Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludvík Rezek (* 1938)

• narodil se 25. ledna roku 1938 v Praze

• dětství prožil za druhé světové války na Dobrši u Vacova

• zažil osvobozování Pošumaví americkou armádou

• později vystudoval Průmyslovou školu ve Volyni

• po maturitě dostal umístěnku do Projekčního ústavu uranového průmyslu v Ostrově nad Ohří

• zde pracoval 43 let až do odchodu do penze

• na Dobrš se celý život vracel

• stal se blízkým člověkem dobršského faráře M. F. Vícha

• jako nadšený dobršský patriot se v penzi stará o dva místní kostely

Šumavské Podlesí je zastrčený, bohem políbený kraj. Ludvík Rezek tu na Dobrši prožil hezké dětství, válce navzdory. Bohužel, co nedokázal Hitler, povedlo se komunistům. Následky únorového převratu roku 1948 poškodily krajinu i mezilidské vztahy. Mohlo být hůř. Jako projektant v uranovém průmyslu byl Ludvík Rezek svědkem ekologické katastrofy na dole Hamr Jezero, kde koncem 60. let uniklo do podzemí obrovské množství kyseliny. Chemická těžba uranu pro sovětský jaderný průmysl nedaleko Českého ráje nás všechny vyšla draze. Likvidace jejích následků stojí dodnes miliardy korun ročně. Ludvík Rezek vzpomíná, jak se modlil, když se pozornost důlních geologů stočila k jeho milované Šumavě: „Hlavně aby tam nic nenašli!“ 

Rodiče pořád čekali, kdy to rupne

Matka pamětníka Anna Hlaváčová se narodila ve středostavovské rodině v Lednickém Rovném. Otec Ludvík Rezek st. pocházel z Dobrše a na Slovensku se ocitl jako voják z povolání. „Tady si tatínek maminku namluvil,“ začíná své vyprávění Ludvík Rezek. „Vzali se a odstěhovali do Čech. O první dítě přišli a dlouho nemohli mít další. Až v roce 1938 jsem se jim narodil ve vojenské nemocnici v Praze já a o pět let později mladší bratr Miroslav.“ Po obsazení Československa musel otec nuceně do penze. Rodina pak hospodařila na Šumavě, kde si v 30. letech opravili otcův rodný domek. Jako zapřisáhlí masarykovci poslouchali doma zakázaný rozhlas za války i za komunistů. „Rodiče poslouchali Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky. Jak to rušili, tak to měli tak nahlas, že to bylo slyšet na půl Dobrše! Pořád čekali, kdy to rupne,“ vzpomíná pamětník. „Táta se toho bohužel nedožil, maminka ano.“

Ve vsi byla jednotřídka, od šesté třídy chodily děti do tři kilometry vzdáleného Vacova. Pěšky, v zimě, v dešti, ve sněhu. „Do školy jsme tenkrát chodili i v sobotu. Bylo to k vzteku, měli jsme dvě hodiny tělocviku a jednu nějakou hodinu, a zase jsme museli šlapat tři kilometry domů. Když bylo pěkně, tak to nebyl problém, ale když pršelo nebo v zimě to bylo horší,“ vzpomíná Ludvík Rezek. Po maturitě na Průmyslové škole stavební ve Volyni, kde studoval obor topení, voda, kanalizace, dostal umístěnku do Ostrova nad Ohří. Původně chtěl jít studovat dál, ale na maturitním plese se zamiloval a už se mu pryč nechtělo. V Projekčním ústavu uranového průmyslu pracoval až do důchodu, dlouhých 43 let.

