Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Ludvík Rösch (* 1954)

Demokracie může fungovat jen tehdy, když se lidé starají o to, co se kolem nich děje

  • narozen 6. listopadu 1954 v Plzni

  • roku 1973 odmaturoval na gymnáziu v ulici Pionýrů

  • v roce 1978 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze

  • v říjnu téhož roku nastoupil jako advokátní koncipient do první plzeňské advokátní poradny

  • rok sloužil na vojně u tankového pluku v Kežmarku

  • dne 5. prosince 1981 se oženil s Annou Zítkovou

  • od roku 1983 pracoval v advokátní poradně už jako advokát

  • v létě 1989 podepsal a šířil petici Několik vět

  • v listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum v Plzni

  • po listopadu 1989 byl zvolen členem výboru Krajského sdružení advokátů v Plzni

  • podílel se na obnovení nesocialistické advokacie

  • od roku 1990 působil v poradních orgánech Rady města Plzně a Zastupitelstva města Plzně

  • v letech 1990–1994 byl předsedou zastupitelského klubu Občanského fóra

  • v letech 1994 –1998 byl předsedou klubu Občanské demokratické strany

  • v letech 1998–2002 byl předsedou koaličního klubu Unie svobody

  • do dalších voleb kandidoval za stranu Občané.cz, poté za Občané patrioti

Osobnost plzeňského advokáta Ludvíka Rösche je spjatá zejména s právní a politickou sférou. Jeho vyprávění začíná u kořenů předků, z nichž je třeba zmínit především jeho dědečka shodného jména, který za Rakouska-Uherska působil u slavného 35. pěšího pluku a za první republiky u plzeňského 18. pěšího pluku.

Pamětník byl vychováván v křesťanské víře a protikomunistickém smýšlení. Jako vystudovaný advokát působil v první a toho času jediné advokátní kanceláři v Plzni. Hájil například chartistu Vladimíra Líbala. Velice se angažoval v listopadových dnech roku 1989. Předtím podepsal petici Několik vět a pomáhal se sbírkou podpisů. Do velké míry se spolu se svou ženou zasloužil o obnovení nesocialistické advokacie. Spoluzakládal Občanské fórum, stal se jeho mluvčím a také členem koordinačního výboru. Jeho kariéra advokáta se obzvláště v polistopadových časech začala prolínat s kariérou politickou.

Ludvík Rösch se narodil 6. listopadu 1954 v Plzni do středostavovské rodiny. Tatínek se jmenoval také Ludvík Rösch a stejně tak i dědeček. Tatínek byl notářem a později předsedou Odvolacího senátu přes notářské a občansko-právní záležitosti u Krajského soudu v Plzni. Maminka pracovala jako úřednice, jeden čas byla zaměstnána na právním oddělení ve Škodovce.

Jeden dědeček ředitelem kovárny, druhý velitelem pluku

Dědeček z tatínkovy strany pocházel asi ze třinácti dětí a Röschovi měli v plzeňské čtvrti Lochotín velká zahradnictví. Dědeček z maminčiny strany pocházel z Chudenic a měl deset sourozenců. Jeho vnuk Ludvík pokračuje ve vyprávění slovy: „Pocházel ze živnostnické rodiny. V Chudenicích měli hospodu, řeznictví a nějaká pole. Protože však dětí bylo hodně, tak vystudoval díky nadaci hraběte Czernina a stal se strojním inženýrem. A už ve dvaceti devíti letech byl ředitelem malé kovárny ve Škodovce.“ Stal se rovněž společníkem malé továrny na stroje Bretffeld-Daněk, kde byl i významným akcionářem. „A pak mu to komunisté sebrali.“

Druhý dědeček Ludvík Rösch byl za Rakouska-Uherska důstojníkem u slavného 35. pěšího pluku. Za první republiky působil u plzeňského 18. pěšího pluku, jehož se stal později velitelem.[1] „Byl tedy v hodnosti plukovníka, což však bylo v době, kdy bylo takových vysokých vojenských funkcí poměrně málo. To byli možná tři nebo čtyři plukovníci na celou Plzeň,“ vysvětluje Ludvík.

Studia v nesvobodné době

Ludvíkovi rodiče byli věřící, a tak byl vychováván v křesťanském duchu, nikoliv však bigotním. Společně slavili všechny křesťanské svátky. „Už odmalička jsem byl veden k tomu, že ten systém, do kterého jsem se narodil, je nesvobodný. A že nacismus a komunismus jsou dva nejhorší systémy, které postihly novodobé dějiny,“ říká pamětník. Rád vzpomíná na studia na sportovně zaměřené základní škole ve Švarcově ulici. V roce 1969 ji dostudoval a nastoupil na gymnázium v ulici Pionýrů (dnešní Masarykovo gymnázium), které absolvoval v roce 1973. Poté složil přijímací zkoušky na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Dostudoval ji v roce 1978.

