Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Růžičková (* 1928  †︎ 2018)

Budeme závodit, a když vyhrajeme my, vyhraje i Eliška

  • narozena 10. srpna 1928 v Brně

  • už jako čtyřletá se stala členkou Sokola Brno

  • hrála košíkovou, byla druhá v republice ve skocích do vody

  • od roku 1946 se plně věnovala sportovní gymnastice

  • roku 1948 zařazena do československého olympijského družstva ve sportovní gymnastice jako náhradnice

  • na olympiádě v Londýně roku 1948 získala s družstvem zlaté olympijské medaile

  • v týmu startovala ve vítězném družstvu za Elišku Misákovou, která v průběhu her zemřela na dětskou obrnu

  • v individuální soutěži získala 6. místo

  • po olympiádě vystudovala trenérskou školu na Fakultě tělovýchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze

  • působila jako trenérka, vychovala řadu úspěšných reprezentantek

  • 28. října 2016 převzala z rukou prezidenta státní vyznamenání Za zásluhy

  • v roce 2017 žila v Brně

Nejdříve se zdálo, že Věru Růžičkovou pošle v roce 1948 do vysněné olympijské soutěže gymnastek v Londýně chřipka její kamarádky Elišky Misákové. Její podrobné vyšetření v nemocnici ale ukázalo, že skutečnost je mnohem krutější. U Elišky Misákové propukla ve Velké Británii tehdy nevyléčitelná dětská obrna a její smrt zkalila radost celého československého družstva nad prvním místem.

„Eliška zemřela v noci hned po závodě, co jsme získaly zlaté medaile,“ říká Věra Růžičková, jež naskočila do soutěže jako náhradnice právě za těžce nemocnou Elišku. Zastoupila ji se ctí. Z osmi československých reprezentantek dosáhla třetího nejlepšího výsledku a mezi jednotlivkyněmi skončila šestá v konkurenci 88 gymnastek. „Po závodě jsme se bouřlivě radovaly. Všimla jsme si ale, že řidič auta, které vozilo funkcionářku naší gymnastické výpravy Marii Provazníkovou, přišel na závodiště a něco jí šeptal. Tak jsem si myslela: Něco se stalo. A opravdu - Eliščin stav byl úplně beznadějný. Vezli za ní ještě její sestru Slávku. Eliška už vůbec nevnímala a byla úplně mimo.“

 

Ke stupňům vítězů nesla vlajku s černým šátkem

V československém družstvu se mísila obrovská radost nad zlatými medailemi a obrovský zármutek ze skonu Elišky. „Nesla jsem naši vlajku ke stupňům vítězů. Měli jsme na ní černý šátek na znamení smutku nad odchodem Elišky,“ uvádí Věra Růžičková. „Někteří lidé si mysleli, že je to reakce na komunistický únorový převrat 1948 v Československu. Že chceme něco vyjádřit. Že je nám smutno. Zpráva o úmrtí Elišky se nerozšířila, tak nechápali, proč máme černý závoj na vlajce.“

Vítězství osmi československých gymnastek ve stínu umírající kolegyně se stalo jedním z nejsilnějších příběhů všech olympiád. Zesnulá Eliška Misáková obdržela od Mezinárodního olympijského výboru zlatou medaili in memoriam jako jediná sportovkyně v historii.

 

Komunisté gymnastky nevítali. Sokol nesnášeli

Komunistický režim nicméně vzpomínky na legendární vítězství potlačoval. Gymnastky totiž připravovala na londýnskou olympiádu svobodomyslná Československá obec sokolská, postavená na demokratických zásadách. Totalitní režim ji považoval za úhlavního nepřítele. Komunisté kromě jiného zesměšňovali Sokol prostoduchou říkankou: Chceš-li míti syna vola, dej ho cvičit do Sokola!

