Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blažena Ratajová (* 1940)

• narozena 16. září 1940 ve Strakonicích

• pocházela z chudých poměrů

• zažila nálety na Strakonice v závěru druhé světové války

• svědkyně příjezdu amerických vojsk do Strakonic

• dlouholetá členka Prácheňského souboru lidových písní a tanců

• v roce 1957 jela s Prácheňským souborem na turné po Francii

• svědkyně příjezdu vojsk Varšavské smlouvy do Strakonic v srpnu 1968

• v roce 2025 žila ve Strakonicích

Blažena Ratajová bydlela s matkou, dědou a babičkou ve velkém domě s několika partajemi a sklepem. Jako čtyřleté se jí barák – jak rodný dům nazývá – zdál obrovský. V domě byl velký, prostorný sklep, který se za války stal útočištěm před nálety. Když dospělí uslyšeli ostrý zvuk sirén varujících před bombardováním, bez zaváhání zahnali všechny děti z domu do sklepa a sami zůstali venku. „Děda po válce říkal: ‚Co jsme to dělali za hloupost? Ty děti by tam zůstaly,‘“ vzpomíná Blažena Ratajová na jeden z nejhorších okamžiků svého dětství. 

Rána do života

Blažena Ratajová se narodila 16. září 1940 ve Strakonicích jako jediné dítě Jiřímu a Blaženě Čejkovým. Rodina nikdy nepatřila mezi nejbohatší. Přestože její otec pracoval ve strakonické zbrojovce, uživil sebe, svou ženu a dceru jen tak tak. Když bylo Blaženě Ratajové asi dva a půl roku, rodinu zasáhla tragédie: „Otec zemřel. Rychle, na otravu krve. Bylo to za války, nebyl penicilin. Bylo mu 24 let.“ Pamětnice vypráví, že se otcovi rodiče se ztrátou syna nikdy nevyrovnali a vztahy mezi rodinami tím poměrně ochladly. Blažena Čejková se s podporou svých rodičů o malou Blaženu musela postarat po zbytek války sama. Vdala se až několik let poté za Miroslava Kříže, se kterým měla další dva syny.

Rodina žila v malém bytě ve velkém domě dědy Wiedemanna. Dům obývali spolu s dalšími dvěma českými rodinami. Pamětnice vypráví, že jí jako malé připadal dům obrovský, bylo tam tolik partají, tolik sousedů. Všichni prý žili společně ve víceméně dobrých vztazích, až na souseda pana Kramla, který jejich rodině celou válku naháněl hrozný strach, nikdy si nebyli jisti, co udělá. „To byl chlap jak hora. Pořád vyhrožoval, že ho [dědu] udá, že nemá německou vlajku. Děda se ho bál,“ říká pamětnice. Všichni obyvatelé domu si prý oddechli, když se po válce odstěhoval a už ho nikdy neviděli. 

Nejdřív jsem do jídla nabrečela a pak jsem to snědla

Za války Čejkovi netrpěli hladem jen díky zahradě, kde děda Wiedemann pěstoval zeleninu. Navíc chovali králíky a tajně krmili husu v kůlně. „Matka jezdila do Zborovic nebo do Radošovic do mlýna pro mouku a vajíčka sháněla porůznu,“ vzpomíná pamětnice na matku, která tím tehdy hodně riskovala. Tresty za nákupy potravin na černém trhu či pašování potravin byly v okupované zemi tvrdé. Lidé, které kontrola chytla, dostávali vysoké pokuty, končili ve vězení, v době stanného práva mohl za černý obchod dokonce padnout i trest smrti. 

