Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jan Šabata (* 1952)

• narodil se 29. září 1952 v Brně

• je synem reformního komunisty a disidenta Jaroslava Šabaty

• v roce 1971 byl zatčen za šíření protirežimních letáků a odsouzen k 30 měsícům vězení

• vystřídal řadu zaměstnání, pracoval jako topič nebo sanitář

• byl jedním z prvních signatářů Charty 77

• podílel se na vydávání samizdatových Lidových novin

• v roce 1989 spoluzaložil nakladatelství Atlantis a o dva roky později nakladatelství Doplněk

• v letech 1990–1995 studoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity

20. století bylo bohaté na dějinné zvraty a o paradoxní situace v něm nebyla nouze. Otec Jana Šabaty jako mladý student a přesvědčený komunista rozhodoval během prověrek o vyloučení politicky nepohodlných spolužáků ze školy. O 20 let později nebyl z politických důvodů přijat na vysokou školu jeho syn. Na podzim 1971 se zapojil do protikomunistické akce, byl uvězněn a obviněn z podvracení republiky. Jeho strážným andělem byla obhájkyně Zdena Urválková, snacha obávaného stalinistického prokurátora Urválka, jednoho z nejkrutějších představitelů československé justice.

Otec byl přesvědčeným komunistou

Jan Šabata se narodil 29. září 1952 v Brně jako nejmladší ze tří dětí manželům Jaroslavu a Anně Šabatovým. Maminka se jmenovala za svobodna Landová a pocházela z Kroměříže, otec Jaroslav se narodil na jižní Moravě v národnostně smíšené rodině zámožného sedláka – jeho maminka byla Němka, otec Čech. Jaroslav bydlel již od 11 let v Brně, kde studoval za války gymnázium a později filozofii a psychologii na vysoké škole.

V Brně se otec odcizil svým sedláckým kořenům, vystoupil z církve a nadchl se pro marxismus. Hned po válce vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ) a po únorovém převratu v roce 1948 pomáhal prosazovat komunismus možná až příliš horlivě do praxe. Již brzy ale ze sovětské verze socialismu vystřízlivěl a v 60. letech se stal vůdčí osobností reformního křídla ve straně. Vrcholu politické kariéry v rámci KSČ dosáhl Jaroslav Šabata v roce 1968, kdy byl zvolen na post tajemníka Krajského výboru a stal se na pár měsíců nejmocnějším mužem v Jihomoravském kraji.

Na školu ho nevzali z politických důvodů

Po srpnu 1968 se Šabatovi stali nejvýraznějšími osobnostmi brněnského disentu. Normalizační šikanu dostal jako první z rodiny pocítit Jan, kterého jako syna významného představitele pražského jara nepřipustili ke studiu historie na vysoké škole. „Nedostal jsem se, byť mně potom jeden člen té komise, který tam byl za studenty, řekl, že jsem byl z uchazečů nejlepší, ale že mě prostě nesměli vzít,“ vypravuje Jan Šabata.

Na konec listopadu 1971 byly v Československu naplánovány důležité parlamentní volby, první od potlačení pražského jara. Stejně jako všechny tehdejší volby byly i tyto jen nedůstojnou parodií na skutečné svobodné hlasování. Občané mohli vybírat jen z prověřených a režimu loajálních kandidátů dosazených komunistickou stranou. Přesto existovala možnost, jak dát jasně najevo nesouhlas s vládnoucí garniturou – k volbám vůbec nejít. Režim totiž velmi stál o to, aby občané vysokou účastí ve volbách stvrdili souhlas s posrpnovým vývojem. Jakýkoli výsledek nižší než obvyklých 99 procent nepřicházel v úvahu. 

Volit znamenalo souhlasit s okupací

Ti, kteří nenaskočili do normalizačního vlaku a rozhodli se zůstat v opozici, uskutečnili asi dva týdny před volbami jeden z prvních organizovaných projevů odporu, který vešel do historie pod názvem „letáková akce“. Desítky lidí roznášely po Praze a Brně letáky, které občanům připomínaly, že účast ve volbách není povinná a že mají jedinečnou možnost vyjádřit svůj postoj k vývoji po srpnu 1968 právě tím, že k volbám nepřijdou. „Obsah toho letáku lze shrnout do jedné dvou vět, a sice říkal, že volby jsou právo, a ne povinnost,“ říká Jan Šabata.

