Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Josef Rendl (* 1953)

• narozen 14. listopadu 1953 v Praze, vyrůstal ve Vysočanech

• na přelomu 60. a 70. byl členem skautského oddílu při vysočanské farnosti

• v roce 1972 odmaturoval na SPŠ stavební v Dušní ulici

• v letech 1972–1990 působil jako konstruktér –projektant v podniku Stavby silnic a železnic

• od poloviny 70. let se aktivně účastnil života skryté církve, tzv. Pražské obce

• v roce 1975 založil rodinu

• v roce 1980 přijal z rukou tajného biskupa Fridolína Zahradníka jáhenské svěcení

• v roce 1981 ukončil dálkové studium na Fakultě stavební ČVUT

• v roce 1988 byl tajným biskupem Janem Konzalem vysvěcen na kněze

• v roce 1989 se účastnil pouti na svatořečení Anežky České v Římě

• v letech 1990–1996 působil ve vedení technické správy Univerzity Karlovy v Praze

• v letech 1996–2020 byl zaměstnancem stavebního odboru Arcibiskupství pražského

Josef Rendl prožil své dětství mezi městem a západočeským venkovem, odkud pocházeli jeho rodiče. Formován byl láskyplným rodinným zázemím, vírou a skautským společenstvím. V době normalizace patřil k tzv. Pražské obci, společenství skryté církve, které sloužil jako tajně svěcený kněz. Po roce 1989 působil na Univerzitě Karlově a ve službách Pražského arcibiskupství, kde se zasloužil o obnovu řady kostelů a památek. 

S vděčností a láskou

Josef Rendl se narodil 14. listopadu 1953 v Praze jako syn Josefa a Marie Rendlových. Přestože přišel na svět v hlavním městě, srdcem se vždy cítil spíše Plzeňanem, neboť rodiče pocházeli ze západních Čech, kam se také upínaly jeho kořeny.

Otec byl rodákem z Kdyně, vystudoval gymnázium v Klatovech a celý svůj profesní život spojil s prací účetního. Maminka Marie, rozená Bokrová, vyrůstala ve Skašově u Přeštic, kde rodina vedla hospodářství se dvěma koňmi a sedmi kravami. Dědeček František, vyučený zedník, byl pro malého Josefa velkým vzorem – obdivoval jeho zručnost a schopnost poradit si téměř se vším. „Všechno si dokázal udělat sám,“ vzpomíná pamětník i po letech.

Přestože v 50. letech zabralo hospodářství jednotné zemědělské družstvo (JZD), zůstávají dětské zážitky ze Skašova jedněmi z nejšťastnějších. Spolu se svou mladší sestrou trávil u prarodičů mnoho času a vesnický život mu přinášel radost i dobrodružství – od vodění neposlušné krávy na pastvu a zvonění v místní kapličce až po práci s koňmi, která pro něj byla tou největší odměnou. Na všechny tyto chvíle vzpomíná s vděčností a láskou.

Úžasná výbava do života

Rodiče se seznámili v Praze a jejich svatba se konala v maminčině rodišti v roce 1951. Jejich prvním domovem se stal byt v Řeznické ulici, kde se jim o dva roky později narodil syn Josef. Když mu bylo pět, rodina se přestěhovala do nového bytu ve Vysočanech, který se stal jejich stálým domovem. Maminka si zvolila práci doručovatelky tisku – noviny roznášela časně ráno, aby se mohla přes den plně věnovat dětem. Otec celý svůj pracovní život působil jako účetní u soudu.

„Na mých rodičích jsem oceňoval, že se měli opravdu rádi. To byl pro mě takový balzám i v dětství, že jsem pozoroval, jak oni spolu rádi tráví čas, chodí spolu na procházky. Když někam chodili, tak se drželi za ruku. Tenkrát jsem to neuměl ocenit, ale dneska vidím, jak to bylo mimořádné – přestože jsme neměli moc peněz. Když jsme jeli na lyžák, musel jsem si lyže půjčovat, ale měl jsem zázemí jejich lásky, za což jsem jim potom i děkoval. Byl jsem rád, že mi dali takovou úžasnou výbavu do života, že mě měli rádi. Dodnes si toho vážím.“

Posměch a respekt

V atmosféře 50. let neměla rodina nejlepší kádrový profil jak kvůli svému původu, tak pro svou příslušnost ke katolické církvi. Rodiče vírou žili a účast na svátostech pro ně byla samozřejmostí. Své děti posílali k paní učitelce Pelouchové z vršovické farnosti, která je uváděla nejen do základů víry, ale také je učila německy a seznamovala se světem umění.

Základní školu absolvoval Na Balabence, kde jako jeden z mála navštěvoval hodiny náboženství. Když to komunistický ředitel nechal vyhlásit školním rozhlasem, sklízel od svých spolužáků posměch, že „on ještě v dnešní době chodí na náboženství“. Respekt u spolužáků si získal, když školu úspěšně reprezentoval ve sportovních soutěžích. Ze všech sportů miloval nejvíce fotbal a po mnoho let hájil barvy TJ Praha Vysočany.

