Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marian Sajnog (* 1939)

• narodil se 15. srpna 1939

• vystudoval pedagogiku na Univerzitě Mikuláše Koperníka v Toruni + v roce 1960 se přestěhoval z Toruni do Szklarské Poręby

• v roce 1965 ukončil kurz horského záchranáře

• v roce 1973 se stal náčelníkem Sudetské skupiny GOPR

• v roce 1975 získal odbornou kvalifikaci pro horského průvodce

• v roce 1975 odjel na první expedici jako řidič nákladního vozu a zásobovač táborů

• v roce 1987 se zúčastnil své poslední expedice

• profesi horského průvodce opustil v roce 1989

• začal podnikat a otevřel si vlastní cestovní kancelář Muflon

• v prosinci 2015 převzal funkci šéfredaktora čtvrtletníku Ratownictwo górskie (Horská záchranná služba)

• v roce 2025 žil v Jelení Hoře

Dvouměsíční studentský lyžařský výlet se Marianu Sajnogovi protáhl na 60 let. Krkonoše ho okouzlily natolik, že se sem přestěhoval natrvalo a stal se záchranářem horské služby GOPR (Górskie Ochotnicze Pogotowie Ratunkowe) i horským průvodcem. Nezdolával sice vrcholy, ale vozil k nim expedice – jako řidič nákladního auta zajišťoval dopravu vybavení i zásob a v horách se staral o zásobování táborů. Pomáhal při záchranných akcích po zemětřeseních v Itálii a v Arménii a sledoval, jak se GOPR vyvíjí. „Když shrnu svých 60 let, nikdy jsme nebyli tak bohatí,“ říká. „Nikdy jsme nebyli tak silní a intelektuálně vyspělí, co se týče lékařských znalostí. Mluvím o GOPRu a průvodcovství.“ Dnes jako senior záchranář předává zkušenosti novým generacím.

Výlet na lyže se protáhl o šedesát let

Marian Sajnog se narodil 15. srpna 1939. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Mikuláše Koperníka v Toruni a Akademii tělesné výchovy ve Vratislavi se specializací na turistiku a lyžování. Na Dolní Slezsko se dostal náhodou – jako student pedagogiky jel s kamarádem do Szklarské Poręby lyžovat. Při hledání ubytování narazili na dětské rekreační středisko, kde – jak se ukázalo – právě sháněli dva vychovatele. Po skončení zimního pobytu nabídl ředitel střediska Marianu Sajnogovi stálé místo. Mladý učitel souhlasil a na podzim se do Szklarské Poręby přestěhoval.

Současně zahájil dálkové studium ve Vratislavi. O deset let později s manželkou přesídlili do Jelení Hory, kde žije už půl století. Dolní Slezsko a Krkonoše ho naprosto uchvátily. „Je to tak neuvěřitelně inspirativní místo... Je úžasné v každém ohledu: krajina, lidé, kteří se sem přistěhovali,“ popisuje.

V roce 1965 absolvoval kurz horského záchranáře a o deset let později i kurz horského průvodce. Vedl jej Tadeusz Steć – polský znalec krajiny, průvodce po Sudetech, společenský aktivista a autor horských průvodců. Přednášeli také Tyburcjusz Tyblewski a bratři Witczakové.

Cesta přátelství, kterou jsme nesměli překročit

„Krkonoše byly v té době hodně zajímavé. Jednalo se především o státní hranici. Vrcholem vedla stezka nazývaná Cesta polsko-českého přátelství. Paradox této cesty spočíval v tom, že se tou Cestou přátelství smělo chodit, nesmělo se ji ale překročit,“ vysvětluje Marian Sajnog.

Zajímavé to bylo i na vrcholu Sněžky. Poláci a Čechoslováci tam mezi sebou provozovali malý výměnný obchod – zboží, které chybělo v jednom státě, se měnilo za to, co chybělo v druhém. Například žvýkačky za sluneční brýle. „Potom byl zaveden takzvaný pohraniční provoz, což znamená, že přibližně na úrovni Vrchlabí byla hranice této turistické pohraniční zóny,” vypráví Marian Sajnog.