„Když jsme přiletěly z Londýna z olympiády, vítali nás jenom lidé ze Sokola a jeden člověk z Československého olympijského výboru,“ vzpomíná Věra Růžičková. „Nikdo z vlády nepřišel. Tehdy začal boj proti Sokolu a komunisté měli svoje politické starosti. Na nás jim nezbyl čas.“ V dalších letech komunistický režim dovedl popírání zásluhy Sokola na olympijském zlatu gymnastek ad absurdum. „Dokonce jsem viděla jednu publikaci, kde se psalo o olympiádě v Londýně a naše družstvo tam vůbec nezmínili,“ vypráví Věra Růžičková. „Sokol byl pro komunistický režim špatný a musel se zrušit. Vymazali nás z historie.“

 

Vyrůstala v pohraničí mezi německou přesilou

Věra Růžičková, která bojovala se svým družstvem na olympiádě i za Elišku Misákovou, pochází z Brna. Narodila se tam pod dívčím jménem Schuláková 10. srpna 1928 jako vnučka úspěšného obchodníka v textilním průmyslu, podnikal po celém světě.

Její tatínek byl textilák, odborník na úpravu látek. Práce ho zavedla do sudetoněmeckého Varnsdorfu. V roce 1929 se tam s ním přestěhovaly jeho manželka, roční dcera Věra a její sestra. „Soužití Čechů a Němců bylo zpočátku dobré a Varnsdorf vypadal jako idylické malé město. Všichni jsme se znali, chodila jsem do německé mateřské školy. Maminka mě dávala už od čtyř let do Sokola,“ líčí Věra Růžičková.

„Když ale přišli v Německu k moci nacisté, situace se přiostřovala. Do Varnsdorfu jezdil Konrad Henlein, Němci vytáhli do ulic, hořely tam ohně a křičeli: ‚Heim ins Reich!‘ [Zpátky do Říše]. Tatínek nás nakonec raději odstěhoval do Nymburka.“ Někteří němečtí přátelé Věry Růžičkové se změnili ve zfanatizované surové kluky. „Přepadali nás Čechy cestou do školy, a tak nás museli doprovázet rodiče, aby nás ochránili,“ připomíná Věra Růžičková zlé časy před Mnichovem 1938.

 

Na sovětské osvoboditele vzpomíná nerada

Jednoho dne dorazil za rodinou do Nymburka narychlo také tatínek Schulák. „Ve čtyři hodiny ráno na něj klepal jeden Němec, jeden z našich přátel. A říkal: ‚Musíš okamžitě pryč, protože vyhlásili hon na Čechy a já neručím za tvůj život.‘ Tak tatínek vzal kolo, kolem krku ručník, aktovečku s doklady. My jsme měli psa Ádu a vzpírala se. Ona už vytušila, že tatínek odjíždí. A nakonec kolem něj běžela až do Nymburka. Potom bylo pro tatínka strašně těžké najít zaměstnání. Nával uprchlíků ze Sudet do Čech a na Moravu byl veliký. Neměli jsme kde bydlet, tatínek neměl práci,“ vzpomíná Věra Růžičková.

Tatínek nakonec sehnal slušnou práci v Brně a rodina se tam vrátila skoro po deseti letech. Během druhé světové války studovala Věra v Brně reálné gymnázium. Jejího profesora Třískalu popravili nacisté za odboj. Na osvobození Brna sovětskou armádou nevzpomíná ráda. Rodiče ji poslali jako šestnáctiletou dívku i se sestrou k příbuzným na venkov. Mysleli si, že tam budou ve větším bezpečí. „Sovětských vojáků jsme se báli. Někdy se chovali špatně, nebylo to pěkné,“ říká. „Nemám s nimi dobré zkušenosti.“

 

O olympiádu se ucházelo 126 gymnastek

Na gymnáziu Věra maturovala v roce 1947 – kromě jiného také z angličtiny, což jí pomohlo na olympiádě v Londýně 1948 a také v dalším životě. Na střední škole poznala profesorku tělocviku Maricu Potočkovou, díky které získala základy sportovní gymnastiky.

Věra Růžičková patřila mezi všestranné sportovkyně. Talent ji dovedl do prvoligového basketbalového družstva Židenic. Věnovala se také skokům do vody a na mistrovství republiky skončila druhá za Marií Čermákovou, pozdější trenérkou zlaté olympijské medailistky z Mexika 1968 Mileny Duchkové.

