Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jan Rydl (* 1949)

• narozen 10. února 1949 v Pardubicích

• od raného dětství se věnoval hudbě a malbě

• působil v několika bigbítových kapelách

• rodiče Josef a Božena Rydlovi byli členy KSČ

• odmaturoval na SVVŠ (střední všeobecně vzdělávací škole) v Chrudimi v roce 1967

• ve studiu pokračoval na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové (UHK), na níž odpromoval v roce 1973

• v průběhu sametové revoluce vstoupil do Občanského fóra (OF)

• během své pedagogické kariéry působil na několika základních školách a později vykonával funkci ředitele

• v roce 2024 žil na Chrudimsku

V tehdejším socialistickém Československu stačilo málo, aby člověk vyčníval z davu – doslova pár centimetrů vlasů navíc. Jan Rydl patřil mezi „máničky“, které totalitní stát pro svou odlišnost v hudebním vkusu a svobodomyslnosti označoval za výtržníky či příživníky.

Jan Rydl si uvědomoval, že nenaplňuje ideály příkladného občana československé socialistické republiky, ale jeho vášeň k big beatu byla silnější, proto se rozhodl žít po svém, navzdory většinovému proudu.

Do SSM vstoupil pod tlakem tehdejší doby

Jan Rydl se narodil 10. února roku 1949 v Pardubicích, avšak celé své dětství i dospívání prožil v Chrudimi. Pamětník vyrůstal obklopen milujícími rodiči i prarodiči z maminčiny strany, kteří žili ve stejném městě. Jan Rydl měl staršího bratra Jenouška, který zemřel ještě před jeho narozením. Prarodiče Jan a Marie Karasovi trávili s malým Janem opravdu hodně času a měli na něj veliký vliv. Pamětníkův otec Josef Rydl byl akademickým architektem. Působil v pardubickém Agrostavu a později v Průmstavu. Matka Božena Rydlová, rozená Karasová, pracovala jako účetní v chrudimském závodu Eva, jenž se specializoval na výrobu punčoch. 

Pamětníkovi rodiče byli členy KSČ. „Můj otec byl ve straně od roku 1945 a matka vstoupila do strany po roce 1948,“ říká Jan Rydl. Pamětník v dětství prošel Pionýrem a později se stal i členem SSM (Svazu socialistické mládeže). „Tenkrát jsem to vnímal tak, že je normální být v Pionýru,“ konstatuje. Sám ale podotýká, že na rozdíl od Pionýru do SSM nevstoupil z vlastní iniciativy: „Na SVVŠ řekla paní profesorka, že nám nepodepíše přihlášku na vysokou školu, když nevstoupíme do SSM.“

Při vzpomínce na vyrůstání v turbulentních 50. letech minulého století zmiňuje měnovou reformu z roku 1953, kvůli které pamětník přišel o peníze na vkladní knížce, kterou jeho maminka získala od svého tehdejšího zaměstnavatele u příležitosti narození syna: „Měl jsem od nich zlatou vkladní knížku, na které bylo uloženo 500 Kčs. Po měnové reformě z toho byla stovka,“ upřesňuje.

Kytarovým samoukem

Výtvarný um a zápal zdědil Jan Rydl po svém otci. „Od mládí jsem byl pod jeho výtvarným vlivem, protože jsem viděl, co doma kreslí,“ říká pamětník. Později se zaměřil ještě na hudbu, ve které jej rodiče podporovali. „Koupili mi krásné křídlo, na které jsem brnkal. […] Jednou týdně jsem chodil k soukromníkovi panu učiteli Steinerovi v Chrudimi.“ Když však tehdy čtrnáctiletý Jan poprvé slyšel legendární kapelu Beatles, ihned se zamiloval do jiného strunného nástroje – do kytary. „Začal jsem se jako samouk učit na kytaru. […] Na ní jsem místo strun měl nitě, aby to nebolelo,“ vzpomíná na své hudební začátky. Chvilku poté začal v době dopívání hrát v kapele Merkur. „V Pionýrském domě v Chrudimi jsme díky kamarádově mamince, která v něm pracovala, měli i svou zkušebnu,“ vzpomíná.

Na základní škole neměl s učivem žádné potíže, proto se později rozhodl studovat na SVVŠ v Chrudimi (Střední všeobecně vzdělávací škole, dnes Gymnázium Josefa Ressela), na které úspěšně odmaturoval v roce 1967. Jako středoškolák hrál v příznačně pojmenované hudební skupině Pupils, jejímiž členy dále byli: kytarista Jirka Novotný a bratr Heleny Vondráčkové Jiří Vondráček, který hrál na bicí. V paměti Janu Rydlovi utkvělo, že právě v tomto čase prošlo jeho rukama mnoho elpíček. „Byli lidi, kteří měli přístup k deskám zvenku. Ty jsme si půjčovali a předávali,“ vypráví. 

