Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Severin (* 1941)

• narozen 18. listopadu 1941 ve Zlíně

• dětství prožil v Kudlovicích, odkud pocházela jeho matka Růžena Tomaštíková

• otec Gustav Severin pracoval u firmy Baťa, později na krajském úřadě jako vedoucí sociálního odboru

• vyrůstal u babičky na rodinném statku s hospodou č. p. 1 v Kudlovicích, který byl po roce 1948 znárodněn

• vystudoval Pedagogický institut v Gottwaldově a Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci

• po roce 1968 musel kvůli nesouhlasu s okupací (vydával i noviny Naše Slovácko kritizující srpnové události) opustit školství; později učil na zvláštní škole v Uherském Hradišti

• s manželkou Svatavou vychoval tři děti – Davida, Beatu a Jakuba

• aktivně se zapojil do listopadových událostí roku 1989 a spoluzakládal Občanské fórum v Gottwaldově

• od roku 1993 byl ředitelem Základní umělecké školy a Malé scény ve Zlíně

• v letech 2000–2004 působil jako radní pro kulturu a památkovou péči Zlínského kraje

• roku 2003 spoluzaložil soukromou uměleckou školu Morava

• nositel ocenění Pro Amicis Musae (2011), Gloria musaealis (2011) a Ceny Miroslava Ivanova (2012) za přínos kultuře a literatuře faktu

Jiří Severin vyrůstal v malé slovácké vesničce Kudlovice, kde jeho prarodiče vlastnili největší statek ve vsi, s č. p. 1. Statek tvořil kulisy jeho dětství – pro malého chlapce skýtal desítky místností plných dobrodružství. V objektu se nacházel dokonce i divadelní sál a výčep. U babičky pobýval častěji než doma. Z oken přilehlé hospodářské budovy s dědečkem během války pozoroval bombardování Zlína a Halenkovic. Později bezmocně přihlížel, když místní lidé, kterým dědeček dříve dával práci, za asistence policie odváděli rodině koně na jatka...

Před příchodem fronty jsme se utíkali schovat ke známým

Jiří Severin se narodil 18. listopadu 1941 – v Evropě tehdy zuřila druhá světová válka. Jeho vzpomínky sahají až do roku 1944, kdy bylo spojeneckými letadly bombardováno, mimo jiné, i město Zlín. Dědeček František Tomaštík tehdy vysadil vnuka Jiřího do okna sýpky, patřící k jejich statku, a společně pozorovali, jak v dálce stoupá k nebi kouř. Při bombardování Mostu zahynul babiččin bratranec Vlastimil Chalupa. Na jaře 1945 pak Jiří s maminkou utíkal před blížící se frontou přes pole do přilehlé osady Paňhaj, kde chtěli u známých přečkat do osvobození. Ačkoliv mu byly pouhé čtyři roky, vzpomíná si, že po nich stříleli. O mnoho let později se dozvěděl, že to byli čeští lidé, za nimi se totiž nacházeli ustupující Němci. Pamatuje si i příchod vojáků rumunské armády, kteří jejich vesnici osvobodili.

V dětství jej zásadně formovali prarodiče. Dědečka Františka Tomaštíka si pamatuje jako čestného a laskavého člověka. Z Kudlovic odešel jako mladý chlapec kolem roku 1900 po hádce s otcem, tehdejším starostou obce. „Pradědeček byl velký prevít, ovládal dědinu s židem Weissem, dědečkovi se to nelíbilo a zmizel. Šel v podstatě pěšky, na vexlu byl ve Vídni, tam se doučil německy, pak šel do Španělska, kde se naučil dokonale španělsky, byl tam asi dva roky. Z Portugalska odjel do Brazílie, do Ria de Janeira a nakonec skončil na dlouho v Argentině. Při tom pochodu světem získal i vědomosti.“ 

V Argentině dědeček, původně vyučený v továrně bratří Paříků, opravoval s kamarádem auta. Do Kudlovic se vrátil po první světové válce. V obci ale příliš oblíben nebyl – lidé mu záviděli jeho bohatství. Měl největší statek, mluvil šesti jazyky. To, že se k nim lidé chovají s odstupem, cítil jako malý i Jiří, důvodům však tehdy nerozuměl. „Až když jsem byl větší, mi doma vysvětlili, že dědeček byl úspěšný – a úspěchy se neodpouští.“ Byl to právě dědeček, kdo mu po roce 1948 překládal zprávy ze zahraničních stanic. Díky tomu měl Jiří už odmala přístup k jiným, objektivnějším zdrojům informací, ačkoliv vyrůstal za komunistické totality.

