Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Naděžda Řeháková (* 1921)

• narozena 25. února 1921 v Praze

• vyrůstala v předválečné Praze

• maturovala v roce 1940 na Reformním reálném gymnáziu v Dejvicích

• zažila bombardování Prahy v únoru 1944, její rodina bydlela v zasažené části

• patřila k prvním studentům lékařské fakulty UK, která obnovila výuku k 1. červenci 1945 v Paláci Lucerna

• ihned po promoci 6. června 1950 nastoupila jako první dětská lékařka na nově otevřeném dětském oddělení nemocnice v Českých Budějovicích

• podílela se na vzniku a rozvoji dětského oddělení v nemocnici v Prachaticích

• od roku 1955 byla primářkou Dětského kojeneckého ústavu v Kolíně

• v roce 1961 zakládala Kojenecký ústav ve Strančicích (dnes Dětské centrum Chocerady)

• druhou atestaci v oboru pediatrie absolvovala roku 1965 u legendy dětské pediatrie profesora Josefa Švejcara

• při vedení kojeneckých ústavů úzce spolupracovala se svým vrstevníkem a dětským psychologem profesorem Zdeňkem Matějčkem

Lékařská fakulta Karlovy univerzity obnovila provoz již několik týdnů po skončení války. Země potřebovala lékaře. Naděžda Řeháková patřila k jejím prvním studentům. V červnu proběhl zápis a 1. července 1945 začala výuka. První přednášky probíhaly v Paláci Lucerna na Václavském náměstí. Vyučující zkraje přednášeli bez honoráře, z čistého entusiasmu. Naděžda Řeháková si vybrala obor pediatrie. Promovala v roce 1950. Lékařskou praxi začínala na jihu Čech. Byla první dětskou lékařkou nově založeného oddělení pediatrie nemocnice v Českých Budějovicích. Odsud ji poslali do Prachatic, kde měla na starosti nově zřízené dětské oddělení a výjezdy do okolních vesnic a měst. Ve Volarech spolupracovala s vojenskými posádkami a lékaři, které školila v oblasti pediatrie. Armádní lékaři, kteří s dětmi neměli zkušenosti, se museli postarat o děti dosídlenců z Podkarpatské Rusi a ze Slovenska. Péče zdaleka přesahovala tu zdravotní. Lékaři i vojáci učili děti a jejich rodiče číst, psát a celkově jim pomáhali s adaptací na nové životní podmínky. 

Každé ráno jsem chodila plavat

Naděžda Řeháková se narodila 25. února 1921 v Praze. Otec Alois Šafář podnikal jako obchodník s obvazovým materiálem a drogistickým zbožím, matka Anna Šafářová vedla dámský krejčovský salon a zaměstnávala čtyři švadleny. V roce 1925 se rodičům narodil ještě mladší syn Karel. Rodiče byli oba pracovně vytížení. O děti se starala buď služebná, nebo babička, maminčina matka, která vypomáhala s péčí o vnoučata. „Když už jsem byla v první třídě a odpoledne se šlo ven na hřišťátko, záviděla jsem dětem, že tam sedí jejich maminky, kdežto se mnou šla služebná nebo kdo se o mne zrovna staral. Nikdy mě nemohla doprovázet máma, protože stříhala a zkoušela,“ vzpomíná Naděžda Řeháková. 

Rodiče byli sportovně založení a ke sportu vedli i děti. Otec hrál v mládí fotbal jako levý bek za Meteor (později Rapid) Vinohrady. Později v klubu působil jako trenér. „Rodiče byli velcí vodáci, měli jednu z prvních kánoí v Praze!“ popisuje Naděžda Řeháková víkendová putování kánoí na Zbraslav: „Smíchovský Sokol tam měl rekreační místo, tam se postavil stan. Matka nám z pogumované látky ušila takové kalhoty a košile, říkali jsme tomu ‚amundsenky‘. Já jsem byla zprvu na lodi uprostřed, pak na háčku a táta vzadu.“ Plavat pamětnice uměla již v pěti letech. „Když už jsem chodila do školy, tak jsem s mámou ráno před školou chodila na smíchovskou plovárnu plavat. A nebyla jsem nemocná, byla jsem zdravá.“

