Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Sekal (* 1948)

• narozen 11. února 1948 v Praze

• pochází z umělecké rodiny

• vystřídal několik gymnázií, maturoval v Ostravě

• v šedesátých letech cestoval do Francie

• rok 1968 ho zastihl v Anglii

• v období 1968–1969 studoval francouzskou literaturu a dějiny umění na univerzitě v Bordeaux

• roku 1969 se vrátil do Československa

• v období 1969–1970 studoval francouzštinu a filozofii na FF UK

• roku 1975 navštěvoval Střední odbornou školu výtvarnou v Praze

• mezitím střídal různá, i dělnická zaměstnání

• zapojoval se do ilegálních aktivit

• byl pod dohledem StB

• roku 1983 odešel do Francie

• živil se tam zprvu příležitostnými dělnickými pracemi

• spolupracovníkem časopisu Lettre internationale

• do důchodu zaměstnán ve Francouzské národní knihovně

• od počátku 90. let se vrací i do Čech

• dosud se věnuje výtvarné a fotografické tvorbě

Jan Sekal se narodil 11. února 1948 v Praze. Má nevlastního bratra Ondřeje z otcova druhého manželství. Matka Ludmila Purkyňová se živila jako kostýmní výtvarnice a otec Zbyněk Sekal byl významný český sochař.  Oba vstoupili do KSČ, matka podle synova názoru patrně i proto, že její otec byl za války popraven, Zbyněk Sekal proto, že byl tři roky v Mauthausenu, zatkli ho kvůli protinacistickým letákům. Komunismus prý ale nikdy nebral moc vážně, na rozdíl od matky, které podle svědectví Emily Medkové v jejich „partě“ v padesátých letech přezdívali „stalinistka“. O politice se ale v rodině takřka nemluvilo, „neřešilo se to“ a žádný „bolševismus“ se doma ani v přátelských kruzích nepěstoval. K přátelům rodičů kromě Medkových v padesátých letech patřili především další výtvarníci, Stanislav Podhrázský a Zdeněk Palcr – pro Jana Sekala to nebyli význační umělci, ale „strýcové a tety“.

Praha, Bratislava, Hradec Králové a Ostrava

Když v Praze přišel na svět, rodiče ještě studovali, a když měl asi tři roky, umístili ho do dětského domova – prý zčásti kvůli komunistickému přesvědčení, že dítěti prospěje „kolektivní výchova“. Jana se ale po dvou týdnech ujala teta, v dětském domově strávil asi jen dva týdny, přesto si na něj dodnes pamatuje, zejména na to, že v něm působily řádové sestry. Rodiče se pak zpětně za dětský domov synovi velmi omlouvali.

S tetou bydlel na Spořilově. Dnes vzpomíná, jak tam jednou spolu přišli k sousedům a oni se ho ptali, proč nepláče, když zemřel soudruh Stalin. „Ale teta ráno poslouchala rádio a strašně se smála,“ odpověděl. Sousedi je za to naštěstí neudali. Také si pamatuje, jak na základní škole museli tancovat „kozáčka“.

Později se často stěhoval, rodiče se časem rozvedli a on žil dílem u matky v Bratislavě, někdy u otce na pražském Žižkově, nějaký čas u babičky v Hradci Králové a také u strýce v Ostravě. Vystřídal čtyři gymnázia, maturoval v roce 1967 v Ostravě, kde pak ještě navštěvoval jazykovou školu – toto město mu přirostlo k srdci a dodnes se tam cítí jako doma. Vojně se vyhnul pod záminkou zdravotních důvodů – v té době mj. navštěvoval  arteterapii, kde se setkal s Vladimírem Boudníkem.

