Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Daniel Rusniok (* 1966)

• narodil se 31. srpna 1966 v Teplicích

• vyrůstal v teplické čtvrti Šanov, kde se stal součástí tzv. závadové mládeže

• na podzim 1981 se svým kamarádem nakreslil na chodbě panelového dobu symboly komunistické a nacistické totality

• více než měsíc strávil ve vazební věznici a od soudu odešel se čtyřletou podmínkou

• vojnu sloužil na vojenském letišti v Chotusicích a v Teplicích, kde pracoval v podniku na výrobu filtrů do bunkrů

• aktivně se účastnil ekologických demonstrací v Teplicích

• po pádu režimu začal podnikat ve stavebnictví

• v době natáčení (2025) žil v Teplicích

Psaní protikomunistických nápisů a kreslení symbolů v období tzv. normalizace představovalo jednu z nenápadných, ale odvážných forem odporu proti totalitnímu režimu. Jednoduché nápisy, jako byla různá hesla nebo přeškrtnuté komunistické symboly, vyjadřovaly nesouhlas s potlačováním lidských práv a svobody projevu. Autoři těchto projevů riskovali výslechy, perzekuci i vězení, přesto měli odvahu proti komunistickému režimu vystoupit.

V historii se můžeme setkat i s případy, kdy autoři nápisů různými způsoby porovnávali či ztotožňovali nacistickou a komunistickou totalitu. I když se jednalo o ideologické protiklady, oba režimy sdílely společné rysy typické pro totalitní režim. Potlačovaly demokracii a svobodné vyjadřování, a naopak vůči svým oponentům používaly represi, cenzuru nebo zneužívaly bezpečnostní složky.

Mezi takové osoby, které odmítaly jen tiše přihlížet a přežívat v normalizační šedi, patřil i tehdy patnáctiletý Daniel Rusniok. Mladý muž, jenž vyrůstal v teplickém Šanově a se svými přáteli trávil volný čas poslechem hudby či trampováním. Na podzim roku 1981 se ale rozhodl proti komunistickému režimu vystoupit a distancovat se od něj. Se svým kamarádem proto nakreslil symboly komunistické a nacistické ideologie jako důkaz toho, že se jedná o stejné totalitní režimy, potlačující hlavně svobodu člověka.

Vyrůstal jsem ve skromných podmínkách

Daniel Rusniok se narodil 31. srpna 1966 do rodiny vojenského důstojníka Aloise Rusnioka a kadeřnice Alice Rusniokové (rozené Kellerové). Pamětník byl mladším synem rodičů. Maminka měla již jednoho syna z předchozího vztahu a společně měla s pamětníkovým otcem další dvě děti. Otec působil jako vojenský důstojník u bojové jednotky tankistů, ale po srpnové okupaci a vpádu vojsk Varšavské smlouvy roku 1968 do Československa byl z armády vyhozen, což pro rodinu znamenalo silný otřes.

Manželství rodičů se po čase rozpadlo a matka se snažila najít nový vztah. Jak sám pamětník přiznává, nakonec to nevyšlo, ale narodili se ještě dva další sourozenci. Maminka kadeřnice byla tak odkázána ze svého platu uživit pět dětí, což bylo velmi obtížné. Sám Daniel na toto období vzpomíná následovně: „Bydleli jsme v Šanově v takovém malém bytě a třeba se nám rozbily dveře. Na bytové správě nám řekli, že si to máme opravit sami, a já s bráchou jsme se to nějak učili a dokázali to opravit.“ 

Těžká životní situace donutila rodinu a sourozence žít skromně a poměrně rychle se osamostatnit. Jelikož se matka snažila všechny uživit, zůstávala dlouho v práci. „Maminka vydělala nějaké peníze, nakoupila často na dluh, přinesla tašku s jídlem domů a ta za hodinu zmizela. Ne, ale nikdy jsme nekradli! Ale věděli jsme, kam jít a kde nám třeba u okna trochu jídla dají. Ano, to byl ten socialismus, který se o všechny tak skvěle postaral,“ doplňuje pamětník. 

Nacismus a komunismus naší rodině hodně ublížily

Pamětník vyrůstal v teplické čtvrti Šanov. Po škole se vždy sešli s kamarády a podnikali různé akce nebo jen společně trávili volné chvíle. Velmi oblíbeným se stal tramping, kdy společně vyjížděli do okolí Teplic a spali pod širákem. Sdíleli také zájem o hudbu. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se do Teplic dostal styl punk a mladí lidé si začali ve velkém obstarávat tuzemské i zahraniční nahrávky s tvrdší a energičtější hudbou. 