Dědeček přišel po roce 1948 o vše, otec vstoupil do KSČ

S babičkou chodíval pravidelně do kostela. V Kudlovicích žádný nebyl, a tak Jiří Severin uvádí, že docházeli do Spytihněvi (do roku 1928 Spytinova – tento název se mezi místními dále používal). Rodiče, Gustav a Růžena, roz. Tomaštíková, postavili v Kudlovicích domek s č. p. 234. Otec po roce 1948 vstoupil do KSČ, což mu dědeček z matčiny strany nikdy neodpustil – určitou dobu s ním dokonce nechtěl hrát ani karty. Otec tak učinil převážně z kariérních důvodů: chtěl pracovat ve vedoucí pozici, což se mu záhy splnilo. Stal se vedoucím sociálního odboru krajského úřadu v Gottwaldově. Absolvent Baťovy školy práce byl nejprve zaměstnán v Baťově továrně ve Zlíně jako vedoucí skladu. Po válce dal výpověď kvůli konfliktu s Janem Baťou. Doufal, že se uživí výrobou bičů a chomoutů, protože jeho otec měl vlastní dílnu. Přicházela však doba traktorů. Později pracoval v babické Biochemě (později Fruta), než se dostal do funkce na krajském úřadu v Gottwaldově. Kudlovice neměl rád, jeho celoživotním snem bylo odstěhovat se do Gottwaldova, kde prožil mladá léta. To ale maminka odmítala. Pracovala převážně v Kudlovicích jako vedoucí obchodu s potravinami a měla zde veškeré své blízké příbuzné. Stěhování bylo častým předmětem hádek mezi manžely, krizi však ustáli a z Kudlovic neodešli. Nějakou dobu oba pracovali v Uherském Hradišti.

Po roce 1948, kdy se k moci dostali komunisté, se věci změnily. „Pamatuju si ještě, že byly hraničníky, které oddělovaly jedno pole od druhého, a oni s nimi začali manipulovat. Vyndali je a dali jinam, aby to mohli dát do JZD. Dědečkovi tím sebrali jednu třetinu,“ vzpomíná. Františku Tomaštíkovi byla znárodněna živnost a zabrána část statku. Koně jim místní funkcionáři za dohledu policejních příslušníků, kteří obklíčili dům, jednoho dne odvedli na jatka. „Dědeček měl v obci výsadní postavení – než se toho chopili komunisti, než nám sebrali koně na klobásy. Přišel vedoucí představitel obce Malach a říkal: ‚Strýčku, my za to nemůžeme, to okres!‘ Ale tam byl další Kudlovják, který to zařídil…“ Jiřímu bylo tehdy asi jedenáct let, tato scéna však v paměti nikdy nevybledla.

O prázdný pozemek už v restituci nežádali

Dědeček směl dál pracovat ve výčepu znárodněné hospody, a dokonce zde mohli i bydlet – s tím, že platili vcelku milosrdně vyměřený nájem. Ten pak babička zvládala platit i po dědečkově smrti a mohla zde tak dožít. Teta musela jít pracovat do JZD, výdělky byly mizivé a musela živit početnou rodinu. Koupili menší dům v Napajedlích, kam se chtěli přestěhovat, ale soudruzi jim bránili. Jiřímu Severinovi se dochovala korespondence dědečka s úřady, v níž si stěžuje na jejich nezákonné jednání v této věci. Většina statku byla zabrána; prostory dostali na několik let k užívání členové SSM. Ti je však opustili v tristním stavu – statek nikdo neopravoval ani se o něj nestaral.

