Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Alenka Schauerová (* 1936)

• narozena 29. května 1936 v Brně

• otec František Ryšánek za války působil v Obraně národa

• roku 1941 otec zatčen a vězněn gestapem, zemřel 23. května 1943 v Osvětimi

• pamětnice bombardování a osvobozování Brna

• bratr Milan Ryšánek po únoru 1948 vězněn a následně poslán k PTP

• v 50. letech vystudovala pedagogické gymnázium, pracovala jako učitelka

• v letech 1962 až 1967 si doplnila vysokoškolské vzdělání na brněnské Univerzitě J. E. Purkyně

• signatářka manifestu Dva tisíce slov

• po sametové revoluci zastávala funkci náměstkyně primátora Brna za Občanské fórum

Vysoké boty šustí v trávě pravidelným rytmem SS. Blížící se zvuk prozrazuje, že ještě není ta správná chvíle, a tak se matka s dětmi choulí pod mezí a v tichosti nehnutě vyčkávají. Jakmile se kroky opět vzdalují, seberou odvahu a přes plot hodí balíček. Teprve v ten moment si uvědomí, co všechno může následovat. Nikdy se nedozví, jestli se balíček nakonec dostal k otci a napodruhé se už o nic podobného raději nepokusí.

Oni všechno vědí

„Byla jsem pokřtěna Alenka, tak to takto úředně musím uvádět,“ otevírá svůj příběh Alenka Schauerová, brněnská rodačka, která přišla na svět 29. května 1936. Její rodiče Marie (1896–1983) a František (1896–1943) Ryšánkovi pracovali jako učitelé, otec v roce 1931 založil a vedl odborný pedagogický časopis Tělesná výchova mládeže, který – jen pod mírně pozměněným názvem[1] – vychází dodnes. Mimoto otec před válkou působil ve funkci tajemníka Červeného kříže pro dorost. Do jeho prvního sňatku s Marií Klusákovou se narodil syn Milan (1926–1990) a dcera Gabriela (1919–1992), které se říkalo Jelenka. Otcova první manželka zemřela po těžké nemoci a z druhého manželství s Marií Laiferovou pochází Alenka a její dvojče Dušan (1936–2020).

Oba rodiče – sečtělí intelektuálové – ovládali jazyky a zajímali se o společenskopolitické dění. Otec ve 30. letech skrze práci pro Červený kříž často cestoval po území Československa a následného protektorátu a především - vstoupil do nově vznikající odbojové organizace Obrana národa. Jeho zapojení do odboje zahrnovalo zpravodajskou a převaděčskou činnost: „Například z Radějova u Strážnice, tam přes kopce převáděl na Slovensko. Převedl takto několik osobností,“ vypráví jeho dcera.

Poté, co jeden z otcových kolegů podlehl mučícím výslechovým praktikám gestapa a prozradil jména dalších odbojářů si všichni dobře uvědomovali, že jen otázkou času, kdy na dveře zabuší nezvaná návštěva. Švagr Karel Hais – manžel sestry Jelenky a vlivný veterinární lékař s řadou konexí – tehdy nabídl otci úkryt na zámku černínských šlechticů v Chudenicích. To však ve snaze uchránit svou rodinu otec odmítl.

Zazvonil gestapák. V rukavici vyhazoval knížky a pak do nich v holínce kopal

Gestapo si pro Františka Ryšánka přišlo 9. října 1941. „To byl čtvrtek. To si pamatuju proto, že jsme s bratrem chodili do školky a – nevím proč – ve čtvrtky jsme do školky nechodili. Bylo volno a hráli jsme si,“ vypráví Alenka. Pak kdosi zazvonil na dveře a následovala šťára. „Pamatuju si, jak gestapák rukou v kožené rukavici, takové světle hnědé, vyhazoval knížky z knihovny a pak do nich v holínce kopal, aby si přečetl titul té knihy,“ popisuje. Byť otec v té chvíli nebyl doma, jeho osud už měli dávno v rukou služebníci nacismu, kteří jej následně internovali Pod kaštany, do brněnské věznice gestapa. Tímto nastalo mimořádně těžké období. Maminka musela opakovaně absolvovat výslechy na gestapu, přičemž neměla téměř žádné informace o svém muži – jedenkrát měsíčně mohla poslat vágní dopis, stejně často balíček.

