Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Alena Sellnerová (* 1952)

• narodila se 10. ledna 1952 v Plané u Mariánských Lázní do nábožensky založené rodiny

• rodiče byli reemigranti, do Československa se vrátili z Volyně a Zelowa

• rodina měla malé hospodářství, o které při kolektivizaci zemědělství v roce 1960 přišla

• absolvovala tříletou Střední všeobecně vzdělávací školu ve Stříbře

• vystudovala Lékařskou fakultu na Univerzitě Karlově se specializací na interní lékařství

• s manželem se brali v roce 1977, vychovali dceru a syna

• v roce 1977 nastoupila na interní oddělení nemocnice v Děčíně

• její další specializací je alergologie, stále pracuje ve vlastní ordinaci

• v roce 2025 žila pamětnice v Děčíně

Alena Sellnerová je interní lékařkou. Vzpomíná na socialistické zdravotnictví jako na dobu, kdy se musela spokojit jen s omezenými možnostmi léčby. I ta ale byla přednostně pro pacienty se stranickou průkazkou. Byla to doba, kdy vládla celospolečenská beznaděj a ta se přenášela i do zdravotnictví. „Hráli jsme s pacienty hru na zdraví. Diagnóza byla tajemstvím. Věděla jsem, že mají rakovinu, ale nesměla jsem jim to říct. A oni zase předstírali, že jim nic není,“ vzpomíná pamětnice. Byla to zvláštní hra – tichá dohoda v režimu, kde pravda mohla ublížit víc než nemoc. Přes to všechno se snažila se svými kolegy léčit, jak nejlépe to šlo. I v nemocnici se ale našli lékaři, pro které byla stranická příslušnost víc, než cokoliv jiného. Víc, než lidský život. Pamětnice se tak stýkala jen s malou, bezpečnou skupinkou přátel a navštěvovala večery na faře, kde se dalo svobodně mluvit. „Později jsme se dozvěděli, že státní policie měla seznam lidí, kteří se jich účastnili. Donášel jim školník z protilehlé budovy základní školy,“ vzpomíná.

Narodila se 10. ledna 1952 v Plané u Mariánských Lázní do věřící rodiny se čtyřmi dětmi a doma se, jak sama říká, rozhodně žádné hry nehrály. „Maminka měla rychlou rozhodovací schopnost. Zatímco tatínek nás rozmazloval, byl to milý a pohledný muž, maminka byla rázná. Pro pohlavek nešla daleko. Ono to taky se čtyřmi dětmi jinak nešlo. Každý den jsme měli za sklem od příborníku zastrčený rozkaz dne, seznam činností, které musíme udělat. Například nacpávání kamen, takzvaných piliňáků, byla naše práce,“ vypráví.

Rodina Pospíšilových bydlela v Černošíně, měli malé hospodářství, které koupili po odsunutých Němcích, půdu a zemědělské stroje. Nebylo nijak velké, ale na slušnou obživu to stačilo. „To se ale změnilo v roce 1960, kdy nás kolektivizace zemědělství téměř o všechnu půdu, stroje i dobytek připravila. Bylo smutné dívat se, jak jdou naši koně ze stájí ve státním statku kolem našeho domu na pole,“ povzdechne si při vzpomínce, jak se koně vzpínali a chtěli jít na jejich statek. Než je režim o hospodářství připravil, byla maminka ženou v domácnosti, pracovala na poli a pevnou rukou vládla rodině. Aby ne, měla s takovou prací dlouholeté zkušenosti. „Rodina maminky i tatínka byli reemigranti. Do Československa přišli po druhé světové válce,“ začíná vyprávět o svých kořenech pamětnice. 

