Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Seefried-Matějková (* 1938)

Když mě donutili podepsat petici za trest smrti pro Miladu Horákovou, chtěla jsem si vzít život

  • narozena 13. listopadu 1938 v Heřmanově Městci

  • otec František Matějka provozoval pilu, která byla po roce 1948 znárodněna

  • rodina byla po roce 1948 vystavena perzekuci, musela přesídlit do Mariánských Lázní

  • pamětnice vystudovala Střední výtvarnou školu v Praze

  • z politických důvodů nebyla přijata na AVU, UMPRUM ani VŠVU v Bratislavě

  • pracovala s kameníky, v porcelánce a jako učitelka výtvarné výchovy

  • v roce 1967 získala stipendium pro studium sochařství v Západním Berlíně

  • zde potkala druhého manžela Rainera Maria Seefrieda

  • po 21. srpnu 1968 žila v Západním Berlíně natrvalo

  • je autorkou významných berlínských plastik Justice (1984), Admirál (1985) a Tanec na sopce (1988)

  • v Mariánských Lázních je její socha Pramen (1964) a pamětní deska Theodora Lessinga (1993)

  • po manželově smrti v roce 2015 přesídlila zpět do ČR

  • v roce 2022 je stále umělecky aktivní

Otcovo podnikání před rokem 1948, křesťanská víra, neochota ustoupit od vlastních názorů – to všechno byly důvody, proč byla Ludmila Seefried-Matějková komunistickým režimem nahlížena jako „individualistka“ s buržoazním původem. Negativní kádrový posudek ji po celé dospívání a mládí provázel  z místa na místo a mařil většinu jejích pokusů věnovat se umělecké profesi, kterou si zvolila. Přesto nakonec dosáhla svého cíle – byť za cenu odchodu do emigrace. 

Narodila se 13. listopadu 1938 v Heřmanově Městci u Chrudimi. Její matka Ludmila, za svobodna Hihlíková, pocházela ze mlýna Lukavec u Jezbořic. Matčin bratr, který mlýn zdědil, byl po nástupu komunistického režimu šest lest vězněn za neplnění dodávek. 

Otec František Matějka pocházel z Orlických hor, kde vyrůstal na pile. Vystudoval dřevařskou školu a několik let pracoval na rodinné pile, než se rozhodl založit v Heřmanově Městci vlastní dřevařský podnik. Místo bylo velmi příhodně zvolené, protože v městečku v té době chyběly pracovní příležitosti a zároveň se nacházelo v blízkosti železnice, která mohla zpracované dřevo rovnou rozvážet do světa, zejména pro ovocnářské podniky v Itálii. Do pily investoval veškeré rodinné peníze, půjčil si i od banky. Podnikání však prosperovalo a rodině se dařilo. „Maminka byla v domácnosti, měli jsme velkou zahradu a malé hospodářství: králíky, slepice i krávu. Maminka milovala květiny, měli jsme ovocné stromy, všeho bylo dost, žili jsme spokojeně,“ vzpomíná Ludmila Seefried-Matějková. 

Její vzpomínky na válku, která ji zastihla ve velmi útlém dětství, jsou jen útržkovité. Rodiče se snažili vytvářet pro Ludmilu i její starší sestru klidný domov, a tak dívky všudypřítomný strach příliš nevnímaly. Jen ke konci války, když byla bombardována továrna v nedalekém Semtíně, chodila rodina spát do bunkru, který otec vybudoval na jejich pozemku. Pila totiž měla vysoký komín a Matějkovi se obávali, že by se také mohla stát cílem bombardování. „Každý večer jsme se modlili za jednoho bratrance, který byl v té době totálně nasazen v Berlíně,“ vzpomíná Ludmila Seefried-Matějková. 

Příjezd Rudé armády prožívala jako velmi radostnou událost: se sestrou nosily vojákům kýble malinové šťávy, před jejich odjezdem pro ně natrhaly pivoňky, které si však už vojáci nestihli převzít, protože odjeli dřív, než se děti probudily. 