Na střední škole navštěvoval výtvarný kroužek, ve kterém se připravoval na přijímací řízení na UMPRUM, na níž se po úspěšné maturitě v roce 1967 hlásil. Vybral si obor užitá architektura, na který se mu kvůli velikému počtu uchazečů nepodařilo dostat. „Zkoušky trvaly tři dny. […] Bylo 100 uchazečů a brali asi 5 lidí,“ vysvětluje. Aby, dle vlastních slov, nemusel na vojnu, přihlásil se na Pedagogickou fakultu UHK na obor národní škola a výtvarná výchova. 

Šťastné období utnula invaze vojsk Varšavské smlouvy. „V 6 hodin ráno mě máma vzbudila se slovy: ‚Vstávej, Rusáci nás zabrali.‘ To slyším, jak kdyby to bylo dnes,“ líčí první minuty z 21. srpna roku 1968 Jan Rydl.

Jako vysokoškolák strávil na vojně dva roky

Ve druhém ročníku vysoké školy se zúčastnil povinného týdenního vojenského výcviku. Posléze musel společně s dalšími studenty každý čtvrtek docházet na vojenskou přípravu, kvůli které přišel o svůj signifikantní účes. „Musel jsem ostříhat své dlouhé vlasy, protože nás kvůli nim šikanovali,“ říká.

S jinou životní etapou přišla i jiná hudební skupina, tentokrát The Flowers, jejímiž členy byli kytaristé Láďa Gregor a Jan Šantrůček, zpěvák Jarda Chrbolka, basák a později bubeník Miroslav Horák s přezdívkou „Čudla“ a Jan Sedmík. V souvislosti s Janem Sedmíkem pamětník dodává: „Jediný z nás uměl noty, protože studoval hudební školu, pak byl na konzervatoři […] a nakonec skončil v Orchestru Národního divadla.“ Kvůli chybějícímu zápočtu z hudební výchovy musel pamětník přerušit druhý ročník, protože mu jej asistent Klimeš i přes svůj příslib nakonec nezapsal. Druhý ročník následně opakoval a další nešťastnou shodou okolností mu neuznali již absolvovanou vojenskou přípravu, což zapříčinilo to, že Jan Rydl již jako absolvent vysoké školy musel narukovat na dvouletou povinnou vojenskou službu. Rok předtím učil v malotřídní základní škole v Běstvině.

Narukoval do Ruzyně, kde v letech 1974–1976 sloužil jako pomocník výkonného praporčíka. Ani zde se nepřestával věnovat hudbě, protože se stal členem vojenské kapely. Jan Rydl na vojenskou službu vzpomíná v dobrém, ba dokonce říká, že do Prahy se zcela zamiloval: „Měl jsem dovolenou. Jel jsem do Chrudimi a šel do letního kina na film Hvězda padá vzhůru […]. Když jsem viděl Petřínskou rozhlednu a sady, mně se tak zastesklo po Praze, že jsem se druhý den sbalil a vrátil se zpátky na rotu.“

Stejná jména i data narození, ale dva zcela odlišné příběhy 

Po ukončení vojenské služby učil Jan Rydl na základní škole v Honbicích. Jeden z nejvýznamnějších politických momentů tohoto období, tedy zveřejnění Charty 77, jej minul. Manifest Dva tisíce slov z června roku 1968 ho ale oslovil a zarezonoval u něj tak, že si jeho výtisk schoval doma do šuplíku. 

Tehdejší totalitní režim s sebou, mimo jiné, přinášel absurdní situace, které člověk mohl plně pochopit až zpětně. „Znal jsem se s Jimem Čertem (neboli s Františkem Horáčkem), protože na nás chodil, na big beat a znal mě ze zábav. Nevěděl jsem ani, že je tak aktivní. Tuhle jeho činnost jsem zjistil až po [sametové] revoluci,“ líčí Jan Rydl. Na Františka Horáčka, spolupracovníka Státní bezpečnosti (StB) a člena undergroundové komunity vzpomínal pro Paměť národa i Pavel Šmíd. 

StB jméno Jan Rydl vedla ve své evidenci od roku 1973 v kategorii důvěrník. „Táhne se to se mnou léta. Nejsem to já, ale vím, kdo to je. Ale je to zajímavé, že máme stejné datum narození i jméno. […] Je to shoda okolností… několikrát mě lustrovali a mám i lustrační osvědčení,“ upřesňuje pamětník.

Na konci 70. let minulého století se Jan Rydl oženil, nicméně manželství se později rozpadlo. Vzešli z něj ale jeho synové Jan (*1979) a Ondřej (*1982). Později se nálada ve společnosti začala měnit a schylovalo se k sametové revoluci, kterou pamětník radostně přivítal. Po založení Občanského fóra se stal jeho členem, ale jinak se politicky neangažoval. 

Během své dlouhé pedagogické kariéry učil na několika základních školách a později působil jako ředitel. Při pomyslném uzavírání svého životního příběhu Jan Rydl opět vzpomenul hudbu, která pro něj byla na prvním místě. „Obětoval jsem jí všechno,“ dodává.