Babička šla třikrát do první třídy, pokaždé na ni mluvili jiným jazykem

Maminčina rodina emigrovala v 60. letech 19. století na Ukrajinu za carským příslibem půdy. „Život tam nebyl jednoduchý, začínali od nuly. Území navíc každou chvíli patřilo někomu jinému. Maminka vyprávěla mým dětem, že šla třikrát do první třídy a pokaždé na ni učitelé mluvili jiným jazykem. Přes to všechno tam prožili pěkné roky, měli farmu s obilím a dobytek. Poměry se ale začaly rychle zhoršovat během druhé světové války,“ vysvětluje pamětnice. Přes vesnici Buderaž v kraji Rovno na ukrajinské Volyni přecházely různé armády. „Maminka občas vzpomínala, že nezáleželo na tom, jací to byli vojáci. Všichni se chovali stejně. Rabovali zásoby a zapalovali domy. Nikdo se necítil v bezpečí, a tak se spousta krajanů rozhodla, že se vrátí do své původní vlasti, do Československa.“

Otcova rodina se řadila mezi takzvané pobělohorské exulanty. Zakotvila ve vesnici Ignacow nedaleko polského Zelowa. Osadu v Zelowě založili čeští emigranti, kteří z domova odešli kvůli svému náboženskému přesvědčení. „Tatínek pocházel z chudých poměrů, byl z devíti dětí. Kromě skromného hospodářství se jeho rodina živila tkalcovstvím,“ upřesňuje pamětnice. Češi žili kolem Zelowa po celou dobu v určité izolaci nejen náboženské, ale i národnostní. To se projevilo i v roce 1945, kdy je krátce po osvobození polské úřady násilně nutily k reemigraci zpátky do Čech. Tehdy ze Zelowa a okolí odešlo na tři a půl tisíce krajanů.

Rodiče pamětnice, Blažena a Vladislav Pospíšilovi, často dětem vyprávěli, že si zpátky do své původní vlasti mohli vzít jen část majetku a jak byla cesta vlakem do Československa společně s dobytkem náročná. Obě rodiny se usadily kolem Mariánských Lázní v obci Černošín. „Svého muže jsem znala od mala, chodili jsme spolu do školy,“ usmívá se pamětnice a podotýká, že v Černošíně byla spousta reemigrantů z okolí Zelowa, chodili spolu do evangelického kostela. „Když jsem šla na Střední všeobecnou vzdělávací školu do Stříbra, na chvíli se naše cesty s budoucím manželem rozdělily. On začal studovat v Děčíně na lodníka.“ Alena Sellnerová dodnes ráda vzpomíná na základní školu. Dětí, jako byla ona, se tam sešlo víc. „Měli jsme tak trochu archaickou češtinu a oproti dětem starousedlíků jsme, podle učitelů, skoro vůbec nezlobili,“ říká.

Věřící rodina se doma o politice bavila zcela otevřeně. „Vzpomínám si, když jsem už ze školy přijela za babičkou, tak se mě nezeptala, jak se mi daří. Zeptala se, co ta svině Brežněv zase vyvedl! Poslouchala Hlas Ameriky, rádio Svobodná Evropa, takže měla přehled,“ směje se nahlas pamětnice. „Na tuhle babičku Mařku, matku mojí maminky, vzpomínám nejraději. Byla moc vtipná a chytrá. Vyprávěla nám, co na Ukrajině zažila s velkou lehkostí a humorem. Měla čtyři sourozence a její sestra Anna si vzala za manžela Poláka. Byl velitelem hasičů a starostou. Když přišla Rudá armáda, tak tetu Aňu s dětmi poslali na Sibiř a jejího manžela zastřelili v Katyni. Aňa ve vyhnanství zemřela a její děti se dokázaly dostat zpátky na Volyň a pak společně s příbuznými reemigrovali do Čech,“ poodkrývá pohnutou historii rodiny Anny Katyševcevové (sestry babičky pamětnice Marie Jandové, rozené Kazilovské) a jejích dětí internovaných v Kazachstánu.

