Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Martin Semrád (* 1962)

• narozen 10. října 1962 v Rychnově nad Kněžnou

• později jeho rodina žila v Žamberku

• matka Věra byla dělnice, otec Rudolf voják

• po roce 1968 mu byl kvůli nesouhlasu s okupací zastaven postup

• chtěl studovat sochařství na uměleckoprůmyslové škole, ale rodiče rozhodli, že půjde na strojní průmyslovku

• už na střední škole se rozhodl, že chce studovat speciální pedagogiku a pomáhat lidem se zrakovým handicapem

• na pedagogickou fakultu v Praze ho přijali až na druhý pokus v roce 1984, po dvouleté vojenské službě

• na začátku roku 1985 se o něj kvůli udání Oto Klempíře, že kamarádům dává marihuanu, začala zajímat StB

• po prvním výslechu kývl StB na další schůzku

• nakonec spolupráci s StB odmítl

• udělal to s vědomím, že ho kvůli tomu vyhodí z pedagogické fakulty – na podzim 1985 byl opravdu ze studia vyloučen

• spolužáci sepsali na jeho podporu petici, fakulta se jí ale nezabývala

• do roku 1993 pak pracoval v Ústavu termodynamiky Akademie věd, využil zde strojní průmyslovku

• v roce 1987 se oženil se spolužačkou Danou, která pracovala ve škole pro sluchově postižené v pražské Ječné ulici

• manželce pomáhal v restitucích získat statek v Hodově a činžák v Holešovicích, kde vznikl hotel – ten deset let vedl

• s manželkou se rozvedl, dnes bydlí spolu s matkou, bratrem a synem v několika domech usedlosti v Hodově

• pracuje jako prodavač v Bauhausu

Martina Semráda v roce 1985 vyhodili na popud StB z pedagogické fakulty. Zavinilo to udání současného ministra kultury Oto Klempíře. Ten estébákům jako tajný spolupracovník Olda řekl, že Semrád pěstuje marihuanu a rozdává ji kamarádům. Estébáci mu dali na výběr – buď s nimi začne také spolupracovat nebo poletí ze školy. Martin Semrád spolupráci odmítl a přišel o svůj sen stát se speciálním pedagogem. „Poznamenalo mě to na celý život,“ říká. „Přestal jsem věřit lidem.“

Dnes Martin Semrád pracuje jako prodavač v Bauhausu. Až do chvíle, kdy ho kontaktovala Paměť národa spolu s Reportéry ČT, neměl tušení, kdo jeho vyhazov ze školy způsobil. Podezíral jednoho ze svých spolužáků. „Myslím, že by neměl být ministrem demokratické země,“ říká o Oto Klempířovi. „Ten člověk pořád lže, celý život, lže sám sobě i lidem.“

“Martina Semráda kvůli Vašemu udání vyhodili z pedagogické fakulty. Omluvíte se mu?“ položila Paměť národa Oto Klempířovi otázku SMS zprávou, protože na žádost o schůzku nebo aspoň rozhovor po telefonu nereagoval. Odpověděl stručně: “Chtěl bych být perfektní, ale nejsem. A tak to i berte.” 

Patřil jsem mezi nejlepší studenty

Martin Semrád se narodil 10. října 1962 v Rychnově nad Kněžnou, později jeho rodina žila v Žamberku. Matka Věra byla dělnice, otec Rudolf byl voják z povolání. Pamětník vypráví, že spolu se dvěma staršími bratry Petrem a Milanem měli s otcem neustálé konflikty kvůli politice. „My jsme komunisty moc nemuseli a otec musel držet lajnu,“ říká. Neshody vznikaly třeba kolem toho, že se nesmí nikam cestovat nebo kolem rockové hudby, kterou synové poslouchali. „Rolling Stones, Pink Floyd nebo T. Rex nebyli otci po chuti,“ říká Martin Semrád. „Ale k ničemu nás nenutil, spíš na nás neměl čas.“

Každopádně pamětníkův otec „lajnu“ tak úplně nedržel. „Po roce 1968 mu byl zastavený postup, dělal v kasárnách správce budov,“ říká pamětník. „Nepodporoval vstup okupačních vojsk.“ Podrobnosti o tom ani o předchozím otcově vojenském životě ale nezná. „Byli jsme proti režimu,“ říká o sobě a bratrech. „Jeho kariéra nás nezajímala, nebavili jsme se o tom.“ Otcovu loajalitu ke komunistickému režimu to ale nezměnilo: „Asi chtěl být ve stínu, mít klid.“