Chodili do kostela, protože se báli pekla

Vesnička Dobrš byla historickým sídlem rodu Koců z Dobrše. Pamětník vysvětluje: „Máme krásný kostel z roku 1235. Celá vesnice se v něm pravidelně scházela. Přimět ty sedláky, kteří dělali denně od slunka do slunka, aby se oholili, vzali bílou košili a šli, to byl zázrak! Ale oni tam šli, protože se báli, že přijdou do pekla.“ Po mši si mohli lidé na obci vyřídit, co bylo potřeba: „Čtvrt hodiny po mši fungoval pokladní, vyřídily se bankovní záležitosti, půl hodiny nato fungoval obecní úřad, protože v týdnu byli všichni na polích, to neměli čas někde chodit. No a pak šli do jedné nebo druhé hospody. Kde měli pacholka nebo děvečky, tak šla i paní máma, kde ne, tak panímáma byla doma, jinak by jim ta prasátka rozbila chlív. A pak večer šli domů, osvěžení, podroušení, ale psychicky i fyzicky odpočatí!“

Na Dobrši je kromě dvou kostelů i gotická tvrz, po zničení husity renesančně přestavěná na zámek. Objekt v roce 1911 vyhořel a část spáleniště zakoupil místní „don Quijote“ Josef Menčík. Ludvík Rezek na něj vzpomíná: „Já ho pamatuji, to byl náš soused. Bydlel v kapli hradu a nahoře měl muzeum. Byl zručný řezbář.“ Jako kluci za ním chodili okukovat, jak vyřezává. „Mám od něj krásnou hůl z lípy. Samozřejmě nám také vyprávěl všelijaké příběhy z toho hradu, určitě si leccos přimyslel, ale nás to jako kluky nesmírně bavilo. Byl nesmírně hodný, prostě prima pán.“ A jak to bylo s legendou o jeho tažení proti německé armádě? „Ano, ano, jel opravdu ve zbroji nad Zdíkov, tam se sjíždělo německé vojsko. Vimperk už byl ze 70 procent německý. No a z Vimperka do Zdíkova je asi sedm kilometrů. A tam on na tom kopci stál. Němci mysleli, že je to blázen, tak ho ani nezastřelili.“ 

Táta nebyl kolaborant, naopak lidem pomáhal

Za války byl všude nedostatek. „Na vsi to ještě šlo. Horší bylo, že jste si nemohli koupit salám ani párek. Když jste zabili prase, tak vám to odpočítali a nedostali jste lístek. Bez lístků byly ryby a sýry. Ale kdo chtěl koupit kabát, tak musela celá rodina složit tzv. šatenky. Na všechno byly přísné dodávky,“ vysvětluje Ludvík Rezek a vzpomíná, jak s kamarády za války běhali varovat sousedy před kontrolami. „Otec během války vedl agendu s lístky. Jediný ve vsi uměl psát na stroji a německy, protože před první válkou pracoval v Německu.“ Vždycky kontrolu napřed pohostil, aby kluci stihli proběhnout ves a lidé honem poschovávat slepice, jídlo atd. Po válce jeden člen místního akčního výboru otce udal, že kolaboroval. „To nebyla pravda, naopak vedl na lístky dva místní chlapy, kteří utekli z nucených prací v Německu. Schovávali se v Praze a bez lístků by nemohli přežít. Za to přitom hrozila okamžitá smrt zastřelením!“ říká pamětník a dodává, že tatínek byl v roce 1949 uznán nevinným. 

Němci se divili, že je taková armáda porazila

Dobrš osvobodila americká armáda. U odbočky z hlavní silnice Strakonice – Vacov měli protiletadlové stanoviště. Byli mezi nimi i Čechoameričané. Ludvík Rezek vzpomíná, jak jim, klukům, přišlo zajímavé, že se s těmi americkými vojáky mohou bavit normálně česky: „Přízvuk měli, ale uměli jazyk perfektně. Já je vidím jako teď. Oni se ti Němci divili, že je taková armáda porazila. Nebyli jako oni ustrojení, nosili volně bundu, řemínky na přilbách nahoře místo pod bradou. Měli všechno, na co si vůbec vzpomenete, konzervy, žvýkačky, nilonky. Já měl malého bráchu, fešný blonďáček, ten se měl jako prasátko v žitě. Hlavně chlapi, co měli doma děcka, mu dávali bonbony a pomeranče.“ Pro místní kluky byli američtí vojáci frajeři. „A děvčata, ta byla za nimi úplně divá! Ale co musím říct – ty, které přivedli do jiného stavu, všechny si je vzali nebo alespoň zabezpečili. Znám tady nejméně pět případů a všechny odjely do Ameriky a dostaly americké občanství,“ dodává pamětník.