Když se Blaženě Čejkové podařilo nějaké potraviny sehnat, snažila se pro svou jedinou dceru připravit to nejlepší – v konvičce například tajně stloukala kousek tolik vzácného másla. Malá Blažena ale odmítala jíst. Zatímco většina ostatních by tehdy, za války, v období neustálého všeobecného nedostatku snědla cokoliv, pamětnice nemohla pozřít nic. „Já jsem byla hrozná na jídlo,“ vypráví, jak matce jako malá přidělávala velké starosti, a dodává: „Já jsem nejdřív do toho jídla nabrečela, a pak jsem to snědla.“ 

Nás děti vždycky nacpali do sklepa 

Přestože Strakonice nepatřily za druhé světové války mezi hlavní terče náletů, od roku 1944 zasáhlo město několik bombardování hloubkařů. I přes svůj útlý věk si Blažena Ratajová na první nálety dobře pamatuje: „Měli jsme malý vozíček. Když zahoukali poplach, tak hodili složenou deku do vozíčku, tam hodili mě, na mě kabát, tašku, kde byl chleba a konev s kafem, meltou, a utíkali jsme prostě mimo město.“ Před hrozbou padajících bomb prchali většinou na kraj města k blatenskému mostku, kde tehdy nebylo nic, jen louky.

„Jenže potom už ani nestačili zahlásit poplach, a to vlastně bombardovali zbrojovku a nádraží,“ vzpomíná na ničivé nálety v závěru války. „Nás děti vždycky nacpali do sklepa. Co partaj, tak tam měli bednu na brambory a tam v tom jsme seděli schovaní,“ vypráví a pokračuje: „Pamatuji si, že jsem tam měla malý stoleček a židličku a na plechový talířek mi tam mamka dala nějaký guláš nebo nějaké jídlo. Jak létalo letadlo, jak se otřásalo nádraží, tak ta lžíce o plechový talířek klepala. A zase děti těch, co tam bydleli, koukaly na to jídlo a bývaly by si ho daly.“ Přestože bylo Blaženě Ratajové tehdy necelých pět let, na čas strávený bez matky, bez blízkých s dalšími vyděšenými dětmi ve sklepě nikdy nezapomene. 

Nejničivější bombardování zažily Strakonice 3. května 1945, tehdy v troskách zbrojovky zahynuli dva dělníci a jedna pracovnice z kanceláře přišla o ruku. „Ona potom dostala trafiku na nádraží, aby měla z čeho žít. Byla krásná a vdala se do Ameriky,“ vybavuje si pamětnice po letech. 

Most se strašně třásl a já jsem křičela

Pár dní po ničivém náletu na zbrojovku byly Strakonice konečně osvobozeny. „Tady býval obloukový železný most. Pamatuji si, když jsme je [vojáky americké armády] šli vítat, tak jsme zrovna šli po městě. A teď tam najížděl první tank, ten most se začal třást. Já jsem měla kytku – šeřík a nějaký tulipán. Já jsem se strašně bála, křičela jsem nahlas. Bála jsem se samozřejmě,“ vypráví dnes s úsměvem o 6. květnu 1945, kdy od Strakonic dorazily čtyři pancéřové divize generála George S. Pattona od Vimperka.[1] Jako malá se poté několikrát zúčastnila oslav konce války pořádaných mimo jiné ve velkém sále junácké klubovny Na Křemelce. „Byli tam naši vojáci. Američtí vojáci tam pochodovali. Ženské byly v krojích.“

Většinu Američanů ubytovali v hotelu Bílá růže v centru Strakonic, kam její matka krátce docházela vypomáhat personálu v kuchyni. U Čejkových se v této době k velké radosti malé Blaženy Ratajové objevovalo burákové máslo v kostkách, čokoláda nebo pomeranče. Tyto dobroty s sebou přinášel americký voják jménem Albert, kterého do rodiny poprvé přivedl Miroslav Kříž, budoucí manžel její matky. 

Na školu nebylo

V roce 1954 ukončila Blažena Ratajová strakonickou osmiletou základní školu. „Já bych bývala chtěla nějakou keramickou školu do Bechyně nebo něco. Jenže mamka do práce nechodila, měla jsem dva malé bratry, táta saniťák, takže málo korun. Na školu nebylo,“ popisuje složitou ekonomickou situaci rodiny. Otec jí místo školy našel místo instrumentářky na zubárně, kam nastoupila, když jí nebylo ještě ani 14 let. „Zkušební doba dva měsíce, tak jsem se zaučila a byla to moje celoživotní láska,“ říká s úsměvem a dodává, že na zubním oddělení pracovala až do odchodu do důchodu.