Martin Semrád chtěl jít na střední uměleckoprůmyslovou školu a stát se sochařem. Ale otec a ředitel základní školy za něj rozhodli jinak. „Jednou spolu jeli autobusem a dohodli se, že bych měl jít na strojní průmyslovku v Rychnově nad Kněžnou,“ vypráví. „To byl pro mě trest, naprosto mě to nebavilo. Byla to doba, kdy mezi rodiči a dětmi nebylo moc komunikace, alespoň u nás doma ne.“

Během střední školy se Martin Semrád rozhodl, že bude studovat speciální pedagogiku. „Zajímala mě pomoc lidem s nějakými hendikepy. Váhal jsem mezi hluchými a slepými,“ vypráví. Motivoval ho k tomu mimo jiné jeho slepý kamarád, kterého vozil ze Žamberka do Prahy, kde dělal zvukového technika v Českém rozhlase. Hluchým dětem později pomáhala jeho manželka Dana, která fakultu dostudovala a stala se vychovatelkou ve škole pro sluchově postižené v pražské Ječné ulici. „Děti jsme si brali na víkend domů, když si pro ně rodiče nepřijeli,“ vzpomíná Martin Semrád. 

Nejdříve se hlásil na fakultu do Olomouce, neuspěl a v roce 1982 musel nastoupit na dvouletou vojenskou službu. Vojnu si odkroutil doma v Žamberku, kde byl útvar dělostřelecký a raketových vojsk. „Bylo nás tam hodně z blízkého okolí, kvůli případné mobilizaci, abychom to měli blízko,“ vysvětluje. „Znali jsme se už z civilu, vojna byla docela super.“

Napodruhé, tentokrát na pedagogickou fakultu do Prahy, ho už v roce 1984 vzali. „Než mě vyhodili, patřil jsem mezi nejlepší studenty, se zájmem o věc,“ říká. Důkazem toho byla podle něj i petice, která vznikla na jeho podporu. „Studenti chtěli, aby mě vzali zpět,“ říká. „Petici podepsali i někteří profesoři.“ Jeho přijetí zpět na školu ale nedosáhli.

Marihuana byla jen záminka

„Bylo to, jako když vám do pokoje vlítne gestapo,“ vzpomíná Martin Semrád na první setkání s estébáky 14. února 1985. Když čtveřice příslušníků StB rozrazila dveře pokoje na vysokoškolské koleji v Brandýse nad Labem a rozsvítila, byla podle pamětníka tak jedna hodina v noci. „Lomcují s vámi, vytáhnou vás v trenýrkách z postele, začnou vám přehrabovat skříň,“ pokračuje ve vyprávění. „Vůbec jsem nechápal, co se děje.“ Po chvíli mu došlo, že cílem šťáry je najít u něj marihuanu. „Nenašli nic, neuměli hledat,“ říká s úsměvem. „Kdyby uměli, našli by zhruba dvě cigára.“ 

Když ho pak estébáci v noci odvezli k výslechu do kanceláře v Bartolomějské ulici, ukázalo se, že „tráva“ pro ně není až tak podstatná. „První, na co se ptali, byla sice marihuana,“ vrací se Martin Semrád k zážitku na koleji. „Ale u výslechu v Bartolomějské jsem zjistil, že je víc zajímá, s kým se stýkám, co čtu, kam chodím, na jaké koncerty, povolené, nepovolené. Marihuana byla jen záminka, využijí ji a pak vás zkouší masírovat, aby se dostali k něčemu dalšímu.“ 

Když StB zakládala zhruba měsíc před šťárou na koleji Martinu Semerádovi svazek prověřované osoby s krycím jménem Pedagog, zařadila ho do skupiny „volná mládež“. Estébáci tehdy v celostátních operacích Kapela cílili na rockové kapely, v operaci Odpad pro změnu na punkové skupiny či skupiny nové vlny. Jejich cílem bylo je kontrolovat, postupně rozložit a utlumit jejich činnost. 

Právě na nežádoucí kapely z tohoto soudku – Nahoru po schodišti dolů band či Babalet – Martin Semrád se svými kamarády často chodil. „Byli jsme taková partička, nejspíš bych řekl hippies pozdních 80. let,“ říká jeden z jeho tehdejších kamarádů, v současné době předseda České asociace pro psychoterapii Jiří Drahota. „Martin byl starší než my, byli jsme telata, on už byl muž. Byl to dobrý chlapík a kamarád, měl jsem ho rád.“

Vždycky řeknete něco, co uškodí

Na konci zmíněného výslechu 14. února 1985 estébáci Martinu Semrádovi nabídli možnost spolupráce. „Jmenovaný s nabídkou souhlasil,“ čteme v jeho svazku Pedagog. Bylo domluveno, že se s estébáky sejde za týden ve vestibulu metra Můstek. S operativním pracovníkem Zdeňkem Málkem pak odešel do restaurace Savarin a tady si domluvili další setkání na začátek března. 