Tatíčkovi Masarykovi k narozeninám

V šesti a půl letech šla do první třídy dívčí školy na Smíchově v tehdejší Komenského ulici. „Byla to doba velkého nadšení a takové té masarykovské slávy. Já byla silně masarykovsky vychovávaná. V té době byl vysoký kult Masaryka. Každý rok jsme chodili 7. března na Hrad přát mu k narozeninám. Vždycky tam přijel on nebo Alice,“ vzpomíná Naděžda Řeháková, jak psala v první třídě prezidentovi dopis s přáním k narozeninám. Mladá učitelka Růžena Šlechtová to s dětmi uměla a poznala, v čem je kdo z jejích svěřenců nadaný. „Já jsem se ráda učila a poměrně brzy jsem četla. Paní učitelka rodiče přesvědčila, aby mne dali na gymnázium. To tehdy zdaleka nebylo zvykem! Dívky chodily z obecné na měšťanku a dál většinou na nějakou rodinnou školu,“ popisuje svoji cestu k lékařskému titulu pamětnice. Dodává, že kdyby otec nepodnikal, rodiče by si to dovolit nemohli. 

Navštěvovala zprvu Reformní reálné gymnázium na Smíchově a pokračovala v Dejvicích. „Reformní gymnázium znamenalo, že se z něj mohlo pokračovat jak na filozofickou a lékařskou fakultu, tak na inženýrská studia,“ vysvětluje pamětnice. Maturovala v roce 1940. To už ale nebyl ani Masaryk, ani Československo. České vysoké školy nacisté zavřeli v roce 1939. Pamětnice po maturitě získala práci na finančním oddělení pražského magistrátu, kde pracovala až do konce války. Jako zaměstnankyně městského úřadu nemusela na práci do říše. 

Na válku vzpomíná nerada. Pro generaci, která, jak říká, vyrostla v idealismu masarykovské republiky, byly události mezi lety 1938 až 1945 šokem. Z hrůzy během kontrol domácností za heydrichiády zkolabovala. Rodina žila na Vinohradech. Naděžda Řeháková vzpomíná, jak 14. února 1944 po náletu na Prahu spěchala domů v obavách, zda je jejich byt v pořádku. Naštěstí byl. Zásah dostala strana naproti. Na místě domů zničených během bombardování dnes stojí Tančící dům.

Do Českých Budějovic k primáři Šabatovi

Když v červnu 1945 lékařská fakulta Univerzity Karlovy obnovila svoji činnost, stala se Naděžda Řeháková jednou z jejích prvních studentek. Vzpomíná, jak se začínalo přednášet v improvizovaných prostorách v Paláci Lucerna. „To byly ročníky 1921 a 1922. Červenec a srpen jsme měli jako první semestr. Ti studenti, kteří se narodili 1923 až 1925, pak začínali až koncem září,“ vysvětluje pamětnice. Promovala 6. června 1950 a o týden později už se hlásila v nemocnici v Českých Budějovicích. „Tehdy se dávaly umístěnky hlavně na Slovensko. Já jsem chtěla dělat dětskou lékařku a v Českých Budějovicích byl primářem asistent profesora Švejcara, MUDr. Ladislav Šabata. Vyšlo mi to, a tak jsem začala hned po promoci pracovat na jihu Čech,“ pokračuje ve svém vyprávění pamětnice. Začínala na pitevně, kde si musela odpracovat půl roku. „Tehdy jsem i chleba jedla příborem! Ale člověk si zvykne,“ usmívá se. „Pak jsem se dostala na dětské oddělení. Nezapomeňte, že tehdy tam nikde žádné dětské nebylo. Bylo v Písku, v Táboře a začínalo v Prachaticích.“