Brzy se vdala a manžel ji přemluvil, ať opustí skoky do vody a soustředí se pouze na gymnastiku. Sám ji dělal, ale o nejlepší sportovní léta přišel kvůli druhé světové válce. „Byl nešťastný ročník 1921 a na práci v Německu byl čtyři roky,“ říká Věra Růžičková. „Po náletech zůstal dvakrát zasypaný pod troskami.“

Právě manžel dodával Věře sebedůvěru, když se ucházela o nominaci na olympiádu v Londýně 1948. Přípravu na olympiádu začal Sokol už dva roky před ní. Na první rozřaďovací závody přijelo 126 gymnastek. „Polovinu jich pak vyřadili. Po dalších závodech vypadávaly další gymnastky. Nakonec nás zůstalo jen deset.“

 

Gymnastky porušovaly zákaz koupání v řece

Závěrečné soustředění před olympiádou čekalo gymnastky v Nymburce. Nastěhovaly se do Tyršova domu na ostrov obklopený řekou Labe. Trénovaly tam šest týdnů dopoledne i odpoledne. Ponorkovou nemocí však netrpěly. „Po večerech jsme zpívaly, hrály karty nebo pletly svetříky,“ vypráví Věra Růžičková. Pro gymnastky platil zákaz koupání v řece, poněvadž Československo sužovala dětská obrna. Smrtelná choroba se přenášela z vody znečištěné lidskými výkaly. V dobách bez kvalitních čistíren pronikaly do řek. „Tajně jsme se ale koupaly,“ přiznává Věra.

Eliška Misáková se navíc jela před olympiádou rozloučit s přáteli do svého mateřského Sokola v Praze. „Byla s nimi i na koupališti, kde snad dětskou obrnu chytila.“ Na olympiádu do Londýna jelo osmičlenné družstvo a s ním jako devátá Věra Růžičková. Kdyby se nějaké reprezentační kolegyni něco stalo, zaskočila by za ni. Funkcionáři jí řekli, že ji udělali pouze náhradnicí, poněvadž je z celého družstva nejmladší. Což vnímala jako nespravedlnost.

 

Vyhrály zlato, ale jejich kolegyně zemřela

Gymnastky odletěly do Londýna na druhou polovinu olympiády zhruba deset dní před svými závody. „Eliška asi týden trénovala. Pak si začala stěžovat, že jí není dobře. Její zdravotní stav se zhoršoval velice rychle, takže doktor Zdeněk Hornof přizval anglického odborníka a společně stanovili, že se jedná o dětskou obrnu. To tehdy byla smrtelná choroba, nebyl na ni žádný lék,“ líčí Věra Růžičková.

„Takže družstvo se dostalo do velice těžkého psychického stavu. V první chvíli jsme si říkaly: ‚Tak nebudeme závodit. Když Eliška nemůže, tak my taky nebudeme.‘ Pak jsme se domluvily, že budeme. Když vyhrajeme, vyhraje i Eliška. Ani jsme se neodvážily vyslovit, že by umřela. Nám se vyhrát podařilo, ale Eliška bohužel v noci po závodě zemřela.“

Smrtelně nebezpečné nakažlivé onemocnění Elišky Misákové zasáhlo rovněž pořadatele olympiády. „Dostali strach, že jsme tam zavlekly infekci. V první chvíli nás chtěli vyřadit z olympiády, aby se tam infekce nerozšířila. Potom nám jen přidělili ošetřovatelku. Měřila nám teplotu, aby se onemocnění zachytilo hned na začátku. Ale strašně nás to znervózňovalo,“ vzpomíná Věra Růžičková.

 

Pořadatelé tajili, že na olympiádě propukla dětská obrna

Podle Věry Růžičkové pořadatelé olympiády dětskou obrnu u Elišky Misákové tutlali. Obávali se, aby mezi sportovci nevypukla panika. Československé družstvo bydlelo nadále s výpravami z ostatních zemí na vysokoškolské koleji. Jezdilo na tréninky i na soutěže veřejnou městskou dopravou, s gymnastkami závodilo, zúčastnilo se medailového ceremoniálu i slavnostního zakončení londýnské olympiády.

