Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radomír Šebek (* 1957)

• narozen 20. července 1957 v Brně, vyrůstal v Habrůvce na Blanensku

• v 70. letech se vyučil automechanikem v ČSAD Blansko

• v roce 1975 vstoupil do armády, od roku 1977 působil jako důstojník ČSLA v Seredi

• po čtyřech měsících se neúspěšně pokusil o emigraci na Západ

• následujících pět let strávil za mřížemi lágru v Minkovicích

• v roce 2025 žil v Habrůvce

Ve dvaceti letech si uvědomil, že dát se na dráhu profesionálního vojáka z povolání nebyl ten nejlepší nápad. Vybaven baterkou, automapou a českoněmeckým slovníkem se proto rozhodl utéct a ilegálně překročit západní československou hranici. Jenomže… 

Nějaké informace jsem měl, tak jsem to risknul

Radomír Šebek se narodil 20. července 1957 v Brně. Oba rodiče – Antonín a Anna Šebkovi – pracovali v Adamovských strojírnách. Vyrůstal s o pět let starším bratrem Antonínem v obci Hrabůvka (matčině rodišti) na Blanensku. Původně šlo o relativně větší hospodářství s polnostmi, ty si však, včetně hospodářských zvířat a zemědělských strojů, počátkem 50. let komunisté jednoduše vzali v rámci násilné kolektivizace a rodině zůstalo jen stavení. 

Po základní škole se vyučil automechanikem v ČSAD Blansko (1974) a v podniku následující rok pracoval. Pak se rozhodl vstoupit do armády. V letech 1975 až 1977 absolvoval dvouletou důstojnickou školu (která zároveň nahrazovala dvouletou základní vojenskou službu) ve slovenském městě Martin, následně jej – v srpnu 1977 – přiřadili k jednotce v Seredi. Tehdy měl hodnost podporučíka a působil jako velitel ženijní roty. V rozhodnutí dát se na armádní dráhu se inspiroval svým starším bratrem Antonínem, rovněž vojákem z povolání.

V Seredi nakonec vydržel jen pouhých pár měsíců. Sílil tlak na vstup do strany, na což Radomír nechtěl přistoupit, a u roty navíc nebyl spokojen. Rozhodl se tedy pro riskantní krok. V prosinci 1977 vycestoval od svého útvaru nejprve na návštěvu za rodiči do Habrůvky. Ti o jeho záměru emigrovat neměli sebemenší tušení. Následující den se přesunul k západní hranici Československa a jako místo přechodu si vybral Folmavu na Domažlicku. Psal se 7. prosinec 1977.

„Nějaké informace jsem měl, protože jsem měl kolegy, kteří se mnou studovali a byli na čáře. Tak jsem měl nějaké informace, kudy by to asi šlo,“ vypráví Radomír Šebek a pokračuje: „Tak jsem to risknul. Dostal jsem se tam přes potok, utíkal jsem. Jenomže oni tam byli někde schovaní – dva pohraničníci se psem.“ K incidentu se dochovaly protokoly z výslechů obžalovaného i svědků. Takto například situaci vylíčil jeden ze dvou pohraničníků, který Radomíra Šebka zadržel:

Vysoká společenská nebezpečnost, nejzávažnější z vojenských trestných činů

„Kolem 19:25 hodiny jsem uslyšel nějaké kroky a šum, který se přibližuje ke státní hranici. Jelikož byla tma, nebylo osobu vidět. Tuto skutečnost jsem zahlásil na jednotku doz. Důstojníkovi, který nařídil provést patřičná opatření a osobu zadržet. Hned nato jsme oba zahájili činnost, měli jsme [s] sebou dva psy. Vyšli jsme za odrazovou stěnu, zavřeli jsme za sebou vrata a baterkami jsme svítili, zda někde nejsou stopy. Když jsme šli dále od stěny, najednou jsme uslyšeli, že někdo na nás volá, abychom nepouštěli psy. Neslyšel jsem, že by osoba volal[a] něco jiného. Ještě chci uvést, že osoba tak jakoby zakašlala. Osobě, která volal[a], abychom nepouštěli psy, jsme zavolali, aby přišla k nám blíže. Nato jsme viděli asi na vzdálenost 10 m, že osoba vystoupila z křovin, kde se pravděpodobně ukryla. Osobu jsme vyzvali, aby šla s námi a zavedli jsme ji mezi stěny drátů a tam jsme provedli její zadržení. Žádali jsme doklady, které nám dala. Jednalo se o ppor. Šebka, co jsem hned hlásil na jednotku. Též jsme osobě dali pouta.“[1]

Při zadržení měl u sebe jen česko-německý slovník, baterku, automapu a doklady.[1[] Následovaly výslechy, vazba a nakonec samotný soud. „Co jsem jim mohl říct? Utíkal jsem, nepovedlo se to. Já jsem se k tomu přiznal. Žádné výmluvy, jestli jsem se ztratil. To nemělo smysl, to bylo jasné,“ vypráví tehdy dvacetiletý Radomír Šebek. Konečný verdikt si vyslechl 7. dubna 1978 na vojenském soudu v Trenčíně, kde jej do té doby drželi ve vazbě. 