Nenechat se zverbovat do komunistické strany

„Myslel jsem, že půjdu na soud, ale věděl jsem, že to může být problematické, zejména kdybych byl přijat nebo zařazen na trestní úsek. Hrozilo by tam nebezpečí, že bych mohl být verbován do komunistické strany jako drtivá většina soudců,“ vysvětluje pamětník. Také jeho tatínek, jak již bylo v úvodu vyprávění zmíněno, byl notář, posléze občanskoprávní soudce v senátu přes notářské věci a pak v obecném senátu. Nikdy však do komunistické strany nevstoupil. Stejně jako otec se chtěl zachovat i Ludvík, zaměřil se proto na civilní právo, nikoliv na právo trestní.

Pamětník se na vysoké škole seznámil se svou budoucí manželkou. „Jmenovala se Andulka Zítková a pocházela ze slavného rodu Zítků. Jeden nositel tohoto jména, Otakar Zítek,[2] byl i ředitelem plzeňského divadla,“ vypráví. Chodili spolu a rozhodli se, že po absolutoriu zamíří do Plzně. Ludvík v říjnu roku 1978 nastoupil jako advokátní koncipient do první a v té době jediné advokátní poradny v Plzni. Po dvou měsících však dostal povolávací rozkaz, stejně jako kdysi jeho tatínek do Kežmarku na Slovensku.

Po roce stráveném na vojně u tankového pluku se vrátil do advokátní poradny. Na tehdejší poměry šlo o velkou poradnu, která zaměstnávala asi dvacet advokátů. „Proto, aby někdo mohl být na vysokém místě, musel být v komunistické straně. Vedoucí advokát doktor Sedláček však komunistou nebyl, byl to velmi slušný člověk,“ říká Ludvík. Žádný z advokátů v této kanceláři nebyl členem komunistické strany. „Byli tam jen ti, co byli ze strany vyloučeni, vyškrtnuti, takoví ti osmašedesátníci.“ Lidsky i odborně zapadl do příjemné party lidí. V roce 1980 složil rigorózní zkoušku a získal titul JUDr. O dva roky později složil na výtečnou advokátní zkoušky a roku 1983 se stal advokátem.

Svatba v kostele

Dne 5. prosince 1981 se Ludvík oženil s Annou Zítkovou. Svatební obřad proběhl ve františkánském kostele v Plzni. „To by se komunistům asi příliš nelíbilo,“ podotýká pamětník. Na varhany jim hrál Ludvíkův školitel, podle jeho slov velice kultivovaný a vzdělaný věřící člověk, doktor Janda. „Obřad byl vážně krásný.“ Anna složila notářské zkoušky a začala pracovat jako notářka. „Překonali jsme společně všechny nesnáze včetně vážné choroby a dnes jsme spolu už třicet osm let,“ říká Ludvík.

Od roku 1983 pracoval pamětník v advokátní poradně už jako advokát. „Nebyl jsem žádný chartista, žádný hrdina, ale vědělo se o mně, že nejsem přítelem komunistů. Snažil jsem se, pokud možno, nekolaborovat, ale ani jsem nebyl žádný disident,“ říká Ludvík. S doktorem Jaroslavem Vovsíkem a Janem Kocinou prý kolikrát hájil lidi, kteří byli mnohem statečnější než on. „Hájil jsem například Vláďu Líbala, který byl trestně stíhán se svým kamarádem, také chartistou, Heřmanem Chromým. Soudili to slušní soudci. Jeden se jmenoval Josef Baxa[3] a druhý Jiří Šilhavý. A oni se přes veškeré nátlaky partajních orgánů – které chtěly, aby byli Vláďa Líbal a Heřman Chromý odsouzeni – zachovali statečně. A Vláďa Líbal byl zproštěn obžaloby. Byla to v podstatě směšná věc. V Hi-Fi Clubu na náměstí Republiky dělali takový pořad, v němž mimo jiné citovali Karla Kryla. Tehdejším pohledem to bylo nahlíženo jako protirežimní a myslím si, že je tenkrát udal šéf Hi-Fi Clubu, což byl velký svazák,“ vzpomíná Ludvík.