Jako dětská lékařka docházela na porodnické oddělení, které bylo v Českých Budějovicích velmi moderně vybavené. „Šéf porodnice byl zeť bývalého zemského radního Winharta, tam na to dbali. Byla tam moderní porodnice, měli hodně porodů,“ vzpomíná Naděžda Řeháková. Začínalo se očkovat prvními vakcínami proti záškrtu a obrně. „Kojenecká úmrtnost byla tehdy na Prachaticku 40 ‰, na Slovensku 70 ‰ !“ upozorňuje pamětnice [pro srovnání, dnes je v ČR 2,02 ‰ za rok 2024]. V nemocnici pracovaly řádové sestry a postupně se doškoloval civilní personál. „My jsme si doškolovali postupně dětské sestry. Člověk na to neměl žádnou pedagogiku. Hodně nás naučily řádové sestry. Ty měly ohromný přehled! Nemohu si na ně nijak stěžovat. Jen když se narodilo dítě s vrozenou vadou, tak brojily proti operacím, že to postižení je z Boží vůle.“ První atestaci dělala pamětnice v Havlíčkově Brodě u prof. MUDr. J. Lhotáka v roce 1952. Tamní dětské oddělení získalo pod jeho vedením vysokou odbornou úroveň a mělo statut jako lékařský doškolovací ústav pro pediatry k první atestaci. 

Učili jsme ty lidi sázet mrkev

Lékaři z českobudějovické nemocnice museli pomáhat i v okolních obcích jako návštěvní služba. Naděžda Řeháková tak strávila dva měsíce v Písku na chirurgii, kde zastupovala lékaře, který se šel dovzdělávat v pediatrii. Protože se osvědčila, poslali ji odtud do Prachatic. Zde měla na starosti nové třicetilůžkové oddělení a výjezdy do okolních vesnic a měst. Zajímavou zkušeností tu pro ni byla jak z profesního, tak z lidského hlediska spolupráce s vojenskými posádkovými lékaři v nedalekých Volarech. Těm pomáhala s doškolováním v oblasti pediatrie. Vojenští lékaři neměli žádné zkušenosti s dětmi. Najednou museli pečovat o děti reemigrantů a dosídlenců ze Slovenska, Podkarpatské Rusi a Rumunska, kteří do Volar ve velkém počtu přicházeli. „Lékaři se o ně museli postarat. Starali se o ně nejen zdravotně, ale také suplovali učitele. S těmi dětmi byla potíž. Neuměly číst ani psát,“ vzpomíná Naděžda Řeháková, jak s vojáky učili číst a psát nejen děti, ale i jejich rodiče. „Učili jsme je i sázet mrkev,“ usmívá se a dodává, že to byla velmi hezká a přínosná zkušenost, jak pracovně, tak osobně. V tu dobu byla na Šumavě velmi krutá zima. Vojáci tedy vypomáhali dosídlencům i se zajištěním potravin a dávali dětem jídlo ze svých přídělů. 

Můj sen byl, aby ty děti mohly ven

Když se rozpadlo manželství rodičů, vrátila se Naděžda Řeháková do středních Čech, aby byla nablízku mamince. Nastoupila v roce 1955 jako primářka Kojeneckého ústavu v Kolíně. „Chtěla jsem k těm malinkým dětem,“ vysvětluje pamětnice. „Tehdy se otevíralo dětské oddělení ve Vimperku, pediatrie v Českém Krumlově, ale maminka mi nikam nechtěla. Už na tom nebyla zdravotně dobře, špatně viděla. Tak jsem pak vyhrála konkurz v Kolíně a z jižních Čech jsem odešla. Do Kolína jsem dojížděla z Prahy.“ Primariát obnášel také spolupráci s psychology a sociálně diagnostickou poradnou. Je namístě připomenout, že kojenecké ústavy tehdy patřily mezi ministerstvo školství a ministerstvo zdravotnictví. Ministerstvo sociální péče komunisté po nástupu k moci zrušili, protože v moderním socialistickém zřízení přece nebudou ani lidé bez práce, ani bez domova. Natož děti bez rodičů... 

„Ono to je dost těžké. I v rodinách může být odložené dítě,“ doplňuje pamětnice. „Pak přišel ze sociálně diagnostického ústavu z Prahy dětský lékař a psycholog, pan doktor Matějček. Ten byl o rok mladší než já,“ vzpomíná Naděžda Řeháková na setkání se zásadní osobností dětské psychologie a zakladatelem SOS dětských vesniček. Profesor Matějček spolu s kolegou Langmeierem publikovali v roce 1963 závěry svého výzkumu, jaký vliv má ústavní péče od útlého dětství na člověka. Jejich film Děti bez lásky byl oceněn na bienále v Benátkách a komunisty zakázán. Přesto se dařilo, byť pozvolna, alespoň některé elementární věci měnit.  

