Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Schwarz (* 1934)

Část rodiny ze mne chtěla mít hrdého Němce, část českého vlastence

  • narozen 16. června 1934 v Jindřichově Hradci

  • pochází ze smíšené českoněmecké rodiny

  • otec byl za války protiněmecký odbojář

  • v roce 1951 byl Stanislav svědkem fingovaného nálezu zbraní v kněžském semináři

  • po vyučení pracoval v dělnických povoláních

  • za normalizace pracoval jako tajemník tělovýchovné jednoty

  • v listopadu 1989 pomohl jako správce děčínské sportovní haly vzniku místní pobočky Občanského fóra

Když jsme byli v roce 1938 na návštěvě u mých německých příbuzných, babička, která podlehla nacistické propagandě, mi vštěpovala, že musím být Němec. Já na to: ,Ja, ja, babi, Heil Hitler!‘ A dostal jsem dvě stříbrné pětimarky. Tatínek se s babičkou o politice nehádal, bral to tak, že je už stará. Totéž mi řekla i jedna z mých tet a vysvětlila mi, že musím být Čech. Já řekl, že jo, a dostal jsem pětikorunu. Pak jsem šel za maminkou a povídám jí: ,Mami, podívej se, tohle je za Heil Hitler a tohle za Dobrý den.‘ Ty mince mám stále schované.“

Dnes už se téhle příhodě Stanislav Schwarz směje, ve své době však šlo o velmi ožehavou věc. Stanislavův otec Štěpán, zaměstnanec československých železnic, byl německého původu. Pocházel z Libchav u Ústí nad Orlicí, a zatímco zbytek jeho rodiny se postupně přidával k německému nacionalistickému hnutí, on se naopak naučil výborně česky, na sklonku 30. let optoval pro českou národnost a svou domácnost ozdobil portréty Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše.

Od Vůdce si Štěpán Schwarz naopak nikdy nic dobrého nesliboval a kvůli jeho politickým názorům mu během války hrozil vlastní bratr smrtí. „Strýc Adolf za války sloužil jako důstojník, jednou přijel na dovolenou a líčil nám, jak potlačili povstání ve varšavském ghettu. I fotografie nám ukazoval. Vyprávěl, že Židy zahnali k Visle a řekli jim, že kdo přeplave na druhý břeh, zachrání se. Chlubil se: ,Všechny Židy jsme nahnali do řeky, křížem jsme měli kulomety a na druhé straně nevylezl ani jeden.‘ Tatínek mu odpověděl: ,Za to, co jste provedli, nemůžete válku nikdy vyhrát.‘ Strýc vytáhl pistoli, přiložil ji tatínkovi k hlavě a pohrozil mu: ,Kdybys nebyl můj bratr, na místě bych tě zastřelil!‘“

Dětská léta v pohraničí

Štěpán Schwarz na své příbuzné přesto ani v těžkých časech nezanevřel: za války tajně přecházel hranice protektorátu a během žní v Libchavách vypomáhal. Často s sebou bral i mladšího syna Stanislava a jednou jej nechal v Sudetech na polovinu letních prázdnin. V podhůří Orlických hor se Stanislav seznámil s jedním svým bratrancem a hned první setkání ukázalo, že na rozdíl od dospělých neměli chlapci problém si porozumět, i když každý vyrůstal v jiné zemi: zpočátku spolu zkoušeli mluvit německy, ale když zjistili, že vyrostli ve výrazně odlišných nářečích, plynule přešli do češtiny, kterou oba také ovládali.

V polovině 40. let byl Stanislav takříkajíc světoběžníkem (narodil se v Jindřichově Hradci a později se několikrát stěhoval, nejdříve do tatínkova nového působiště v Nové Bystřici, pak do Velimi, odkud tatínek dojížděl do Kolína) a poslední dny války bral jako jedno velké dobrodružství: pozoroval, jak se v jeho městečku staví protitankové zátarasy, na začátku května sledoval pochod německé armády, po jednom z vojáků našel tři sta říšských marek a ty si hned nechal rozměnit na koruny. Když těsně před podepsáním kapitulace pálily ustupující jednotky citlivé dokumenty a od hromady papírů chytila plamenem tělocvična, byl z celé školy první, kdo přišel řediteli pomoct s hašením.