Stavět se čelem a nebát se

Vedle sportu Josefa formovaly také knihy, především foglarovky. Jeho dětskými hrdiny byli Vinnetou a Tarzan, po kterém si vysloužil skautskou přezdívku. Období, které prožil ve skautském oddílu působícím při vysočanské farnosti, pro něj mělo zásadní formační význam. Zásluhu na tom měla především dvojice vedoucích – Robin Oliva a Petr Kim Maišaidr. Postoje Kima během srpnové okupace roku 1968 oceňuje i po desítkách let: „My jsme na ten Václavák moc nechodili, ale on nám to říkal. Dokonce přinesl jednou zakrvavenou národní vlajku a řekl tohleto: ,Do toho jsem balil člověka, který na tom Václaváku umíral, a tohleto teď bude naše vlajka, kterou budeme vztyčovat na táborech.‘ To byl takový nebojácný člověk, který nám to tak vlastně předával, ukazoval na tom, že je potřeba se k tomu stavět čelem a nebát se.“

Profesní cestu Josefa Rendla silně ovlivnil soused Ing. Bolehovský. Profesí byl stavař a pamětník se s ním „dal do řeči“ při opravě své motorky, kterou dostal od babičky. Soused mu začal o své práci povídat, a když přišlo období rozhodování, zvolil si pamětník stavební průmyslovku v Dušní ulici. Své volby nikdy nelitoval. Po maturitě v roce 1972 působil jako konstruktér – projektant u Staveb silnic a železnic, a později si zvýšil kvalifikaci dálkovým studiem oboru konstrukce a doprava na Fakultě stavební ČVUT, kterou ukončil promocí v roce 1981.

Začal zjišťovat, že v tom je nějaká hloubka

Vysočanským farářem byl v tom období páter Bejček. Pamětník vzpomíná, že přestože se velmi přátelil s kolegy spolupracujícími s komunistickým režimem, nechal ve své farnosti sloužit kněze, kteří neměli oficiální souhlas. Vyprávělo se, že pro kněžství se rozhodl na základě slibu, který dal Bohu za války, když jejich kryt zasáhla letecká puma. Pamětníka nasměroval na vršovické společenství mladých, v němž postupně objevoval význam a sílu společenství.

V rámci svých aktivit společenství navštěvovalo v Praskolesích u Hořovic pátera Josefa Zvěřinu, který s mladými lidmi dokázal o věcech víry rozmlouvat způsobem, na nějž pamětník vzpomíná slovy: „Najednou jsem začal zjišťovat, že v tom je nějaká hloubka, že to je něco mnohem přitažlivějšího… Že to může být něco zásadního pro život.“ 

Pražská obec

V roce 1975 vstoupil ve vršovickém kostele do manželství se svou kamarádkou ze společenství, Hankou. Krátce po svatbě se poznali se salesiánem Václavem Komárkem, který je povzbuzoval, aby svou víru žili aktivně ve společenství, a zároveň je propojil s několika rodinami podobného věku. Z pravidelných setkávání postupně vznikla skupina, které se ujal tajně svěcený biskup Fridolín Zahradník.[1]

„Takže to vlastně začalo takhle. Ale on [Václav Komárek] nás potom ještě nasměroval na nějaké další lidi, kteří byli taky aktivní v životě církve, takzvanou tu podzemní církev, tenkrát bez souhlasu. No a on nás seznámil s biskupem Zahradníkem, což jsme tenkrát ani nevěděli všechno o něm. No a tím to vlastně celé začalo, že se začali přidávat další lidi, no a začala taková ta Pražská obec.“

Členové společenství, Pražské obce, sdíleli svůj duchovní život, intenzivně studovali teologii a byli si vzájemně oporou také ve věcech materiálních. Bezpečným útočištěm se jim stala stará polorozbořená škola, zakoupená ve Strašicích na Rokycansku, kterou po dlouhá léta dávali dohromady. „Já jako stavař jsem se tam o to začal starat, takže to byla pro mě taková náplň,“ doplňuje své vyprávění pamětník.

Kdo slouží, dvakrát dostává

Jak se obec rozrůstala, vznikala potřeba lidí, kteří by za společenství nesli odpovědnost. Tuto službu – diakonát – pamětník přijal v roce 1980 vkládáním rukou biskupa Zahradníka, který se tak současně stal jeho ordinářem. Když byl v roce 1982 Fridolín Zahradník uvězněn, předal svou autoritu Janu Konzalovi. Na něj pak pamětník vzpomíná především jako na spirituála, zatímco manažerskou funkci, včetně dohlížení na konspirační pravidla, měl na starosti Pavel Hradilek. „Fungovalo to úžasně a naštěstí nás při ničem nenačapali.“

Pamětník vzpomíná, že v roce 1988 „mi bylo nabídnuto, jestli nechci přijmout kněžství, abych mohl sloužit těm ostatním.“ Po krátkém rozhodování nabídku přijal, přestože si uvědomoval rizika, která z jeho rozhodnutí vyplývala. „Ono to ještě tenkrát nebylo zdaleka jasné, jak se to bude vyvíjet, protože Fridolín byl stále zavřený, takže jsme nevěděli, co bude,“ přibližuje tehdejší situaci. Svěcení přijal z rukou biskupa Jana Konzala v bytě Pavla Hradilka v Černošicích, za účasti svědků a své manželky Hanky.

