Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Luděk Rederer (* 1955)

• narozen 30. ledna 1955 v Brně

• od roku 1968 členem skautského oddílu

• odmaturoval na brněnském gymnáziu v roce 1974

• promoval v roce 1979 na Vysoké škole zemědělské v Brně, obor rybářství a hydrobiologie

• v letech 1983–1985 absolvoval postgraduální studium vodohospodářské biologie v Brně

• od roku 1979 se stal odborným pracovníkem Povodí Labe

• podílel se na rozvoji monitoringu kvality vody a vodních nádrží

• v období sametové revoluce se stal krátce členem Občanského fóra

• v době natáčení pro Paměť národa, v roce 2025, žil v Hradci Králové

Luďka Rederera odmalička fascinovala příroda. Později rozpoznal, že ho to nejvíce táhne k vodě. Proto se rozhodl, že její ochraně zasvětí celý svůj profesní život. „Věnoval jsem se ochraně vody, která k něčemu slouží. A vždy mě zajímalo, aby lidská činnost nepoškozovala vodu pro účel, ke kterému má sloužit,“ říká. Svou kariéru začal v osmdesátých letech minulého století a za minulého režimu, pro který ochrana vody, potažmo přírody, nebyla vždy na prvním místě.

Hlubší vztah k přírodě mám díky skautingu

Luděk Rederer se narodil 30. ledna 1955 v Brně. Jeho otec Josef Rederer pocházel z Prahy a působil jako učitel. Matka Marie, rozená Lidaříková, pracovala jako úřednice-energetička v textilním podniku. Otcovy rodiče pamětník bohužel nikdy nepoznal. „Nepřežili válku. Táta o tom mluvil hrozně nerad… skončili v koncentráku,“ vysvětluje Luděk Rederer. Z matčiny strany s rodinou žila jen babička Marie, protože dědeček bohužel velmi brzy zemřel. 

S rodiči jezdili na výlety nebo „jak se říkalo v Brně: na špacír“. Hlubší vztah a nadšení pro přírodu ale v pamětníkovi probudil až Junák, jehož členem se stal od roku 1968. „Náš vůdce měl veliký rozhled. Vzpomínám na něj velmi rád,“ vrací se Luděk Rederer ke svému skautskému vedoucímu Jiřímu Filipínskému s přezdívkou Bivra. V dospívání se ještě věnoval fotbalu a lezl po horách. 

Šťastné dospívání utnula invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968. „Byl to hrozný zážitek. Nikdy bych to už nechtěl zažít,“ říká. Následující období tzv. normalizace přineslo v pořadí třetí zákaz Junáka. „Náš vůdce, takový nadšenec, to ještě dlouho držel. Potom, když jsme byli starší, řekl bych dorostenci, tak jsme byli vedení jako turistický oddíl,“ upřesňuje pamětník.  

Od druháku se stal „pomvědem“

Po absolvování základní školy nastoupil na matematické gymnázium v Brně. „Měl jsem slušné známky. Chtěl jsem jít na jiné gymnázium, ale to zrušili, takže jsem jezdil na druhý konec Brna,“ říká Luděk Rederer, který úspěšně odmaturoval v roce 1974. Jeho další kroky směřovaly na Vysokou školu zemědělskou v Brně, na níž studoval obor rybářství a hydrobiologie. „Od druhého ročníku jsem dělal pomocnou vědeckou sílu, ‚pomvěda‘. Nejdříve v Brně a poté na hydrobiologickém pracovišti na zámku v Lednici, kde jsem dělal praxe i diplomku,“ líčí.

Studovat vysokou školu za minulého režimu znamenalo mimo jiné absolvovat povinnou vojenskou přípravu. „Měli jsme to od druháku do třeťáku. Po dva roky jsme jeden den v týdnu chodili v maskáčích přes celé Brno. Cítil jsem se jako méněcenný. Samozřejmě jsme všichni věděli, že když tohle absolvujeme, tak nás poté bude čekat už jen rok povinné vojny,“ vysvětluje pamětník. Díky své životní zkušenosti ale Luděk Rederer náhled na službu u armády přehodnotil: „Dneska po letech bych kratičkou vojnu svým synům dopřál. Pro mladého chlapa je to podle mě dobrá škola, aby zjistil, že na světě existuje také nespravedlnost.“ Největší přidanou hodnotu, kterou si z vojny Luděk Rederer odnesl, je podle něj, že „poznáte, co je to svoboda. My, když jsme byli měsíc v přijímači v Olomouci a nedostali se vůbec ven… Pak když najednou vyjdete ven do ulic a vidíte, že tam chodí lidi normálně v civilu – kteří jdou třeba do kina a radují se… vy v kasárnách tohle nemáte – tak poznáte, co to je svoboda.“

Příroda se okyselila a všechno v ní umíralo 

V roce 1980 nastoupil Luděk Rederer do Povodí Labe V Hradci Králové. „V Brně na Povodí Moravy tehdy nebylo místo a tady ano. Věděl jsem tedy, že se po vojně vrátím do Hradce Králové, i když jsem tu nikoho neznal,“ říká. Brzy poté se pamětník seznámil se svou manželkou, se kterou společně vychovali pět dětí. Na Povodí Labe si také doplnil vzdělání úspěšným studiem na Přírodovědecké fakultě v Brně.

Svůj zájem v akvaristice uplatnil i ve svém zaměstnání. „Na akváriích mě vždy nejvíce zajímalo, jak funguje celý jeho systém. A tady [na Povodí Labe] se to najednou nabízelo. Byla tu hrozně malá, jednoduchá laboratoř, která se začala rozrůstat. Začaly se nakupovat nové přístroje. Celé mě to uchvátilo,“ vypráví Luděk Rederer. 