Balíčky pro vězněného otce zpravidla obsahovaly trvanlivé keksy, které maminka sama pekla a které se skládaly prakticky jen z mouky – jinou surovinu k dispozici neměla, a i ta byla v hubených časech války vzácností. „My jsme na tom byli s moukou o něco lépe – zase, díky tatínkovi. Když se válka blížila, tak rodinu zaopatřil tím, že nakoupil mouku. Měli jsme na půdě dvě dřevěné velké truhly. V jedné z nich byla mouka chlebová a ve druhé světlejší, na pečení bílého pečiva. A opravdu z toho maminka pekla celou válku, i když ke konci už jsme to museli přesívat, protože v tom byli moli,“ vybavuje si.

Cesta nebyla široká. Dosud mám před sebou ten strach

Jen jednou za celou dobu směla maminka svého muže ve vězení navštívit. Dokonce s sebou mohla přivést i jedno dítě, a tak šla Alenka. Během krátkého setkání pod dozorem si prakticky nic neřekli, mluvit spolu mohli jen německy a Alenka jim nerozuměla. „Ještě teď, když si vzpomenu na naleštěné holínky a ruku v rukavici, není mi z toho dobře,“ říká. Navzdory omezeným možnostem rodina našla důmyslnou cestu, jak se dostat k otci alespoň o kousek blíže. Maminka vypozorovala, že vězni pod ostrahou dozorců chodí z věznice Pod kaštany ráno do práce skrze ulici Veveří (tehdy Eichhorner Strasse) na Kraví horu (Kuhberg) a odpoledne se vrací zpět. Stejná trasa se každý den opakovala ve stejném čase.

„Když je vedli, tak jsme šli celou dobu po chodníku a sledovali skupinu těch [vězňů]. Přesně si třeba vzpomínám, že když už jsme [s bratrem] byli školáci, tak jsme šli v aktovkách – aby nás tatínek viděl jako školáky. A někdy si maminka s tatínkovou sestrou, mojí tetou, sdělovaly hlasitě nějaké informace o rodině – kdo kam odjel nebo co se událo – ve snaze, že to snad uslyší a že takto získá informace,“ popisuje maminčinu vynalézavost. Byť se nikdy nedozvěděli, jestli některá z hlasitých konverzací doputovala až k otci, stále zůstávala naděje.

Existovala i možnost o poznání riskantnějšího spojení s otcem: „Ženy vězněných si řekly, že poněvadž vězni pracují za plotem, je tam menší ostraha a že voják chodí v určitém rytmu tam a zase zpátky, a když jde tam, tak se dá hodit přes plot balíček s jídlem, který se snad k tatínkovi dostane. Tak jsme takhle jednou s maminkou ležely za mezí a ten balíček tam hodila. Ani ona ani my jsme si to vícekrát netroufly, zůstala z toho jenom hrůza a strach. Jestli ten balíček tatínkovi došel, nevím,“ vypráví. Tento způsob se neosvědčil, a tak matka hledala další cesty. Doneslo se k ní, že jeden z dozorců se nechá obměkčit dětmi. Matka připravila balíček s pečenými keksy, šestiletou Alenku a její dvojče Dušana naučila jednoduchou německou větu a vyslala je k vězeňské bráně.