Jedním z velkých kamarádů se pro Daniela Rusnioka stal i Aleš Jindra. O tři roky starší mladík, který pocházel také ze Šanova a proti komunistickému režimu byl silně vysazen. Už od mladých let se snažil komunistické totalitě škodit a veřejně proti ní vystupovat. Právě on seznámil mladšího Daniela nejen s hudbou, ale také s komunitou tzv. závadové mládeže, jak komunistická moc označovala mladé lidi s jiným politickým postojem. Stali se z nich velcí kamarádi a trávili spolu volný čas.

Daniel Rusniok si postupně vytvořil silně negativní postoj vůči komunistické moci, která podobně jako nacismus „měla na svědomí“ jisté milníky v životech členů jeho rodiny. V době nacismu došlo k povolání dědečka do wehrmachtu a ten se již nevrátil. V důsledku utužení režimu v době tzv. normalizace přišel otec o místo v armádě, což vedlo k rozvodu rodičů. Odpor proti komunistické moci v pamětníkovi utvrzoval názor, že s touto ideologií se nikdy neztotožní a bude se snažit proti ní vymezit.

Namalovali jsme symboly totalit jako znak toho, že jsou ve způsobu vlády stejné

Po absolvování základní školy chtěl mladý Daniel nastoupil na učební obor truhlář. Jelikož mu to bylo zamítnuto, měl nastoupit na učiliště do Ústí nad Labem na obor zedník. To však zase odmítl on a do školy ani nenastoupil. Ve stejnou dobu došlo k jeho veřejnému vystoupení proti komunistickému režimu. Netušil však, že toto jednání mu změní život i postavení v jeho dalším životě. 

Na konci srpna 1981 bylo Danielu Rusniokovi patnáct let a získal občanský průkaz. S tehdy osmnáctiletým Alešem Jindrou trávili volný čas v Šanově, kde se často dostávali do konfliktů s místními obyvateli, kteří na dva mladíky dokonce volali i tehdejší Veřejnou bezpečnost. Celá tato situace postupně v mladících gradovala a společně se rozhodli k ráznému kroku. Ve sklepě našli červenou barvu a štětce a odešli do panelového domu, kde se rozhodli jednat.

Zde oba na zeď namalovali symboly komunistické a nacistické totality – srp a kladivo a hákový kříž. Z „místa činu“ odešli do svých domovů. Chtěli upozornit, že komunismus a nacismus jsou do jisté míry svými metodami vlády velmi podobné ideologie. Jejich čin však nezůstal bez povšimnutí a zřejmě na udání je hned druhý den zatkla policie a odvezla na výslech. 

Oba mladíci se ocitli na stanici teplické policie, kde je čekal výslech. Daniel Rusniok na tyto chvíle vzpomíná následovně: „Na chodbě seděli sovětští vojáci a já jsem se později dozvěděl, že tam jsou kvůli nám. Během výslechu mi řekli, že do akce bylo nasazeno na sto lidí, aby nás dopadli.“ Vyšetřujícím dle pamětníka dost vadilo, že dotyční svého činu nelitují a za svým jednáním si stojí.

Ve vazbě mi řekli, že dostanu patnáct let za politický přečin

Po výslechu byli oba mladíci převezeni do vazební věznice, kde čekali na soud. Daniel Rusniok putoval do Litoměřic. Dodnes si vzpomíná na první chvíle ve vazbě: „Odvedli mě v těch teplákách na celu a tam byl chlap, kterému mohlo být okolo padesátky. Kouknul se na mě a jen pronesl otázku, zda už zavírají i děti. Bylo mi patnáct, ale ostříhali mě a vypadal jsem na třináct. Když jsem mu řekl, za co tam jsem, tak mi řekl, že dostanu tak patnáct let za politiku. […] Pak mě přesunuli na jinou celu mezi mladé vězně. Byli tam jen Romové a já, když jsem jim řekl, za co tam jsem, tak oni jen, že dostanu patnáct let za politiku,“ vypráví pamětník.

Přibližně po měsíci byl z vazební věznice převezen zpět do Teplic k soudu. Zde si vyslechl trest v délce čtyř let podmíněně. Jednalo se o velmi vysoký trest a sám Daniel Rusniok přiznává, že ho rozsudek zdrtil. Podmínečný trest dostal i kamarád Aleš Jindra. Jejich přátelství to však nikterak nenarušilo a bavili se spolu dál, trávili spolu volný čas, ale museli si dávat větší pozor na své vystupování.