Zásadním zlomem se stal rok 1984 a tzv. obrněnková havárie na vodárenské nádrži Souš, nacházející se v Libereckém kraji. „Nejhorší bylo, že to pronikalo i do pitné vody. Hygienik tehdy zakázal tu vodu pít. Samozřejmě se to vyšetřovalo. Slízly to Vodovody a kanalizace. Na velkých jednáních se ptali i nás, jestli o tom Povodí Labe něco ví. A my jsme nevěděli vůbec nic… lautr nic. A za to jsem se styděl. Proto jsme s kolegou zavedli monitoring,“ popisuje Luděk Rederer, co předcházelo „vzniku“dnes již systematického sledování kvality vody na nádržích.  

Další z palčivých problémů v Jizerských horách se týkal velice nízké populace ryb. „V horském prostředí nebyly vůbec žádné ryby. Pro mě to byl šok. A přitom na Souši se ještě v padesátých letech běžně lovily,“ říká pamětník. Ubývající populaci ryb měla na svědomí ekologická katastrofa, kterou zapříčinily emise pocházející z elektráren v Polsku, Německé demokratické republice, ale i z našeho území. „Celé prostředí se výrazně okyselilo. Nechtěl jsem tomu věřit, ale když jsem si dělal měření na přítocích, tak hodnoty klesaly pod pH 4. To nevydrží ani siven, který je velmi odolný,“ dodává Luděk Rederer (při standardních podmínkách by horská voda měla mít pH mezi 6 až 7, pozn. edit.). Na ekologickou tragédii v Jizerských horách vzpomínal pro Paměť národa i Jiří Hušek.

Ekologická katastrofa probíhající v pohořích našeho území zničila lesy, které jsou nesmírně důležité i pro ochranu vody. „Když se jedná o lese, tak říkám: Udělejte všechno pro to, aby tam zůstal. Protože na nádrži Souš, když odešel les, tak se uvolnil původní lesní pokryv, a tím odcházelo veliké množství organických látek, což postihuje vodu. (…) Prostě funkční les je v povodí nádrží základ,“ vysvětluje Luděk Rederer. 

Oteplování je skutečné 

Další problém pro ochranu vody představovaly na přelomu osmdesátých a devadesátých let zemědělské pesticidy. A bohužel toto riziko pro pitné vody přetrvává dodnes. „Když jsme chodili za zemědělci ohledně ochranných pásem a režimu hospodaření, tak se s námi víceméně moc nechtěli bavit, protože produkce stála na prvním místě, a vlastně jsme si nerozuměli. (…) Ale musím říct, že právě proto, jak se zlepšovala analytická technika naší laboratoře, tak jsme najednou byli schopni zjistit desítky [chemických] individuí, která se dostávala do pitné vody. (…) A najednou jsme si začali rozumět,“ vysvětluje.

Vláda jedné strany se pomalu blížila ke svému konci. Luděk Rederer na sametovou revoluci vzpomíná jako na období, které ho zcela pohltilo. „Byl jsem v Občanském fóru. A dokonce před generální stávkou, kdy nebylo ještě nic jistého, jsem se s kolegy zúčastnil demonstrace v Hradci Králové, na které mluvil herec Kostka.“ S pozdějším polistopadovým vývojem již tak spokojený nebyl. „Asi jsem si to představoval všechno jednodušeji,“ přiznává.

Monitoring a technologie se postupem času dostaly na velmi vysokou úroveň. Díky tomu Luděk Rederer s jistotou říká: „Jsem u zdroje. Desítky let  měříme každý den teplotu vody na nádržích a oteplování skutečně reálné je. Po řekněme roce 2000 tam nárůst teplot je. Samozřejmě to pro nádrže není ideální, protože rozklad toho všeho, co se tam odehrává, je intenzivnější. (…) Důsledky bývají ve více rozkvetlých nádržích a objevuje se i vyčerpání kyslíku. Následně například vzniká metan a sirovodík.“

Vodu zachrání celospolečenský respekt

Nejen zvyšování teplot, ale i nedostatek vody jsou velkými tématy blízké budoucnosti. Luděk Rederer se domnívá, že v některých jižních oblastech Evropy vzniknou oblasti bez vody: „Nebude voda na produkci, takže oblasti budou neobyvatelné – ne protože by lidé vyloženě umírali žízní, ale protože se nebudou moct uživit.“ Situace v České republice, okolo povodí Labe, by podle prognóz neměla být až tak vážná, snad kromě Kutnohorska. „Tam mají jediný zdroj vody, který se musí opravdu chránit,“ dodává pamětník. Řešením by podle Luďka Rederera mohlo být nejproblematičtější oblasti vytipovat a tam, kde to opravdu bude mít smysl, postavit další přehrady. „Dají se regulovat. Samozřejmě mají i své mušky, ale je to svým způsobem také cesta. Proto se mi nelíbí některé tendence, které říkají, že přehrada je něco špatného. Vždy to chce mít argumenty pro a proti,“ shrnuje. 

Co ale skutečně vodu zachrání? Pamětník říká, že je to celospolečenský respekt. „Mám pocit, že k vodě by náleželo více osvěty a méně proklamací. (…) Veliká a hluboká diskuse o tom, jestli má voda být chráněna ústavou, nebo ne… to jsou politická klišé. Pokud to lidé do sebe nedostanou, tak voda bude taková, jaká je,“ uzavírá své vyprávění Luděk Rederer.