Palachovo upálení mě chytilo za srdce, mladí to velmi prožívali

Pražské jaro prožívala pamětnice v době středoškolských studií. „Odstoupil Antonín Novotný, do čela komunistické strany se postavil Dubček a my jsme čekali, že vývoj bude dobrý. A to se promítalo i ve škole – profesoři byli odvážnější, do školy se vrátili učitelé, kteří měli od šedesátých let zákaz učit. Země ožila, lidé se začali zajímat o věci kolem sebe a začalo jim záležet na tom, aby bylo líp,“ vzpomíná zasněně. „Alexander Dubček se mi během pražského jara docela líbil. Nabízel určitou ideu, vizi, ale když pak vládu odvezli včetně prezidenta do Moskvy a vrátila se, měl Dubček ten známý projev v rozhlase. Říkala jsem si, že asi nebyl tak silná osobnost, jak jsme si mysleli. Oceňovala jsem ale Františka Kriegela, že to nepodepsal,“ vzpomíná na jediného člena československé delegace, který nepodepsal takzvaný Moskevský protokol, jež stvrzoval okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. 

O co větší bylo nadšení společnosti a povznášející pocit z pražského jara, o to byl větší pád do hlubin beznaděje po srpnové okupaci v roce 1968. „To bylo hrozné zklamání. Hlavně my, mladí lidé, jsme se z něj dostávali těžko. Obrat situace byl znát i ve škole. Někteří profesoři museli odejít, na jejich místo nastoupili tvrdí komunisté,“ dodává pamětnice a posmutní. „Vzpomínám si pak na leden 1969, kdy se upálil Jan Palach. Bylo to hrozné, nepřestavitelné. Samotný jeho čin i události, které se děly potom. Na jeho pohřbu byli všude estébáci. Bylo vidět, že se režim obával, aby jeho příkladu nenásledoval někdo další. Můj kamarád mi přinesl pár fotek z Palachova pohřbu, chtěla jsem si je schovat. Maminka ale byla rezolutně proti a donutila mě je spálit.“

Po střední škole nastoupila pamětnice v roce 1971 na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. „V té době jsem studovala a neměla jsem moc času se ohlížet na to, co se dělo kolem. Normalizace se mě tedy moc nedotkla. Devadesát procent času jsem strávila učením. Když jsem měla někdy volno, ráda jsem chodila do Semaforu nebo Národního divadla. Od rodičů jsem dostávala měsíční apanáž pět set korun, která mi v pohodě vystačila. Navíc Praha byla lépe zásobená než okrajové části republiky, a tak jsem našim nebo známým občas něco sháněla,“ vypráví.

Léky byly přednostně pro členy OV KSČ, pak až pro obyčejné pacienty

Po medicíně odešla Alena Sellnerová za manželem, už vyučeným lodníkem, do Děčína. Na interní oddělení v děčínské nemocnici nastoupila v roce 1977. „Docela ráda na to vzpomínám, byl tam výborný kolektiv, jak doktoři i sestry,“ usmívá se při vzpomínce na své první zaměstnání. Výborný kolektiv ale nedokázal vyvážit určitou beznaděj, se kterou se musela potýkat. „Pamatuji si, jaká to byla pro mě hrůza, když jsem měla padesátiletou pacientku, matku tří dětí, s ledvinovým selháním a nemohla jsem pro ni nic udělat. Tenkrát byla umělá ledvina jen v Liberci, v Ústí nad Labem a samozřejmě v Praze. Aby se na ni pacient dostal, musel splnit určitá medicínská kritéria, a co bylo ještě smutnější, musel splňovat hlavně politická. Moje pacientka nebyla ve straně a zemřela. Nemohla jsem se s tím dlouho smířit.“

Během socialismu měli lékaři velice omezené možnosti léčby, léků bylo málo. „Dostávaly jsme kvóty na léky na rok, pro kapitalistické státy a Jugoslávii. Alergolog dostal nějaký budget, nefrolog… léčivo bylo deponované v centrální lékárně a pacient ho mohl dostat až tehdy, pokud si ho nevybrala lékárna nebo ordinace OV KSČ. Tak to prostě bylo,“ vysvětluje.  