Byli jsme něco jiného než ty jejich dudy a píšťaly

Odmala chodila Blažena Ratajová do Prácheňského souboru lidových písní a tanců. V 50. letech se se souborem dostala několikrát na Západ a navštívila místa, která byla většině obyvatel komunistického Československa nedostupná. V roce 1957 strávila s „Prácheňákem“ skoro celý měsíc na turné po Francii. „Pohybovali jsme se od města k městu, byli jsme tam tři neděle a objeli jsme celý výběžek, Bretaň a tak.“ Místní je všude vítali: „Protože my jsme byli něco jiného než oni – ty jejich píšťaly, dudy... Měli jsme barevné kroje, šli jsme v průvodu.“ Na výjezd do kapitalistické Francie měli vše zařízené od vedení souboru. „My jsme s sebou měli doprovod, mužský a ženská z Prahy z nějakého ústředí,“ říká pamětnice a dodává, že po návratu nikdy nemusela hlásit, co se na turné dělo, s kým se na Západě setkala či mluvila. Na výjezdech do zahraničí si prý vždy hleděla svého: „My jsme byli dobře proškolení od našeho vedoucího. Říkal, abychom se do ničeho nevrtali, nikde nic nekecali. Vždycky říkal: ,Držte pusy.´ To byl pan Režný.“

Rychle vsadili okna a všem nařídili pověsit záclony

Když v srpnu 1968 přijela vojska Varšavské smlouvy do Československa, bylo Blaženě Ratajové 28 let, měla několik let po svatbě, doma pečovala o sedmiletého syna a dvouletou dceru a na přivýdělek šila čepice, pro které si skoro denně jezdila do místních fezáren. „Jely jsme s kamarádkou ráno do fabriky, tam nám to řekli. Ta, co tam byla na kontrole, už to věděla a brečela. Ptaly jsme se jí, proč brečí. Říkala, že jsme okupovaní,“ vybavuje si moment, kdy se o invazi vojsk dozvěděla poprvé. Obě si rychle bez zbytečných řečí nabraly čepice a zamířily domů. „A tady stál tank v ulici pod námi. Já jsem jí říkala: ,Jiřino, dej hlavu dolů, nečum nikam a jdeme.‘“ Hrozně se tehdy bála – o sebe, o svou malou dcerku v kočárku. Nechtěla se do ničeho zaplést, jen toužila být doma v bezpečí. 

Krátký čas dokonce hrozilo, že část jejich panelového domu zaberou vojáci okupantské armády. „My jsme tady byli čerstvě nastěhovaní, byli jsme tu asi rok. Další baráky ještě nebyly dostavěné, protože to bylo stavěné svépomocí. Poslední dva vchody ještě nebyly obydlené, oni tady chtěli mít velitelství,“ vypráví. Vedoucí stavby nechal narychlo osadit okna, všem nařídil pověsit záclony a majitelé bytů se museli ihned nastěhovat, jinak by o byty přišli. 

Dnešní svět je tak rozvařený, že už ho člověk dohromady dát nemůže

V rodině Blaženy Ratajové se o politiku nikdy mnoho nezajímali. Pocházeli z dělnických poměrů a podle jejích slov jim politika do života příliš nezasahovala. „Děda Wiedemann vždycky říkal: ,Mlč, ničeho si nevšímej a nikde nic nepovídej,´“ vzpomíná pamětnice. Stejnou zásadu pak přenesli i na svou dceru.

Blažena Ratajová se proto celý život držela od politiky dál. Otázkám spojeným s politikou či aktuální společenskou situací se vyhýbá i dnes. Tvrdí, že jim nerozumí a že jdou mimo ni. Přesto je z jejího vyprávění cítit určitá skepse a zklamání ze současného stavu věcí. „Dnešní svět je tak rozvařený, že už ho člověk dohromady dát nemůže,“ uzavírá své vzpomínání pesimisticky.

 

[1] Město Strakonice. Kronika Strakonic 1916–1950 [online]. SoA v Třeboni. Dostupné z: https://digi.ceskearchivy.cz/1734/142/1499/2048/40/0 [cit. 25. 8. 2025].