V letech 1973–1975 působil jako vedoucí Sudetské skupiny GOPR. Vzpomíná na těžké podmínky tehdejší práce: „Z dnešního pohledu nebylo tenkrát žádné vybavení. Na celé Sudety bylo jedno polorozpadlé auto, 75 záchranářů, z toho čtyři nebo pět odborných a sedm takzvaných sezónních, kteří přicházeli na sezónu.“

Záchranáři tehdy neměli vlastní rádiové spojení a využívali komunikační síť pohraniční stráže (WOP). „WOP mělo vedení natažené přes celé Krkonoše a voják měl sluchátko se dvěma dráty, které připojil, a mohl se kdykoli spojit,“ vzpomíná. Teprve kolem roku 1973 dostali záchranáři GOPRu vlastní vysílačky, které se při akcích ukázaly jako neocenitelné. „My jako záchranáři jsme byli velmi špatně vzděláni, co se týče lékařské pomoci,“ říká pamětník. „Možnost spojit se s lékaři: ta radiostanice záchranné služby nám umožňovala – v případě, že záchranář zpanikařil a nevěděl, co má dělat, když mu člověk na trase umíral – spojit se se záchrannou službou a lékař mu pak řekl, co má dělat.“

Českoslovenští záchranáři nás hodně naučili

Když to bylo potřeba, spolupracovali záchranáři GOPRu s československou horskou službou. „Samozřejmě jsme tuto spolupráci velmi potřebovali. Kromě toho musím zdůraznit čtyřmi tlustými červenými čarami, že jsme se od nich hodně naučili. Učili jsme se od nich neustále,“ dodává.

Během společných akcí – například po sesuvu laviny v Białem Jaru v roce 1968 – byly patrné velké rozdíly ve vybavení i přípravě. „Přijeli skvěle vybaveni, bylo jich 40, přijeli s lavinovými psy, vhodnou výstrojí, měli tenkrát i skialpové lyže, měli i sněžnou rolbu. A my jsme kromě pár lavinových sond neměli vůbec nic,“ vzpomněl pomoc kolegů z Československa.

Polští záchranáři se od svých československých kolegů učili mimo jiné lavinové vědě. „Byl takový projekt, o jehož zavedení jsem se pokusil, aby na Sněžce byla společná služebna, protože tam docházelo k nejvíce nehodám,” vzpomíná Sajnog. „Pamatujte si, že když jsem byl náčelníkem, na Sněžku vystoupaly desítky tisíc lidí z obou stran. Dnes jich tam vystoupí – pozor – dva a půl milionu ročně, a to jen z polské strany,“ upozorňuje.

Ekologická katastrofa a výjimečný stav změnily práci horských průvodců

Odumírání lesů v Krkonoších a Jizerských horách mělo zásadní vliv na práci záchranářů i průvodců. „Příčinou byly dvě elektrárny na hnědé uhlí, které se nacházely na německé a polské straně, tedy Turów a Hirschfelde,“ vysvětluje. Vítr, který v Krkonoších po celý rok vane ze stejného – jihozápadního – směru, přinášel takzvané kyselé deště. Ty oslabovaly stromy v monokulturních smrkových lesích, které následně napadli škůdci a celé porosty odumřely. „Nikdy jsem nevěřil, že tyto lesy za mého života znovu vyrostou,” svěřil se pamětník.

Odborníci však věděli, co dělat, a dnes jsou krkonošské lesy opět krásně zelené. V 80. letech ale zažívali záchranáři jedno z nejtěžších období. Po vyhlášení válečného stavu museli držet službu na horských chatách u radiostanic, všichni byli pod dohledem. „Nebyl žádný provoz, hory byly zcela uzavřené, zejména během prvních týdnů,” vzpomíná Sajnog.

Později se omezení zmírnila a na Sněžku bylo možné vystoupit – ovšem jen s průvodcem, po zapsání na seznam a za poplatek. „Ono to pro průvodce bylo dobré období. Ale bylo to také takové veselo-smutné,“ přemítá.

Po roce 1989 se cestovní ruch téměř zhroutil

Zlom nastal po roce 1989. Cestovní kanceláře krachovaly a povolání průvodce bylo uvolněno. „Tehdy bylo nutné hledat jiná řešení, protože cestovní ruch se zastavil. Turistika téměř neexistovala. Byla bída, obchody byly prázdné. Lidé si nemohli dovolit cestovat. Začaly krachovat penziony, a teprve když přišel pan Balcerowicz, nastal pomalý boom,“ popisuje situaci po pádu železné opony.

Krizi přežil i GOPR – hlavně díky náčelníkovi ze Zakopaného, Jacku Dębickému, který se zasadil o to, aby se jednotlivé záchranářské skupiny nerozdělily, jako se to stalo u vodní záchranné služby. „Pomalu jsme začínali jezdit na Západ, začali jsme si za vlastní peníze kupovat horolezecké a lyžařské vybavení a tak dále,“ vzpomíná. „Nedávno u nás byli Italové a konstatovali, že v oblasti vybavení a výcviku jsme o dvě úrovně výš než oni. Taková je dnes situace GOPRu.“

Od roku 2015 působil jako šéfredaktor čtvrtletníku Ratownictwo górskie (Horská záchranná služba). V roce 2025 byl Marian Sajnog stále aktivním záchranářem v Jelení Hoře. V rámci spolupráce mezi seniory z polských a českých klubů se pravidelně konají společné výjezdy a akce jednotlivých záchranářských skupin.