Schůzka začátkem března, tentokrát ve vinárně Růže, opravdu proběhla. Ale jinak, než si StB představovala. „Jmenovaný uvedl, že si rozmyslel své rozhodnutí o spolupráci,“ stojí ve svazku Pedagog. „Zdůvodnil to tím, že se s tím nemůže psychicky vyrovnat a že by se lidem nemohl podívat do očí. Uvedl, že si je vědom postihu za svou trestnou činnost.“

Martin Semrád popisuje, co mu od výslechu do chvíle, než spolupráci odmítl, běželo hlavou. „Člověk byl vystrašený a nevěděl jsem, co po mně chtějí,“ říká. „Celou věc s nimi jsem oddaloval, myslel jsem, že je člověk nějak setřese, že na něj zapomenou, což je asi naivní.“ Když odmítl stát se agentem, věděl, že mu to jen tak neprojde. „Řekli mi, že když budu spolupracovat, tak dostuduji, když nebudu, tak nedostuduji,“ říká. „V tu chvíli se vám všechno zlomí. Uvažujete o tom, že budete muset začít úplně jiný život. Je to těžké. Mně se třeba stalo to, že jsem naprosto propadl skepsi v lidi, nedůvěře. To vás poznamená na celý život.“

K jeho rozhodnutí přispěl i otec. „Řekl jsem mu, že dostuduji, když jim podepíši spolupráci,“ vypráví. „A tatínek mi řekl, ať to v žádném případě nedělám. Dál jsme se o tom nebavili. Stačila mi tahle jediná věta. Utvrdila mě, že to opravdu udělat nemůžu.“ 

Někteří lidé, kteří na spolupráci s StB pod tlakem přistoupili, ujišťovali sami sebe, že nic důležitého neřeknou, nikomu neublíží. Martin Semrád ale o tom, že by s StB začal tuhle hru, neuvažoval. „Kdo tohle říká, tak si to opravdu jenom namlouvá,“ míní. „Ale vždycky řekne něco, co někomu uškodí, byť třeba nechtěně. Oni to z vás nějak dostanou.“

Svazek Pedagog končí ve chvíli, kdy děkan pedagogické fakulty estébákům v listopadu 1985 oznamuje, že s Martinem Semrádem proběhne kárné řízení s cílem vyloučit ho ze studia. Následně vznikla už zmíněná studentská petice, která požadovala, aby byl do školy znovu přijat.

Petici sepsal Jan Souček, spolužák a kamarád Martina Semráda. Dnes pracuje jako školní psycholog v Jaroměři, byl také pražským zastupitelem či mluvčím Občanské demokratické aliance (ODA). „Psal jsem ji doma na psacím stroji, vedle mě stála matka a dvě moje sestry, varovaly mě, abych to nedělal. Prý se nemám stavět za někoho, kdo u sebe přechovával drogy,“ vypráví Jan Souček. Podobná debata jako doma proběhla i ve škole, nakonec ale převážil názor, že marihuana byla jen záminkou a Martin Semrád byl ve skutečnosti vyloučen za to, že odmítl spolupracovat s StB.

Prostředí, ve kterém se pohyboval, bylo pro estébáky zajímavé. „Martin Semrád spolupracoval s lidmi z koleje Větrník, kde byl hudební a divadelní klub,“ říká Jan Souček. On byl pro změnu spojený s pražskou Hanspaulkou a tamním hostincem Na Pískách, kterému se přezdívalo Houtyš a který byl kulturním centrem hudební a literární společnosti.

Petici podepsalo asi deset nebo patnáct lidí a reakce na ni byla nulová. „Nikdo z vedení fakulty se nám neozval a my jsme za tím nijak důsledně nešli, vyšumělo to,“ vzpomíná Jan Souček. Neozvala se jim ani StB, jak se někteří spolužáci obávali.

Semínka v krmivu pro papoušky

Martin Semrád si až do setkání s redaktory Paměti národa a Reportérů ČT myslel, že jeho problémy způsobil spolužák Jakub Košík. „Celou dobu jsem se domníval, že to je jeho dílo,“ říká. Nikdy ho ale nenapadlo, aby se ho na to přímo zeptal.