Sám Aleš Jindra však v boji proti totalitě nepolevoval a k tomu odmítl i nastoupit na vojnu. Daniel Rusniok si dodnes pamatuje na situaci, kdy šel za Alešem na návštěvu. „Aleš se jednou objevil a říká: ‚Pojď ke mně, já si musím doma vyzvednout nějaké věci.‘ Šli jsme k němu, pustili si muziku a najednou tlampač z ulice: ‚Tady Veřejná bezpečnost, celý blok je obklíčen.‘ Koukli jsme z okna a všude policejní auta, jak kdyby si šli pro vraha. Jeli ho zatknout a my jsme nevěděli, co dělat. […] Aleš chtěl utéct, ale někdo ho udal. Chtěl utéct z okna, ale to nešlo. Přišla jeho máma a zatkli ho. Oba nás odvezli a v autě mi jen řekli: ‚No jo, Rusniok, známá firma.‘ Aleše pak už zavřeli,“ vypráví pamětník.

Místo vojny ho čekala služba v tajné výrobě

Daniela Rusnioka po jeho přečinu pravidelně sledovala a kontaktovala Státní bezpečnost (StB). Jeho sledování StB dokazuje i archivní dokument OB_1907 MV, kde byl pamětník veden s dalšími osobami s titulkem „Nepřátelské tiskoviny“. 

Nastoupil do podniku Interiéry Praha, kde pracoval jako truhlář na výrobě nábytku. Státní bezpečnost ho však kontrolovala a při jakémkoliv přestupku, který se v Teplicích stal a byl spojený s protirežimními nápisy, ho předvolali k výslechu jako potenciálního pachatele. StB ho několikrát navštívila nejen doma, ale i v zaměstnání. Styk s důstojníky Státní bezpečnosti zašel tak daleko, že pamětníkovi nabídli spolupráci, kdy měl podávat informace na své kamarády. To však rázně odmítl a nikdy na to nepřistoupil.

V polovině osmdesátých let založil rodinu, ale čekala ho další nepříjemná povinnost, vojna. Tu si měl odsloužit na vojenském letišti v Chotusicích u Čáslavi. Zde strávil vojenský přijímač. Setkal se s šikanou a týraných vojáků se zastal. Po krátké době se však rozhodl proti svému zařazení vystoupit. „Přišel jsem k pohovoru a ztropil jsem jim tam scénu, co vojna udělala s mým otcem a pak že jsem se oženil a mám doma čerstvě narozeného syna. Navíc že mi tohle prostředí nedělá dobře,“ vypráví pamětník. A skutečně dostal dopis, že je převelen na náhradní vojenskou službu do rodných Teplic.

Zde Daniel nastoupil do podniku, který vyráběl vzduchové filtry do bunkrů. Dle vyprávění se jednalo o tajnou práci a zaměstnanci o ní nesměli mluvit. Jednalo se o náročnou práci a pamětník byl přiřazen na lakovnu, kde měl lakovat a vypalovat barvu na mřížky, aby se předešlo korozi. „Když jsem viděl tu práci a uvědomil si, že mě to čeká více než dvacet měsíců, šel jsem k obvodní lékařce a ta mi dala razítko, že jsem této práce neschopen,“ dodává Daniel Rusniok. Přeřadili ho na jinou pozici a pracoval například na lisu. Během této práce však věděl, že je permanentně sledován, jelikož vedení podniku se nejspíš dozvědělo o jeho dřívějším protirežimním činu.

Daniel Rusniok prožil celý život v Teplicích, kde se také účastnil ekologických demonstrací, které předcházely sametové revoluci a pádu komunistického režimu. Během nich se podílel na tvorbě transparentů a účastnil se i jednotlivých protestů, kdy byl například konfrontován přímo s okresním tajemníkem KSČ Antonínem Váňou. 

Pád komunistického režimu prožil v Teplicích a z politických a společenských změn byl nadšený. Hned využil možnosti cestování a práce v zahraničí, kde získával zkušenosti pro své další plány. Ty v roce 1993 zúročil a začal podnikat ve stavebnictví. Založil firmu, kterou vede dodnes. Závěrem svého vyprávění dodává, že mladá generace by měla přestat poslouchat bludy, sama se zajímat o informace a nebát se konat. Daniel Rusniok žil v době natáčení (2025) v Teplicích.