„To byl takový můj sen, aby ty děti mohly ven,“ vysvětluje pamětnice, jak se stala primářkou Kojeneckého ústavu ve Strančicích. To už byla vdaná za lékaře Svatopluka Řeháka a bydlela v malebné středočeské Kouřimi, kde měl její manžel praxi jako obvodní lékař. „Ve Strančicích byl dvanáctihektarový park. Vila patřila před válkou lékárníku Schnöblingovi. Tam jsem ústav v roce 1961 zakládala. Dalo dost velkou práci přesvědčit ty lidi, jak jsou psychologové důležití! Naučit sestry, jak se starat o děti! Víte, když má na starost dvanáct miminek, co je pro ni pohodlnější? Nejdřív jedno po druhém nakrmit, ty děti mezitím usnou, a pak jedno po druhém přebalit. Ale když vás bude neustále někdo budit, co z vás bude?!? Děti musejí mít svůj čas,“ vysvětluje pamětnice. „Tehdy jsem si rozházela kdekoho. Nemohli pochopit, že chci na tolik dětí tolik sester... To byl neustálý boj, aby člověk o ty sestry nepřišel. Ale trvala jsem na svém. Chtěla jsem mít více sester, chtěla jsem, aby ty děti mohly ven, aby měly pokud možno nějaký normální život. Tak to dalo trochu práce,“ usmívá se Naděžda Řeháková. 

Pětatřicet let po sametu

V kojeneckých ústavech, podléhajících ministerstvu zdravotnictví, byly odložené či odebrané děti původně do roka, později do tří let. Poté přecházely do dětských domovů, kde úředně spadaly pod ministerstvo školství. Tady je potřeba upozornit na dvě velmi důležité skutečnosti. Zaprvé, že závěry výzkumu profesora Matějčka byly v západní Evropě i v Americe aplikovány do praxe prakticky bezprostředně po jejich zveřejnění v polovině šedesátých let. A zadruhé, byl to komunistický režim, který kojenecké ústavy podle sovětského vzoru stvořil. Byť k odstavení komunistů od moci došlo v listopadu 1989, tak úplné zrušení kojeneckých ústavů v České republice nastalo až k 31. prosinci roku 2024! Od sametové revoluce trvalo nekonečně dlouhých pětatřicet let, než Česká republika přestala nezaopatřené děti do tří let umisťovat do ústavní péče. Můžeme na to nahlížet jako na velký úspěch občanských iniciativ, ale také jako důkaz toho, jak těžkopádně se tuzemská společnost na institucionální úrovni stále vyrovnává s minulostí. 

Není pravda, že je každý zodpovědný jen sám za sebe

Naděžda Řeháková odešla v roce 1982 na penzi. Jako mnoho jejích kolegů, i ona další roky ve zdravotnictví nadále vypomáhala, naposledy na pohotovosti v Českém Brodě. Vedle lékařské praxe se od mládí angažovala i v humanitární oblasti. V mládí působila v Mírovém hnutí, do svých šestadevadesáti let pracovala ve výboru kouřimské organizace Svazu tělesně postižených. „Otec byl sociální demokrat. Já jsem zůstala také spíš na té levé straně. Jak říkal Masaryk: ‚Nešťastný člověk, který dělá svou práci jen z chleba.‘ Víte, takové to tvrzení pravice, že každý je zodpovědný jen sám za sebe, ono to není pravda. Každá práce je třeba. Nepohrdat. Jako nepohrdat starými lidmi,“ zamýšlí se Naděžda Řeháková nad otázkou, co by vzkázala budoucím generacím. „Asi by to bylo moc idealistické, protože si myslím: ‚Jít za svým cílem, ovšem rozumně. Méně sobeckosti. Žít nejen pro své osobní blaho a pohodlí, ale žít ve prospěch celé společnosti a přírody, prostředí, v němž žijeme.‘“