Americká armáda se u Dobrše zdržela do roku 1946. Vojáci také přivezli na Dobrš zpět dva historické zvony, které wehrmacht za války zrekvíroval. Půltunového Václava z roku 1596 a Jana z roku 1697. Zvony našli památkáři v Hamburku na ranveji mezi 10 000 zvony z celé Evropy. Dobrš byla pátým místem, kam se zvony vrátily. „Našli je snadno, protože jsou krásně popsané. Dobršské zvony jsou národní památka, stejně jako Pražský hrad a Karlův most. Bylo velké procesí. Kaple, kde visí, je z roku 1260. Udělalo se pódium, místní ženy ho vyzdobily, vikář zvony vysvětil,“ vzpomíná na obrovský životní zážitek Ludvík Rezek.

Ludvíku, ty jsi kontrarevolucionář

Jak pamětník vzpomíná na únor 1948? „Když byl převrat, přiletěla sousedka, že padla vláda, a také pan řídící přišel a probírali to s otcem, ale podrobnosti už si nepamatuji. Všechny solidní lidi pak odstavili a převzali to soudruzi. Kteří ne že by byli všichni špatní lidé, ale ve většině případů byli nevzdělaní a neměli šajnu. Dali je na okresní výbor a podle toho to potom vypadalo.“ Ludvík Rezek přidává perličku: „Táta byl předseda školní rady. Posháněl materiál na opravu školy, prkna, písek, všechno možné, to bylo po válce velmi složité. Po roce 1948 mu přišel jeden z místních soudruhů říct, že ho musí zbavit funkce, protože je kontrarevolucionář. Zvolili si tam pak člověka, co jezdil s cirkusem, takže tam celý rok nebyl, a materiál, který táta s kamarády posbíral, mezitím rozkradli. Takže rekonstrukce školy se konala až po sametové revoluci, o 50 let později!“

Pamětníkovi rodiče museli odevzdat zvířata a pole, mohli si nechat jednu krávu a záhumenku. „A ještě dělali, to byly galeje! Když chtěli mít záhumenku, museli odpracovat určitou dobu pro JZD [jednotné zemědělské družstvo]. Za celodenní práci při okopávání máku dostala maminka tenkrát 1,40 Kčs. Z toho se nemohl nikdo uživit.“ Lidem se ale vstupovat do jednotného zemědělského družstva moc nechtělo. Rozhodně ne tak, jak si soudruzi představovali. „Kdo nechtěl, tak děti nesměly jít do školy, nikam, označili je za kolaboranty, za kulaky. Sami pak hospodařili katastrofickým způsobem. Jen pod Dobrší byly čtyři mlýny. Soudruzi pitomci ty mlýny zlikvidovali. Vezměte si, co to bylo za blbost! Každý mlýn měl rybník, mohl mlít, i když neprší. Šlo to zadarmo, čistá energie. A oni jezdili z JZD 80 kilometrů do Budějovic šrotovat obilí,“ kroutí pamětník hlavou a dodává: „Nejsolidnější lidi – mlynáře – pozavírali, přitom oni všem za války pomáhali, když mleli v zapečetěných mlýnech načerno potmě mouku.“ Jako výstražné memento kolektivizace a komunistické zvůle stojí dnes v kraji poslední mlýn v nedalekých Hoslovicích.

Ani gram uranu ruskému tyranu!