Z obžaloby ale nakonec nebylo nic, jelikož diváci se ukázali jako slušní lidé. Za hlavními protagonisty stáli a ještě spíše umenšovali to, co se vlastně v klubu odehrálo. Advokátní kancelář, v níž pamětník pracoval, hájila i další zajímavé osobnosti. Patřil k nim například chartista Jiří Šašek či kněz Dominik Duka.

Několik vět

„Už od počátku roku 1989 jsme toho všeho měli s manželkou dost. Ona byla ještě aktivnější a statečnější než já. Řekla mi, že takhle už žít nemůže a nechce,“ říká Ludvík. Spojili se tehdy s kamarádem a spolužákem z právnické fakulty Stanislavem Frankem, který v té době začal vozit z Prahy texty petice Několik vět. Anna, která odmala hrála ochotnické divadlo, byla v kontaktu s divadelními kruhy, a jezdila tak mimo jiné do Realistického divadla v Praze. Také ona z Prahy přivážela texty petice, kterou její muž po vzoru své ženy okamžitě podepsal. Podpisy se pak sháněly dál. „Když jsme to se ženou a Standou Frankem počítali, tak jsme dali dohromady možná čtyři sta padesát podpisů.“

Ve víru listopadových událostí

Listopad 1989 přinesl nejen do prostor advokátní kanceláře atmosféru plnou nadšení. Řada jejích pracovníků se zapojila do různých politických aktivit. Ludvík toto euforické období popisuje slovy: „Začali jsme lítat po školách, chodili jsme na demonstrace. Herci, jmenovitě Pavel Pavlovský, Martina Samková či Václav Beránek, nás požádali o podporu, a tak jsme chodili do divadla. Chtěli po nás vědět, jestli ta vyhlášená stávka je, nebo není legální, takže jsme se pokoušeli tehdejší právní předpisy různě překrucovat, ohýbat, abychom to nějakým způsobem pokryli i právně. Velmi jsme se zapojovali do celé té aktivity. Byli jsme nadšeni z toho, co přišlo v listopadu 1989. Samozřejmě že to zpočátku bylo nebezpečné. Nevěděli jsme, jak to dopadne…“ Zejména v justici prý byly velké tlaky na to, potlačit vzdor a jakoukoliv občanskou iniciativu. Spolu s manželkou Annou a klubkem advokátů se do aktivit směřujících k pádu komunistického režimu zapojili a spoluzakládali tak v Plzni Občanské fórum. Byli i členy jeho koordinačního výboru.

Ludvík Rösch se stal jedním z mluvčích plzeňského Občanského fóra. „Měl jsem se věnovat oblastem, jako je justice, policie, prokuratura, zkrátka tomu, s čím jsem se předtím profesně stýkal. Tehdy se stala ministryní spravedlnosti doktorka Dagmar Burešová a v každém kraji měla nějakého člověka, v něhož měla důvěru,“ vzpomíná Ludvík, kterého si paní doktorka vybrala spolu s Janem Kocinou. Když po nich žádala doporučení na spolehlivé, slušné soudce, v návaznosti na své zkušenosti ji odkázali právě na Josefa Baxu a Jiřího Šilhavého. Posléze byl JUDr. Jiří Šilhavý jmenován porevolučním prvním předsedou Krajského soudu v Plzni. JUDr. Josef Baxa byl jmenován místopředsedou krajského soudu a jeho kariéra pokračovala, když si jej všiml pozdější ministr spravedlnosti Otakar Motejl.

Cenná (nejen) listopadová přátelství

Pamětník se v těchto časech seznámil s řadou zajímavých lidí. „Některé jsem znal už z předlistopadového období, jako například Vláďu Líbala, Standu Franka, Jiřího Bláhovce,“ vypočítává. K těm se pak přidal Jiří Šašek, František Pitor, Petr Náhlík, Miroslav Svoboda, Miroslav Anton, Pavel Pavlovský, Martina Samková, Marcel Hájek, Jan Loučím, Zdeněk Prosek či Jaroslav Jurečka. Tehdy poznal i Josefa Bernarda, což byl tehdy čtyřiadvacetiletý mladík. Ludvík pokračuje ve vyprávění slovy: „Byl jedním z vůdců, kteří v těch listopadových dnech přivedli škodováky na náměstí, což bylo velice důležité. Komunisté se všechno snažili vykládat způsobem, že jde o revoltu hrstky undergrounďáků, vlasáčů, pomýlených studentů a intelektuálů pocházejících z buržoazních rodin. Když ale přišli ti dělníci ze Škodovky, podobně jako dělníci z ČKD v Praze, a zapojili se do toho revolučního kvasu, byl to zlom.“

Ludvík považuje toto období za to nejšťastnější ve svém životě. Dodnes si však stejně jako jeho žena myslí, že měla být zakázána komunistická strana.