Vítězstvím Spojenců ovšem dobrodružství pro Stanislava nekončilo. Jeho tatínek 10. května převzal děčínské nádraží, krátce nato za ním dorazila i jeho manželka a dvě děti. Ve svém novém domově Stanislav obhlížel ohořelé transportéry, za restaurací U Mostu, kterou tehdy vedl jeho strýc, našel krabice plné nábojů, granátů a výbušnin, a jen co poblíž Jalůvčí objevil trosky německé stíhačky, jeho klukovský smysl pro dobrodružství opět doplnila podnikavost. Jednoho dne s sebou k vraku přitáhl pilku na železo, s kamarády letadlu uřízl vrtuli, kořist odevzdal ve sběrně a odměnou dostal zaplaceno. Národnostními předsudky Stanislav za války ani po ní netrpěl, a tak se dokázal skamarádit s každým, kdo se k němu choval přívětivě: chodil navštěvovat rudoarmějce, kteří na atletickém hřišti hlídali zabavené zbraně a své dětské příznivce tu a tam podarovali trochou kaše nebo papirosami, i dva zaměstnance německých drah, ubytované v takzvaných Saských domech, s nimiž lezl po skalách na levém břehu Labe.

Když přestane platit právo

Po roce 1945 nezůstali v Děčíně téměř žádní původní obyvatelé, kulturní život se však podařilo obnovit díky tomu, že osídlenci z vnitrozemí začali rychle organizovat spolkovou činnost. Znovu začal fungovat například Skaut, do kterého maminka Stanislava hned přihlásila. Stanislavovo členství ale nemělo dlouhého trvání. Na jednom z prvních výletů totiž poblíž Hřenska zažil šok, kvůli kterému skautink okamžitě opustil: „Šli s námi dva vedoucí, na konci vesnice jsme potkali Němku s bílou páskou, oni se hned pustili za ní a začali ji osahávat. Styděl jsem se za ně, nechápal jsem, jak si to můžou dovolit. Tím okamžikem pro mě skautink skončil.“

Namísto skautských aktivit se tak Stanislav začal věnovat atletice, po vzoru svého dědečka z matčiny strany vstoupil do Sokola, a v roce 1949 dokonce i do veslařského klubu. Ten ve 40. letech potkal podobný osud jako řadu jiných institucí, jež Češi převzali od Němců. Němci v klubu provozovali restauraci, pořádaly se tu plesy a hostiny, zbylo nám po nich nádherné zařízení – nádobí se značkou RC, tedy zkratkou Ruderverein Carolus, kravské rohy upravené jako nádoby na víno –, ale čeští členové to postupem času všechno rozkradli.“ 

Vykolejená doba se samozřejmě projevovala i na základní škole Na Stráni, kterou Stanislav navštěvoval od září 1945. Stanislavův třídní učitel Stuchlík, bývalý vedoucí Kuratoria pro výchovu mládeže, se zpočátku stavěl na stranu demokratického režimu, ale několik měsíců po komunistickém převratu převlékl kabát. „V roce 1947 mi dědeček dal ušít vysoké kožené boty, rajtky, a k nim jsem dostal kazajku,“ líčí Stanislav Schwarz, který jako malý obdivoval své starší sovětské kamarády. „V téhle uniformě jsem přišel do školy a učitel Stuchlík mě poslal domů převléknout, co prý to tahám do školy, že škola je apolitická. Krátce nato proběhl převrat a v září jsme ve škole našli na lavicích přihlášky do svazu mládeže – dal nám je vyplnit právě třídní učitel Stuchlík. Já přihlášku nevyplnil, on se mě ptal proč a já mu odpověděl: ,Vždyť jste povídal, že škola je apolitická. Tak co sem taháte politiku?‘“