Byl Štědrý večer 1942: „Víte, dosud mám před sebou ten strach. Měli jsme šílený strach! Dosud ho vnímám. Cesta nebyla široká, určitě by tam neprojelo auto. A na pravé straně byly obrovské keře, zcela volně rozrostlé a vůbec se tam nesvítilo,“ vypráví Alenka, která se s bratrem Dušanem pomalu blížila potemnělou uličkou k ostraze. „U brány stál voják s odjištěnou připravenou zbraní. Přišli jsme k plotu a řekli jsme tu větu. On to od nás beze slova vzal a zakřičel: ,Franz Ryšánek‘. Tatínek vyšel ze dveří jednoho toho baráku a voják po něm balíček mrsknul. Tatínek ho rychle sebral a rychle zmizel. To bylo naposled, kdy jsme ho viděli.“

Zřejmě cítil, že jeho život opravdu končí. Rozloučil se a poděkoval

„Strach nás neopouštěl,“ vystihuje třemi slovy dobu po zatčení otce. Nebezpečí jako by číhalo za každým rohem – kromě otce nacisté pozavírali celou řadu jeho známých i příbuzných. Za mřížemi skončil Sylvestr Voda (Vodova matka byla sestrou Alenčiny babičky), rovněž odbojář z řad Obrany národa, na jehož počest je dnes pojmenována královopolská ulice. A – naštěstí jen krátkou – zkušenost s protektorátním vězením měla i matčina sestra Ludmila Halačková, přistižená při jednom z výše popsaném riskantním kroku, kdy chtěla otci hodit přes zeď balíček.  

Starší sestra Jelenka v té době žila se svým manželem – zmíněným Karlem Haisem – v Klatovech. Skrze jeho konexe dělala vše pro to, aby pomocí úplatků dostala svého otce z vězení, anebo aby alespoň zabránila jeho deportaci do některého z koncentračních táborů. To se však stále nedařilo. Díky svým sférám vlivu však velkou měrou ochránila bratra Milana, který byl poslán na nucené práce. Namísto totálního nasazení na území třetí říše Jelenka zařídila, že skončil na práci v Klatovech a mohl tak bydlet přímo u Haisových.

Jelenka nezištně pomáhala i své nevlastní matce, které - coby manželce perzekvovaného odbojáře - se navíc dostávalo pomoci i anonymně: „Ve schránce – jednou tam byly potravinové lístky beze slova hozené. Jindy obálka s penězi,“ vzpomíná Alenka. Jednoho dne se v dopisní schránce dokonce objevil portrét otce, který dle vyprávění za mřížemi namaloval jeho spoluvězeň a jedná se tak o poslední zachycenou podobu Františka Ryšánka. „Maminka vždycky říkala, že v očích vystihuje bolest,“ říká Alenka Schauerová, která má portrét dodnes pověšený ve svém domě.[2]

František Ryšánek nastoupil do osvětimského transportu v lednu 1943. Od té doby už rodina nedostala žádné relevantní informace. „Jeho dopisy byly naprosto stereotypní: ,Jsem zdráv a mám se dobře,‘“ vzpomíná na alespoň symbolický kontakt s otcem. Jednoho dne přišel dopis, který se svým vyzněním od těch předchozích lišil. „Zřejmě cítil, že jeho život opravdu končí. Tam se jednak se všemi rozloučil, mamince za všechno děkoval a vyjádřil přání, co si myslí, čím bychom kdo z nás měli být.“ Psal, že bratři vystudují vysoké školy, zatímco Alenka se po stane učitelkou ručních prací. „Což byl úplně nejnižší možný stupeň pedagogického vzdělání, velmi nízký. Ale to je úplně samostatná kapitola – pohled na ženu v té době,“ zamýšlí se Alenka Schauerová, která o třicet let později obhájila titul doktor filozofie. Její otec František Ryšánek zemřel v Osvětimi 23. května 1943. Za účast v odboji mu byl udělen Československý válečný kříž 1939 in memoriam.