„Konaní obžalovaného je vysoké společenské nebezpečnosti. Obžalovaný jako osoba z povolání a příslušník velitelského sboru se rozhodl spáchat nejzávažnějšího z vojenských trestných činů, nakolik byl rozhodnutý zběhnout do ciziny a vyhnout se tímto trvale vojenské službě, kterou si sám vybral jako svoje povolání. […] Polehčující okolností u něho bylo, že se k trestné činnosti přiznal a této litoval, což je první předpoklad k jeho nápravě. Též v jeho prospěch bylo hodnocené, ze trestného činu se dopustil ve věku, který je blízký věku mladistvých. Přitěžující okolnosti nebyly u něj zjištěny žádné. […] Obžalovaný při zadržení nekladl žádný odpor,“[1] stojí v dochovaném rozsudku. Podle § 283 (zběhnutí do ciziny) poslal trenčínský vojenský soud Radomíra Šebka za mříže na 5 let.

Je tady jeden mrtvej, pojďte si ho odtáhnout

Trest si odpykal v Minkovicích, věznici na Liberecku nechvalně známou nevyhovujícími podmínkami a tvrdou prací. Vězni dostali mundúry, podstoupili zdravotní prohlídku a šli na dvanáctihodinovou směnu. Radomír Šebek začínal v Preciose na broušení a leštění skleněné bižuterie. Šlo o velkou a nevětranou halu. „To bylo peklo!“ shrnuje ve stručnosti a dodává: „Doopravdy otrocká práce.“ Nakonec měl ale štěstí. V hale strávil „jen“ tři měsíce, po kterých jej přeřadili do zámečnické dílny. V ní byly podmínky o poznání snesitelnější, Radomírovi se dařilo plnit normu, díky čemuž se mu vyhýbaly omezené příděly jídla a další sankce. V zámečnické dílně nakonec zůstal až do vypršení svého trestu.

Celu dle vyprávění sdílelo 16 vězňů a údajně mezi nimi převládaly dobré vztahy. „Nemělo cenu, abychom se mezi sebou nějak hádali, protože bychom na do doplatili zase akorát my. Takže nebyl důvod,“ vysvětluje. Jednou za půlrok měl dovolenou návštěvu. „Vždycky za mnou přijeli naši,“ přibližuje. „To byla místnost v budově ředitelství, byly tam stoly. Tak jsme si naproti sobě sedli, oni mi něco donesli a samozřejmě to hned vzali bachaři a šli to prohlídnout. Teprve potom mi to donesli. A my jsme mohli hodinu takto volně mluvit.“

Radomír Šebek si odseděl celých pět let. Během té doby údajně několik vězňů spáchalo sebevraždu: „Jednoho jsem i odřezával. To už jsem tam byl asi tři roky, znali mě. Přiběhli za mnou a: ,Radku, pojď ho odříznout.‘ Tak jsem šel, musel jsem ho odříznout, hodili jsme ho k železným dveřím, zabušili jsme na dveře na bachaře: ,Je tady jeden mrtvej, pojďte si ho odtáhnout.‘ No, tak si ho odtáhli,“ popisuje bez emocí a v souvislosti s násilím vzpomíná i na postavu Josefa Vondrušky. Ten působil jako bachař v Minkovicích od 70. let, po sametové revoluci pak zasedal v Parlamentu ČR za KSČM. Josef Vondruška čelil obvinění za mučení minkovických vězňů. Ačkoliv se dochovala jejich svědectví, Vondruška zůstal na svobodě a soud mu dokonce přiřknul finanční odškodnění.[2]      

Na Josefa Vondrušku však Radomír Šebek nevzpomíná ani v nejmenším ve zlém: „Pamatuju ho jako normálního člověka, neviděl jsem, že by někomu ublížil.“ Vzpomínky pokračují: „Jednoho [vězně] tam měl údajně umlátit k smrti. Nevím. Já jsme s ním měl takovou zkušenost, že mě vedl [k lékaři], když jsem měl problém se zády, normálně jsme spolu kecali, a ještě se dokonce přimluvil, aby mi tenkrát dali celé balení ibuprofenu – ale tenkrát se to jmenovalo jinak. A to mě strašně pomohlo na ty záda, takže já jsem s ním měl tuto zkušenost. Mluvili jsme spolu mockrát.“

Měl jsem to štěstí

Po propuštění z Minkovic vystřídal vícero pracovních pozic – skladníka v Adastu, mistra opravárenské dílny na brněnské Vysoké škole zemědělské, nebo třeba revizního technika tlakových nádob. Před odchodem do důchodu působil v blanenském ČKD. Svou pětiletou zkušenost minkovického vězně shrnuje po více než čtyřech dekádách následovně: „Bylo to velice tvrdé, ale musím říct, že na mé kůži jsem to nepocítil. Pocítil jsem to psychicky, viděl jsem to, slyšel jsem to. Ale měl jsem to štěstí, že jsem se dostal na tu [zámečnickou] dílnu. Jinak bych, myslím si, ani živej nevylezl, kdybych tam [v Preciose] měl být celých pět let,“ uzavírá své vyprávění Radomír Šebek.

 

 

[1] Zdroj: Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (V): arch. č. V-27175 MV. Převzato z Archivu bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v dodatečných materiálech 

[2] Podrobněji o případu například v pořadu z cyklu Příběhy 20 století. K 1. 10. 2025 dostupné zde