Na tuto dětskou upřímnost by třídní učitel možná zapomněl, jenže v roce 1949 malý Standa provedl alotrii, kterou si stranické orgány mohly vykládat jako jasný projev politické nespolehlivosti: Jakmile učitel žákům rozdal brožurku Klement Gottwald mládeži, Standa s kamarádem autorovi přimaloval rohy a hitlerovský knírek a karikaturu nechal ležet na lavici spolužačky Moravové, dcery předsedy okresního výboru KSČ. Učitel Stuchlík pak musel vyšetřovat zhanobení obrazu prezidenta republiky a nechal žáky, ať se viník přihlásí. Standa se přiznal, učitel mu udělil dvojku z chování, obrázek roztrhal, hodil do koše a doufal, že dál se záležitostí nebude muset zabývat. Standova uvědomělejší spolužačka ale cáry složila dohromady, podlepila, odnesla domů a odevzdala rodičům. Standovu tatínkovi pak hrozil velký postih a kdoví, jak by celá věc skončila, kdyby Standa nechodil hrát ochotnické divadlo do podmokelské pobočky Červeného kříže, kterou vedli komunisté Sklenářovi. Díky nim byl Štěpán Schwarz, vrchní oficiál Československých státních drah, „pouze“ degradován na základní pozici technika a místo na mezinárodní trať Praha – Berlín jej nasadili na lokální podkrušnohorskou linku.

Politicky nespolehlivý dělník v socialistickém zřízení

Stanislavovi samému však politický škraloup paradoxně v ničem nebránil, poněvadž nechtěl pokračovat ve studiích a po dokončení základní školy se dal do učení; tři roky pak strávil mezi děčínskou pobočkou Škodových závodů a královehradeckým učilištěm. V Hradci Králové dostal Stanislav ubytování v internátě Na Hradě, vedle kterého se nacházel kněžský seminář, a zde se v roce 1951 stal náhodným svědkem fingovaného nálezu munice. Tu noc má Stanislav Schwarz dodnes v čerstvé paměti:

Spal jsem na palandě, v noci jsem slyšel hluk, podíval jsem se z okna a viděl jsem, že před seminářem zastavilo větší auto, z něj vykládali nějaké bedny a nosili je dovnitř. Druhý den nás nechali nastoupit před školou, přijela policie, seminaristy vedli v klepetech, vynášeli tytéž bedny a otvírali je. Byly v nich pušky a německé ruční granáty. Já povídám: ,Ale vždyť tyhle bedny sem v noci přivezli! A někdo mě chytnul za krk a vtom slyším: ,Hajzle, drž hubu, nebo ti ji rozbijem, že tě vlastní matka nepozná!

Stanislav se lekl a raději mlčel, ale pozornosti Státní bezpečnosti neušel a do osobních dokladů dostal nepatrnou, avšak významnou značku. „Když mi vydali občanský průkaz, všiml jsem si, že nad jedním z n ve slově povinnost je tečka,“ vysvětluje pamětník. „Když mě pak legitimovali, dívali se na zadní část. Bylo mi to divné, až jednou, když mě ve vlaku zase jednou kontrolovali, mě jistý pán poprosil, abych mu průkaz ukázal, a řekl mi, že ta tečka znamená, že jsem politicky nespolehlivý. Tak si komunisté označovali lidi, na které bylo potřeba dát si pozor.“

Stanislav Schwarz po škole získal zaměstnání ve strojírnách potravinářského průmyslu a v dělnické profesi mu ani druhý prohřešek život nijak zvlášť neznepříjemňoval. Ve strojírnách Stanislav pracoval delší dobu jako technolog a úkolář, pak z vlastního rozhodnutí odešel do podmokelských Závodů průmyslové automatizace. Ve volném čase se Stanislav věnoval sportu, působil v předsednictvu okresního výboru Československého svazu tělesné výchovy a sportu, organizoval atletické závody, basketbalová a tenisová utkání, běžecké štafety Děčín – Pirna nebo výměnné pobyty pro sportovce na slovensko-maďarském pomezí. Svému koníčku byl Stanislav natolik oddaný, že když se mu po dvou letech v Závodech průmyslové automatizace naskytla možnost zastávat funkci tajemníka tělovýchovné jednoty, neváhal a své působiště v Maroldově ulici až do důchodu neopustil.

Ve sportovní hale v Maroldově ulici Stanislava na konci 80. let zastihla také sametová revoluce. Ačkoli podle komunistické ideologie měl jako proletář režim podporovat, na pracovišti okamžitě uvolnil prostory Občanskému fóru, hostil schůzky právě vznikající strany, jejím zástupcům poskytl techniku, pomáhal jim tisknout zprávy a pro kolemjdoucí otočil do ulice televizi promítající záběry z Národní třídy.

Dnes už bychom Stanislava Schwarze v Maroldově ulici hledali marně, v neděli jej však můžeme zastihnout na pravidelných setkáních děčínských filatelistů a někdy také na schůzkách veslařského klubu.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Vít Pokorný)