Musela čarovat

Ovdovělá matka se se svými dvěma dětmi až do konce války potýkala s každodenním nedostatkem čehokoliv. Například jídelníček se skládal především z topinek: „Na sucho se opekl chléb, česnek jsme ví Bůh odkud měli, ale měli a sádlo jsme měli díky sestře [Jelence]. To byla velmi častá večeře a často předtím byla ještě česnečka polévka,“ přibližuje hubené časy a dodává: „Teprve když jsem dospěla, tak jsem si X-krát položila otázku: ,Jak to ta maminka dělala, že nás uživila? Z čeho vařila?‘ Víte, mléko nebylo, máslo nebylo, sýry nebyly, ovoce nebylo. Nevím, ale musela čarovat. Musela opravdu čarovat.“

Nedostatek jídla představoval jen jeden z problémů. V domě měli Ryšánkovi kachlová kamna na uhlí, které ovšem nešlo sehnat. „Takže jsme ten dům za války vůbec nevytápěli. Dobře si pamatuju, že musela maminka dávat na WC petrolejovou lampu, aby nezamrznul vodovod,“ vzpomíná Alenka Schauerová a dodává, že i bez uhlí však kamna plnila důležitou funkci, a to během bombardování, která cílila na Brno od konce léta 1944: „Bylo zajímavé, že zpravidla komíny zůstaly zachovány. Nevím, proč to tak je, neumím to vysvětlit. Ale pokud byli lidé blízko komínu, tak když odklízeli trosky, tak je snadněji našli. Kdežto když byli někde uprostřed místnosti, tak mnohdy nebyli mrtví hned, ale než je našli, tak se tam udusili. Takže když byl nálet, tak jsme se schovávali zabaleni do přikrývek za kamny, než ten nálet skončil.“

Druhou možnost úkrytu před nálety nabízel sklep. Ten však matka s dětmi z obavy o bezpečí využívala jen zřídkakdy: „Maminka nasmažila malé kousíčky chleba, kdybychom tam zůstali, tak abychom měli co jíst. A v takových velkých přikrytých hrncích byla voda. Jenom když letadla letěla, tak se dům chvěl, viditelně se chvěl. Takže jsme raději byli nahoře za kamny než dole ve sklepě,“ vypráví Alenka Schauerová.

Všechno ubohé. Ale byli jsme svobodní a tu svobodu jsme cítili

V průběhu roku 1945 docházelo s blížící se frontou k bombardování Brna stále častěji. Matka Marie s Alenkou a Dušanem se proto rozhodla město dočasně opustit a ukrýt se Lelekovicích, vesničce na brněnském venkově, kde měla známé. Maminka vystavila v každé z místností otcovu fotografii a ze svého domu na Tyršově ulici se s dětmi vydala na přibližně desetikilometrový pěší pochod. V Lelekovicích pak našli relativní klid a dočkali se konce války. Dle vzpomínek jako první dorazili rumunští osvoboditelé, které popisuje jako zubožené a unavené mladé kluky. Pak nastal mumraj: „To byly proudy lidí! Zajatci, Rumuni a mezi nimi lidi, kteří se vraceli domů…“ vypráví.

Zpáteční cesta do Králova Pole vedla přes Jehnice, kde se setkali s těžko představitelnými bizarními výjevy: „Šli jsme jedním směrem, proti nám šli němečtí zajatci, davy lidí! V příkopě [ležela] zebra, mrtvá, zabitá, pak žirafa. A vzpomínám si, že pak po válce byla zvláštní výprava, kdy po lese honili lvy, v těch Jehnicích.“ Totiž, v období konce války v Brně působil cirkus bratří Fialových,[3] který se ve snaze vyděšená zvířata provizorně ukrýt před bombardováním přesunul právě do Jehnic, brněnské periferie.

Kromě proudících válečných zajatců, osvoboditelů i civilistů později potkali i Němce shromažďované k odsunu. „Seděli na kufrech a hlídali je nějací gardisti,“ vybavuje si tehdy osmiletá Alenka. Když si je chvíli prohlížela, maminka v její tváři rozpoznala zvědavost a okamžitě zasáhla: „Velmi tvrdě nás [s bratrem] vykárala, zakázala se nám tam dívat a říkala: ,Oni jsou jen jiné národnosti a nebyli všichni gestapáci! Já jsem mezi nimi měla přátele! To jsou chudáci lidi.‘ Schválně to říkám, protože maminka byla první, která mohla cítit zadostiučinění, ona ten tatínkův odchod nesla strašně těžko,“ vzpomíná Alenka Schauerová s tím, že ještě dlouho po válce matka doufala, že zpráva o otcově úmrtí není pravdivá – že se mu třeba podařilo utéct, ukrývat a jednoho dne se zase vrátí domů. To se však nestalo.

