Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ivo Sedláček (* 1961)

• narozen 1. března 1961 v Brně

• s prarodiči, rodiči a dvěma bratry žil v domě v Žabčicích u Brna

• kolektivizace připravila prarodiče Kresovy o majetek

• staršímu bratrovi Zdeňkovi otec postavil ve dvoře domu výtvarný ateliér

• bratr Zdeněk se jako autodidakt stal oceňovaným konceptuálním umělcem

• v roce 1984 se bratr oženil a odešel do Německa

• pod vlivem a vedením bratra začal chodit do lidové školy umění

• vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně

• rok pracoval v propagaci Brnosportu

• absolvoval obor výtvarná výchova a český jazyk na Pedagogické fakultě v Brně

• se spolužáky a přáteli tiskl samizdaty, účastnil se výstav, bytových akcí a přednášek

• v roce 1986 nastoupil na místo historika umění do Oblastní galerie v Gottwaldově

• v roce 1994 byl u založení Zlínské soukromé vyšší odborné školy umění

• od roku 1999 pracuje ve funkci ředitele školy

• v době natáčení (květen 2025) žil a pracoval ve Zlíně

Narodil se do chudé rodiny dělníka. Ovlivněn výtvarným nadáním bratra Zdeňka, trávil volný čas malováním v jeho ateliéru, který mu na dvoře vesnického domu v Žabčicích postavil otec. Bratrovo nasměrování, vedení a přípravka v Lidové škole umění v Brně pomohla pamětníkovi vystudovat střední uměleckoprůmyslovou školu a později i Pedagogickou fakultu v Brně. Výtvarnému umění a pedagogické práci se věnoval celý život.

Dětská léta v Žabčicích

Ivo Sedláček se narodil 1. března 1961 v Brně rodičům Zdeňkovi Sedláčkovi (květen 1932) a Silvii Sedláčkové, rozené Kresové, (srpen 1933). Dětství prožil v domě v Žabčicích, obci vzdálené dvacet kilometrů jižně od Brna. Prarodiče Kresovi, Silvestr a Marie, žili společně s rodinou nejdříve v malém domku na ulici do Přísnotic. Dědeček zažil ve dvaceti letech první světovou válku a byl zraněn. V padesátých letech přišel při kolektivizaci o hospodářství, musel pracovat v jednotném zemědělském družstvu (JZD), jezdil s koňmi, sloužil na váze. Později se rodina přestěhovala kousek dále v ulici Nádražní, do staršího stavení, které otec Sedláček koupil a svépomocí opravil. V domě jich žilo sedm, Ivo byl prostřední ze tří bratrů. Zdeněk byl o šest let starší, bratr Drahomír o osm let mladší. Dům měl dvůr a zahradu dlouhou sedmdesát metrů. Zahrada často pomáhala rodině přežít chudobu. Otec měl jako dělník malý příjem, maminka byla od svých čtyřiceti let invalidní důchodce. Pamětník vzpomíná na své dětství jako na časy přežívání v opravdové chudobě.

Základní škola v Žabčicích a Židlochovicích

Pět let v žabčické základní škole rychle uběhlo a od šesté třídy už Ivo jezdil autobusem do židlochovické měšťanky. Fyzické tresty tehdy ještě byly na pořadu dne, vzpomíná pamětník. „Na škole jsme zažívali dobu, kdy jsme dostávali rákoskou po rukách, kdy nás fyzicky trestali a někdy, řekl bych, dost krutě. Viděl jsem, jak spolužáka Arnošta za vlasy vláčí uličkou ve třídě, když něco provedl.“ Jako dítě zažil ještě vyučování v sobotu, později se chodilo do školy jednou za čtrnáct dnů, nakonec byly soboty volné. Otec pracoval v hrušovanském Svitu i o sobotách. Po jejich zrušení musel otec a někdy i dědeček chodit v obci v rámci povinně nepovinných brigád pracovat na stavbu školky, jeslí a potravin. Snažili se účastí na brigádách o to, aby synové nepřišli o možná doporučení, v případě, že by chtěli studovat. Maminka zprvu pracovala ve Frutě, otec později ve skladu v brněnských Domácích potřebách. Aby rodinu uživil, jezdil ráno ve čtyři do zaměstnání a před prací, ještě jako přivýdělek, ve skladu topil.