Eliščin boj o život doléhal na celé československé družstvo. Nejvíce tragédie zasáhla Eliščinu sestru Miloslavu Misákovou. „Nesla těžce zprávu, že se s ní Eliška nevrátí domů,“ vypráví Věra. „Slávka byla bojovnice. Svým cvičením jako by se osvobodila od zármutku. Musela se soustředit na ten závod a vyřadila na tu dobu myšlenky na Elišku. Takže sport a olympijská soutěž jí svým způsobem pomohly.“

 

Kvůli úmrtí Elišky byly v Londýně o týden déle

Skon Elišky Misákové ztížil cestu zlatých gymnastek domů. „Protože dětská obrna byla infekční choroba, tělo se nesmělo převážet. Musely jsme čekat na Eliščinu kremaci. Ještě týden jsme v Londýně zůstaly, než se všechno vyřídilo. Vracely jsme se domů se zlatou medailí a s popelem naší kamarádky,“ líčí Věra Růžičková.

Letadlo do Prahy se zkroušenými gymnastkami pilotoval manžel nejstarší ze sester Misákových, bývalý válečný pilot. Pohřeb Elišky se konal ve Vyškově, odkud pocházela, a přišlo se s ní rozloučit velmi mnoho lidí.

Olympiáda v Londýně vstoupila do historie československé gymnastiky ještě jednou pohnutou událostí. Předválečná a poválečná náčelnice Sokola Marie Provazníková se do Velké Británie s reprezentantkami málem nedostala. Přitom pracovala v mezinárodní gymnastické federaci a podílela se na přípravě olympiády.

 

Náčelnice Sokola se do nesvobodné země nevrátila

„Pas měla, ale policajti jí nechtěli dlouho dát výjezdní doložku,“ říká Věra Růžičková. „Dostala ji na poslední chvíli, den před odletem. Mysleli si, že si tak Marie Provazníková narychlo nevyřídí vízum pro pobyt v Londýně. Ale na britské ambasádě měla všechno dopředu domluvené a úředník jí tam vydal vízum v noci. Když přišla na letiště, už ji od letadla nemohli vyhodit.“

Komunistický aparát jako by tušil, proč nechce Marii Provazníkovou do Londýna pustit. Z olympiády se do svobody zbavené vlasti nevrátila a zůstala ve Velké Británii. Později přesídlila do USA, kde se dožila věku 100 let. Sokolu pomáhala ve světě a po roce 1989 i ve své rodné zemi.

 

Zlatá olympionička odmítla emigraci do Anglie

Věra Růžičková se do Anglie vrátila i po olympiádě 1948. Poprvé v roce 1965, kdy jako trenérka díky svým znalostem angličtiny pomáhala tři měsíce britskému gymnastickému svazu. „Získala jsem tam přátele. Když v roce 1968 okupovala Varšavská smlouva Československo, telefonovali mi z Londýna, ať přijedu i s rodinou,“ uvádí Věra. „Nabízeli mi zaměstnání, bydlení a nejlepší podmínky.“ Věra Růžičková zažívala po okupaci zoufalství. V Sokole ji nicméně od dětství vychovávali k lásce k vlasti, a tak odmítla odejít z Československa. „Vůbec jsem neuvažovala o tom, že bych emigrovala,“ dodává. „Nemohla bych.“

 

Buďte v dobrém smyslu bojovníky

Do Londýna se podívala zcela legálně v roce 2012 jako host letních olympijských her. Pobyt jí připomněl, jaké drama se tam v její bezprostřední blízkosti přihodilo před 64 lety. „Zlatá medaile olympijská je ale zlatá medaile olympijská a nic ji nemůže překonat,“ říká Věra Růžičková.

Když se v roce 2017 ohlíží za svým životem, prohlašuje: „Bylo toho všeho hodně.“ A co by popřála dnešním mladým lidem? „Aby byli v dobrém smyslu bojovníky. Aby se snažili dosáhnout co nejlepších výsledků nejen ve sportu. Aby se odpoutali od přemíry techniky.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Tipsport for Legends