„Byli jsme šťastní, že je svoboda. Měli jsme krásnou zahradu, se sestrou jsme lezly po stromech i na střechu pily. Byla to šťastná doba. V té době nikdo netušil, že nám zbývají už jenom tři roky klidného dětství.“ 

 

Přišel politruk a dělníci mlčeli

„Jednoho dne otec přišel a řekl, že už nám tady nic nepatří,“ ohlíží se Ludmila Seefried-Matějková za děním po únorovém převratu roku 1948. 

V kanceláři vedle obývacího pokoje Matějkových se konala schůze dělníků z otcovy pily. „Poslouchala jsem s uchem na dveřích. Přišel tam politruk, který řekl, že otec je kapitalista a musí pryč. Že oni, zaměstnanci, teď budou mít všechno, budou se na tom podílet a bude jim dobře,“ vzpomíná pamětnice, která debatu poslouchala. „Dělníci, kteří s otcem dřív slavili jeho narozeniny a nosili ho na ramenou, všichni mlčeli. Jen jeden se ozval a řekl: ,Ale vždyť k nám byl dobrej.‘ A další se přidal: ,Vždycky jsme měli včas peníze, nemohli jsme si naříkat, na všem jsme se domluvili. Co proti němu máte?‘ Ostatní mlčeli. A ve mně se něco zlomilo. Důvěra v člověka najednou zmizela.“ 

Otec začal pracovat nejprve v České Třebové a později v Karlových Varech. Protože měl málo peněz, mohl si dovolit jezdit domů jen jednou za šest týdnů. Pro Ludmilu, její sestru a matku to bylo velmi těžké období. „Chtěli nás přestěhovat do podzemního, sklepního bytu, kde nebylo skoro žádné světlo. Když táta přijel, odmítl ho z obavy o naše zdraví.“ Zatím tedy mohli zůstat ve vlastním domě, který už ale sdíleli napůl s rodinou otcova bývalého zaměstnance. Měli zakázáno vstupovat do vlastní zahrady a trhat tam ovoce. „Vylezly jsme tedy se sestrou alespoň na ořech, který stál mimo zahradu. Najednou se s klackem přihnal ten bývalý zaměstnanec a křičel na nás: ,Parchanti, tady už nemáte co dělat! Vypadněte odsud!‘ Honil nás s klackem jako psy. Utekly jsme, schovaly jsme se mezi dřevem a obě jsme zatínaly pěstičky a říkaly jsme: ,My vám ještě ukážeme!‘ Vzbudilo to v nás takový protest. Nebyly jsme si vědomy žádné viny, a najednou nás někdo honí s klackem.“ 

Další konfliktní situace nastala zanedlouho poté. Obě sestry chodily cvičit do Sokola a vracely se večer za tmy. Protože po znárodnění pily Matějkovi nesměli mít klíč od její brány, dívky vždy musely zazvonit a hlídač jim přišel otevřít. Jednou ale ani po dlouhém zvonění nepřicházel. Dorazil až ve chvíli, kdy už přelézaly přes bránu. „Začal na nás strašně řvát a druhý den si zavolal maminku do kanceláře. Řekl jí, že když příště polezeme přes bránu, zastřelí nás, protože přece nemůže vědět, jestli to není nějaký zloděj.“ 

Tím ale šikana neskončila. U Matějkových došlo také k domovní prohlídce: „Jednou jsem přišla ze školy a maminka seděla na gauči a plakala. Před ní byla hromada vyházených knih, hadrů a všeho možného. Obrátili byt naruby, hledali zlato a peníze. Bylo to úplně stejné jako za nacismu, stejný nátlak.“ 

Všechny tyto okolnosti už v dětství zformovaly v Ludmilině mysli pevné přesvědčení: „S tímto režimem a s těmito lidmi nechci mít nic společného.“ 

Ludmila navštěvovala dívčí školu, kde měla dobrého třídního učitele, jenž držel ochrannou ruku nad dětmi s „buržoazním“ původem. Když například razantně odmítla zpívat na oslavě prvního výročí Vítězného února, vzal si ji stranou a potichu jí domlouval: „Musíš být opatrná, aby vám neublížili ještě víc.“ 