Leták, který je přiložen k tomuto článku mezi Dodatečnými materiály, volby označoval za „podvodnou hru s předem určeným průběhem i výsledkem“ a občany upozorňoval, že svou účastí ve volbách vlastně vyslovují „souhlas s okupací, s likvidací všech demokratických perspektiv a porušováním občanských práv“. Dále leták vysvětloval, jakým způsobem lze při volbách vyjádřit svůj „odpor proti současným poměrům“. Doporučoval buď k volbám vůbec nejít, nebo kandidáty škrtnout a případně ještě dopsat na kandidátní listinu vlastní vzkaz soudruhům (například „leden,[1] a ne srpen“).

Letáků se podařilo v Praze vytisknout několik tisíc a část z nich byla tajně dopravena do Brna. „Já jsem je rozdělil mezi kamarády, které se mi podařilo přesvědčit, aby mi pomohli,“ vypravuje Jan Šabata. S roznášením po Brně začali 9. listopadu pozdě odpoledne. Ještě ten večer si pár bdělých občanů pospíšilo a odneslo letáky nalezené ve svých poštovních schránkách na policii. Jana Šabatu přistihla hlídka Veřejné bezpečnosti o pár hodin později zrovna ve chvíli, kdy házel letáky do schránek, a okamžitě ho zatkla. Dnes Jan Šabata přiznává, že si tehdy neuvědomoval, že mu hrozí postih: „Já jsem to považoval za natolik nevinnou záležitost, že mě nenapadlo, že by nás mohli zavřít.“

Skoro celá rodina skončila za mřížemi

Během následujících dnů byl zatčen rovněž starší bratr Václav, jeho žena Ivanka, sestra Anna a otec Jaroslav. „Zavřená byla celá rodina,“ konstatuje Jan Šabata. Jediný, kdo zůstal na svobodě, byla maminka. V archivu se dochovaly dopisy, které psala do vězení svým dětem. Povzbuzovala je například tímto citátem od Senecy, který našla mezi poznámkami své dcery Anny:

„I ten, kdo má v bitvě uťaty ruce,
nalezne aspoň voláním a pobízením,
čím by svému lidu prospěl.
Něco takového čiň i ty,
a odstraní-li tě osud z předního místa
ve státě, přece stůj a pomáhej hlasem,
a jestliže ti někdo i hrdlo
stiskne, stůj přece a pomáhej mlčením.“

Jako devatenáctiletý mladík bez jakýchkoli zkušeností s praktikami vyšetřovatelů podlehl Jan Šabata během výslechu nátlaku a prozradil jména kamarádů, kteří mu s distribucí letáků pomáhali. Bylo pro něj velkou úlevou, když byli všichni po krátké době z vazby zase propuštěni. Průběh voleb koncem listopadu už nic nenarušilo a s účastí mohli být komunisté spokojení – dosáhla závratných 99,45 procenta.

Zatímco jeho přátelé vyvázli bez postihu nebo dostali pouze podmínku, Šabatovi v červenci 1972 obdrželi nepodmíněné tresty. „Tatínek patřil k těm hlavním strůjcům, já jsem byl jenom technická výpomoc s letáky. Takže já jsem dostal dva a půl roku, Hanička[2] tři roky, ale tatínek dostal šest a půl roku,“ vypravuje Jan Šabata, kterého u soudu velmi odhodlaně hájila Zdena Urválková, snacha nechvalně proslulého prokurátora politických procesů 50. let. Měla pověst odvážné advokátky, která později obhajovala více brněnských disidentů.

