve svém zápalu nedokázal včas poznat zlo komunismu. 

Jmenovaná pochází ze statku

Období největších represí v rodné obci vnímala pamětnice již s odstupem. Po maturitě na poličském gymnáziu v roce 1950 se přihlásila na Univerzitu Karlovu na obor rusistika – bohemistika, kam ji ovšem nepřijali. Zda za jejím nepřijetím stál posudek, který přišel z obce, neví. „Pamatuji si, že tam stálo: ‚Jmenovaná pochází ze statku.‘ 14 mír pole, to jsou tři hektary, a k tomu louka a malý les,“ směje se pamětnice, jak málo stačilo, aby hospodáře označili za statkáře, pokud se to někomu hodilo. 

„Byl takový nával a hned zkoušeli Černyševského a další revoluční autory, které jsem rozhodně neměla v malíčku, a k tomu představení mého kádrového typu,“ sčítá důvody svého nepřijetí. K její velké radosti však přišlo v srpnu oznámení, že může nastoupit na nově otevřený obor knihovnictví. Studium na univerzitě zakončila úspěšně složeným doktorátem. Nejprve pracovala v Památníku národního písemnictví a pak nastoupila do základní knihovny Československé akademie věd, kde strávila 16 let. A odtud pak přešla v roce 1969 do knihovního střediska sekce geologicko-geografické Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. 

V Praze také prožila 21. srpen 1968 a příjezd okupačních vojsk. „V pět hodin na mě zvoní sousedka, že nás obsadili Rusové. Já vykulená, nevěřícně, co to slyším. Tak jsem viděla, že se musím včas vypravit a jít do práce – kdoví, jak se tam dostanu,“ vybavuje si v paměti Libuše Šimonová. Následkem dalších událostí dva absolventi geologické fakulty emigrovali, a tak dostala za úkol vyřadit jejich publikace z knihovny. „Vím, že jsem to dala nějak stranou, aby nebyly na očích, a nikam jsme to nevyhodili. Tak to byla taková maličká odbočka od normálu,“ přiznává pamětnice. 

Buďme Evropany

Když přišel pád komunismu v listopadu 1989, byla už v důchodu a trávila čas u svého otce na Vysočině. Informace o zásahu na Národní třídě jim zprostředkovala telecká farářka Anna Lavická, která byla 17. listopadu v Praze. Druhý den v sobotu jim vyprávěla o brutálním zásahu, při kterém zahynul student. Tehdy ještě nevěděla, že se jedná o fámu. „Neměli jsme televizi a chodili jsme koukat k sousedům. Ale docílili jsme toho, že sestra od své kolegyně získala černobílý televizor a my mohli sledovat události na Letenské pláni. Byla jsem ráda, že se toho tatínek dožil,“ vzpomíná svého otce, který pro ni byl celoživotním vzorem. 

Na závěr svého vyprávění vzkázala mladším generacím: „Aby nemyslely jenom na svou vlast, ale i na evropské státy, aby s nimi nacházeli souznění. Zkrátka aby byli Evropané, uvědomovali si naše kořeny a vážili si našeho intelektuálního, náboženského a kulturního dědictví.“