Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Šigut (* 1929)

• narodil se 23. dubna 1929 v rumunské Marmarošské Sighoti

• dětství prožil v Brně

• v letech 1944 a 1945 zažil bombardování Brna

• 26. dubna 1945 zažil osvobození Brna

• roku 1945 vstoupil do Svazu české mládeže

• v letech 1951 až 1953 absolvoval základní vojenskou službu

• roku 1951 vstoupil do KSČ

• po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 byl propuštěn z redakce Rovnosti a vyloučen z KSČ

• v roce 2025 žil s manželkou Marií v Brně-Líšni

„Někdy kolem půl třetí ráno nám doma zazvonil telefon. Volali, že jsme obsazováni. Hned jsem se sebral a vyrazil. Zastavil jsem nějaké nákladní auto, které mě svezlo do redakce. Když jsem přišel, okamžitě jsme změnili titulní stránku novin. Do druhého vydání jsme dali zprávu, že jsme okupováni – že na naše území vstoupila vojska pěti armád,“ popisuje Jiří Šigut brzké ráno 21. srpna 1968.

Pamětník tehdy pracoval jako zástupce šéfredaktora Rovnosti. „Pak přišel jeden sovětský poručík. Uměl jsem rusky, takže jsem se s ním bavil. Ptal se, jak je možné, že máme v novinách napsáno, že nás obsadili... Nedokázal pochopit, že jsme během té krátké doby zvládli všechno připravit, a dokonce i vytisknout na rotaci. Samozřejmě že pak noviny zabavili. Mě samotného vyvedli se samopalem v zádech,“ vypráví.

Narodil se v Rumunsku

Jiří Šigut se narodil 23. dubna 1929 v Marmarošské Sighoti (pohraničním městě na severu dnešního Rumunska) Amálii a Karlovi Šigutovým. „Tatínek byl koželuh a měl firmu v Rumunsku. Pocházel z Metylovic, o kterých se říkalo, že to je koňský ráj, protože tam bylo mnoho koželuhů. Dělali postroje, sedla, biče,“ vysvětluje.

Když bylo Jiřímu něco přes rok, přestěhovali se s rodiči na Moravu, do Frenštátu pod Radhoštěm. Tatínek v roce 1934 zemřel a s maminkou se pak přestěhovali do Brna, kde měla sestru a dva bratry. „Jeden z bratrů byl magistrátní úředník, a tak nám pomáhal se zabydlováním. Bydleli v Žabovřeskách, tam jsem začal vnímat svět. Maminka tam měla zařízený takový koloniál,“ popisuje Jiří Šigut. Začátek druhé světové války už prožil v Židenicích. Maminka se podruhé provdala, za dílovedoucího ve Zbrojovce.

V Židenicích začal chodit do školy a stal se vášnivým čtenářem. „Začal jsem číst Mladého hlasatele, foglarovky i Ladu. Maminka mi kupovala knihy,“ říká pamětník.

První setkání s Němci a válečné roky v Brně

Živě si pamatuje 15. březen 1939. „Ráno jsme šli ještě do školy a v deset hodin nás pustili domů. Po Bubeníčkově ulici už projížděly německé kolony do židenických kasáren. To bylo moje první setkání s Němci,“ vypráví. Za války prožívali hlad a maminka dělala všechno pro to, aby sehnala jídlo. „Jezdili jsme třeba do Komárova s vozíčkem pro zelí a maminka ho prodávala. Přes den pracovala ve Zbrojovce a v noci šila oblečení.“

Na práci do Zbrojovky pamětníka prý nevzali, protože byl slabý na plíce. „Úřad práce mě přidělil do pojišťovny, což byla zajímavá zkušenost. V té pojišťovně pracovala i moje spolužačka Věra Sládková, budoucí spisovatelka, která napsala Vlak dětství a naděje [knižní předloha Věry Sládkové nese název Malý muž a velká žena],“ říká Jiří Šigut s tím, že se v příběhu inspirovala vlastními válečnými zážitky.

Bombardování a útěk o život

Říká, že byl několikrát ohrožen na životě. Poprvé při spojeneckém bombardování Brna 20. listopadu 1944. „Dostali jsme přímý zásah v Moravské bance,“ vzpomíná Jiří Šigut. Podruhé na samém konci války. „Vznikla fáma, že v Sokolnicích hoří cukrovar a každý si tam může nabrat cukru, kolik chce. Tak jsme s kamarádem vzali vozíček a jeli jsme ze Židenic přes Černovice a Komárov do Tuřan. Tam jsme potkávali ustupující německé vojáky. V tom okamžiku začala ruská letadla útočit na Němce. Zalehli jsme do příkopu a já slyšel, jak kolem nás sviští dávky z kulometů. Stříleli po Němcích, ale nám se to naštěstí vyhnulo.“

Další dramatická situace přišla 8. dubna 1945. „Jedna bomba vybuchla na dvoře, druhá byla v domě, ale nevybuchla. Maminka byla v té době v nemocnici, přišla jen v košili a s dekou přes sebe. Ta nemocnice dostala také zásah. Ale sešli jsme se ve zdraví všichni,“ říká pamětník. A pak ještě nálet 17. dubna. „Byl jsem v pojišťovně, okna jsme měli do Veselé ulice a tam znovu padaly bomby. Vyběhli jsme ven.“ Ani tehdy se mu nic nestalo.