Vysoká škola vězeňská

Trest si Jan Šabata odbýval v plzeňské věznici na Borech a má na tu dobu překvapivě pěkné vzpomínky: „Vězení je velmi dobrá škola. Tam se člověk naučí věci, které se na svobodě nenaučí – jak vycházet s lidmi nejrůznějšího ražení.“ Političtí vězni byli tehdy umístěni do samostatného křídla budovy. „Bylo to příjemné, protože díky tomu, že nás oddělili od normálních kriminálníků, jsem seděl s lidmi, kteří mě toho hodně naučili. Nejraději vzpomínám na Zdeňka Vašíčka. (…) Ten mně odvykládal tak dva roky vysoké školy za tu dobu, co jsme tam byli, v oboru dějepisu a filozofie.“

Izolovaní byli bohužel nejen od běžných kriminálníků, ale také od ostatních politických vězňů. Ze své cely vycházeli ven jen jednou denně na krátkou procházku. „Normální vězni se mohli po práci mezi sebou stýkat, ale my jsme seděli na cele a chodili jsme jenom na půlhodinovou vycházku kolem dvora. Povídat s vedlejšími celami jsme si nesměli,“ líčí Jan Šabata. S otcem, který byl umístěn na jedné ze sousedních cel, tak neměl téměř žádný kontakt. 

Navzdory srpnu 1968 se stále četli ruští autoři

Většinu dne byli vězni zaměstnáni prací, kterou si vydělávali na svůj pobyt ve vězení – kompletovali drobné galanterní předměty. Zbytek času trávili hraním kostek a šachů. Jan Šabata vzpomíná, jak ho otec pozoroval ze své cely oknem, když vykonával procházku po vězeňském dvoře: „Vykukoval a měl strach, protože jsem chodil, hlavu skloněnou a ruce za zády. Netušil, že si zpaměti přehrávám šachové hry. Já jsem si z novin vytrhával šachové hlídky, to bývalo každý týden, a ty partie jsem se učil zpaměti.“

„Návštěvy ve vězení byly povolené jednou za čtvrt roku na hodinu,“ říká Jan Šabata. „Byť jsem se vždycky na návštěvu těšil, nevěděl jsem, o čem si mám povídat, poněvadž o ničem z vězení jsem vykládat nesměl. Takže já jsem de facto mohl vykládat jenom o knížkách, které jsem přečetl.“ Je zajímavé, že navzdory negativní zkušenosti se Sovětským svazem v srpnu 1968, on i jeho sestra Anna ve vězení intenzivně četli především ruské klasiky, kterými byly knihovny hojně zásobeny. Zároveň začátkem 70. let ještě neproběhlo vyřazování “nevhodné literatury” a Jan Šabata vzpomíná, že na Borech přečetl například Škvoreckého Zbabělce.

Vybral si těžší cestu

Již brzy po propuštění z vězení si s ním dali schůzku estébáci a nabídli mu smlouvu s ďáblem – za to, že veřejně odsoudí svého otce, který byl tou dobou ještě za mřížemi, mu nabízeli možnost studia na vysoké škole, po kterém velmi toužil. To ovšem Jan Šabata považoval za naprosto nepřijatelné. Odmítl a tím byl jeho vztah k režimu předurčen na dalších 15 let, které zbývaly do sametové revoluce. Zatímco do letákové akce se pustil, aniž dohlédl možné důsledky, nyní si byl velmi dobře vědom všech těžkostí a nevýhod, které s sebou ponese život disidenta. „Vybral jsem si těžší cestu,“ konstatuje.

Spolu se svým otcem a sestrou Annou se v Brně aktivně zapojoval do disidentského hnutí. Koncem roku 1976 podepsal jako jeden z prvních signatářů Chartu 77, šířil zakázanou literaturu a koncem 80. let se jako člen redakční rady podílel na tvorbě samizdatových Lidových novin. A všechna ta léta byl pod dohledem Státní bezpečnosti (StB). „Tak třikrát ročně si mě zvali k výslechu, abych jim pověděl, co je nového,“ říká Jan Šabata. Při významných událostech nebo výročích, např. 28. října nebo 1. máje, hlídkovali na každém konci jejich ulice estébáci. Když nechtěl být sledován, musel z domu odcházet zadem přes zahrady. „A při velmi významných dnech mě na 48 hodin zavřeli.“

Zdravotní sestra vypoklonkovala StB

Až do roku 1989 vykonával ty nejpodřadnější profese – dělal například topiče, obvyklé zaměstnání tehdejších disidentů. Odtud ho ale vyhodili poté, co ho kolega udal, že v práci opravuje přepisy Charty 77. „Takže tím skončila moje dráha topiče. Dělal jsem potom různé věci jako mytí oken a závoznictví,“ říká Jan Šabata.