Politika a advokacie porevolučních časů

Spolu se svou ženou se zapojil také do porevolučního politického dění. Věděli totiž, že demokracie může fungovat jen tehdy, když se lidé zajímají a starají o to, co se kolem nich děje. „Já jsem homo politicus. Už za komunistů jsem se pasivně zajímal o politiku tak, že jsem sledoval německou televizi a četl jsem zakázané knížky. Když se mi do ruky dostal nějaký samizdat, zhltal jsem ho přes noc,“ říká pamětník. Po listopadu 1989 byl zvolen členem výboru Krajského sdružení advokátů v Plzni a stejně jako jeho manželka se také on podílel na obnovení nesocialistické advokacie. Od roku 1990 rovněž působil v poradních orgánech Rady města Plzně a Zastupitelstva města Plzně. Působil rovněž jako člen občanskoprávní komise České advokátní komory v Praze. Mimo jiné spolu s Petrem Náhlíkem, kolegou z revolučních let, je doposud členem správní rady Nadace 700 let města Plzně. Prováděl a dosud provádí odborné školení úředníků, podnikatelů a začínajících advokátů. Zajímavostí je, že navrhoval, aby se plzeňské náměstí Míru přejmenovalo na náměstí Václava Havla. „Komunisté a myslím, že i sociální demokraté však byli proti.“

Co se týká stranické příslušnosti, Ludvík víceméně kopíruje tu své manželky. Po členství v Občanském fóru (předsedou klubu 1990 až 1994), Občanské demokratické straně (předsedou klubu 1994 až 1998) a Unii svobody (předsedou koaličního klubu 1998 až 2002) však kandidoval za stranu Občané.cz a poté za Občané patrioti, stranu, kterou spoluzakládal.

Zájem o věci veřejné je pro něj důležitý i nadále. Naše vyprávění tak uzavřel slovy: „Nedávejte na první místo sociální jistoty, ale odvahu, lásku, přátelství, zaujetí pro věc. Nečekejte před státem s nataženou dlaní, buďte aktivní. A kromě naplňování svých osobních zájmů se věnujte věcem veřejným. Věnujte se obci, zemi, světu.“

[1] https://www.valka.cz/Pesi-pluk-18-1920-1938-t72795

[2] Otakar Zítek byl ředitelem Městského divadla v Plzni v letech 1931 až 1935. V roce 1939 byl zatčen a dva roky strávil v koncentračním táboře Buchenwald. Po návratu z vězení pokračoval v práci v plzeňském divadle.

[3] „Byl to případ, kde tihle dva, což byli vlastně chartisté – ale to jsem tehdy nevěděl, když jsem případ dostal na stůl – uspořádali takový pořad. V Plzni bylo na náměstí Republiky zařízení jménem Hi-Fi Club, což byl ojedinělý podnik s dobrou audiotechnikou, pouštěly se tam gramofonové desky, které nebyly obecně dostupné, takže diskofilové tam chodili a povídali si o muzice a podobně. Občas se tam dělalo i něco jiného. Tohle byl případ, kdy na základě alba Joe´s Garage od Franka Zappy vznikla taková scénická záležitost a tihle pánové, Líbal a Chromý, se toho ujali. A v rámci představení v jedné scéně vystoupili na pódium převážně nazí. Měli rekvizity připomínající zbraně a tvářilo se to jako mírový apel. Ale bylo jasné, že v rámci představení bylo více věcí, které nebyly v souladu s režimním pohledem. Takže to bylo v hledáčku Státní bezpečnosti a podle původních představ to mělo být odsouzeno jako něco mnohem závažnějšího. Ale protože nesehnali dostatek svědků, kteří by podpořili verzi obžaloby, stalo se z toho, v uvozovkách, obyčejné výtržnictví. To byl případ, který veřejnost velmi sledovala, jednací síň byla plná nikoliv organizované veřejnosti, ale byli tam skutečně přátelé, příznivci, známí, plzeňská undergroundová scéna, řada z těch lidí vystupovala na místě svědků. A obžaloba se v podstatě hroutila.“ (https://www.memoryofnations.eu/cs/baxa-josef-1959)

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - PLZ REG ED

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - PLZ REG ED (Jarmila Flaková)