Babičce byl vyměřen malý důchod, ze kterého neměla šanci opravy provádět. Společně s tetou statek nakonec pod nátlakem nevýhodně prodaly; později byl srovnán se zemí. O pozemek, na němž stával, už rodina po revoluci v roce 1989 nežádala. Místo, kde Jiří Severin trávil dětství, tak zcela zmizelo. Na období kolektivizace v Kudlovicích vzpomínala pro Paměť národa také Marie Janošková, roz. Čevelová.

S kamarády chtěli emigrovat do Rakouska

Do páté třídy Jiří navštěvoval národní školu v Kudlovicích. Byl živé dítě, které nechybělo u žádné lumpárny. Když ve čtvrté třídě obdržel na vysvědčení dvojku z chování – a dokonce mu byla navrhována trojka – otec usoudil, že bude lepší, když přejde na školu do Uherského Hradiště. Oba rodiče zde tehdy pracovali, a tak začal od páté třídy docházet právě sem. Přespával u tety v Hradišti a domů jezdíval spíše na víkendy, které trávil hlavně u babičky.

Později vystudoval jedenáctiletku v Uherském Hradišti. Navzdory menším potížím kvůli dědečkově minulosti byl nakonec přijat na Pedagogický institut v Gottwaldově, kde absolvoval dvouleté studium učitelství pro národní školy – obory čeština, dějepis a výtvarná výchova. Po jeho ukončení si ještě doplnil vzdělání dalším studiem na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, aby mohl učit na středních školách. Na jedenáctiletce měl dva dobré kamarády – Rostislava Hájka a Ladislava Vaverku. Tvořili nerozlučnou partu. „Domluvili jsme se, že emigrujeme do Rakouska. První půjde Rosťa, ten studoval medicínu – že počkáme, až dostuduje, mělo to být asi už jen rok. Pak půjde Laďa, protože ten může jít do chemické laboratoře – oba jsou už bohužel mrtví – a třetí jsem měl jít já. Jenže oni to stihli, a když jsem měl jít já, zavřeli hranice, a to tak, že tam byly ty bariéry, ploty.“ 

Jiřího Severina poté předvolali k výslechu na StB v Gottwaldově. Měl, jako mnohokrát v životě, štěstí. Vedoucím oddělení byl vrstevník z Kudlovic, a tak výslech proběhl formálně – a poté už jej nechali na pokoji. O jejich plánech na útěk přitom věděli; zřejmě někde odposlouchávali jejich rozhovory. Jiří Severin vzpomíná, že o emigraci s přáteli mluvili v kvítkovické hospodě.

V noci mě budila maminka, nad námi přelétávala letadla

Život šel dál. Po studiích dostal umístěnku do Hluku, kde několik měsíců učil na základní škole. Jeho učitelské působení přerušil povolávací rozkaz. Na vojnu narukoval nejprve do Písku, kde strávil půl roku – zpočátku jako nabíječ v tanku, poté se mu podařilo přes kamaráda získat místo písaře v kanceláři. Následně se přihlásil k silniční četě do Bochova, bývalým PTP. V Bochově panoval volnější vojenský režim; kromě politicky nespolehlivých se zde potkal i se dvěma vrahy – a i s těmi dokázal vycházet. Postupně se stal staršinou roty.

Po návratu z vojny bylo jeho učitelské místo v Hluku obsazené, a tak byl přidělen do Vlčnova, kde následujících pět let působil na základní škole. Právě ve Vlčnově potkal svou budoucí manželku, Svatavu Štefkovou – grafičku, ilustrátorku a keramičku, absolventku UMPRUM v Uherském Hradišti. Vzali se roku 1967 a postupně se jim narodily tři děti – David, Beata a Jakub. Ve Vlčnově prožívali i uvolněnou atmosféru pražského jara, kdy z iniciativy Jiřího Severina vznikla v Uherském Hradišti skupina učitelů, kteří požadovali návrat pedagogů propuštěných pro svůj postoj k existenci Boha do školství. „To byl tenkrát velký prohřešek. Byl rok 1968, tak se to povedlo napravit – včetně finančních náhrad pro ně,“ vzpomíná.