Za velké štěstí považoval, když po známosti sehnal místo nemocničního zřízence v porodnici na Obilním trhu. „Když jsem někde nastoupil, tak tam přišla Státní bezpečnost a dala pokyn, že mě mají ve zkušební době vyhodit,“ vypravuje Jan Šabata. V porodnici ale estébáci narazili na člověka, který se jim vzepřel a prošlo mu to. „Když přišli za vrchní sestrou Páralovou, která spravovala sanitáře, a řekli jí, že bych měl jít pryč, řekla jim: ‚No, nějak se živit musí.‘ A v podstatě je vypoklonkovala. Dělal jsem tam potom v porodnici deset let a bylo to pěkných deset let.“

Chartistů se režim chtěl zbavit

Koncem 70. let uvažoval Jan Šabata o emigraci. Rakouský kancléř Bruno Kreisky tehdy pronásledovaným chartistům nabídl politický azyl a Československo jim povolilo se legálně vystěhovat i s rodinami. Kvůli své tehdejší druhé manželce, která odmítla vycestovat, nakonec Jan Šabata neodjel. Jeho bratr Václav nabídku emigrace na Západ v roce 1978 využil, vystěhoval se do Rakouska a po dvou letech do USA. Byli ovšem i tací chartisté a disidenti, kteří chtěli zůstat ve vlasti, ale nátlakem a vydíráním byli k emigraci donuceni. Celkem bylo tehdy z Československa de facto deportováno v rámci takzvané akce Asanace asi 280 signatářů Charty. 

Jan Šabata byl celkem třikrát ženatý a stal se otcem pěti dětí. Jakmile nastoupila jeho nejstarší dcera do posledního ročníku základní školy, dostal strach, který dusil všechny tehdejší rodiče, kteří nebyli s režimem zadobře. „Bál jsem se, že ji nevezmou na střední školu,“ říká Jan Šabata. „Naštěstí těsně předtím přišel listopad [1989].“

Převrat byl v roce 1989 na spadnutí

V roce 1989 už Jan Šabata cítil, že má režim na kahánku: „Já jsem říkal, jak jsem cítil náladu lidí všude, že už to dlouho nevydrží, že do roka by se to mohlo přelomit.“ Vsadil se s kamarádem o láhev whisky, že do roka nastane zásadní obrat. „On řekl: ‚A jak to určíme? Podle čeho poznáme, že už ten obrat nastal?‘ Já jsem chvíli přemýšlel a pak jsem řekl: ‚Odvolají Poučení z krizového vývoje[3].‘ A on: ‚No ty ses zbláznil! Ne jednu láhev, ale bedýnku whisky!‘ No, a vyhrál jsem,“ směje se Jan Šabata.

Ještě před sametovou revolucí, v únoru 1989, využil Jan Šabata spolu s několika dalšími disidenty tehdejší novely zákona o družstevnictví a založili nezávislé knižní nakladatelství Atlantis, jehož se stal předsedou. V létě veřejně oznámili svůj úmysl vydávat knihy do té doby zakázaných autorů. Národní výbor města Brna žádost na založení družstva zamítl a než se stačila věc posunout dál, přišla sametová revoluce. Nakladatelství Atlantis funguje úspěšně dodnes (2025).

Ihned po pádu komunistického režimu si Jan Šabata splnil svůj dávný sen – začal studovat na vysoké škole. Studium práv na Masarykově univerzitě úspěšně dokončil v roce 1995. Ještě během svého působení v Atlantisu založil vlastní nakladatelství Doplněk, které se orientovalo zpočátku hlavně na právnická skripta, později spíše na společenskovědní literaturu a publikace regionálního zaměření. V roce 2025 žil Jan Šabata v Brně.

 

[1] V lednu 1968 došlo v Československu k přijetí zásadního dokumentu – Akčního programu Komunistické strany Československa. Tento dokument, přijatý v lednu 1968, představoval klíčový krok v reformním procesu známém jako pražské jaro.

[2] Sestře Anně se doma říkalo Hanička.

[3] „Poučení z krizového vývoje“ byl dokument, kterým KSČ po srpnové okupaci 1968 zahájila normalizaci a prosadila návrat k přísné stranické kontrole a potlačení reforem pražského jara.