Výtvarný ateliér na dvoře domu

Po základní škole se pamětník rozhodoval, kudy se bude ubírat v budoucnu. Na vesnici, kde žil, o tom mnoho představ neměl. „Hlavní úlohu“, vzpomíná Ivo, „v tom sehrál starší bratr Zdeněk. Měl jsem čtrnáct, jemu bylo dvacet a dělal jakési v uvozovkách umění. Otec dokonce v roce 1973 bratrovi postavil doma na dvoře v Žabcích malý ateliér. Jako dítě jsem sledoval bratrovy práce. Samozřejmě mě to zajímalo a také jsem něco zkoušel. Bratrova role v mém rozhodování byla nejspíš hlavní.“ Ivo mohl skončit v nějaké dělnické profesi, v učení. Bratr se začal věnovat malování a grafice. Sám přišel na konceptuální postupy, které koncem sedmdesátých let u nás nikdo neznal a málo kdo je používal. „Troufnu si říct, že to byl jeden z prvních konceptualistů v Brně.“ Bratr Zdeněk byl povoláním dělník, frézař, ale v umění samouk, autodidakt. Později pracoval jako závozník na brněnských veletrzích. V roce 1984 se oženil a odstěhoval se do západního Německa. „Dělat tehdy na vesnici v Žabčicích ‚umění‘ a mít ještě ateliér na dvoře, to byla velká rarita.“ Ateliér navštěvovali kamarádi obou bratrů, jezdili tam i různí lidé z uměleckého prostředí z Brna a okolí, poslouchala se muzika, vedly se diskuse. Zdeněk měl v roce 1979 v Galerii mladých v Brně jednu z prvních konceptuálních výstav v té době. Expozici s názvem Grafické modely zahajoval Jiří Valoch, který se zasadil o to, aby výstava vůbec proběhla.

Iniciační role bratra Zdeňka

Ivo začal na radu bratra, ve čtrnácti letech, chodit na Lidovou školu umění v Brně na Petrově. Škola to byla vyhlášená. Učil se kreslit, maloval zátiší, kreslil sádrové modely hlav, modeloval, připravoval se k přijímačkám na střední školu. Rodiče, ač jim mnoho peněz na studia svých synů nezbývalo, Ivoše ve studiích podporovali. Iniciačním setkáním pro budoucího studenta byla návštěva výtvarníka Jana Steklíka v Ústí nad Orlicí, kam ho vzal bratr Zdeněk. Prohlédli si u něj jeho práce ale i spoustu děl, která si vyměnil se spřátelenými umělci. Poznal tak díla Sopka, Nepraše, Boudníka a dalších. Byla to doba, kdy bylo minimum příležitostí setkat se s podobnými pracemi. Tito autoři nesměli oficiálně vystavovat, takže nikdo je moc neznal z výstav, natožpak z reprodukcí.

Trvalá přátelství na střední škole

V roce 1976 nastoupil Ivo na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně. Setkání se Steklíkem bylo pro Ivoše důležité i v tom, že získal kontakty, které využíval při svém pobytu v Brně, kdy se potkával s přáteli na nejrůznějších akcích, výstavách a v mnoha hospodách. „Tehdy jsem o umění nevěděl nic, ani jsem si nemyslel, že nějaké umění budu dělat. Spíš byla snaha dostudovat střední školu a potom získat nějakou práci v tom oboru.“ 

Škola vychovávala studenty spíše pro použití v průmyslu a propagaci, reklamě - ani ne tak k umění. Učitelé studentům zdůrazňovali, že vlastně nic nebudou a jen málokdo z té školy vyjde a někde se umělecky uplatní. Že stěží budou mít nějakou realizaci či výstavu, protože těch vyvolených bylo v minulosti jen pár. „Ale dnes už vím, co to znamenalo se prosadit v době 70. let. To znamenalo kandidovat, nebo vstoupit do strany, být členem Svazu výtvarných umělců, nebo aspoň být registrovaný ve Fondu výtvarných umělců, protože jinak vám neprodali ani olejové barvy,“ vzpomíná Ivo Sedláček. Tvůrčí prostředí ve škole bylo ale pro pamětníka velkým přínosem. Seznámil se se spoustou nových lidí, kteří ho často inspirovali. Spolužáci Josef Daněk a Blahoslav Rozbořil jsou jeho přáteli dodnes a dodnes s nimi i spolupracuje. Vzpomíná na mnohé profesory. Vladimír Smrčka studenty učil realistické kresbě a malbě. „Vím, že do dneška se mi ten jazyk realisticky zobrazovat něco, když to potřebuji, moc hodí.“ Od dvanácti let Ivo hrál badminton, později měl ve sportu hodně úspěchů. Kombinoval intenzivní sportování se studiem umění. Hrál za Univerzitu Brno, jako pátý skončil na akademickém mistrovství Československa.