Osvobození Brna 

Osvobození prožili s maminkou a celou rodinou ve sklepě. Poprvé se tam setkali se sovětským vojákem. „Bylo to velmi emotivní. Volali: ‚Češi? Češi? German nět?‘ Hledali Němce. To bylo naše první setkání s Rudou armádou. Pak přišla další vlna a tam už se ozývalo: ‚Davaj časy!‘ Švagr měl anglické hodinky a ty mu vzali.“

Po osvobození se pamětník zapojil do obnovy města. „Rusové začali stavět mosty přes Svratku, protože všechny byly vyhozené do vzduchu. Asi týden jsem pracoval na mostě u Milosrdných bratří, kde jsme postavili provizorní dřevěný most z trámů. Potom jsem přešel do Černovic k mostu přes Svratku, kde jsem také pomáhal.“

Poválečná léta, Svaz mládeže a životní láska

Po válce pamětník vystudoval obchodní školu a pokračoval v práci v pojišťovně. Vstoupil do Svazu české mládeže. „Měli jsme skupinu v Židenicích. Poprvé jsme se mohli svobodně setkávat, byly tam tancovačky.“ Nešlo však jen o zábavu – svazáci se zapojili do budování země. „Přihlásil jsem se na brigádu do Dolních Dunajovic na ošetřování vinohradů. Tam jsem byl do srpna a pak přišla nabídka, abych nastoupil do aparátu Svazu mládeže.“

Ve svazu poznal mnoho zajímavých lidí, například režiséra Jaroslava Dietla. „Byl to vynikající stolní tenista. Napadal na jednu nohu, ale přesto s námi hrál volejbal. A potom odešel do Prahy,“ popisuje pamětník. Tam také potkal svou budoucí ženu Marii. „Na schůzi jsem řekl: ‚Já si beru Maňku – jako spolupracovnici.‘ Všichni se smáli. A já si ji nakonec vzal,“ směje se.

21. srpen 1968 – se samopalem v zádech 

„Byl jsem členem Svazu mládeže, ale ne v KSČ. Do strany jsem vstoupil až při nástupu na vojnu v roce 1951,“ říká Jiří Šigut. Absolvoval školu důstojníků v záloze v Kamenici a vyšel z ní jako podporučík.

Iluze a budovatelské nadšení ztratil v srpnu 1968. Jako zástupce šéfredaktora Rovnosti byl přímo u zrodu prvních zpráv o okupaci. Z Prahy přijel 20. srpna kolem poledne, v noci už přišlo dramatické telefonické oznámení o invazi. „Když jsem dorazil do redakce, okamžitě jsme změnili titulní stránku. Ve druhém vydání už byla zpráva o okupaci vojsky Varšavské smlouvy.“

Rovnost byla zřejmě jediná, která o invazi psala hned ráno. „Pak přišel sovětský poručík. Nedokázal pochopit, že jsme to stihli připravit a vytisknout. Noviny zabavili.“

Sověti vyvedli Jiřího Šiguta i jeho kolegy z redakce se samopaly v zádech – a pustili je. „Hned jsme se dali dohromady, udělali jsme si náhradní redakci v kavárně v muzeu, sehnali cyklostyl a tiskli jsme letáky.“

Normalizace a bytové přednášky

Jako jeden z prvních byl z Rovnosti vyhozen. Díky známým však našel místo v Knize. Z komunistické strany ho vyloučili. „Předvolali si mě na revizní komisi ÚV KSČ. Vyloučili mě, protože jsem podmiňoval plnění usnesení vlastním rozumem,“ směje se Jiří Šigut. Musel odejít i z ÚV ČSTV.

Na podzim 1968 byli propuštěni oba manželé. Marie pracovala v archivu brněnské redakce Československé televize. Společně začali organizovat bytové přednášky.

„Dali jsme dohromady takovou skupinu, kde byl Václav Grulich, jezdil sem přednášet Zdeněk Jičínský z Prahy, František Řehounek, který dělal ředitele uranových dolů a byl vyhozen, protože je údajně chtěl vyhodit do povětří. To nám nahrazovalo dřívější aktivitu,“ říká Jiří Šigut.

Oba se stali členy brněnského spolku Vesna. Marie byla po sametové revoluci jeho starostkou. Jejich velkou vášní jsou knihy. Manželství jim vydrželo více než sedmdesát let – založené na toleranci a vzájemném pochopení.