Rodiče mě od výtvarné tvorby zrazovali

Otec Janu Sekalovi dával číst určité knihy a matka ho od raného dětství brala do divadla, v pěti letech tak viděl Carmen a o přestávce onoho představení ho divadelníci vozili na koni Dona José. Od dětství si také hodně kreslil, a i když ho oba rodiče vždy výrazně zrazovali od výtvarné práce, celý život se jí tak či onak věnoval. Okruh svých přátel měl v šedesátých letech hlavně na Slovensku. Jeho přítelkyní v Praze tehdy byla Magdalena Písařovicová – aby s ní mohl v Praze žít, vydělával si prý hrou na kytaru na mostě. Přátelil se v těch letech také s Milanem Knížákem a podílel se s ním i na určitých akcích, k nimž patřily třeba paralelní happeningy Praha – Bratislava.

V polovině šedesátých let navštívil Francii, kde pak pobýval tři měsíce v roce 1967. Má dar odposlechu, a tak se už tehdy slušně naučil francouzsky. V roce 1968 jel na výlet do Anglie, kde byl i 21. srpna. Po dvou týdnech odcestoval do Holandska, kde ho zastihla zpráva od rodičů, aby se rychle přesunul do Francie, protože tam byla možnost získat stipendium – které skutečně dostal, i díky intervenci jakéhosi diplomata, jenž byl matčiným známým. Rok pak studoval francouzskou literaturu a dějiny umění na univerzitě v Bordeaux, přátelil se tam s Kateřinou Dejmalovou. Po okupaci v roce 1968 zvažoval, kde bude žít, měl díky jedné přítelkyni možnost odejít i do Kalifornie, ale tam se bál „kvůli Vietnamu“. Nakonec se rozhodl k návratu do Československa.

Normalizační život byl strašně šedivý

Do Prahy se vrátil v roce 1969, měl platné prodloužené vízum, a tak to neprovázely žádné potíže. Nastoupil na Filozofickou fakultu UK, kde dva semestry studoval filozofii a francouzštinu, mezi pedagogy „v záblescích ještě zastihl Václava Černého a Karla Kosíka“, až do léta 1970 tam podle jeho vzpomínek vládla dobrá atmosféra. Ale studium ho neuspokojovalo, přerušil ho a rok pracoval jako telefonista na ústředně, poté jako pomocný dělník na stavbě metra a následně jako závozník a skladník v Uměleckých řemeslech. Zároveň se věnoval své výtvarné tvorbě, zjistil ale, že když se živí fyzickou prací, nemá pro svou uměleckou činnost dostatek energie. V polovině sedmdesátých let tři roky navštěvoval Střední výtvarnou školu v Praze, tzv. Hollarku. Poté pracoval v grafické dílně profesora Čepeláka na Akademii věd – a leccos se tam i naučil, navíc mu práce zabrala zhruba půl dne a zbytek se mohl věnovat vlastní tvorbě.

„Normalizační“ život v Československu si pamatuje především jako strašně šedivý. Snažil se ho kompenzovat návštěvami francouzské knihovny a četbou knih, zejména francouzské literatury.  Zapojoval se do ilegální činnosti, znal se s Petrem Uhlem, Petruškou Šustrovou, Jaroslavem Sukem. V bytě Jana Sekala vznikaly některé ilegální materiály, které také distribuoval, podílel se i na dalších obdobných aktivitách. Pro Milana Kozelku překládal texty s výtvarnou tematikou. Když do Prahy jezdila Erika Abramsová, bydlela vždy u něj, přes ni také poznal Jiřího Němce, i když do bytu Němcových v Ječné ulici soustavněji nechodil. Přátelil se s některými umělci z Křižovnické školy, především s Janem Steklíkem a také Karlem Neprašem. Rovněž s Janem Patočkou mladším. S kamarádem malířem Josefem Häringem založil Žižkovskou avantgardu, v níž byli jen oni dva, coby zakladatelé i zakládající členové, a jejímž čestným předsedou se po čase stal Andrej Bělocvětov, „protože bydlel za rohem“.