Nesouhlas s bratrskou pomocí jim zkomplikoval život na dlouhá léta

Reformní snahy v KSČ vyústily v srpnu 1968 v příjezd vojsk Varšavské smlouvy, která měla potlačit domnělou kontrarevoluci. Už v noci z 20. na 21. srpna slyšeli obyvatelé Československa na obloze hukot přelétávajících letadel. V 1:55 z rozhlasu zazněla slova hlasatele Vladimíra Fišera: „Vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky překročila státní hranice...“ Jiří Severin byl v té době s manželkou na návštěvě u rodiny v Kudlovicích. V noci je vzbudila vyděšená maminka – nad nimi přelétávala letadla.

Následující den se vrátil do Vlčnova. Cestou míjeli tanky. V galerii v Uherském Hradišti se setkal se svými přáteli – Karlem Pavlištíkem a Jaroslavem Zapletalem. „Začali jsme vydávat noviny Naše Slovácko. Noviny jsem měl pod bundou a rozvážel je do fabrik,“ vzpomíná. Jednou mu vypadly na zem před sovětským vojákem, ten však naštěstí ničemu nerozuměl. Zapletal organizoval v galerii i protestní petici po upálení Jana Palacha, kterou Jiří Severin podepsal. Následovaly prověrky v zaměstnání. Když Jiří Severin odmítl prohlásit, že považuje srpnovou invazi v roce 1968 za bratrskou pomoc, napsali mu posudek. „Dokonce tam bylo napsané, že stále nechápu, proč k nám přišla sovětská vojska, a že komunistická strana nemůže čekat, až to pochopím.“ Poté nesměl učit a několik měsíců pracoval jako závozník. Naštěstí se za něj postavil ředitel školy Rozbořil z Otrokovic, který zaměstnal jeho ženu a Jiřímu Severinovi pomohl získat místo učitele na zvláštní škole v Uherském Hradišti. Se ženou se přestěhovali do Otrokovic. (Původně směl první rok učit jen v pohraničí – domluvil si místo v Dolní Lomné, ale otec nechtěl, aby šel tak daleko, a zřejmě oslovil své známé. Nakonec mohl nastoupit do Hradiště, kam dojížděl.)

Ani Jiřího přátelé neprošli sítem politických prověrek. Jaroslav Zapletal, který v roce 1968 působil jako inspektor kultury při Okresním národním výboru v Uherském Hradišti a poté krátce v galerii místního Slováckého muzea, skončil svou kariéru jako kopáč u národního podniku Silnice Brno. Nesměl pracovat na území okresu Uherské Hradiště. Karel Pavlištík, v té době zaměstnaný v Okresním muzeu jihovýchodní Moravy v Gottwaldově, skončil v JZD – nejprve jako dělník, posléze v úseku sociálních a kulturních služeb jako vedoucí valašského souboru Kašava. Do muzea se směl vrátit až v devadesátých letech.

Přihláška do strany ležela v šuplíku

„Objevila se paní ředitelka se zástupkyní – manželkou předsedy KSČ – a řekly, že si to obhájí, tak jsem pět roků učil na Komenského škole v Otrokovicích a potom jsem šel na zdejší lidovou školu umění. Na té lidové škole umění jsem dělal zástupce ředitele,“ vzpomíná. Působil zde pak až do revoluce v roce 1989. Měl štěstí na nadřízené, kteří nad ním drželi ochrannou ruku. Do funkce se dostal, protože u organizací do patnácti zaměstnanců nebylo třeba schválení okresního národního výboru. Protože nebyl ve straně, dohodl se s ředitelkou Komenského školy a její zástupkyní, že podepíše přihlášku do KSČ, která ovšem pouze ležela v šuplíku, kdyby bylo třeba jeho působení na škole obhájit. V té době dokonce dostal bláznivý nápad a s kamarády na svou osobu napsal anonym ve smyslu, že není dostatečně uvědomělý, aby mohl být do strany přijat. Naštěstí se to, opět díky ředitelce školy, obešlo bez následků.