V roce 1950, v době procesu s Miladou Horákovou, prožila Ludmila Seefried-Matějková traumatickou situaci. V té době ještě působila jako starostka (předsedkyně) třídy. Pionýrská vedoucí ji žádala, aby podepsala petici za trest smrti pro Miladu Horákovou. „Řekla jsem, že to nemůžu podepsat, nemůžu si na sebe vzít smrt člověka. Ale pionýrská vedoucí řekla: ,Ty to musíš podepsat! Podívej, všichni už podepsali.‘ Stála tam a čekala.“ Tehdy jedenáctiletá Ludmila pod tlakem podepsala. „Domů jsem šla s takovým kamenem na srdci. Když jsem se svěřila mamince, v prvním okamžiku vyletěla: ,Zbláznila ses?!‘ A já jsem se vnitřně zhroutila. Řekla jsem, že si vezmu život. Maminku popadla hrůza, vzala mě do náruče a všechny, i se sestrou, jsme plakaly. Pak mě to pronásledovalo celý život, vyčítala jsem si to a zdály se mi hrozné sny. Připadalo mi, že mám na svědomí smrt člověka.“  

 

Tohle není požehnaná země

Odstěhování z Heřmanova Městce přijala tedy Ludmila s úlevou. Došlo k němu v roce 1952, kdy otec získal práci i byt v Mariánských Lázních. „V Heřmanově Městci to bylo, jako by mi usekli kořeny. V Mariánských Lázních jsem si připadala svobodnější,“ konstatuje pamětnice. 

Město bylo zalidněné dosídlenci ze všech koutů republiky, kteří sem přišli za novým životem po odsunu Němců: „Bylo to tam takové smíšené. Lidi, kteří měli rodiče na Ukrajině, na Slovensku, na Moravě. Míchaná společnost a mnoho lidí, kteří ve svém původním domově zažili špatné věci, stejně jako my.“ Ludmila se sestrou prolézaly dosud prázdné byty po Němcích, nacházely dosud rozestlané postele, knihy, obrazy, dokumenty rozházené po zemi, vymlácená okna a lustry, které cinkaly v průvanu. „Když jsme to vyprávěly mamince, řekla: ,Chudáci lidi. Tohle není požehnaná země.‘ Ale my jsme byly rády, že jsme tady.“ 

Otec v té době pracoval v kanceláři u Západočeských dřevařských závodů, matka dělala nejprve pokojskou v rekreačním domě Zápotocký, kam jezdili rekreanti ROH. Ludmila vzpomíná, jak byla její práce náročná: „Maminka zhubla, byla celá uštvaná. O víkendech jsme jí chodily pomáhat, já jsem myla podlahy a sestra převlékala postele.“ 

V Mariánských Lázních dokončila základní školu a hlásila se na střední. Podala si přihlášku na Výtvarnou školu (dnes Výtvarná škola Václava Hollara) v Praze. „Napřed mi to zamítli z politických důvodů, že táta byl kapitalista a já jsem prý individualistka. Ale táta jim napsal dopis, že se podřídil, že nyní pracuje v Západočeských pilách, a nakonec mě přijali s tím, že se nesmím politicky vyjadřovat. To mi ale vůbec nevadilo. Rostl ve mně individualismus, který člověk v umění potřebuje.“ Původně chtěla studovat malířství, ale protože v malířských třídách byl přetlak studentů, nastoupila do sochařského ateliéru. „Zjistila jsem, že to je přesně ono, že tohle chci dělat. Třídimenzionální vyjádření mi vyhovovalo a měla jsem potřebu vzít za tu práci,“ vysvětluje Ludmila Seefried-Matějková, že jí vyhovovala i fyzická náročnost sochařské profese. 

V Praze zpočátku bydlela u příbuzných, později, když přišla do Prahy studovat i sestra, bydlely obě na stejném internátě. 