Brnosport a Svazarm

Po maturitě pamětník rok pracoval v propagaci v Brnosportu a dostal roční odklad od povinné vojenské služby. Chodil do Svazarmu na školení, každý pátek byl uvolněn z práce a musel do večera poslouchat přednášky vojáků. Odklad z vojny byl podmíněn povinnou docházkou.

Výtvarná výchova a čeština

Ivo Sedláček se nakonec dostal na Pedagogickou fakultu do Brna na obory výtvarná výchova a čeština. Na škole se opět sešla dobrá parta spolužáků, dělali spolu ve škole výstavy v rámci takzvané studentské odborné vědecké činnosti. Z asistentů, kteří učili na fakultě – Leonid Ochrymčuk, Jiří Havlíček, Jan Bružeňák, Petr Veselý, se později stali kamarádi, začali se více stýkat, chodili spolu po škole diskutovat po kavárnách a hospůdkách, organizovali společné výstavy. Škola dala pamětníkovi kromě mnoha přátel možnost pět let se intenzivně věnovat výtvarnému umění a také to, že se mu nakonec pedagogické vzdělání bude hodit a bude moci být ve Zlíně v roce 1993 u zakládání vyšší odborné školy se zaměřením na výtvarné umění a herectví a později na ní i učit. Studium jazyka a literatury navíc podstatně ovlivnilo pamětníkovu tvorbu a hodilo se mu k pozdějšímu psaní kurátorských textů, katalogů, novinových článků.

Samizdaty a bytové akce

V druhé polovině osmdesátých letech začal Ivo Sedláček s přáteli, hlavně s Josefem Daňkem a Blahoslavem Rozbořilem, dělat autorské samizdaty, kreslili je a tiskli xeroxem v různých firmách. Například samizdat Přirozeně, Homo nebo EX. Pořádali různé bytové akce. Poslední oběd, Muzeum Ivo Sedláčka v Žabčicích, scházeli se k diskusím při výstavách, které se začaly v tom čase v Brně pořádat. „A tehdy jsme si uvědomili, že se na soudruhy můžeme vykašlat. Jak to říkal Honza Steklík: „My jsme s nimi nechtěli mít nic společnýho, my jsme se o ně nezajímali, oni se zajímali o nás.“

Setkání s vojenskou rozvědkou

Ivo se shodou náhod vyhnul střetnutí s StB. V listopadu osmdesát osm ho při delším marodění v Žabčicích navštívili dva muži z vojenské kontrarozvědky a snažili se ho přemluvit k podávání informací o bratrovi, který žil v tom čase již čtyři roky v západním Německu. Ivo odmítnul a za „odměnu“ byl po několika měsících, ač rekonvalescent po utržené achilovce, povolán do Brna na vojenské cvičení.

Gottwaldov / Zlín

V roce osmdesát šest nastoupil pamětník na místo kunsthistorika do gottwaldovské Oblastní galerie. Záhy byl odveden do Písku na roční vojenskou službu. Po návratu z vojny kurátoroval v galerii několik zásadních výstav autorů, kteří nemohli běžně vystavovat. Představil obrazy Vladimíra Kokolii, Petra Nikla a připravoval k vystavení dílo Otmara Olivy. Po převratu společně s ředitelem Ludvíkem Ševečkem vytvořili ze zlínské galerie významné kulturní centrum. Společně obnovili Zlínské salony, začali vydávat čtvrtletník Prostor Zlín, který vychází dodnes a mapuje autory či výstavy, které v galerii proběhly, věnuje se historii výtvarného umění a představuje neznámé autory jak z výtvarného umění, designu, tak i poezie. Ivo Sedláček časopis v době natáčení vedl jako šéfredaktor. Mezi léty 1993,1994 byl Ivo při utváření konceptu a založení Zlínské soukromé vyšší odborné školy umění. Od roku 1999 je ředitelem školy. V roce 1991 se oženil s Marcelou, rozenou Vobořilovou, a mají spolu dva syny, Michala (1994) a Marka (1997).

Na konci vzpomínání, při přemýšlení o tom, co je v životě důležité, volně cituje svého oblíbeného Senecu: „Proč se všichni ptají po smyslu života, když je každý sám jeho tvůrcem.“

Mgr. Ivo Sedláček v době natáčení v květnu 2025 žil a pracoval ve Zlíně.