Pamětnice si moc dobře vzpomíná na špatné ovzduší, které v Československu, zejména v průmyslových severních Čechách, panovalo v 80. letech. „Měli jsme plné ordinace zánětů dýchacích cest, byli jsme z toho nešťastní. Vedení strany už vědělo, že jsou ve vzduchu siřičitany, ale nikdo o tom nesměl mluvit. Představte si, že já jsem syna Vaška dávala přes den spát na balkon v kočáru, aby se nadýchal čerstvého vzduchu! To jsem mu tedy zavařila,“ říká. Jako lékařka s dlouholetou praxí může porovnávat zdravotní stav lidí, kteří se narodili a vyrostli během takových let, a mladšími a dodává, že mezi novou generací už není tak velká nemocnost. 

Svobodné debaty na faře monitorovala Státní bezpečnost, udával školník

Alena Sellnerová se sice nikdy nebála říct svůj názor nahlas, mezi lékaři v nemocnici si ale vybírala, s kým může otevřeně hovořit a beze strachu se stýkat i mimo zaměstnání. „Na interním oddělení jsme měli doktory, kteří byli politicky angažovaní. Na ranní hlášení, kde se všichni scházeli, nás třeba bylo dvanáct. Jeden pak šel na výbor KSČ, druhý na milice, třetí na ROH, takže nás tam nakonec zbyla polovina na práci,“ směje se nahlas. „Měli jsme takovou partu, jezdili jsme na kola, výlety nebo chalupy do Kytlic, do Všemil a po okolí Děčína, to nás bavilo. Kromě toho jsme se scházeli na faře v Bezručově ulici, kde byl farářem manžel dětské lékařky Vlasty Čapkové, Petr Čapek. Byly to takové intimní večery, chodili tam lidé věřící i bez víry a otevřeně jsme hovořili o všem možném. Cítili jsme se tam bezpečně. Až po letech jsme se dozvěděli, že StB měla seznamy lidí, kteří na tyhle večery na faře docházeli. Naproti byla škola a tamní školník měl velmi dobrý přehled o tom, kdo na faru chodí, a donášel státní policii.“

Covidové období bylo příšerné, lidé nepochopili kolektivní obranyschopnost

Sametová revoluce v roce 1989 zastihla pamětnici na interním oddělení nemocnice, měla už ale i svou alergologickou ordinaci. „V nemocnici vzniklo Občanské fórum, účastnili jsme se různých schůzí a manifestací, sledovali televizi. Kolem sebe jsem vnímala strach, trochu to připomínalo pražské jaro a lidé se báli, aby nezasáhly Lidové milice. Všichni byli nadšení a zároveň opatrní,“ vypráví.

Alena Sellnerová nerada vzpomíná na dva rušné roky, ve kterých zdravotníky zaměstnávala covidová pandemie. „Nemocnice si užily, to bylo strašné, rok 2020 a ten následující byly příšerné. S příchodem očkování začala nemocnost klesat, ubývaly i komplikace. Zatímco staří lidé se nechali očkovat bez problémů, lidé pod padesát let se takzvaně šprajcovali. Byli relativně zdraví, cítili, že to nepotřebují. Vůbec nepochopili kolektivní obranyschopnost. Vyrojili se odborníci na epidemiologii a virologii a takzvaní antivaxeři. Byla to náročná doba,“ vzpomíná. 

Rodina je základ, který tě podrží

Celý život se Alena Sellnerová naplno věnovala svojí práci a rodině. Ta je podle ní nejdůležitější. „Když jsou vztahy v rodině dobré, někdo onemocní, stane se tragédie, rodina vždy pomůže. Mám pocit, že rodiny se teď hodně rozpadají a pak se stává, že se lidé nemají na koho obrátit. Chtěla bych vzkázat budoucím generacím, aby pečovali o vztahy v rodinách, empatie a vzájemné porozumění nic nestojí a člověk za ně může získat mnoho. Základ, na který se může spolehnout.“