Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Rožek (* 1956)

• narodil se 23. února 1956 ve Vysokém Mýtě a s rodiči žil v Horním Jelení

• prarodiče i rodiče vlastnili soukromé zahradnictví

• otec Josef Rožek byl 9. května 1945 těžce raněn při přestřelce s německou jednotkou nedaleko obce Luže

• vyučil se malířem pokojů a do revoluce pracoval v komunálních službách

• otec a později i pamětník provozovali v letech 1948–1989 v Horním Jelení drobné soukromé zahradnictví

• bratr Zdeněk Rožek v roce 1969 emigroval do Velké Británie

• od 90. let do odchodu do důchodu soukromě podnikal

• v roce 2025 žil s manželkou v Horním Jelení a nadále se věnoval zahradnictví

Jiří Rožek pochází ze zahradnické rodiny. Už jeho pradědeček pěstoval a prodával zeleninu, stejně tak jeho otec a i samotný pamětník se zahradničení věnovali celý život. Bez ohledu na to, jaký zrovna panoval režim. Vzpomíná, jak v 60. letech dvacátého století ještě jako dítě objížděl s otcem města, kde z korby auta prodávali zeleninu. „Dříve se přijelo na náměstí a buď na vás strážník přišel, nebo nepřišel, aby vám řekl: ‚Seberte si to a odjeďte,‘“ přibližuje okolnosti prodeje pamětník.  

Po vyučení si vedle zaměstnání přivydělával prodejem zeleniny a květin. V 70. a 80. letech se podmínky prodeje zlepšily. „V lednu jsem si udělal smlouvu s výkupem, co každý měsíc dodám, a oni mi to bez řečí vykoupili, i kdyby toho měli mít vrchovatě. Cenu si sice určovali, ale třeba za týden jsem otrhal dva metráky okurek. Dávali dvacet korun za kilo, dostal jsem čtyři tisíce korun a měl jsem na hurdiskový strop,“ vzpomíná pamětník.   

Po revoluci se do podnikání pustil naplno. Využil svých zkušeností i známostí s dalšími pěstiteli a rozjel úspěšné podnikání. „Tenkrát se daly sehnat věci, které lidi ještě neměli a každý je chtěl,“ svěřuje pamětník. 

Otec měl sedm průstřelů

Jiří Rožek se narodil 23. února 1956 a s rodiči a se čtyřmi sourozenci vyrůstal v Horním Jelení nedaleko Holic. Rodina ze strany otce vlastnila menší hospodářství v Bělé u Luže, kde bylo hlavním zdrojem obživy zahradnictví a povoznictví. Otec pamětníka Josef se v průběhu druhé světové války oženil s Anežkou Doležalovou. Na konci války dostal příkaz dohlížet na hladký odchod německých sil v Bělé u Luže. Když se 9. května brzy ráno s partyzánskou jednotkou vydali na obhlídku, napadl je německý konvoj. 

Na místě zůstalo sedm mrtvých členů 4. partyzánského praporu generála L. Svobody. Osmý podlehl zraněním v nemocnici. „Děda bydlel přes pole, tak viděl, že se tam něco děje. Vzal koně a ty, co byli ještě naživu, odvezl na Košumberk do sanatoria,” líčí pamětník. Mezi nimi i velmi těžce raněného syna Josefa. Otce zasáhlo sedm tříštivých střel zvaných dum-dum způsobujících silné krvácení. Josef tehdy očekával narození druhého dítěte. Pamětník už přesně neví, jak dlouho se otec léčil, nicméně po propuštění z nemocnice zůstal částečně invalidní. 

To mu ovšem nezabránilo v rozvoji dalších podnikatelských aktivit. Měl vlastní autodopravu, kde pracoval jako řidič. Tu mu ovšem v 50. letech komunisté znárodnili. Zahradnictví ale zůstalo. Jednalo se o menší zahradu u domu s jedním skleníkem, tudíž šla mimo zájem státu. Naopak nejstaršímu bratrovi otce Emanuelovi Rožkovi zahradnictví v Horním Jelení komunisté znárodnili. Jednalo se totiž o větší podnik se zaměstnanci.

Přišla k nám „šedá eminence“, že tady nesmíme prodávat

Nejstriktnější omezení volného prodeje zeleniny panovala v 50. letech dvacátého století. Tehdy režim úplně zakázal prodej na trzích a soukromý prodej zeleniny byl velmi rizikový. Většina obchodů probíhala mezi známými nebo výměnným způsobem. Na toto období pochopitelně pamětník vlastní vzpomínky nemá. Domnívá se, že i tehdy otec jezdil s nákladním autem a na náměstích prodával zeleninu přímo z korby vozu.