Přijetí kněžství znamenalo pro pamětníka zásadní obrat v jeho osobní víře. Jak sám říká: „Kdo slouží, dvakrát dostává.“ Kromě služby Pražské obci se aktivně zapojoval i do života ve vršovické farnosti, kde vypomáhal s přípravami ke svátostem. To byl také odkaz Fridolína Zahradníka: „To, co my v podzemí načerpáme, máme potom předávat dál. To bylo memento, kterého jsem se držel a kterého se držím dodneška,“ vzpomíná pamětník na biskupova slova.

Ostatní odezírali z jeho rtů

Když se mu v listopadu 1989 podařilo poprvé vyjet na Západ – na svatořečení Anežky České v Římě, nevěřil, že konec totalitního režimu v Československu je tak blízko. Jeho nejsilnější vzpomínkou ze sametové revoluce je modlitba na Letenské pláni: „Na té Letné to pro mě byl velký zážitek. Když pan biskup Malý vyzval, abychom se společně pomodlili Otčenáš, lidé by se ho chtěli modlit, ale neznali ho. Bylo to úžasné – kdo uměl modlitbu, ostatní odezírali z jeho rtů.“

Tohle jsem si ve svém svědomí nedokázal srovnat

Jen co na Václavském náměstí doznělo zvonění klíčů, stáli tajně svěcení kněží před otázkou, jakého místa se jim v církvi dostane. „Pro nás to bylo takové překvapení, že jsme vůbec neuvažovali, co by s námi mohlo být dál, kdybychom najednou mohli sloužit veřejně. Tak to jsme nikdy takhle neprobírali.“

„Očekávali jsme, zda budeme přijati, nebo nepřijati, jestli naše služba nějak bude pokračovat, či ne.“ V roce 1991 přišly z Říma instrukce, které ženaté kněze směrovaly do východní – řeckokatolické církve, a to pod podmínkou „přesvěcení“. Tato podmínka se však pro většinu kněží obce stala nepřekročitelnou. „Tohle jsem si ve svém svědomí nedokázal srovnat a mnozí ostatní také. Říkali: ‚Hele, to je divné, tady už sloužíme tolik let, a teď budeme pochybovat o našem svěcení a znovu se nechávat přesvětit?‘“[2]

„Já když jsem měl to společenství kolem sebe, nemohl jsem ho opustit, takže jsem vlastně zůstal dál tady s Pražskou obcí. Ale mnozí, hlavně z Moravy, se ‚přesvětit‘ nechali,“ dodává pamětník. Postoj církve byl pro mnohé velkým zklamáním, situace řady tajně vysvěcených kněží zůstala nedořešena, zatímco oni postupně stárli a odcházeli. 

Porevoluční mise

Po sametové revoluci nastoupil Josef Rendl na Univerzitu Karlovu, kde byl pověřen dohledem nad transformací provozního oddělení. Náročný úkol, vyžadující řadu nepopulárních rozhodnutí včetně personálních, zvládl díky silné důvěře a podpoře vedení. Po šestileté misi na univerzitě přijal místo ve správě majetku Arcibiskupství pražského, kde od roku 2004 stál v čele stavebního odboru. Po odchodu do důchodu v roce 2020 se nadále aktivně zapojoval do společenského života ve své obci i ve svém církevním společenství. „To, že můžu sloužit a že mě to duchovně naplňuje, to je pro mě cennější než to, jestli sloužím veřejně, nebo ne,“ uzavírá své vyprávění Josef Rendl.

 

[1] „Pražská obec – společenství, které začátkem 70. let vzniklo z vysokoškoláků a z okruhu přátel. Členové obce intenzivně studovali teologii, přednášeli zde např. Dominik Duka OP, Antonín Liška nebo Miloslav Vlk. Později Fridolín Zahradník vysvětil některé ženaté členy na jáhny a kněze. Po zatčení Zahradníka se stal ordinářem obce ženatý biskup Jan Konzal.“ VYBÍRALOVÁ, Eva. Skrytá církev a tajná svěcení: analýza situace v Československu v letech 1948–1989 pohledem kanonického práva. Přeložil Jiří DVOŘÁČEK. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2024, s. 158. 

[2] „Tato skupina začala po roce 1989 hledat biskupskou posloupnost a zjišťovala, kdo je původním ordinářem, protože jí nebyla známa skutečnost, že přes Zahradníka a Provazníka vede biskupská linie až k F. M. Davídkovi a J. Blahovi. Posléze se pražská církevní obec přihlásila k J. Blahovi jako ke svému ordináři disponujícímu papežskými fakultami a překonala tak do značné míry skutečnost, že celá tato linie skryté církve vznikla vlastně odtržením od původní struktury Koinótés.“ FIALA, Petr a HANUŠ, Jiří. Skrytá církev a politika, 2006, s. 110.