 

Slečno, vy máte tak strašnej posudek…

Po maturitě chtěla Ludmila ve studiu pokračovat na umělecké vysoké škole. Postupně během tří let absolvovala troje neúspěšné přijímací zkoušky na AVU, na UMPRUM a na Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě. U talentových zkoušek na UMPRUM jeden z profesorů při pohledu na její práci řekl: „Tahle dívka nepotřebuje žádnou protekci.“ Když dostala oznámení o nepřijetí, vypravila se za ním. „Slečno, vy máte tak strašnej posudek, že kdybych vás přijal, tak mě vyhoděj. Mám děti a taky chci, aby studovaly,“ přiznal profesor. Totéž se opakovalo i při třetích zkouškách v Bratislavě: „Byla jsem nešťastná, jela jsem zpátky úplně zdrcená. Zase mě napadla ta myšlenka, že bych si nejradši vzala život, když mě nenechají dělat to, co bych chtěla opravdu dělat.“ 

Po prvních neúspěšných přijímačkách pracovala s kameníky na Zlíchově, ale po několika měsících musela práci ze zdravotních důvodů opustit. Později pracovala v porcelánce v Duchcově, kde nejdříve malovala na porcelán a později v tamějším sochařském ateliéru opravovala zlomené nohy porcelánových baletek a koní. I tam se setkala s mnoha pozoruhodnými lidskými příběhy: „Bylo tam hodně lidí s rozvrácenými rodinami. Dívky mi vyprávěly, že mají jiného tatínka, jinou maminku. Dělala jsem bustu jedné z těch dělnic, byly tam i cikánské děti, které mi seděly modelem.“

 

Ze školy na doporučení od psychiatra

Později začala učit výtvarnou výchovu na základní škole v Mariánských Lázních. „Asi po dvou letech mě jedna kuchařka ze školní jídelny udala, že chodím na mši. Někdo jiný k tomu dodal, že se křižuju v trolejbuse. Konala se kvůli tomu konference, že učitelka nesmí chodit do kostela.“ 

Přeložili ji na základní školu v Chebu, kde pracovala ve značně napjatých podmínkách: „Bylo tam přes čtyřicet dětí ve třídě přistěhovaných ze všech koutů: napůl Němci, napůl Rusové, Romové, Slováci, Moraváci. A děti z dětského domova. Ve třídě byl strašný neklid, těžko jsem to zvládala. Jednou, když do třídy přišel ředitel, byl tam takový hluk, že v první chvíli myslel, že tam nikdo neučí. Ztratila jsem hlas, měla jsem uzlíčky na hlasivkách, protože jsem je nepřekřičela.“

Když jednou při cestě autostopem potkala jakési papaláše z odboru školství, poradili jí, ať si pořídí potvrzení od psychiatra, že práci psychicky nezvládá. Potom bude moci ze školy odejít. Ludmila uposlechla této rady, získala potvrzení a záhy našla uspokojivější práci v propagačním oddělení kulturního domu Chopin. 

Zároveň se zapojila do činnosti mariánskolázeňského ochotnického divadla Kruh pod vedením Ladislava Hory. Mezi ochotníky byli i lidé, kteří se později stali profesionálními herci, jako Zdeněk Maryška nebo Jiří Datel Novotný. Zde se Ludmila seznámila se svým prvním manželem a narodila se jim dcera Markéta. Manželství se ale brzy rozpadlo. 

V té době dostala Ludmila Seefried-Matějková předvolání na Státní bezpečnost. „Řekli mi, že jsem atraktivní, že mám chodit do golfového klubu a oslovovat tam západní Němce a jiné zahraniční návštěvníky a získávat od nich informace. Že by to bylo dobře placené a mohla bych jezdit na Kubu. Řekla jsem jim doslova, že nejsem žádná kurva a nic takového dělat nebudu.“ 

 

Dva semestry se protáhly na dvacet let

V roce 1964 ji v Karlových Varech přijali jako kandidátku do Svazu výtvarníků, což v té době bylo jedinou cestou, jak umělec mohl vystavovat a prodávat svá díla. Jako členka Svazu výtvarníků dostávala také nabídky na možnost studia v zahraničí. Poslala žádost do Spojených států amerických, do Brazílie, do Londýna a do Berlína. V Berlíně ji přijali v ateliéru Joe Henryho Lonase, musela ale ještě získat povolení k vycestování. V Praze na oddělení pasů a víz její žádost zamítli, zkusila tedy podat žádost v Chebu, kde ji schválili. 