„Jak jsme jeli s vozíkem naloženým věcmi, tak z peřinky vyklouzla panenka a domů jsem přivezla jenom tu peřinku. Strašně jsem panenku oplakala a trošku si myslím, že to byl takový předěl v dětství,“ vzpomíná na poválečný návrat z Lelekovic domů. Jak vypadalo Brno bezprostředně po osvobození? „Když bylo stanné právo, v devět hodin nesměl být na ulici nikdo. A na ulicích se nesvítilo, nebyly rozsvícené pouliční lampy, a to trvalo ještě i nějakou dobu po válce. […] Všechno bylo zničené, nesvítilo se a všeho bylo málo. Ale všichni jsme doufali, že to bude dobré,“ vybavuje si a dodává: „Všechno ubohé, mnohé domy rozstřílené. Jak dlouho trvalo, než se nějaké domy opravily? Strašně dlouho! Pořád bylo všechno na lístky, oblečení i jídlo. Ale byli jsme svobodní a tu svobodu jsme cítili. Ale bohužel moc krátce.“

Patřili ke smetánce, takže nebyl takový problém zjistit jméno soudce

Maminka seděla u puštěného rádia a plakala. „To bude zase konec svobody,“ řekla svým dětem po poslechu hysterického projevu Klementa Gottwalda. „Za války bylo: ,Nechoď tam, neříkej to, chovej se.‘ A pak přišel osmačtyřicátý rok: ,Jenom to nikde neříkej!‘ Takže ta nesvoboda nastoupila znovu naplno,“ shrnuje Alenka nástup další totality. Nedlouho po komunistickém puči zavřeli nejstaršího bratra Milana. Milan Ryšánek společně s kamarádem ze skautu Květoslavem Jandou v říjnu 1948 ilegálně překročil hranice do Západního Německa.

Krátce nato se oba vrátili s cílem napomoct k ilegální emigraci jejich známé. Plán se nezdařil, oba byli 27. října 1948 zadrženi a následně souzeni. V procesu opět sehrály konexe sestry Jelenky a jejího manžela Karla. „Patřili ke smetánce. Tím, že byl zvěrolékař a Klatovy jsou malé město, tak patřili ke špičce. Takže asi nebyl takový problém dostat se ke jménu toho, kdo ho bude soudit,“ říká Alenka Schauerová s tím, že díky známostem se Jelence podařilo poúnorového komunistického soudce uplatit.

Ruku v ruce s úplatkem se domluvili, že matka Marie (Milanova nevlastní) před tribunálem naoko sehraje roli zlé macechy, před kterou chtěl Milan Ryšánek utéct. „To považuji za nejenom etické, ale statečné – jestliže toto žena řekne,“ zamýšlí se nad zinscenovaným průběhem procesu. O korupci celkem nepřekvapivě dochované protokoly (bohužel) mlčí, nicméně okolnosti celého případu s tímto narativem hezky korespondují: Díky dochovaným archiváliím víme, že Milan Ryšánek a Květoslav Janda původně čelili obžalobě z trestného činu velezrady. Dolní sazba za spáchání velezrady činila v daném období 10 let, horní pak trest smrti.[4] Soud však Ryšánka i Jandu původní obžaloby zprostil a oba nakonec odsoudil pro „nedokonaný zločin neoprávněného opuštění území republiky.“ Líčení proběhlo 21. dubna 1949, tedy bez pár dní šest měsíců po zadržení. A konečný verdikt soudce zněl: 6 měsíců![5]

Po odpykání trestu Milan Ryšánek rukoval k pomocným technickým praporům (PTP) na nucené práce v černouhelných dolech na Ostravsku. I přes politicky nevyhovující minulost se však později dokázal prosadit. Z pozice rentgenového laboranta působil v oblasti zobrazovací techniky, dokonce mohl i publikovat odborné články. Milan Ryšánek zemřel 3. května 1990 – po zkušenostech s nacistickým totálním nasazením a následným vězněním v éře stalinismu se tak dožil svobody jen na pár měsíců.