V sedmdesátých letech se také seznámil s většinou postav zlínského disentu. Dobře se znal například s Bedřichem Koutným, později zaměstnal v otrokovické škole Jana Včelaře, další postavu spojenou se zlínským disentem, který hrál v kapele. Včelař, který měl tehdy pověst divoké máničky, u něj na škole zkoušel i s kapelou, se kterou hráli v druhé polovině osmdesátých let i při sešlostech Společnosti přátel USA (SPUSA). Jinde zázemí nenašli. Jiřímu Severinovi byl po emigraci jeho přátel z jedenáctiletky odebrán cestovní pas, později mu jej vrátili, ale cestovat stejně nesměl. Výjimkou byly výstavy jeho ženy Svatavy v Rakousku, které jí nakonec soudruzi povolili. Stáli o devízy, takže po dobu výstav směli se ženou do Rakouska několikrát volně vycestovat. Navštívil tak po letech kamaráda, Rostislava Hájka, který emigroval. Ve srovnání s šedí oprýskaných budov zanedbaného Československa si v Rakousku s manželkou připadali jako v pohádce.

Zakázané tiskoviny převezl přes hranice v tašce brambor

Další z přátel žijících v Rakousku, Milan Ráček, jim dal při odjezdu tašku se zakázanou literaturou, obsahovala například Listy. Literaturu takto provezl přes hranice několikrát. Vybavuje si příhodu, při které vezl tiskoviny v tašce sadbových brambor, které u nás tehdy nebyly k dostání. Druhá taška obsahovala pouze brambory. Tentokrát je pečlivě kontrolovali, zatímco prohledávali jeho auto, seděl na lavičce opodál. Na závěr se jej ptali, co má v taškách, které měl u sebe. Jednomu z celníků vnutil jako úplatek tašku brambor, ve které se tiskoviny nenacházely. Nechali je jet. „Tenkrát jsem netušil, že je to zakázané, nevím, zda bych byl tak odvážný,“ uvádí. Cest absolvoval několik, poté, co přivezené tiskopisy rozdal mezi přáteli, jej zřejmě někdo udal. Jedna z dalších cest totiž skončila důkladnou prohlídkou na hranicích, při které ho vysvlékli do naha. Poté už neriskoval; bylo zřejmé, že na něj někdo donášel.

V roce 1986 se s manželkou přestěhovali do Gottwaldova, další tři roky ještě dojížděl učit do Otrokovic. Roku 1989 se účastnil revolučních událostí v Gottwaldově; spolu s přáteli Karlem Pavlištíkem, Jaroslavem Zapletalem a dalšími se připojil ke vznikajícímu Občanskému fóru. Angažoval se pak ve školství a polistopadové výměně zdejších funkcionářů. Ve vzpomínkách na listopadová shromáždění na náměstí se mu vybavuje jako vůdčí postava hlavně studentský aktivista Jiří Devát, vzpomíná i na návštěvu Tomáše Bati v prosinci 1989.

Ve svobodě

V letech 2000-2004 byl radním pro resort kultury a památkové péče Zlínského kraje. V hradišťské Redutě a Slovácké búdě spolupracoval na tematických pořadech s lidovými muzikami (cyklus K pramenům). Ve Zlíně připravil scenáristicky několik pořadů z historie a vývoje lidové hudby a hudebně–výtvarných koláží (Hráli jsme jak andělé, Zlín – malučký Paříž, Od gajd až po muzikál), realizovaných v Městském divadle. Spolupracoval s Českým rozhlasem a  Českou televizí. Je spoluautorem Muzea lidových pálenic ve Vlčnově. S kamarádem založil roku 2003 soukromou Základní uměleckou školu Morava, kterou spoluvlastnil i v roce 2025, v době natáčení rozhovoru. Publikoval v Kulturních novinách, Lidových novinách, MF Dnes a ZVUKu. Stal se nositelem celostátní ceny za významné dílo literatury faktu 2012, ceny Pro Amicis Musae a ocenění ministra kultury. Je autorem knih Hráli jsme jak andělé (2007), Všeho do kvasu (2010) a Mudrování národu moravského (2018). V době rozhovoru, v létě 2025, se chystalo vydání jeho další knihy. V roce 2025 žil ve Zlíně.