Po maturitě dostal Ludvík Rezek umístěnku do Projekční kanceláře uranových dolů v Ostrově nad Ohří. Pracoval na projektech plynovodů a důlní vzduchotechniky, vedl tým 80 lidí. „Museli jsme podepsat mlčenlivost. Když jsme šli do dolů kontrolovat odvětrávání, vězni se museli zastavit a smeknout čepice, nevím, proč to bylo, asi kvůli bezpečnosti. Jinak jsme s nimi do styku nepřišli. Za mě už tam političtí [vězni] moc nebyli, to bylo předtím.“ Kdo pracoval v dolech, nemusel hned na vojnu, měl odklad. „Nastávající mně říkala: ‚Jen jdi na vojnu, pak budeme mít miminko, a ty budeš dva roky pryč.‘ Tak jsem narukoval v roce 1958 do Terezína k ženistům. Stavěli jsme pontonové mosty.“ V červnu 1961, kdy po stavbě Berlínské zdi paranoia světového konfliktu dosáhla jednoho ze svých vrcholů, se ocitl na mimořádném cvičení U Sloupů ve Vimperku. Když je v říjnu konečně pustili po pěti měsících domů, mohl se vrátit do práce. A jak vzpomíná na dění v uranových dolech po sovětské invazi v srpnu 1968? „Denně probíhaly demonstrace před kulturním domem v Ostrově, Škodovka vydávala noviny proti okupantům. Potíže jsme neměli, na 80 procent spolupracovníků chodilo na ty demonstrace, to nešlo všechny zavřít! Ředitel a jeho nástupce seděli proti sobě v kanceláři a čekali, až se z těch demonstrací vrátíme,“ vzpomíná pamětník a dodává: „Ředitel Boček razil heslo ‚Ani gram uranu ruskému tyranu‘. Pak musel utéct.“ 

Kdo nezná svou historii, musí si ji zopakovat

V 70. letech se jednou dostal na návštěvu ke známé do NSR: „To jsem byl vykulený, všeho tolik! Známému ze Šumavy jsem pak říkal: ‚Vás komunisty kdyby místo těch schůzí vzali pěkně do autobusu a vyvezli tam na týden, abyste viděli, jak to v tom zchátralém kapitalismu vypadá, to byste s tou knížkou hned všichni praštili!‘“ Po návratu se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti. Vyslýchali ho, s kým se v Německu stýkal, a snažili se ho přimět ke spolupráci. Měli smůlu. „Tak musel jsem kličkovat, ptali se na moje dobré kamarády. Ale nic jsem jim nepověděl. Já se politiky moc neúčastnil, nebyl jsem v žádné straně. Byl jsem jen členem České numismatické společnosti. Zabýval jsem se mincemi a nic jiného mne nezajímalo. O disentu a Chartě jsem trošku věděl, ale ani Havla jsem neznal. Ano, měli jsme pár známých, co zdrhli v šedesátém osmém, zrovna ta kamarádka Tereza Buchová. Ta měla velký statek u Ústí nad Labem, uměla perfektně německy. U ní jsem byl na té jediné návštěvě NSR. Pak už mě nikam nepustili.“

Emigrovat ale Ludvík Rezek nechtěl, kvůli rodičům. Jezdil jim vypomáhat na Dobrš, jak jen mohl. V roce 1967 se ve vsi objevil nový farář – zahradník duší, Martin František Vích, bývalý vězeň uranových dolů. „Potkal jsem ho velice brzy, protože vždy, když jsem přijel za rodiči na Šumavu, tak jsem zašel do kostelíčka na mši. A potom, když už jsem byl v důchodu, tak jsem ho vozil na Lomec, kde se tiskly Pošumavské listy, v tom on byl velice činný. Nebo jsem mu vozil obědy a tak dále. Prostě vždycky zavolal: ‚Ludvo, co děláš?‘ a dal mi nějaký úkol. A jak jsem ho vozil, tak jsme povídali. Jak strávil s odsouzeným komunistou Josefem Pavlem, pozdějším ministrem, tři roky v jedné cele. S Husákem chodil půl roku po dvoře, než ho dali do nějaké lepší věznice. Při výbuchu v dole měl rozdrcený kotník, a přesto svého spoluvězně, evangelického faráře, odtáhl víc jak 30 metrů, čímž mu zachránil život. Na sklonku života za to pak dostal Řád bílého lva.“ 

Revoluční dění listopadu 1989 prožíval pamětník v Ostrově. „Každý den na náměstí, já to bral kladně, byli jsme rádi, chodili jsme na demonstrace. Strašně to uteklo! Teď říkali, že je to 35 let svobody, já mám pocit, že deset. Strašně to letí, pane. Hlavně aby se mladí lidé podívali kousek zpátky, protože kdo nezná svoji historii, musí si ji zopakovat. Aby nepřipustili takové darebáky, jako byli komunisti, Hitler a nacisti. Aby nezapomněli na to, že takoví lumpové existují, a když se jim skočí na lep, tak to dopadne velice špatně,“ uzavírá své vyprávění Ludvík Rezek.