Fakt, že ve skutečnosti k němu estébáky přivedl Oto Klempíř, byl pro něj naprostou novinkou. V první chvíli si ani nedokázal vybavit, že by současného ministra kultury v osmdesátých letech potkal. Vzpomněl si, až když viděl jeho fotku z té doby. „Znal jsem ho přes Jakuba Košíka, byl to jeho kamarád. Až doteď mě vůbec nenapadlo, že ministr kultury a ten Kubův kamarád je stejný člověk,“ říká. „Párkrát jsem ho potkal s Kubou na nějakém koncertu, možná jsme spolu vypili nějaké pivo. Byla to pro mě naprosto bezvýznamná osoba.“

Oto Klempíř donášel hlavně na svého kamaráda Jakuba Košíka, u kterého nějaký čas i bydlel. V Košíkově svazku prověřované osoby s krycím jménem Koš najdeme celkem dvanáct Klempířových udání. V nich se mluví, zpočátku jenom anonymně, i o Martinu Semrádovi. Jakmile se Oto Klempíř dozvěděl jeho jméno, hned ho estébákům řekl. 

První zmínku najdeme v záznamu ze schůzky Oto Klempíře (tajného spolupracovníka s krycím jménem Olda) s estébáky na konci listopadu 1984. „Pramen na schůzce hovořil k osobě Jakuba Košíka, který opětovně zorganizoval marihuanový víkend na chatě Ivany Skálové,“ čteme. „Košík se nechal slyšet, že trávu má od kamaráda z fakulty.“ 

„Marihuanu měl pravděpodobně ode mě,“ souhlasí Martin Semrád. Vypráví, že „pár kytek“ pěstovali s kamarády ve vesničce Žampach kousek od Žamberka, kam jezdili za dalším kamarádem, malířem, který tam měl v malé chaloupce ateliér. Právě na jeho zahradě měli několik rostlin. „Tenkrát se to nepěstovalo ve velkém a ani se s tím nekšeftovalo,“ vypráví pamětník. „Člověk šel na zábavu, za dvě piva vám dal někdo jointa a ve čtyřech lidech jste si ho vykouřili.“

V prosinci zmiňuje Oto Klempíř (Olda) Martina Semráda – stále anonymně, protože nezná jeho jméno – hned dvakrát. Jednou udal: „Košík dostal další zásilku marihuany, kterou přivezl z koleje pedagogické fakulty v Brandýse nad Labem.“ Podruhé byl Olda už konkrétnější, estébákům poreferoval: „Košíkovi přivezl marihuanu pro jeho osobní potřebu známý ze Žamberka.“ 

V polovině ledna už Olda věděl: „Hlavním dodavatelem marihuany pro Jakuba Košíka je Martin Semrád. Bydlí v Žamberku a chodí s Košíkem na pedagogickou fakultu.“ A v únoru se Oto Klempíř estébákům pochlubil, že s Martinem Semrádem hovořil a dozvěděl se od něj, kde bere semínka marihuany. „Semrád uvedl, že jedním ze způsobů, kterým se dá získat semeno marihuany je jeho výběr z krmné směsi pro exotické ptactvo,“ zaznamenala StB zjištění Oto Klempíře. „Jedná se zejména o krmnou směs dováženou z NSR a běžně dostupnou v čs. obchodní síti.“ Estébáci se také zmiňují, že musí informovat „orgány zabývající se dovozem konkrétní krmné směsi“, aby tomu učinily přítrž.

„No vidíte to, jak jsem hloupě naletěl a prozradil kanály,“ směje se dnes Martin Semrád této citaci ze svého svazku Pedagog. „Ale bylo to tak, občas nějací známí přivezli semeno z Holandska. Ale nejčastěji se opravdu získávalo z krmné směsi pro ptáčky. To soudruzi nepodchytili.“

Zavřel jsem se do sebe

Estébáci si k oběma spolužákům, Jakubu Košíkovi a Martinu Semrádovi, poznamenali: „Košík od závadové činnosti ustoupil,“ zatímco: „Semrád vystupoval vůči orgánům MV arogantním způsobem, zcela otevřeně vystupoval proti současné politice v ČSSR, odmítl s orgány MV spolupracovat a jak sám uvedl, nehodlá s požíváním marihuany v budoucnosti přestat.“ 

Jednoduše, zatímco Jakub Košík začal estébákům také donášet (i když se nestal tajným spolupracovníkem), Martin Semrád jakoukoliv spolupráci odmítl. A zatímco Jakub Košík mohl fakultu dostudovat, byl vyloučen jen podmíněně, Martin Semrád byl opravdu vyloučen a musel z fakulty odejít.