Vyhazov mi předávala vrátná. Vrátná!

V 50. letech Alenka Schauerová vystudovala pedagogické gymnázium a poté učila na základní škole v Rakvicích a následně na školách v Brně. Mezi lety 1962 až 1967 při práci dálkově vystudovala filozofickou fakultu brněnské Univerzity J. E. Purkyně (dnešní Masarykova univerzita), v 70. letech pak obhájila titul doktor filozofie (PhDr.). V práci se setkala s pobídkou ke vstupu do KSČ: „Takové soudruhy bychom potřebovali – vy máte názor a vy byste ho prosazovala!“ řekla jí tehdy kolegyně-stranička. A tak se z Alenky stala takzvaná kandidátka strany. Na plnohodnotné členství však nikdy nedošlo, během čekací lhůty neprošla posrpnovými prověrkami.

To mělo více důvodů – v období pražského jara signovala u podpisového stolku před Mahenovou knihovnou manifest Dva tisíce slov; po upálení Jana Palacha zase na pedagogické poradě navrhla zaslat kondolenci jeho matce Libuši Palachové. Byť návrh neprošel, u prověrek – stejně jako podpis Vaculíkova manifestu – coby kompromitující okolnost soudruhům posloužil až až. A když pak došlo na očekávanou faustovskou otázku: „Jestli schvaluji pobyt vojsk. Řekla jsem: ,Ne.‘ Nic víc, nerozváděla jsem to,“ přibližuje chvíle před normalizační prověrkovou komisí a dodává: „Bylo to odporné. Oni v podstatě dopředu věděli, koho vyhodí.“

Psal se rok 1974 a „politická nespolehlivost“ ji spolehlivě zajistila ztrátu zaměstnání. V té době učila – už coby doktorka filozofie – na katedře češtiny olomoucké univerzity. „[Vedoucí katedry] byl tak zbabělý, že mě z katedry vyhodil tak, že mi vyhazov předávala vrátná. Vrátná!“ ohlíží se za normalizačními poměry, které předznamenaly náročné období. Alenku nechtěl nikdo zaměstnat a když už, tak jen dočasně. Chvíli pracovala ve výchovném ústavu pro mládež ve Velkém Meziříčí, následně v různých školách na Brněnsku – vždy ale jen v řádu měsíců, nejpozději před letními prázdninami pokaždé dostala výpověď.

Stálejší místo našla až v druhé polovině 70. let v Zetoru, kde vzdělávala bývalé vietnamské válečné veterány: „Za odměnu ti úspěšní nebo oceňovaní bojovníci byli přesunuti sem a umožnilo se jim vyučit se nějakému učebnímu oboru. To byla zvláštní skupina studentů – byli dospělí, i když vypadali velmi dětsky,“ přibližuje. Většina z nich se učila na brusiče, Alenka vedla hodiny češtiny, ale také například matematiky nebo tělocviku. K pedagogickému působení v Zetoru se váže i následující historka: se svou třídou vyjela na exkurzi do kunštátské brusírny. „Ale soudružko, oni vám tam za autobusem kouří!“ varoval ji tehdy řidič autobusu. „Tak je nechte, jim je všem přes třicet,“ odvětila mu. „Oni vypadali tak dětsky, že si řidič myslel, že jsou to 16letí učni, a to byli dospělí chlapi,“ vzpomíná s úsměvem.