V té době se v ateliéru Václava Frýdeckého, u kterého se kdysi připravovala na přijímací zkoušky, seznámila se svým budoucím manželem Rainerem Maria Seefriedem, který pocházel z Bavorska, ale žil právě v Západním Berlíně. Právě on se stal v prvních týdnech v Berlíně jejím průvodcem. „Pečoval o mě, jako bych byla jeho sestra. Byl hrozně slušný a dobře vychovaný. Po mém prvním manželství to byla obrovská změna. Vyvinula se z toho láska.“ 

Po dvou semestrech v Berlíně se zasnoubili a 13. července 1968 se vzali v Mariánských Lázních. „Potom jsme jeli na svatební cestu do Jugoslávie. Stanovali jsme až na jihu v Ulcinji, na zahradě u nějakých muslimů. Byli tam i jiní Češi, kteří měli s sebou rádio. Říkali nám, že v Československu to vypadá špatně.“  

Ke vpádu vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 však došlo, až když byla zpátky doma v Mariánských Lázních. Manžel, který v té době pobýval v Německu, přijel za tři dny a společně se rozhodli odjet. Domov opouštěla ve velkém spěchu: „To loučení s rodinou bylo strašné, všichni jsme plakali, ale Rainer říkal, že musíme jet.“ U Ludmiliných rodičů v Mariánských Lázních zůstala také její dcera Markéta, která tam pobývala i celý předchozí rok. 

 

Maminku uvidíte, až umře

V následujících letech Ludmila intenzivně studovala a pracovala. To byl také jeden z důvodů, proč dceru Markétu ponechala v péči svých rodičů v Československu. V Berlíně by ji musela dávat na hlídání lidem, jejichž jazyku by dcera nerozuměla. „Moje statečná dcera Markéta měla hlavně výchovu mých rodičů a mé sestry, která ji vedla k hudbě. Vídala mě málokdy. O prázdninách ji pouštěli za námi a jezdila s námi po cizině. Naštěstí jsme jedna druhou neztratily a lásku k sobě také ne,“ konstatuje Ludmila Seefried-Matějková. „Jisté je, že jsem své dceři někdy chyběla, a trochu jsem si to vyčítala. Ale člověk musí brát život, jaký je, a musí umět sám sobě odpustit.“ 

Po ukončení studia začala vystavovat a brzy dosáhla úspěchů i ocenění v soutěžích. To ale znovu přitáhlo pozornost Státní bezpečnosti, která ji sledovala i v Německu. Ludmila, která do té doby měla české i německé občanství, se rozhodla vzdát se české státní příslušnosti. Tak měla jistotu, že když pojede na návštěvu domů, nebudou jí moci bránit v opětovném výjezdu. 

Komunistický režim jí někdy umožňoval jezdit k rodičům na návštěvu, jindy jí v tom bránil. Bohužel, do Československa ji nepustili ani v létě 1983, kdy její maminka onemocněla rakovinou. „To jste si měla rozmyslet dřív, než jste opustila svou vlast,“ řekl jí tehdy český úředník do telefonu. 

Ludmila tehdy měla pozvání na sympozium do rakouského St. Margarethenu. Ve Vídni navštívila českou ambasádu a znovu se snažila získat výjezdní povolení do Československa, aby mohla nemocnou maminku navštívit. „Uvidíte ji, až umře,“ odbyla ji úřednice u přepážky. 