Měl výstavu v „Nerudovce“ – recenzi na ni napsal Ivan Dubský a vyšla pod jménem Dubského ženy Jaroslavy v Lidové demokracii. V těchto novinách se psalo i o jeho víkendových výstavách „na dvoře u Pepy Häringa“. „Pokud člověk vysloveně neprovokoval“, určité věci byly podle zkušenosti Jana Sekala i tehdy možné. V této souvislosti připomíná, že například Ivan Kafka tiskl materiály pro Jazzovou sekci ve vězeňské tiskárně na Pankráci.

Cesta do Moskvy a Jindřich Chalupecký

S Josefem Häringem také jednou vymysleli, že pojedou slavit Mezinárodní den žen do Moskvy. Předtím se Jan Sekal vypravil za Jindřichem Chalupeckým, kterého znal zběžně přes otce, a požádal ho o kontakty na nezávislé moskevské umělce. Ty skutečně dostal a v Moskvě pak s Josefem Häringem navštívili řadu ateliérů, poznali tam také Viktora Pivovarova. Když pak naopak tito moskevští umělci navštěvovali Československo, byl pamětník Jindřichem Chalupeckým pověřován, aby je provázel po ateliérech zdejších umělců – i díky tomu získal Jan Sekal jistý přehled o aktuálním dobrém českém umění. Cenil si hlavně Václava Boštíka, především po lidské stránce.

Chováte se, jako bychom tu nebyli

Od roku 1979 do roku 1982 byl předvoláván a vyslýchán Státní bezpečností. Nabízeli mu spolupráci, chvíli byl veden jako kandidát a čelil výhrůžkám, že bude zlikvidován. Proto fingoval sebevraždu a strávil tři týdny v psychiatrické léčebně v Bohnicích, kde uvedl, že se bojí StB – a kde se mu prý vedlo dobře, mohl si tam kromě jiného kreslit. Po propuštění přišlo další předvolání. Jeho situaci ztížilo, když se „v éteru“ objevilo jeho jméno v souvislosti s odposlechy u Pavla Tigrida. Jak později zjistil, byl na něj „nasazený“ novinář Jiří Doubrava, který se vydával za jeho kamaráda.

Jednou se Jan Sekal estébáků zeptal, co dělá nezákonného, a dostal odpověď: „V podstatě nic, ale chováte se, jako bysme tu nebyli.“ Pak dostal nabídku, aby odjel ze země, a dostal týden na rozmyšlenou. I v důsledku tlaku StB se rozhodl pro odchod z Čech – a nemůže říci, že by to pro něj bylo těžké. S oblibou říká, že se „mu stýská raději v Paříži po Praze než naopak“. Zvolil Francii – sice si nedělal o této zemi iluze, ale znal ji i její jazyk. Odjížděl vlakem se ženou a pětiletým synem. Na vystěhování ze země byla potřeba řada potvrzení a na všechno, co odvážel, se vztahovalo výjezdní clo – aby to finančně zvládl, vypomohla mu matka.

Tehdy také spravoval část díla svého otce Zbyňka Sekala, který emigroval už v roce 1968. Ta se musela před synovým odjezdem do emigrace  předložit Národní galerii a její ředitel Kotalík si pro ni mnohá díla vzal – nikoliv odkoupil, musel je dostat jako dar. „Od Kotalíka to sice byla krádež, ale konstruktivní,“ soudí Jan Sekal, „větší kretén by ta díla třeba nechal zničit.“

Znovu ve Francii

Do Francie se pamětník s rodinou přistěhoval v únoru 1983. Měl zařízené pobytové vízum a hned po příjezdu požádali o politický azyl, který dostali velmi rychle, do měsíce. V této věci jim pomáhala Ivana Tigridová, ač ji do té doby – na rozdíl od otce Jana Sekala – neznali. Hodilo se, že pamětník uměl francouzsky. Nejdříve bydleli ve dvou pokojích jakéhosi „sběrného místa“ na okraji Paříže, pak asi 150 kilometrů od ní v ubytovně pro sociální případy a emigranty. Pak se dozvěděli, že poblíž Paříže existuje komuna, kde „jakási bláznivá psychiatrička organizovala život v míru“, ve skutečnosti ovšem manipulovala s lidmi, což se jí prý v případě Sekalových nepodařilo, protože byli proti manipulaci vycvičeni životem v socialistickém Československu.