„Děkan si mě zavolal do kanceláře a oznámil mi, že mě má v úmyslu – na popud od policie – vyloučit ze školy,“ vzpomíná na svůj konec na pedagogické fakultě Martin Semrád. Schůzka trvala jen pár minut a děkan při ní studentovi mimo jiné vyčetl, že při přijímacím řízení zatajil, že byl trestán. „Dostal jsem podmínku za pohlavní zneužívání mladistvé osoby,“ říká Martin Semrád. „Byl to příběh mé lásky na průmyslovce, když jsme spolu začali chodit, nebylo jí ještě patnáct let. Byli jsme spolu ještě, když jsem byl na vojně, celkem asi tři roky. Jeden profesor ze střední školy náš vztah ale nahlásil policii.“

Děkanovi prý řekl, že neměl povinnost hlásit už smazaný trest a použít ho proti němu, že je protiprávní. „Odpověděl, že jestli chci, mohu se s fakultou soudit,“ vzpomíná Martin Semrád. „Ale že mě na základě porušení socialistické morálky stejně vyloučí.“

Ke spolupráci StB Martina Semráda sice nezískala, v jednom ale přece jen dosáhla svého – zbavila se jednoho aktivního člověka. „Zavřel jsem se do sebe a zůstalo to tak až doteď,“ říká Martin Semrád. „Býval jsem aktivní, bavilo mě být mezi lidmi. S kamarády jsme pořádali soukromé výstavy lidí, co si doma malovali do šuplíku, krajinky, science fiction obrazy. Jednu krásnou instalaci jsme udělali na Žampachu, kde je zřícenina hradu, obrazy visely po stromech, po zřícenině, byly to takové happeningy. Pak už jsem nic takového dělat nechtěl.“

Takoví lidé by neměli být ministry

Po vyhození ze školy využil Martin Semrád své maturity na strojní průmyslové škole, nastoupil do Ústavu termodynamiky Akademie věd. „Dělal se tam základní výzkum, byl jsem v oddělení vysoce ohřátých plynů, to je plazma, konstruoval jsem generátory,“ vypráví. „Místo mi našla mi maminka, měli inzerát, že shání technického pracovníka do výzkumu.“

Na dobu v akademii vzpomíná rád. „Dělali tam lidé, kteří nebyli s režimem zajedno,“ vzpomíná. „U nás na oddělení byl mladý komunista, toho vedoucí spíš odsouval, já jsem měl větší plat než on.“ Vzpomíná také na staré kolegy. „Byli to fantastičtí lidé, uměli latinsky, řecky a přitom to byli matematici nebo fyzici.“

Rok 1989 uvítal, s manželkou Danou (spolužačkou z pedagogické fakulty, kterou si vzal v roce 1987) chodili na všechny demonstrace. V Občanském fóru nebyl, říká, že se nechtěl angažovat i kvůli tomu, co předtím zažil. 

Z Akademie věd odešel v roce 1993 a začal se věnovat majetku, který jeho manželka, za svobodna Boháčová, restituovala. Například činžáku v pražských Holešovicích nebo statku v Hodově, součásti Úval u Prahy. Nejdřív obíhal archivy a sháněl potřebné dokumenty, pak manželé předělávali zpustlý činžák na hotel, který Martin Semrád deset let vedl, a domy v Hodově upravovali k bydlení. Dnes tam žije nejen pamětník, ale také jeho matka, jeden z jeho bratrů a syn Matyáš, který je advokátem. Dcera Denisa si bude opravovat další z domů usedlosti. Manželka Dana se po pětadvaceti letech s Martinem Semrádem rozvedla, žije v Praze. 

Dnes Martin Semrád pracuje jako prodavač v Bauhausu a říká, že o událostech roku 1985 od té doby s nikým nemluvil. „Dokud jste se mě na to nezeptali, s nikým jsem to neřešil,“ popisuje. „Zůstalo to celých těch víc než čtyřicet let uzavřené ve mně.“

Když dnes už ví, že jeho problémy způsobil Oto Klempíř, chtěl by mu něco říct? „Ani ne tak jemu, ale všem – že takoví lidé by se neměli stát ministry vlády,“ říká. „Nevím nic o jeho erudici pro to být ministrem, ale jestliže má za sebou tyhle věci… Já bych to nedokázal, mít nějakou spojitost s bývalou StB a jít do vlády demokratické země. To nejde, to by nemělo jít.“ A měl by se mu Oto Klempíř omluvit? „Nemusí, o to nestojím,“ uvažuje. „Jedna moudrá žena, psycholožka, kdysi řekla, že některé věci se nemají odpouštět. Jinak odpouštět se má, ale tyhle věci z té doby patří k těm, které by se odpouštět neměly.“