V následujících dnech, v srpnu 1983, se dozvěděla, že nečekaně zemřel její otec. Opět tedy žádala o povolení, tentokrát pro cestu na pohřeb. „To si ještě rozmyslíme,“ zněla odpověď na ambasádě. A když se rozplakala, úředník ještě dodal: „Nemusíte tady hrát žádný divadýlko.“

Ludmila Seefried-Matějková si dopisem stěžovala prezidentu Husákovi a nakonec povolení k výjezdu dostala. Na podzim ještě mohla v nemocnici navštěvovat svou matku, která zemřela 24. listopadu 1983. Její odcházení z tohoto světa později ztvárnila v cyklu plastik z pálené hlíny nazvaném Maminčina nemoc. „Po matčině pohřbu jsem se musela vrátit do Berlína kvůli ukončení soutěže Admirál. Hned jsem ale požádala o vjezd do Československa, abychom mohli trávit společné Vánoce s manželem, dcerou a sestrou. Povolení jsem nedostala a ani dceru se sestrou za námi nepustili. Byly to naše nejsmutnější Vánoce.“

 

Justice, Admirál a Tanec na sopce

Toto tragické a lidsky velmi obtížné období bylo pro Ludmilu Seefried-Matějkovou zároveň velmi plodné po umělecké stránce. V Berlíně se jí podařilo vyhrát tři významné soutěže na sochy umístěné ve veřejném prostoru. První z nich byla plastika Justice (1984), umístěná na budově Kriminálního soudu u věznice Moabit. Toto myšlenkově odvážné dílo znázorňuje ruku, která ovládá systém klecí, do nichž zavírá lidi nebo je propouští. Rok poté mohla veřejnost obdivovat sousoší Admirál v bývalé Admirálově ulici, kde byla zbourána původní zástavba a postaveny moderní domy, takže prostor působil neútulně. Admirála znázornila jako dvě postavy s dalekohledem, kterým „hledají svou ulici“. Roku 1988 instalovala v Berlíně-Weddingu sousoší Tanec na sopce, inspirované výletem na italskou sopku Stromboli. Lidé tančící na okraji sopky zároveň odkazují na situaci obyvatel Západního Berlína, kteří také žili ve velmi třaskavé společensko-politické situaci. „Uvnitř bylo zařízení, které v určitých intervalech vystřikovalo nad hlavy tančících proud vody. Lidi to měli rádi a mě to těšilo. Vždy pro mě bylo nejdůležitější, aby má práce byla dobře přijata a lidi mým dílům rozuměli. Abstraktnímu umění většinou nerozumějí,“ říká Ludmila Seefried-Matějková. 

 

Nezapomenout, co se stalo

V noci z 9. na 10. listopadu 1989 se Ludmila dozvěděla o pádu berlínské zdi, když jí uprostřed noci telefonoval kamarád Zdeněk Kühn. „Ráno jsme ve zprávách viděli, že Zdeněk měl pravdu, v televizi byly záběry lidí, kteří lezli přes zeď. Jeli jsme na Kudamm, kde spousta lidí tančila a popíjela.“ 

O několik dnů později ve zprávách se smíšenými pocity sledovala události v Praze: „Byli jsme šťastní, že se to konečně obrací, ale současně nám bylo líto, že se toho nedožili rodiče. Tatínek v jednom kuse poslouchal Svobodnou Evropu, často schválně u otevřeného okna. Říkal: ,Jsem starý, už mi nemůžou nic udělat.‘“ 

V roce 2015 plánovala i s manželem přestěhování do České republiky, Rainer však náhle zemřel. Do Mariánských Lázní se tedy stěhovala už jen s jeho urnou. „Moje doba v Berlíně už skončila, galeristé se změnili a začalo se hodně šetřit. Všechny peníze šly na obnovu východního Berlína, vystavovaly se hlavně fotografie. Na sochy nebyly peníze.“ 

Pro Mariánské Lázně vytvořila v roce 1993 pamětní desku místního hosta, židovského filozofa Theodora Lessinga, který byl roku 1933 ve městě zavražděn. Ve městě stojí také její starší socha Pramen z roku 1964. 

Ludmila Seefried-Matějková je i v roce 2022 stále umělecky aktivní, navrhuje, kreslí a věnuje se psaní. 

„Lidé by neměli zapomenout, co se dělo. Měli by být čestní a svědomití, mít na paměti, že nad námi je Bůh a za všechno se platí,“ říká Ludmila Seefried-Matějková na závěr. „Neškodilo by, kdyby se v rodinách prohloubila víra v Boha a nezapomínalo se na staré hodnoty.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Barbora Šťastná)