Jiří Rožek si vzpomíná na cesty do Kolína na nedělní trhy hospodářských zvířat. To už bylo v 60. letech, kdy stát tolik nepostihoval drobnou produkci, pokud splnila stanovené kvóty. Do auta naložili zeleninu, zaparkovali na chodníku a začali prodávat. „Pamatuji, že v Kolíně chodil jeden muž. Říkalo se mu šedá eminence. A on přišel a povídá: ‚Tady nesmíte prodávat, to je chodník.‘ Ale stejně měl u sebe lístky. Takové, co byly dříve v kině. A na nich byla vytištěná různá cena – třeba čtyři lístky za sedm korun,“ vypráví pamětník. 

Oficiálně byl tento prodej nelegální nebo silně regulovaný – především kvůli zákonům o maloobchodu a ochraně veřejných ploch. Jak dokládá vzpomínka pamětníka, byl ale běžně tolerován, protože státní síť prodejen nebyla schopna uspokojit poptávku po čerstvé zelenině a ovoci. Onou „šedou eminencí“ mohl být někdo z řad kontrolorů, obecní služby nebo i Veřejné bezpečnosti. Formálně dohlížel, ale fakticky spolupracoval a byl součástí tak zvané šedé zóny. 

V období 60. let se také stát více zaměřoval na zajištění zásob potravin, v čemž soukromý sektor či záhumenkové hospodářství vydatně pomáhalo. Zároveň už nebral soukromé zemědělce jako hrozbu. Po desetiletí násilné kolektivizace bylo 87 % zemědělců v jednotných zemědělských družstvech. Mimo zůstávali především drobní zemědělci, u kterých stát předpokládal, že postupně zmizí sami.

Ze stovky lidí se do Československa vrátilo čtyřicet

Do života rodiny zasáhla okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968, respektive její postupné akceptování a utahování svobody v následujících letech. Starší bratr pamětníka Zdeněk si v roce 1969 koupil zájezd a domů už se nevrátil. „Tenkrát psal, že jich letělo asi sto a vrátilo se jich čtyřicet, šedesát jich tam zůstalo,“ líčí pamětník. Bratr plánoval, že by mohl emigrovat s ním. Ale představa života v zahraničí tehdy třináctiletého Jiřího nelákala. 

Bratr Zdeněk byl povahou dobrodruh. Na zimu odlétal z Británie do Ameriky na Floridu a pracoval jako číšník na výletních lodích. Jednoho dne u Rožkových zazvonil swingový zpěvák Arnošt Kavka s třemi sty dolary v ruce, že mu je posílá bratr, aby si koupil v Tuzexu rifle. Rodina se se Zdeňkem setkala až po revoluci, domů se ale natrvalo už nikdy nevrátil. 

I když to pamětníka táhlo k zahradničení, vyučil se malířem pokojů. Vojnu strávil v Berouně. Kromě toho, že nemohl kvůli emigraci bratra chodit na stráž, mu utkvěla v hlavě vzpomínka na přednášku o Chartě 77. „Vysvětlili nám to takovým způsobem, že člověk ani nerozuměl, o co šlo,“ vzpomíná s úsměvem pamětník. Po návratu z vojny se v roce 1979 oženil a s manželkou Vendulou vychovali tři dcery a syna. 

V Horním Jelení si postavili dům a samozřejmě u něho nemohla chybět zahrada. Vedle zaměstnání pěstoval květiny a zeleninu. Měl smlouvu s výkupem zeleniny a kromě toho prodával i z domu nebo dodával na letní tábory. Stát jej vedl jako soukromě hospodařícího rolníka, nesměl nikoho zaměstnávat, ale kolik a co vypěstuje, nereguloval. 

Měl i štěstí na shánění různých semen z dovozu. Dostal se k nim přes známé v práci, jejichž manželky pracovaly v semenářském podniku v Týništi nad Orlicí. „Tenkrát nám chtěli ze Západu ukázat, že jsou na tom lépe, a semena byla opravdu kvalitní. Každé semínko klíčilo. Dneska vám je pošlou, a třeba 20 % semínek neklíčí,“ srovnává Jiří Rožek.  

Bezpečnost si z okna fotila plné náměstí

Sametovou revoluci v listopadu 1989 sledoval s očekáváním a dokonce byl z podniku vyslán 27. listopadu na generální stávku do Týniště nad Orlicí. „Lidé vypravovali na mikrofon zážitky z Prahy. Bezpečnost měla tenkrát na náměstí služebnu, tak z okna fotili plné náměstí lidí,“ říká Jiří Rožek. 

Pád komunistického režimu přinesl především změnu do pamětníkova pracovního života a otevřel mu nové výzvy a možnosti. Až do revoluce pracoval v komunálním podniku jako malíř pokojů. Své řemeslo měl rád, a kdyby to bylo možné, věnoval by se mu až do důchodu. Jenže podnik zavřeli, a tak se rozhodl pustit se do zahradničení na plný úvazek. Na ploše sto krát dvacet pět metrů pěstoval zeleninu a květiny, se kterými objížděl místní trhy. Za nejlepší období sice považuje 90. léta, ale spokojený je pořád. I když už je v důchodu, věnuje se pěstování a prodeji nadále.