Zprvu se živil příležitostnými pracemi, malováním bytů nebo jako stěhovák. Pak se ve Svědectví setkal s A. J. Liehmem, který tehdy zrovna zakládal Lettre internationale – Jan Sekal tam dělal nejdříve různé pomocné práce a později grafickou úpravu, za což už dostával slušné peníze. Posléze získal byt s ateliérem v dosahu pařížského metra – to už ovšem bylo po pádu komunismu v Čechách a stěhoval se do něj se svou druhou ženou.

Vídal se s Tigridovými, s Janem Pelcem, navštěvoval Jiřího Koláře, cíleně ale společnost emigrantů nevyhledával. K jeho kamarádům-fotografům patřili Karel Steiner a Ivan Vyhnal. Až ve Francii poznal spisovatele Lubomíra Martínka.

Začal se věnovat fotografování – především proto, že zjistil, že pokud člověk neodvede denně určité množství vlastní výtvarné práce, nemá to smysl, leda jako koníček. Dodnes ho trochu mrzí, že přestal kreslit a malovat, ale právě na to neměl soustavněji čas. Fotografii se podle jeho názoru člověk může věnovat svým způsobem pořád. Pokud jde o uplatnění vlastní práce, příliš se o to ani nesnažil: „Byl jsem z Prahy zvyklý dělat a nestarat se, co s tím bude.“

Jeho posledním zaměstnáním byla práce ve Francouzské národní knihovně. Dozvěděl se o ní, když tuto instituci otevírali, na jakési vývěsce při jeho příležitostné práci kustoda v Centre Georges Pompidou. I v knihovně začínal, v roce 1998,  pomocnými pracemi a postupně začal vést komentované prohlídky výstav, které tam byly pořádány. Byl tam zaměstnán řadu let a nyní je v důchodu.

Otec mi o tom, že jsme Židé, řekl jen tak mimochodem

S židovstvím se pamětník poprvé setkal v době středoškolských studií v Ostravě prostřednictvím spolužáka, s nímž se kamarádil. „Otec mi o tom, že jsme Židé, řekl jen tak mimochodem, až mnohem později, to už jsem byl ve Francii.“ Jan Sekal se s touto informací pak sžíval prý jen chvíli, brzy začal chodit do synagogy a vykonal další kroky související s konverzí, i když jeho vztah k víře je otevřený. O svých židovských předcích vyjma otce mnoho neví, jen to, že jistě nebyli bohatí. Když byl dítě, teta mu jednou ukazovala rodokmen, ale když ho chtěl vidět znovu, dělala, že neví, co po ní chce. V Izraeli byl poprvé ve druhé polovině osmdesátých let se synem. Od té doby tam jezdí stále častěji, od určité doby zhruba jednou za rok, do pomocného dobrovolnického sboru. Se svou druhou ženou měl svatbu v synagoze.

Na cestě

Jako exulant žil ve Francii šest let. Zhroucení komunistického režimu v Čechách vůbec nepředpokládal. Když do emigrace odjížděl, požádal, aby byl zbaven občanství Československé socialistické republiky – a když pak jel v roce 1990 do Čech za nemocnou matkou, musel cestovat s falešným pasem. Později Jan Sekal uvažoval o tom, že se do Čech, kam od počátku devadesátých let jezdí, vrátí. Ale stejně tak si zařídil i potřebné doklady k vystěhování do Izraele. Zůstává však v Paříži. „I proto, že kdybych zvolil jednu z těch dvou dalších možností, skončila by cesta.“