Primátorkou rozhodně ne

V revolučním roce 1989 učila na elektrotechnickém učilišti na Purkyňově ulici, kam přestoupila ze Zetoru v roce 1986. Během listopadových událostí trpěla následky komplikované zlomeniny nohy, které znemožňovaly její účast na demonstracích. „Takže já jsem celou revoluci sledovala z rozhlasu. Poslouchali jsme i Vídeň, to v Brně bylo možné. Takže tento rozhlas i náš rozhlas, jenom touto cestou. Ale samozřejmě jsem to prožívala radostně. A musím říct, že když bylo po listopadu, tak jsem opravdu fyzicky cítila svobodu, opravdu jsem cítila, že jsem svobodný člověk,“ vypráví. Bezprostředně po pádu režimu se zapojila do politického dění. V roce 1990 nastoupila do funkce náměstkyně primátora za Občanské fórum.

Za tímto účelem se na ni tehdy obrátil a na pozici náměstkyně doporučil Václav Grulich, bývalý spolužák z filozofické fakulty a zároveň pozdější ministr vnitra ČR (1998 až 2000). „Měla jsem na starosti školství, kulturu, zdravotnictví a sociální věci – nikterak málo,“ ohlíží se za svým politickým angažmá, které nakonec nemělo dlouhého trvání. V průběhu turbulentního roku 1990 se na brněnské radnici vystřídali hned čtyři primátoři[6] a v jednu chvíli se zdálo, že se funkce zhostí právě Alenka Schauerová. To se ale vůbec nezamlouvalo manželovi, prof. Ing. Františku Schauerovi, za kterého se provdala v roce 1978: „Můj muž se postavil naprosto na zadní: ,V žádném případě, primátorkou rozhodně ne!‘ Takže primátorkou jsem se nestala, a dokonce už mi nedovolil ani dál kandidovat [na post náměstkyně],“ shrnuje své působení v porevoluční politice.

Dnes, v roce 2024, žije Alenka Schauerová v brněnských Soběšicích. Na zdi jí stále visí otcův portrét namalovaný za zdmi nacistického žaláře, ale také například plakát Občanského fóra z roku 1990. Nadále se pohybuje v oblasti folklóru, ke kterému ji před sedmdesáti lety přivedla švagrová – manželka bratra Milana – Jiřina Ryšánková (roz. Kokrháková), významná jihomoravská choreografka (a mimochodem učitelka Bolka Polívky). Alenka má na kontě výzkumy a publikace, působila v nejrůznějších poradních sborech, porotách i na konferencích, z pozice choreografky se angažovala ve valašském souboru.

Díky tomu se poznala s řadou kapacit v oboru: Věrou Kovářů, Vlastou Fialovou, Zdenkou Jelínkovou nebo třeba Václavem Frolcem. Roku 2018 dostala Cenu ministra kultury za vědeckou, pedagogickou, tvůrčí a osvětovou činnost v oblasti tradiční lidové kultury. Ve svém aktuálně (již šestnáctým rokem) rozběhlém vzdělávacím projektu Tady jsme doma se zabývá otázkou výuky: „Zastřešuje to Národní ústav lidové kultury a smyslem je, aby se do škol vrátila tradiční lidová kultura,“ říká. „Ale to by bylo na dlouhé povídání,“ uzavírá zvesela své vyprávění Alenka Schauerová.

 

 

 

[1] Současný název časopisu zní Tělesná výchova a sport mládeže.

[2] Sken otcova portrétu z vězení dostupný mezi fotografiemi.

[3] Podrobněji o cirkusu bratří Fialových ve válečném Brně viz Jehnické listy 2/2022 str. 3-5. K 27. 8. dostupné z: https://www.brno-jehnice.cz/media/1poo3rmn/3-2022-brnojehnice-archiv.pdf

[4] Zdroj: Diplomová práce Patrika Novotného Velezrada a vlastizrada v historii českého Práva (2019). K 22. 8. 2024 dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/104807/120323318.pdf?sequence=1&isAllowed=y

[5] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS).

[6] Josef Pernica, Jiří Trmač, Pavel Podsedník a Václav Mencl. Zdroj: Internetová encyklopedie dějin Brna.